Fluidum Literárek

Email Tisk PDF

Literarky historie ilustraceV několika našich pokračováních jsme se věnovali historii Literárních novin, které letos slaví své devadesátiny. Seriál končil posledním dílem a v titulku se ocitl rok 1989 a za pomlčkou otazník /Literární noviny – jak šel jejich čas IV (1989–?)/.

 

 

Tato poslední část popisuje vývoj Literárních novin po roce 1989, když začaly v dubnu 1990 jako příloha Lidových novin. Následuje popis do dnešních dnů. Nezmínili jsme však význam ten, že po roce 1989 zanikla řada tradičních tiskovin jako například Lidová demokracie, Svobodné slovo nebo Večerník Praha apod., které měly svoji dlouhou tradici. Deník Lidová demokracie – začínala v roce 1922 (jako Lidové listy) a Svobodné slovo vycházelo pod původním názvem České slovo již od roku 1907 a dnes by se dožilo 110 let. To, že Literárky v „převratové“ době nezanikly, patří díky mnoha lidem a osobnostem, kteří periodiku dávali vždy nový impuls. Ti opět brali vůli pomoci k pokračování a nezaniknutí listu v jeho ojedinělé ideji kritického myšlení, která plula dobou a byla kameny času někdy až neúprosně otloukána. Dá se proto mluvit o fluidu Literárek… Představme si některé osobnosti tvořící toto fluidum. Další budeme v našem seriálu k historii Literárek postupně představovat.

 

Čtěte předchozí část o historii Literárek ZDE

 

Petr Prouza

spisovatel a publicista, s LtN spolupracoval od roku 1963 do r. 1969, píše pro ně dosud

Po maturitě v roce 1962 jsem se stal studentem Právnické fakulty v Praze, ovšem po celý první semestr zároveň i dělníkem v továrně na výrobu autodílů v Hrádku nad Nisou. V rámci ideového experimentu propojení posluchačů vysoké školy s prostředím pracujících nás tam v ubytovnách přímo v areálu fabriky pobývalo asi osmdesát, což tehdy býval počet studentů v ročníku. O prapodivné formě studia se náhodně mluvilo i v redakci Literárních novin. A záhy mezi nás na pár dnů přijel redaktor Sergej Machonin, divadelní i filmový kritik, ale také břitký publicista. Jeho expresivní reportáž pod názvem Kdo je vinen? poté vyšla v Literárkách a onen ministerský hokus pokus notně znectila. Při svém pobytu nás Machonin vyzval, kdo má chuť, ať své osobní pocity popíše a může to být cokoliv, zamyšlení, fejeton a třeba i báseň. V mladistvém nadšení jsem napsal tři nové básně a přidal k nim z paměti vydolované další tři a předal mu je s omluvou, že mě nikde v kanceláři nepustili k psacímu stroji. Machonin mi pak řekl, ať mu je pošlu přepsané do redakce, některé by se daly publikovat. Zanedlouho mi na titulní straně Literárek vyšla má první veřejně publikovaná báseň, což pro mne hodně znamenalo. Díky Sergeji Machoninovi jsem dostal i možnost účastnit se přímo na činnosti redakce. Asi v roce 1964 mě pozval, abych za ním zašel do redakce, kde mě seznámil s redaktorkou Helenou Klímovou, která se zabývala i čtenářskými dopisy. Činorodého Machonina napadlo, že když studuju práva, mohl bych se ujmout některých záležitostí s právním prvkem. Takže jsem poté příležitostně v redakci probíral dopisy, na některé po poradě s odborníky na fakultě odpovídal a o pár mimořádných případech napsal reportáže.

