Kam s nimi? S „nekvalifikovanými učiteli“? A s českým školstvím? III. část

Email Tisk PDF

Tucitel ilustraceéma tzv. „nekvalifikovaných učitelů" rozbouřilo hladiny českého školství a veřejné diskuse.

Vzhledem k jeho důležitosti mu budou Literárky věnovat rozsáhlou diskusi. Vstupujeme do ní velkou anketou, v níž odpovídají přední teoretici i učitelé a na jednom místě se nám tak podařilo shromáždit výjimečně reprezentativní vzorek názorů a představit základní úhly pohledů v probíhající polemice. Dnes přinášíme třetí díl ankety.

 

Odpovídají v něm Michaela Píšová z pedagogické fakulty MU, Ondřej Hausenblas z pedagogické fakulty UK, učitel základní školy Zdeněk Sotolář, Jan Slavík z pedagogické fakulty MU a ředitelka ZŠ Angel Iva Cichoňová.

Problém „nekvalifikovaných učitelů" znamená stručně řečeno toto: Tisíce učitelů, kteří nemají „správné"/"odpovídající" vzdělání, aby učili předmět, který učí, budou muset ze škol odejít. Nebo naopak do škol znova začít chodit – na odpovídající obor na pedagogické fakultě. A ten problém zdaleka nespočívá „jen" v tom, že se neřešil deset let a náhle je požadováno rychlé a definitivní řešení. Ve hře je mnohem víc: Představy o tom, jak má vypadat učitel, a tedy i představy o budoucí podobě českých škol a pedagogických fakult.

(Někteří respondenti odpovídali ve struktuře vymezené otázkami Literárek, jiní shrnuli odpověď do souvislého textu)

 

Michaela Píšová, vysokoškolská učitelka
Velmi vítám celospolečenskou diskusi věnovanou našemu školství a zejména učitelům, ale obávám se, že není vždy – zejména lidmi působícími mimo školství – vedena ve šťastném duchu. Je legitimní ptát se na řešení současného neutěšeného stavu, ale toto řešení je třeba hledat nikoli na základě emocí, dílčích příběhů či nepodložených subjektivních soudů.

Podívejme se na fakta: výjimka ze zákonem stanovené kvalifikace trvala deset let. Jak ukazují výroční zprávy České školní inspekce, působnost výjimky nepřinesla zlepšení, ale naopak postupné snižování míry kvalifikovanosti učitelů působících v českých školách. Nelze tedy očekávat změnu k lepšímu prodlužováním současného stavu.

Výsledky českých žáků v mezinárodních srovnávacích studiích se zhoršují. Řada výzkumů z posledních let (např. v USA) jasně prokázala, že žáci vyučovaní plně kvalifikovanými učiteli dosahovali lepších výsledků než ostatní. Není namístě se nad tím zamyslet? Výjimka ze zákona o pedagogických pracovnících měla řešit dočasný stav nouze. Je ale velký rozdíl mezi „první pomocí" a profesionálním řešením situace, ať již jde o zlomenou nohu nebo stav školství. Odborníci působící na místech učitelů poskytli našemu školství dočasnou „první pomoc" a patří jim za to dík. Některé hlasy v současné diskusi ale volají po prodlužování dočasného stavu či dokonce po jeho změně na stav trvalý. Myslím, že s dočasnými řešeními různého typu má naše společnost 40 let zkušeností a že nechceme naše školství zabetonovat ve stavu stálé nouze ...

Tato společnost, společnost 21. století, bývá charakterizována jako společnost znalostní. V celé řadě povolání se zvyšují požadavky na vzdělání doložené formální kvalifikací jako zárukou profesní připravenosti. Bylo by zcela absurdní, kdyby učitelství šlo opačným směrem, k učitelům jako nositelům vzdělání bez příslušného vzdělání. Nezpochybňujme tento základní princip.

Hledejme ale zároveň odpovědi na otázku, jak zkvalitnit a zefektivnit cestu k získání tohoto vzdělání pro současné odborníky, kteří působí jako učitelé, i pro budoucí učitele. Na pedagogických fakultách velmi pozorně nasloucháme hlasům z probíhající diskuse a jsme připraveni reagovat na ně jak v rámci nabídky programů směřujících k doplnění kvalifikace, které budou zohledňovat potřeby studujících, tak v oblasti přípravného vzdělávání učitelů. Příklady dobré praxe v tomto směru nemusíme hledat jen v zahraničí, i u nás se již úspěšně vyzkoušelo přípravné studium s tzv. klinickým rokem (či jinde klinickým semestrem), kdy budoucí učitelé získávali zkušenosti přímo ve školách s podporou mentorů i učitelů z fakult. Připomeňme ale také, že kvalifikace je podmínkou nutnou, nikoli však dostačující. Pedagogické fakulty proto považují za nezbytné zpracovat standard, který jasně vymezí, v čem spočívá kvalita práce učitele s žákem ve školní třídě, aby bylo možné postihnout – a také ohodnotit - profesní růst učitele. Tyto tři záležitosti, tedy programy pro doplnění kvalifikace, zkvalitnění přípravného vzdělávání učitelů a standard kvality učitele, vnímám jako prioritní úkoly pedagogických a dalších „učitelských" fakult.

 

Ondřej Hausenblas, vysokoškolský učitel

Je správné/nutné/..., aby "nekvalifikovani učitelé" museli odejít ze škol, respektive si povinně doplnit vzdělání?
Hlediskem pro posouzení by mělo být, jestli vyučují žáky dobře, moudře, lidsky. Obvykle k tomu je vzdělání velmi potřebné, ale vím, že vzdělanost člověka není totéž jako diplom z učitelské vysoké školy, ba ani ne z kterékoliv VŠ.

 

Není to v rozporu s tím, o čem se také hodně diskutuje: že školy potřebují lidi zvnějšku, potřebují se otevřít novým trendům ve vzdělávání, novým přístupům a úhlům pohledu, lidem z praxe?
Zase se musí říkat, proč by to školy – a hlavně děti! - potřebovaly. Pevnou českou školní tradicí a tím, na co věří většina učitelů, se nestihne pokrýt všecko, co na děti čeká v blízké budoucnosti. Víc hlav víc ví, a taky víc dovede.

 

Proč je tak důležité formální vzdělání? Nepadají argumenty například o přísných normách v této oblasti ve Finsku proto, že úroveň našich pedagogických fakult není právě vysoká a že se na ně nehlásí právě výkvět studentů po maturitě?
Politici a manažeři u nás chtějí měnit školství od konce: Kdo věří na to, že pravé učitelské vzdělání má poskytovat jen fakulta, ať prvně prozkoumá a vysvětlí, jak dobře dnešní učitelské fakulty slouží. Dokud však jsou těmi nejpovolanějšími posuzovateli samy fakulty, neočekávejme od nich požadavek na významné proměny kvality v učitelské přípravě. Leckde se opravdu snažíme zlepšit – ale jak to, že pořád nemáme žádnou fakultu, která by opravdu provázala přípravu učitelů s praxí ve škole? Různé modely zahraniční známe. U nás zřejmě nemůžeme vést studenty v přímé spolupráci se školami v celém průběhu a pojetí studia, protože bychom se museli vzdát řady svých oborových přednášek a cvičení. VŠ učitelé by se museli všichni naučit, jak „koučovat" studenty v jejich výuce daného předmětu, jak spolupracovat s učiteli z praxe.

 

Jaké je řešení? Je třeba v tom, aby se fakulty zpružnily, nabídly nějaké výběrové studium více zaměřené na praxi? V doučování adeptů učitelství přímo v praxi za pomoci zkušených mentorů?
Náprava učitelské přípravy je hodně velký projekt. Všichni by se měli seznámit s pojetím F. Korthagena (aspoň na http://nl.wikipedia.org/wiki/Reflectiecyclus_van_Korthagen, lépe v knize JANÍK, Tomáš a Petr NAJVAR. Fred A. J. Korthagen - Jak spojit praxi s teorií: didaktika realistického vzdělávání učitelů. 1. vyd. Brno: Paido, 2011). Holanďani to vyvíjeli dvacet třicet let, takže neříkám, že to máme kopírovat, ale důkladně se sami poučit. Povaha studia učitelství musí být taková, aby přitahovala nadané a inteligentní mladé lidi a povolání učitele musí dávat tvůrčímu člověku perspektivu, že se nebude otravovat nebo trápit zápasem s byrokracií předpisů a nekázní žáků.

 

Je třeba nějak zásadně proměnit naše vysoké pedagogické školy?
Pozor na „zásadní proměny". Je spíše potřeba začít systematicky pracovat na společném porozumění tomu, co je kvalitní vzdělání, kolik různých pojetí vedle sebe si můžeme dopřát (aby zase kvůli touhám politiků nevyhrála nějaká jednotná škola, jednotná maturita, jednotná učitelská přípravka...). Je potřeba si ujasnit, čím a kým se na fakultách působí na učitele a na vzdělávací praxi (aby se omezily samoúčelné akademické „čárky" a začal se vytvářet a podporovat opravdový vývoj). A je třeba, aby i ti, kdo o školství mluví a rozhodují, pochopili, že se sami musejí stále a pořádně vzdělávat – politici, úředníci, krajští zřizovatelé. Aby v jejich chápání ustoupila představa, že se školství zlepšuje vydáním zákona, předpisu, kariérního řádu, platových tabulek, a aby společně přijali zodpovědnost za starost o trvalou podporu učitelů přímo v jejich práci. Možná by jim pomohlo číst čerstvou publikaci Celoplošné zlepšení vzdělávacího systému od B. Levina z Toronta (vydává to FSV UK s podporou Pomáháme školám k úspěchu o.p.s.).

 

 

Zdeněk Sotolář, učitel na základní škole
Ať bude řešení této "krize" jakékoliv, v žádném případě nesmí být zpochybněn princip povinného vysokoškolského vzdělání pro všechny učitele. A vysokoškolské vzdělání také nemůže jednoduše nahradit žádné vzdělávání neformální, jak naznačují některé úvahy na EDUinu. Je velmi smutné, že MŠMT opět zaspalo a nechalo situaci zajít tak daleko: je však možné, že také zaspali mnozí učitelé, spoléhajíce na nekonečnost výjimek. Proto musíme udělat definitivní tečku za všemi výjimkami a nepřipustit žádné další plošné prodlužování starých, nebo dokonce vytváření nových výjimek. S ohledem na věk a délku praxe, ať jsou některým učitelům uděleny pouze individuální výjimky (přibližně tak, jak naznačuje zákon). To však nemůže být rozhodnutím pouze samotného ředitele školy. Na druhé straně je nesmyslné vyžadovat od učitelů dvě vysoké školy, zejména v případě učitelů odborných předmětů na středních školách. Absolventům odborných vysokých škol by mělo stačit pedagogické minimum. V tom smyslu by měl být zákon urychleně upřesněn. Pedagogické fakulty snad mohly být pružnější v nabídce oborů dálkového studia, ale mluvit dnes o zásadních proměnách pedagogických škol bez jasnějšího vymezení cílů vzdělávání nemá vlastně smysl.

 

Jan Slavík, vysokoškolský učitel
České mediální diskuse o vzdělávání jsou příznačné tím, že se bouřlivě rozvinou teprve, když nějaký problém hoří. Výjimkou není ani současná debata o neformálním vzdělávání učitelů, která sice vyhlíží jako pružná odezva na aktuální hrozbu, že tisíce nekvalifikovaných učitelů odejdou ze škol, ale ve skutečnosti je to jen hodně opozdilá reakce na letitý problém odborného statusu učitelské profese. Nedělám si iluze, že bych na minimálním prostoru postihl víc než jen zlomek z toho, co v této souvislosti je důležité, ale chci připomenout aspoň jeden význačný rys, který v emotivně podbarvených komentářích bývá zamlčován.

Obhájci neformální přípravy učitelů argumentují tím, že systematické, pravidly svázané formální vzdělávání na fakultách připravujících učitele (což zdaleka nejsou jen pedagogické fakulty) odrazuje od povolání zaujaté a nadané uchazeče. Závěr pak zní: překonejme zkostnatělost formálního vzdělávání, a dejme tím šanci talentovaným a motivovaným zájemcům o učitelství. V pozadí tohoto přístupu je chytlavá romantizující iluze hrdiny, který osamocen bojuje proti stupidnímu systému. Nekvalifikovaní učitelé jsou podle této vize právě takoví hrdinové: obstáli ve všech zkouškách učitelského osudu a mají morální právo postavit se do jedné řady se všemi kvalifikovanými učiteli.

Skutečnost je ovšem méně romantická. Učitelství je vysokoškolský obor. Žádný obor nemá hodnotu ani smysl v podobě seskupení izolovaných jednotlivců, byť sebevíce nadaných. Smyslem oboru je soustředit intelektuální kapacity a soustavně do hloubky rozvíjet určitý typ poznávání a myšlení. To předpokládá stálou součinnost a komunikaci spojenou se společnou kontrolou odbornosti či profesní kvality. Tímto směrem se v současné západní civilizaci rozvíjejí všechny vysokoškolské obory a učitelství v tom není výjimkou. Formalizace vysokoškolského vzdělávání v tomto ohledu pak neznamená nic jiného než projev úsilí zabezpečovat základní podmínky pro komunikaci a součinnost v příslušné odbornosti. Proto je naivní myslet si, že přikývnutím na izolované vývojové dráhy učitelů – „romantických hrdinů" – zabezpečíme vyšší kvalitu učitelství jako oboru.

Neformální vzdělávání se z principu odlišuje od formálního tím, že není systematické a není bytelným zázemím pro rozvoj oboru, pouze vylepšuje některé pracovní kvality jednotlivců. Proto nemůže nahradit formální vzdělávání, může být pouze jeho doplňkem. Kdyby se odpor proti formalizaci vzdělávání dovedl do důsledků, zbude jen neuspořádaná soustava dílčích školení, typická pro přípravu úředníků nebo zaměstnanců firem. Ti nepotřebují rozumět svému oboru do hloubky, stačí jim jen metodické pokyny a normy, které za ně dělá někdo jiný – vysokoškolsky vzdělaní odborníci v příslušném oboru. Chci tím povědět, že nadšení pro neformální vzdělávání učitelů v konečném důsledku vede k přesnému opaku toho, čím se honosí: k poklesu úrovně oboru, k ztrátě odbornosti učitelské profese a k definitivní proměně učitelů v úředníky řízené „stupidním systémem".

 

 

Iva Cichoňová, ředitelka ZŠ Angel Praha 12

Je správné/nutné/..., aby "nekvalifikovani učitelé" museli odejít ze škol, respektive si povinně doplnit vzdělání?
Ano, považuji to za důležité. Výjimku bych udělila pro rodilé mluvčí a kvalifikované učitele ze zahraničí.

 

Není to v rozporu s tím, o čem se také hodně diskutuje: že školy potřebují lidi zvnějšku, potřebují se otevřít novým trendům ve vzdělávání, novým přístupům a úhlům pohledu, lidem z praxe?
Spolupráce s těmito lidmi je důležitá – lze využívat v rámci projektů, exkurzí, kurzů atd. Pedagogické vzdělání v daném oboru ale vnímám pro souvislé pedagogické působení jako nenahraditelné.

 

Proč je tak důležité formální vzdělání? Nepadají argumenty například o přísných normách v této oblasti ve Finsku proto, že úroveň našich pedagogických fakult není právě vysoká a že se na ně nehlásí právě výkvět studentů po maturitě?
Nepovažuji za šťastné ustupování od formálního vzdělání právě na terciární úrovni. Podle mého názoru by to vedlo ještě k dalšímu snížení odbornosti a pedagogických kompetencí u učitelů a následně také k dalšímu snížení kreditu učitele ve společnosti. Se studenty ani s absolventy PF nemáme v praxi špatné zkušenosti.

 

Jaké je řešení? Je třeba v tom, aby se fakulty zpružnily, nabídly nějaké výběrové studium více zaměřené na praxi? V doučování adeptů učitelství přímo v praxi za pomoci zkušených mentorů?
Souhlasím, že fakulty by se měly zpružnit, mj. nabídnout víkendové studium. Požadavky na uchazeče by v rámci studia měly být srovnatelné se současným studiem a nemělo by dojít k jejich účelovému snížení, aby všichni učitelé dostudovali. Praxe současným učitelům bez patřičného vzdělání nechybí.

 

Je třeba nějak zásadně proměnit naše vysoké pedagogické školy?
Měly by být praktičtěji zaměřené, méně přednášek a více dílen, více kontaktu se školami, praxe studentů. Fakulty by měly poskytovat průběžně zpětnou vazbu, jak se studentovi daří plnit nejen teoretické, ale také praktické úkoly, které vyplývají z přípravy na učitelské povolání. Zatím tyto ojedinělé snahy některých PF nebyly podpořeny.

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Středa, 12 Březen 2014 13:59 )  

banner Pidivadlo

Partneři

 Divadlo v Dlouhe logo  logo Českých center

VOŠH logo v barvě
www.vosherecka.cz