Škola jako společenství slušných?

Email Tisk PDF

Ondrej-Hausenblas foto Hausenblas blogNásilí na školách, stoupající agresivita žáků, bezmocnost učitelů... - znovu se intenzivně diskutuje o tom, jak změnit atmosféru na českých školách a zda by mohlo učitelům pomoci, kdyby získali status „úřední osoby". V podstatě stejná diskuse se vedla před pěti lety. Změnilo se za tu dobu něco na českých školách? A vidíme nová řešení?

 

Před pěti lety jsem při sledování té diskuse mluvil i s jedním z nejzajímavějších českých odborníků na školství Ondřejem Hausenblasem. Řekl mi tehdy: „Viděl jste snad někdy, že by vězňové nějak příliš ochotně spolupracovali s dozorci? Přitom naše základní školy věznice hodně připomínají. Kdyby se někdo choval k mláděti opice nebo ke štěněti tak, jak se chová škola k dětem, tak by je umučil k smrti. Když opičce nedovolíte přirozeně se pohybovat, bavit, učit se a rozvíjet, tak ji doženete do stavu, kdy jen sedí, kýve se zezadu dopředu a po čase zemře. Škola se k dětem chová podobně. Prostě je buzeruje."

Zeptal jsem se tedy Ondřeje Hausenblase znovu: Zda se něco podstatného od té doby změnilo a zda řešení vidí ve změně právního postavení učitelů. Jeho odpověď je vstupem do diskuse webu Literárních novin na toto téma.

 

Ondřej Hausenblas: Pořád je naděje, že nejvíc platí slušnost
Zdá se mi, že je to dnes trochu jiné, nebo já to vidím jinak, z toho, co vidím ve školách, soudím, že učitelé jsou o dost demokratičtější, nebo aspoň méně z nich je tak nátlakových, jako kdysi. Ale zhoršuje se naopak stav žáků: s uvolněním oprese státní i politické a s větší mírou svobody se vlastně zvyšuje jejich vnitřní nejistota sebou samými, učitelé často vidí dezorientaci v hodnotách, a to žáka vede k výraznějším projevům - slovním i fyzickým. Jako by si žáci potřebovali rychle vymezit svou identitu něčím o hodně určitějším a ráznějším než tím, že poslouchají příkazy a školní řád.

Škola rozdělená na 1.- 5. třídu s jednou učitelkou a pak na 6.- 9. třídu s mnoha učiteli pro žáka novými, cizími zbavila žáka pravidel, která si třídy domluvily, a vztahů, které si děti vytvořily v prvních pěti letech společného školního života. A k tomu se uvnitř žáka šesťáka přidávají hormony. Slabší povahy a méně výkonné rozumy to samy zvládnout nedokážou, a pomoc k nim zvenčí nepronikne. Učitel je pro ně starý a cizí, rodič starý, hloupý a otřepaný. I to dobré, co se podařilo v prvních pěti letech školy do žáka vložit, je v časné pubertě zasuto pod nánosy neracionálních a neregulovatelných vznětů.

Tak to sice je odjakživa, ale dříve to regulovala síla autority, v dobách, kdy autorita ještě něco znamenala i v národě, mezi dospělými. Ale autorita byla sto let dospělými zneužívána (i navzájem), její násilná forma se historicky znemožnila, a v ztřeštěném současném světě se nová autorita ještě neustavila. Znám učitelky na prvním stupni školy, které mají demokratickou autoritu, ve třídě jim to funguje, ale děti rostou nejen ve škole. Vliv rodiny je silný a často degradující, vliv otráveného nebo bezradného společenského klimatu je ještě horší. Nic neplatí, na nic se nevěří, anebo se věří na falešné idoly z akčních filmů nebo kýčových seriálů nebo reklam dovolávajících se primitivních postojů. To proto, že významné déledobé souvislosti - totiž vědomí toho, co vede k čemu - se tříští navzájem anebo jsou popírány. V tom se dítě nemůže samo vyznat.

Neumím říct, jestli by z krize hodnot a autorit pomohlo třeba dočasné mocenské posílení učitelovy autority (sankcemi, právní ochranou). Zatím to vždy dopadlo tak, že taková moc byla zneužita. Asi je pořád naděje, že nejvíce platí slušnost - i vůči hrubosti a tuposti. Ale muselo by se vědomě vytvářet společenství slušných: ve škole by se muselo i ředitelství, i učitelstvo dohodnout, že se bude vůči dětem vystupovat vždy velmi slušně, až vznešeně, nedat se rozčílit ani zahnat do zoufalství. A k tomu učitelé potřebují určitá pevná pravidla i sankce - ale vše demokratické, tedy docela předem vyjednané se žáky a rodiči, dohodnuté, podepsané a bez výjimky platné pro žáka i učitele i ředitele a kuchařku a školníka a uklízeče. Znám takové školy, ale je jich myslím málo.

A za dnešní situace ani to nebude fungovat, jestli sama výuka, obsah a cíle výuky, nebudou po žáka zajímavé. Vždy stojí za to znova o svém předmětu uvažovat: co v něm žák opravdu neví, na co se může ptát? Kladl si učitel sám někdy otázky, na které jeho výklady a cvičení dávají odpovědi? Jestli ne, ať se nediví, že se 50 % českých deváťáků ve škole nudí.

Hrubiánství, sprostota, násilí ovšem musejí být jednoznačně potlačeny. Ale mělo by být víc jasné, že souvisejí i s mírnějšími formami odporu žáků a s příčinami toho odporu. Násilníci někdy podléhají nevychovanosti a neregulovaným pudům, ale někteří tak vyjadřují za ostatní jejich otrávenost školou, dospělými, dobou...

Okovy padly, ale svoboda v železech nevězí, zpívali kdysi V+W. Svoboda spočívá také ve vnitřním bohatství osobnosti, v tom, jak dobře naučili rodiče a učitelé žáka zajímat se i o věci složitější nebo vzdálenější než špička nosu.

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Středa, 16 Duben 2014 16:10 )  

banner Pidivadlo

Partneři

 Divadlo v Dlouhe logo  logo Českých center

VOŠH logo v barvě
www.vosherecka.cz