Anabáze v Hrádku tak šťastně způsobila, že jsem mohl být přítomen nepochybně nejvýznamnější době existence Literárek koncem šedesátých let, kdy se noviny staly jistým centrem tehdejší politické, filozofické a umělecké diskuse a přesvědčivě reflektovaly atmosféru celé společnosti. Jenže kolo dějin se v srpnu 68 otočilo zpátky. Ale ještě jsem zažil jednu, tentokráte neradostnou souhru náhod. Rovněž redaktor novin Antonín Brousek publikoval předtím dvě vyhrocené úvahy o mladé české básnické generaci. Měl jsem stejný názor jako on, že „grupírování“ v generačním houfu nemá smysl, že každý autor přichází ke čtenářům jen sám za sebe, a tak mě vybídl, abych to sepsal. Má úvaha pod názvem Generační kamufláže vyšla v květnu 1969, v úplně posledním čísle Listů. Osobité fluidum Literárek pak nadlouho zcela zmizelo. Připadá mi, že současné Literární noviny s výraznými společenskými tématy, sledováním zahraničních událostí i kritickým zájmem o sféru umění se těm ikonickým Literárkám vědomě snaží přiblížit.

 

Jana Červenková

novinářka a spisovatelka, v LtN pracovala po roce 1990 

„Tak, pane doktore, doufám, že už chystáte první číslo,“ začínali známí přátelsky oslovovat hned v roce 1990 Milana Jungmanna, který Literárkám šéfoval v šedesátých letech až do jejich konce v květnu 1969. Měly tehdy náklad 130 tisíc, protože byly nejodvážnější a nebály se psát tak, jak věci opravdu byly. Potom se z nich staly Listy, a nakonec nezbylo nic. Ale teď je přece svoboda!

„Kdepak, já už do toho nejdu, už jsem moc starej. Teď bude nová, úplně jiná doba, jiný noviny, to už nechám těm mladším.“ Kdekomu to připadalo jako přehnaná skromnost, ale on se nenechal přemluvit.

Byli jsme tenkrát přílohou Lidových novin. V redakci na Národní třídě jsme měli přepisovačku na stroji, přepsané články nosili k dalšímu zpracování na Václavské náměstí do historického domu Lidových novin. „Podívej, po těchhle schodech chodil Jan Neruda,“ ukazovali nám s posvátnou úctou kolegové.

První číslo byla sláva. Brali jsme je do ruky s posvátností a jeden od druhého si je nechávali podepsat, v ten historický den. Kdo jsme se ještě neznali, začali jsme se poznávat. Záhy přišlo nové nařízení – ze zahraničí přišly od emigrantů počítače, a všichni se na nich musíme naučit psát. A rychle, během týdenního kurzu. Kdo to nestačí, ať si hledá místo. Byla to hrůza. Lektorka byla přísná, profesorka ze střední obchodní – dokud se nedověděla, že nás se příkaz netýká, šéfredaktor Vladimír Karfík nechal všechno na nás. Za týden jsme to zvládli, a dobrovolně.

Přijel z Paříže A. J. Liehm, významný člen bývalé redakce, který se hned do nás pustil: „Jste jako všichni ostatní, to nejsou tradice Literárek, my byli jiní, první! Kde se něco tutlalo, hned tam skočit! Čeho se ostatní bojí, píchnout do toho! Vy musíte lidi rozčilovat. Inspirovat....“ Nedokázali jsme mu vysvětlit, že to přece pořád děláme. Že ale ve čtvrtek člověk nemůže být první, že dneska se už nikdo ničeho nebojí, nic netutlá a lidi pomalu už ani nic nerozčiluje, leda že by jim zrušili továrnu, která se nevyplácí, nebo soused restituoval, a oni ne. Ale i o tom se psalo všude.

 Jednou přišel Karfík se smutnou tváří: čtvrteční Lidovky mají nejmenší náklad, kvůli nám. Chtějí, abychom se oddělili. Nebudou ani peníze na tolik redaktorů, hledejte si místa...

Nastalo dusno. První přišla Helena Klímová, která pochopila, že pro ni, studovanou psycholožku, bude nejlepší zařídit si soukromou praxi. Potom jsem kupodivu dostala návrh já, od slovenské redaktorky Soni Čechové, abych přešla do česko-slovenského časopisu Mosty, který se právě zakládal. Neváhala jsem. Karfík mi samou radostí nabídl, že můžu sedět na svém místě a nebude to nikomu účtovat. Lidé odcházeli a objevovali se noví, dokonce ve snaze vylepšit noviny, změnila se i jejich hlavička. Ale to už Mosty zkrachovaly a já seděla v úplně jiné redakci.

