Úvaha o politickém a kulturním buranství

Email Tisk PDF

 kalousek kresba LtNPokud si dobře pamatuji, vnesl pojem buranství do současné české politické debaty Miroslav Kalousek, ještě jako ministr financí.

 

 

 

 

Bylo to v situaci, kdy se země propadala do recese vyvolané nesmyslným zvyšováním daní, dopady na obyvatele ještě zhoršovalo škrtání sociálních dávek a ministr financí se rozhodl darovat 30 miliard korun do nějakého nesmyslného fondu centrální evropské byrokracie. Lidé pochopitelně zuřili a Miroslav Kalousek se tehdy nechal slyšet, že neposlat 30 miliard na bonusy bankéřů by bylo projevem buranství.

Co je na buranství tak špatného, že jsme se měli zastydět a přestat reptat? Čeho špatného se vlastně buran dopustil?

Zloděj je ten, kdo něco někomu ukradl. Lhář je ten, kdo říká nepravdivé věci. Násilník je ten, kdo někomu fyzicky ubližuje. Nevěrnice je žena, která podvádí svého manžela či přítele. Ale buran? Buran je ten… komu čouhá sláma z bot. Co je na tom vlastně tak špatného?

 

Burani, hejskové a historická zkušenost

Slovníková definice říká, že buran je „hrubián, neotesanec, křupan, neomalenec“. Jinými slovy, je to člověk, který se nedopustil ničeho špatného. Možná je chytrý, možná pracovitý, možná pomohl spoustě lidí, ale nezná módní předpisy, neumí používat zvláštní příbor na šneky, neumí odlišit hedvábnou kravatu od polyesterové, nerozezná víno za stokorunu od vína, jehož lahev stojí víc než jeho roční plat. Zkrátka, buran nezná kulturní kódy. Nebo ještě přesněji, buran neovládá kulturní kódy aristokracie. Opakem burana je pak hejsek. To je chlápek, který je naprosto k ničemu, ale zná dokonale módní trendy a ovládá kulturní kódy do nejmenšího detailu.

Co je na tom tak špatného být buranem? Proč by měl mít takový člověk méně práv než ostatní? Proč by měly být jeho názory pokládány za méně důležité než názory někoho jiného?

Pokaždé, když elitářský politik typu Miroslava Kalouska použije slovo „buran“, vyjadřuje tím přesvědčení o tom, že existují v zásadě dvě skupiny občanů: Jedni jsou určeni k tomu, aby pracovali, trpěli, financovali sladký život těch druhých, a nechali si od nich cokoliv líbit. Druzí jsou určeni k tomu, aby žili na úkor těch prvních, vymýšleli pro ně nejrůznější směrnice a omezení a snižovali tím jejich životní šance.

Buranstvím pak v kontextu politické debaty rozumíme jev, kdy občan z té první kategorie (určený k tomu, aby se tiše podřizoval) odmítá toto rozdělení respektovat a požaduje plná politická práva. Do určité míry je to vlastně opakování historické situace, kdy špinavý sedlák nebo řemeslník požadoval stejná práva, která má vznešený kníže. Pánové Kalousek, Sobotka a další by se měli podívat do dějin evropských buržoazních revolucí. Možná by pak měli méně klidný spánek.

 

Burani hrdí a burani zakomplexovaní

Z pražské kavárny, parlamentních lavic, kanceláří evropských institucí nebo limuzín korporátních manažerů jde o to, že člověk bez úrovně se chová způsobem, za který by se měl stydět. Poněkud jinak vypadá situace optikou dílny, fabriky, obchůdku nebo třeba střední průmyslové školy. Viděno očima pracujícího se nezdá, že by velkoměstští intelektuálové schopní strávit celé hodiny diskusemi o ubohosti českého národa byli nějak zvlášť vznešení. Působí jako docela obyčejní tlučhubové s chatrným vzděláním, neschopností vidět základní souvislosti a ochotou ponižovat se před každým, v jehož kapse lze tušit grant.

Rozhodující ale nakonec není to, jak buran (příslušník nižší třídy) vidí příslušníky vyšší třídy, ale jak vidí sám sebe. Vrátím se zde k rozlišení, které jsem před časem naznačil na své facebookové stránce.

a) Zakomplexovaný buran se stydí za to, čím je. Cítí nesmírnou vděčnost za každý závan pozornosti, kterou mu aristokracie věnuje, i kdyby to mělo spočívat třeba jen v kopanci do obličeje. Nechá si líbit naprosto cokoliv a doufá, že na něm ulpí aspoň malý kousek vznešenosti šlechtice. O co je servilnější vůči šlechtě, o to víc pohrdá spoluburany. Je ochoten tiše tolerovat i vyhlazovací tábory a plynové komory, pokud je řídí kultivovaní lidé, co čtou Goetha a poslouchají Wagnerovy opery. A naopak si nedokáže představit nic děsivějšího než být okraden ještě horším buranem, než je on sám. Doufá, že si ho vrchnost dříve či později všimne a odmění za jeho poníženost. 

b) Hrdý buran hájí svoje zájmy. Klidně se uprdne v přítomnosti knížete nebo dokonce knížete kopne do zadku, je-li to zapotřebí. Nenechá si nic líbit a je ochoten za svá práva bojovat. Nikdy se nesmíří se špatnými věcmi jen proto, že je požaduje vrchnost. Jeho loajalita vůči spojencům není neomezená. Nikomu nevěří bezmezně.

 

Život v nevolnictví a život bez elit

Z historie známe doby a země, jejichž obyvatelé se chovali jako hrdí burani. Cítili se majiteli svých zemí a jednali podle toho. Stavěli se na odpor dobyvatelům, ale i vlastním králům, pokud to bylo zapotřebí. Jednou to byli švýcarští sedláci, podruhé nizozemští měšťané, potřetí američtí osadníci… a mnozí, mnozí další. V jejich zemích se žilo dobře, bezpečně, většinou i pokojně a v mezích možností blahobytně.

Mnohem více ale bylo těch zemí a situací, kdy lidé uvěřili, že musí politickou moc někomu svěřit, a ten z nich nakonec udělal otroky či nevolníky. Doufali ve vznešenost a dostalo se jim jen kopanců. „Toto je způsob, jakým nad vámi bude král vládnout. Vezme vám syny, aby mu dělali vozataje a jezdce a aby běhali před jeho vozem. Vezme vám dcery, aby mu vařily, pekly a připravovaly voňavky. Vezme vám nejlepší pole, vinice i olivy a rozdá je svým dvořanům. Vezme si vaše služebníky i vaše děvečky, váš nejlepší dobytek i vaše osly, aby pracovali pro něj. I vy sami nakonec budete jeho otroky,“ píše se v Bibli. Je to naprosto přesné.

Do určité míry je možné tvrdit, že zápas o demokratickou politiku je zápasem o sebevědomí nižších tříd. Uvěří lidé, že si mohou vládnout sami a že má smysl za toto právo bojovat? Nebo odevzdají moc nad svými životy někomu, kdo o sobě tvrdí, že je kompetentnější? Ne náhodou vydávají moderní státy tak obrovské prostředky na to, aby svým občanům vštípily pocit méněcennosti. Stačí připomenout tak medializovaný projekt HateFree, v němž vlády norská a česká společně vydaly desítky milionů korun na propagandu s cílem přesvědčit příslušníky nižších vrstev, že pokud vidí svět jako příslušníci nižších vrstev, jsou méněcenní. V první fázi šlo o politické názory, v druhé se projekt zaměřuje na sexualitu. Jsi kluk z vesnice a líbí se ti holky z vaší vesnice? Podle projektu HateFree nejsi v pořádku.

Odbočka o kompetentnosti. Celý život narážíme na situace, kdy musíme rozhodnout o něčem, čemu moc dobře nerozumíme. Proto najímáme odborníky. Platím automechanika, který rozumí motorům lépe než já, ale jsem to já, kdo rozhoduje. Platím stavitele, který rozumí střechám lépe než já, ale jsem to já, kdo rozhoduje. Ostatně, i ti nejlepší, nejchytřejší a nejvznešenější najímají odborníky. Ale nenechávají odborníky rozhodovat za ně. V politice by to mělo být také tak. Pokud někdo tvrdí, že prostí lidé nemohou rozhodovat, protože záležitosti správy státu jsou příliš odborné, je to docela obyčejný podvodník. K rozhodování nepotřebujete odborné znalosti. Stačí vůle, odhodlání, schopnost najmout odborníka a také schopnost ho vyrazit, když s ním nejsme spokojeni.

Politik, který použije slovo buran, tím říká „občane, jsi horší člověk než já. Nemáš právo podílet se na správě své země. Makej, plať, skloň šíji a neodvažuj se mluvit, dokud nebudeš tázán.“ Politik tím slovem říká, že demokracii bere jen jako hru, ne moc vážně. Intelektuál, který použije slovo buran, tím ukazuje, že je ve službách takového politika.

Kdyby bylo možné formulovat něco jako manifest buranské politiky, mohl by znít třeba následovně.

 

Manifest buranské politiky

Odmítáme se stydět za to, že jsme příslušníky nižších tříd. Možná jsme si nedokázali nakrást tolik jako elity. Možná opravdu máme méně výkonné mozky a nedokážeme spočítat stejně složité rovnice nebo se naučit stejný počet tezí o jsoucnu a bytí. Ale to neznamená, že jsme horší lidé.

 

Odmítáme přestat hájit svoje zájmy. Odmítáme přijmout, že naše děti mají mít nižší životní šance než děti z nóbl rodin. Možná to naše děti nedotáhnou na korporátní manažery. Možná jejich schopnosti skončí u venkovské dílny. Ale to neznamená, že by stát měl venkovské dílny ničit a korporacím přidělovat investiční pobídky.

 

Odmítáme se stydět za své názory a za své cítění. Ano, máme jiné zájmy, jiný hudební vkus, jiný jídelníček, jiné chování a jiný způsob oblékání než elity. Máme jiné představy o výchově dětí, o trávení volného času i o vzájemném chování mužů a žen. Ale to neznamená, že tyto naše představy jsou horší. Jestliže elity pohrdají našimi hodnotami, jakými jsou národ, rodina, tradice, slušné bydlení a klidný život, ať si svůj vlastní život zařídí jinak. Ale nemají právo nám brát náš životní styl. Ať si svůj multikulturalismus, veganství a Barnevernet aplikují jen sami na sebe.

 

Jestliže jsme elitám dost dobří k tomu, abychom platili daně na jejich umělecké projekty, a jestliže jsme dost dobří k tomu, abychom za ně umírali, až vyvolají další zbytečnou válku, jsme také dost dobří k tomu, abychom spolurozhodovali o své zemi. 

 

Takhle nějak vidí svět texaští burani. Takhle ho vidí švýcarští sedláci. A až ho takhle budou vidět čeští dělníci, inženýři, řemeslníci, podnikatelé a učitelé (a pochopitelně i jejich manželky), bude Česká republika svobodnou a prosperující zemí.

 

Závěrečná poznámka pro ženy

Pro ženy je debata o buranství těžší než pro muže. Ženy jsou nastaveny tak, aby zajistily maximální šance svému potomstvu, to znamená, aby získaly muže co nejvyššího společenského postavení. Jsou tedy nastaveny tak, aby hledaly znaky aristokracie a aby jimi byly uhranuty. Ženy mají silnější vnímání třídní příslušnosti než muži a vyšší schopnost rozlišovat. Muž by si vzal do sandálů bílé ponožky, ale jeho manželka jej napomene. 

Proto je přirozené, že žena špatně snáší buranské oblékání, křupanské chování a cokoliv, co značí příslušnost k nižší třídě. Pokud jí takový postoj umožní získat partnera z lepší společnosti, je to dobrá strategie. Ale pokud se jí to nepodaří, může to být ničivé. Žena, která se neumí takového pocitu zbavit, pak pohrdá svým manželem, tiše mu vyčítá, že není knížetem, a plní život svůj i život svého okolí frustrací. Jen máloco je tak ničivé jako nenaplněné ambice. A projevuje se to i na volebním chování.

Proto bych čtenářkám rád připomněl, jak vznikl nápoj zvaný Cafe Americano. Když za druhé světové války přišli do Itálie spojenečtí vojáci, tedy vesměs burani z amerického venkova, zjistili, že jim pravé italské Cafe Espresso o velikosti náprstku nevyhovuje. Vzali tedy horkou vodu a dolili velký hrnek po okraj. Bylo to buranské? Ovšemže ano! Bylo to barbarské? Ovšemže ano! Působili jako primitivové? Ovšemže ano! A vadilo jim to? Ani náhodou. A tady čtenářky vyzývám, aby si srovnaly v hlavě, vedle koho chtějí žít. Jestli vedle zemitého burana, který se nemožně obléká, neumí pít kávu, krká po jídle a nepodrží ženě židli, ale zato je statečný, pracovitý, houževnatý a umí zvítězit v bitvě. Nebo jestli by měla raději aristokrata s výborným vkusem na oblékání, kávu i víno, který nedokáže uhájit pobřeží vlastní země před hordou nájezdníků, co ani nejsou ozbrojeni.  

 

 

Autor je sociolog.

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Úterý, 26 Květen 2015 10:46 )  

banner Pidivadlo

Partneři

 Divadlo v Dlouhe logo  logo Českých center

VOŠH logo v barvě
www.vosherecka.cz