Zdeněk Zbořil: Jaká je naše historická kontinuita a čeho si vážíme

Email Tisk PDF

 

Herman Zeman ilustracePodle médií se jednalo o jedny z nejdramatičtějších oslav státního svátku vzniku republiky. Přitom ale oslavující mluvili o Československé republice velmi málo. Je to mimo jiné proto, že mezi politickou reprezentací je již příliš mnoho lidí, kteří se přímo podíleli na rozbití Československa. Říkejme však raději, že se jim jednalo o rozdělení, a to o rozluku proti vůli občanů.

 

 

Mezi politiky a politickými komentátory je řada lidí, kteří neúnavně zpochybňovali a zpochybňují legitimitu a oprávněnost Československé republiky v dějinách naší země. Je pozoruhodné, že právě mnozí pořadatelé vzdoruoslavy republiky jsou zároveň těmi, kteří neustále a neúnavně pochybovali o samostatnosti Československa. Kladli si donekonečna otázku, zda republika vznikla z vůle velmocí, a to kterých. Dále problematizovali, jak se Československo v minulosti chovalo a co byl rok 1938. Neustále mluví o zbabělosti československé politické reprezentace a těch, kteří nechtěli bojovat. Přitom si nikdy nekladli otázku, jak to bylo jinde v Evropě. Například Dánové v boji o svoji samostatnost v roce 1940 kladli odpor pouhé dva dny.

 

Jaké byly důvody protestu na Staroměstském náměstí

O rozpoutání nebo nerozpoutání druhé světové války se u nás vede již skoro čtyřiadvacet let diskuse tím nejtriviálnějším a nejprimitivnějším způsobem. Mnozí, kteří se na tomto podílejí, šli protestovat na Staroměstské náměstí a není jasné vlastně proč. Leží jim na srdci nezávislost nebo historicko-právní kontinuita České republiky s historickou českou státností nebo jim jde o návštěvu Jiřího Bradyho, že nedostal vyznamenání? Možná, že jim ale také šlo o návštěvu dalajlámy. Tito lidé, kteří se vyslovují pro podporu tibetského duchovního v předvečer oslav svátku 28. října, jsou stejnými lidmi, kteří dlouhá léta neměli jasný vztah k první republice, druhé republice a nemluvě o čtyřiceti letech samostatnosti, kterou jsme odsoudili jako totalitní režim. Náhle se ale hlásí k odkazu 28. října. K čemu se to ale hlásí? K celému odkazu nebo jen ke svržení Mariánského sloupu na Staroměstském náměstí a vyhlášení nezávislosti ústy malostranského herce Švába? Máme se hlásit k herci Švábovi nebo k Masarykovi a Benešovi? Nebo možná nanejvýše k Masarykovi a k Benešovi již nikoli? Beneše někteří téměř označili za padoucha. Jak je to tedy s osvobozením, zrušením protektorátu? Vážíme si lidí, kteří bojovali za osvobození Československa a za kontinuitu ideje československého státu? Nebo si vážíme jen úseku historie do roku 1948 a po tomto roce se jednalo o odsouzeníhodnou existenci jakéhosi podivného politického útvaru? 

Kdyby se nás někdo zeptal, které doby si vážíme nejméně, měli bychom s tím potíže. Museli bychom vybírat také dokonce z let po roce 1989, neboť bychom se museli ptát, které období je úctyhodné a kteří jeho představitelé dávající podobu nejprve rozdělování Československa a poté existenci České republiky. Zda tito představitelé byli vždy hodni té úcty nebo nikoli.

 

 Zfalšují se volby kvůli Zemanovi?

Mají události u nás souvislost s děním ve světě? Vždyť někteří to komentují způsobem, že neudělení jedné medaile vytvoří ve světě bezprecedentní vztah k České republice. Nejsou události u nás jen pokřiveným zrcadlem toho, co se děje jinde ve světě? Například na Fóru 2000 mluvil belgický spisovatel o nastavení zrcadla těm, kteří zklamali, a to vyvolalo téměř rozpad jednoho sezení u kulatého stolu, které zachránili až bývalí anarchisté, kteří jakoby náhle prozřeli a uctívají dalajlámu nazývající jej Svatostí, jakoby zapomněli na svoji anarchistickou a rudě-zelenou minulost. 

Ovlivňuje dění u nás také americké volby, kdy kus Evropy chce Trumpa a pro změnu EU, kam patříme, chce Hillary? Přitom se o amerických volbách mluví a píše jako o fotbalovém zápase nebo šachové partii, kdy jeden musí zvítězit a druhý musí být na hlavu poražen. Přitom se během prezidentských debat ukázalo, že oba kandidáti si umějí nejen nadávat, ale také jeden druhého si váží. Víme dobře, kdo u nás kterému kandidátu nadržuje, ale zároveň mlčíme o tom, že americké volby mohou být zfalšovány. Z minulosti víme, jak to bylo na Floridě s volbou Bushe mladšího. Zapomněli jsme a nebavíme se, jak mohou letošní volby být „upravovány“ ve prospěch některých zájmových skupin. Zajímavé ale je, že jsme dnes ochotní přiznat, že i v amerických volbách se intrikuje, že kandidáti lžou a chovají se nezdvořile a že také může dojít k volebnímu podvodu. Ale pozoruhodné je, že to samé zamlčujeme o našich volbách. Zde také docházelo k volebním podvodům, a to ve volbách do poslanecké sněmovny nebo v prezidentských volbách. V nejnovější historii jsme zvolili představitele politických stran a potom se uzavřela opoziční smlouva, a to dvěma stranami, které se nejvíce nenáviděly. Nebo v nedávných krajských volbách hned půl dne po jejich uzavření v Hradci Králové došlo k tomu, že se dohodli původní nepřátelé proti Babišovi.

Nyní někteří politici otevřeně mluví o tom, že takto mohou dopadnout za rok volby do poslanecké sněmovny. Je to podvod na voličích nebo šlo jen o předvolební sliby, které jsou prázdnými slovy? Něco se slibovalo a po volbách je to jinak.

Z toho všeho vyplývá, že se můžeme obávat, že pro vášnivou debatu kolem prezidenta Zemana nemusejí prezidentské a poslanecké volby být tak čisté, jak je zákon předpokládá. Proto by zasluhovalo, abychom při sledování možností falšování voleb zůstali v kontrole hlasování hlavně u nás doma a nesledovali to jen někde jinde.

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Pondělí, 31 Říjen 2016 11:50 )  

banner Pidivadlo

Partneři

 Divadlo v Dlouhe logo  logo Českých center

VOŠH logo v barvě
www.vosherecka.cz