 

Vladimír Karfík

šéfredaktor Literárních novin v letech 1990 až 1999

Po převratu jsem byl přesvědčen, že Literárky by měl obnovit Milan Jungmann, jenomže už nechtěl a Vaculík mě přemluvil. Půl roku po invazi jsem Jungmannovi dělal zástupce, to břemeno jsem znal, a ještě lépe to, že na pořádného šéfa nemám povahu. Podařilo se mi sice sestavit výtečný redakční kolektiv téměř ze samých excelentních spisovatelů a překladatelů, má představa týdeníku však byla nereálná. Věděl jsem přesně, s čím se těžko smiřovali redaktoři i nostalgičtí čtenáři, spolupracovníci z 60. let, že totiž nelze začít tam, kde jsme nedobrovolně skončili. Doba se proměnila, a všichni se cítili bez rizika náhle svobodni, nikdo nebyl odkázán na jediný týdeník, který tiskne nekonformní názory. Chtěl jsem uskutečnit luxusní představu, že Literárky budou týdenní literární přílohou Lidovek, jak je to běžné ve velkých světových denících. Jenomže velkých! My nejenom že nejsme velcí, jsme neskutečně malí. Vydrželi jsme v Lidovkách nepříliš dlouho. Důvody? Jaké u nás jiné než peníze. Na stotisícový náklad ze šedesátých let nebylo pomyšlení a Lidovky nás neunesly. Udělal jsem chybu v tom, že přílohu jsem koncipoval jako nezávislou na deníku. Měla svůj titul i grafiku, ponechala si i jasný liberální, diskusní profil, sice jiný, než byl v šedesátých letech, ale koncipovaný s vědomím, že literatura nevzniká ve vzduchoprázdnu, že jejím krevním řečištěm musí procházet celek umění, a nejenom to: bez myšlenkové, filozofické reflexe se stane hříčkou mimo společenský kontext. Ve chvíli, kdy šly Lidovky na mělčinu, náklad se přirozeně odhazoval. Mohli jsme se naštěstí zcela přirozeně oddělit. Chyba se na čas stala výhodou. Ocitli se však na divoké vodě. Kdo ví, jak to u nás chodí s financováním tiskovin, kdy jste závislí na distribuci, jež vás nutí k volné remitendě, a něco peněz vám udrobí jenom Stát, ví dobře, o čem mluvím. Mezi ministry jedinou světlou výjimkou byl Pavel Dostál, držel slovo a účinně pomohl. Pomohli i věrní zahraniční předplatitelé. V jednu chvíli jsme však stejně platili zlom a nezbytnou techniku ze svého. Proč jsem nakonec odešel? Práci jsem dělal s radostí, měl jsem výborné spolupracovníky – neskutečně zodpovědného Ivana Wernische, jehož zásluha o mladou původní literaturu bude teprve oceněna, Michala Ajvaze, nedoceněného Ondřeje Vaculíka, věrnou Věru Beckovou, s níž jsem do novin v šedesátých letech nastoupil snad stejného dne, samozřejmě i všechny další. Vydržel jsem do sklonku devadesátých let, ale cítil jsem se naprosto nezpůsobilý zajistit důstojnou existenci týdeníku s tradicí, jež dnes už málokoho zajímala. Spíše vadila zejména pravicovým komsomolcům, trefně ještě v Lidovkách jim tak říkal Jirka Hanák; ekonom Karel Kříž, pod parou na mě syčel: Já vás zničím! Kam jsem přišel, a byla to nejvyšší patra moci, po každém protřelém Velemanažerovi jenom stačilo sjet pohledem, aby mi bylo jasné, že mu tato činnost může být ukradená, a on zase jenom nasál, aby zase jemu bylo jasné, že jsem žebrák a ze mě nic mu nekouká. Každý se má přece postarat především sám o sebe, a on to přece už pro sebe učinil.

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB