Kam s nimi? S „nekvalifikovanými učiteli“? A s českým školstvím?

Email Tisk PDF

sova skola ilustrace LtNTéma tzv „nekvalifikovaných učitelů" rozbouřilo hladiny českého školství a veřejné diskuse.
Vzhledem k jeho důležitosti mu budou Literárky věnovat rozsáhlou diskusi. Vstupujeme do ní velkou anketou, v níž odpovídají přední teoretici i učitelé a na jednom místě se nám tak podařilo shromáždit výjimečně reprezentativní vzorek názorů a představit základní úhly pohledů v probíhající polemice. Dnes přinášíme první díl ankety. 

V něm odpovídají děkanka Pedagogické fakulty UK Radka Wildová, profesorka téže fakulty Vladimíra Spilková, ředitel gymnázia Jana Keplera Jiří Růžička a odborný konzultant společnosti EDUin Tomáš Feřtek.

Problém „nekvalifikovaných učitelů" znamená stručně řečeno toto: Tisíce učitelů, kteří nemají „správné"/"odpovídající" vzdělání, aby učili předmět, který učí, budou muset ze škol odejít. Nebo naopak do škol znova začít chodit – na odpovídající obor na pedagogické fakultě. A ten problém zdaleka nespočívá „jen" v tom, že se neřešil deset let a náhle je požadováno rychlé a definitivní řešení. Ve hře je mnohem víc: Představy o tom, jak má vypadat učitel, a tedy i představy o budoucí podobě českých škol a pedagogických fakult.

 

Radka Wildová, děkanka Pedagogické fakulty UK a Vladimíra Spilková, profesorka Pedagogické fakulty UK

Je správné/nutné/..., aby "nekvalifikovaní učitelé" museli odejít ze škol, respektive si povinně doplnit vzdělání?
Učitelé bez vysokoškolského vzdělání by měli jednoznačně ze školství odejít. 10 let výjimky ze zákona, který vyžaduje vysokoškolské magisterské studium, byla dostatečně dlouhá doba k doplnění si požadovaného vzdělání. Pokud jde o absolventy VŠ, kterým chybí profesní vzdělání, tedy pedagogickopsychologické a oborově didaktické, ale kteří mají delší praxi, jsou motivovaní pro učitelství a mají dobré výsledky práce se žáky, tak zde je na místě hledat řešení. Konkrétně to znamená vytvořit dostatečnou nabídku takových forem vzdělání, které vyjdou vstříc potřebám těchto učitelů a umožní jim doplnit si vzdělání ve zkráceném časovém horinzontu.

 

Není to v rozporu s tím, o čem se také hodně diskutuje: že školy potřebují lidi zvnějšku, potřebují se otevřít novým trendům ve vzdělávání, novým přístupům a úhlům pohledu, lidem z praxe?
Tyto názory vnášejí do veřejné diskuse tzv. podnikatelé na trhu se vzděláváním, kteří vnucují veřejnosti řešení současného problému s velkým procentem nekvalifikových učitelů – návrhem považovat za ekvivalent řádné kvalifikace neformální vzdělávání mimo vysokoškolské instituce. Napadlo by někoho takové změkčení kvalifikačních požadavků (přizvat k vykonávání profese lidi zvenku/laiky, aby přinesli něco nového, a za "pochodu" je rychle dovzdělat) např. u lékařů (ale třeba i jen u zvěrolékařů), inženýrů, právníků apod.?

 

Proč je tak důležité formální vzdělání? Nepadají argumenty například o přísných normách v této oblasti ve Finsku proto, že úroveň našich pedagogických fakult není právě vysoká a že se na ně nehlásí právě výkvět studentů po maturitě?
Učitelství je náročná profese, jejíž kvalitní vykonávání vyžaduje mnoho specifických profesních znalostí a dovedností, které se všude ve světě získávají systematickým vysokoškolským vzděláváním.
Stát je odpovědný za kvalitu vzdělávání, a tedy i za kvalitu učitelů. Měl by garantovat úroveň jejich vzdělávání a podporovat celoživotní profesní rozvoj učitelů. Je třeba ocenit, že současné vedení MŠMT si tuto odpovědnost uvědomuje, že nechce problém, který zdědilo po svých předchůdcích, řešit krátkozrace změkčováním požadavků na učitele. Připustit další působení středoškoláků v učitelské profesi by bylo hazardováním s kvalitou vzdělání české populace v příštích letech.
Vyspělý svět jde cestou zcela opačnou. Ruku v ruce se snahami zkvalitňovat vzdělávací systémy a kvalitu školního vzdělávání jde podpora zvyšování (a ne snižování!) profesionality učitelů s důrazem na kvalitní celoživotní vzdělávání.
Co se týče zmiňované úrovně studentů fakult připravujících učitele (kromě devíti pedagogických fakult se na vzdělávání učitelů podílí kolem 40 VŠ institucí) – zájem o studium učitelství (a tím i kvalitu výběru) se snižuje, ale k zásadním důvodům patří celkové podmínky vykonávání profese - špatné finanční ohodnocení, neexistence profesního/kariérního postupu ve vazbě na kvalitu vykonávané práce, aj.

 

Jaké je řešení? Je třeba v tom, aby se fakulty zpružnily, nabídly nějaké výběrové studium více zaměřené na praxi? V doučování adeptů učitelství přímo v praxi za pomoci zkušených mentorů?
Fakulty se nyní staly jakýmsi "fackovacími panáky", na které se svalují mnohé dlouhodobě neřešené problémy. Podmínky, které jsou nastaveny pro jejich existenci, však nejsou dobré. Nejde jen o chronické podfinancování, které např. omezuje kvantitu i kvalitu tolik potřebné pedagogické praxe studentů na školách, o kritéria hodnocení fakult a VŠ učitelů (hodnotí se vědecko výzkumná činnost, kvalifikační struktura VŠ učitelů apod., ale např. vrcholné autorské dílo – učebnice pro základní školu, byť je třeba založená na teorii a výzkumu, nezískává žádné "body", a tedy ani finance pro instituci).
Na fakultách je značný inovativní potenciál, který, dostane-li podmínky, může okamžitě nabídnout spoustu kvalitních forem výuky. Mnohé bylo ověřeno v rámci různých rozvojových projektů či výzkumných záměrů, ale k implementaci v širším měřítku chybějí finance a další nutné podmínky. Je smutné, kolik peněz se ve školství nesmyslně vyházelo v rámci evropských projektů, jejichž samotná režie spotřebovala značnou část prostředků. Po jejich dokončení končí i dané aktivity, tzv.udržitelnost výsledků projektu bývá velmi nízká. Kdyby tyto prostředky byly využity v rámci institucí, které nesou hlavní odpovědnost např. za vzdělávání učitelů, mohli bychom být v procesu transformace přípravy učitelů už podstatně dál.

 

Je třeba nějak zásadně proměnit naše vysoké pedagogické školy?
Znovu zdůrazňujeme, že nejde jen o pedagogické fakulty, ale o více než 40 institucí, které v ČR vzdělávají učitele. Mluvit obecně o jejich kvalitě je tedy obtížné. Přesto - proměna a systematická snaha o kvalitu je v současné době velmi důležitá. Je třeba začít formulováním profesního standardu – kdo je to kvalitní učitel, jakými klíčovými profesními kompetencemi má být vybaven, aby zvládal zvyšující se nároky na učitelskou profesi, jak má vypadat příprava učitelů, co je jejím jádrem, jak motivovat učitele ke zkvalitňování práce se žáky, jak je podporovat v celoživotním profesním rozvoji apod. Profesní standard bude východiskem k rámcovému profilu absolventa, a tím i k cílům a obsahu učitelského studia.
Ale opět – na fakultách připravujících učitele se na změnách ve studijních programech pracuje. V některých oborech už se příprava výrazně proměnila, jinde nás čeká ještě značný kus cesty. V součinnosti s inovativními školami, profesními asociacemi a MŠMT se nyní připravují návrhy, které by měly změny zintenzivnit a urychlit.

 

 

Jiří Růžička, ředitel Gymnázia Jana Keplera

Je správné/nutné/..., aby "nekvalifikovaní učitelé" museli odejít ze škol, respektive si povinně doplnit vzdělání?
Představa, že by k 1. lednu příštího roku museli ze škol odejít všichni ti, kteří nesplňují formální podmínky "kvalifikovanosti" je naprosto děsivá! Nutíme tak odejít nejen rodilé mluvčí, ale i lidi, kteří mají „jen" odborné vysokoškolské vzdělání a nedodělali si z různých důvodů povinné pedagogické minimum, lidi, kteří v roce 2005 měli odučeno 10-12 let a denní praxí dávno ukázali, že něco umí. Budou muset odejít často i lidé z oborů, v kterých ředitelé zoufale hledají kohokoliv trochu použitelného – odborné předměty, matematika, fyzika... Argument, že na úřadech práce jsou tisíce učitelů, je směšný. Ano, jsou tam ti, kteří vystudovali pedagogické fakulty, ale dobří učitelé ještě být nemusí a jsou tam ti, kteří studovali obory, které mají všechny školy bezproblémově obsazené – dějepis, čeština, výchovy...

 

Není to v rozporu s tím, o čem se také hodně diskutuje: že školy potřebují lidi zvnějšku, potřebují se otevřít novým trendům ve vzdělávání, novým přístupům a úhlům pohledu, lidem z praxe?
V současné době se v odborných kruzích i na mnoha školách - základních i středních - mluví o tom, jakým směrem se má ubírat vzdělávání. Je zřejmé, že tradiční pojetí vzdělávání, školy jako místa, kde žáci absorbují veškerou moudrost, je překonáno. Čím dál tím více „vzdělává svět" a školy musejí své zažité představy korigovat. Škola jako nezastupitelná vzdělávací instituce musí tyto tendence přijmout a naplňovat je za pomoci lidí, kteří potřeby vzdělávání v 21. století chápou – bez ohledu na to, jestli mají správnou „bumážku"...

 

Proč je tak důležité formální vzdělání? Nepadají argumenty například o přísných normách v této oblasti ve Finsku proto, že úroveň našich pedagogických fakult není právě vysoká a že se na ně nehlásí právě výkvět studentů po maturitě?
Přestaňme už používat otřepaných příkladů z Finska! Možná to málokdo postřehl, ale největší propad ve výsledcích PISA zaznamenaly v posledním testování Finsko a Švédsko... Kvalita učitelů nesouvisí s tím, jakou naplňují či nenaplňují normu. Zvláště pak ne normu, která je založena na pofiderních a spekulativních představách, co by měl učitel umět. Jak můžeme definovat, co má umět učitel, když nedokážeme definovat, co by měl umět žák – tedy ten který bude studovat, pracovat a žít v polovině 21. století! Ve vzdělávání učitelů jsme za posledních 50 let nikam nepostoupili, tradiční a výše zmíněné pedagogické a didaktické vzdělávání je postaveno na stejných principech jako v hluboké minulosti!

 

Jaké je řešení? Je třeba v tom, aby se fakulty zpružnily, nabídly nějaké výběrové studium více zaměřené na praxi? V doučování adeptů učitelství přímo v praxi za pomoci zkušených mentorů? Je třeba nějak zásadně proměnit naše vysoké pedagogické školy?
Na vině nejsou jen pedagogické fakulty, ale i ti, kteří o vzdělávací politice rozhodují. Opatření, kterým nařizujeme učitelům formální naplnění jakýchsi nařízení, je toho jasným důkazem, o „přitažlivosti" učitelství z finančního pohledu nemluvě.... Odboráři a úředníci rozhodně nejsou ti, kteří by měli diktovat, kdo bude učit. Jedni by měli bojovat za finanční ohodnocení práce učitelů, druzí by měli definovat vzdělávací politiku na desítky let dopředu. O tom, kdo a jak by měl učit, musí rozhodovat zřizovatel po komunikaci s ředitelem příslušné školy. A ve školách také musí být „centrum" skutečného umění učení. To je směr, kterým se musí ubírat i příprava těch, kteří mají jedno z mála bohatství, které této vyrabované zemi zbylo – totiž zvídavé, nezkažené a nadané děti! Více praxe již během studia na pedagogických fakultách, vedení začínajících učitelů jako povinnost každé školy, funkce mentorů jako nezbytná personální „výbava" na každé škole!

 

 

Tomáš Feřtek, odborný konzultant EDUin

Je správné/nutné/..., aby "nekvalifikovaní učitelé" museli odejít ze škol, respektive si povinně doplnit vzdělání?
Na obě otázky odpovídám ANO. Pokud má někdo jen maturitu a dál se nevzdělával, nemá ve škole co dělat. Jenže takhle stojí ta otázka málokdy. Lidé, kteří třeba před dvaceti lety maturovali a deset patnáct let učí, si obvykle doplňují pedagogickou kvalifikaci systematicky, protože to cítí jako svůj nedostatek. Často ale mimo fakulty, protože ty jim obvykle nenabízejí to, co by opravdu potřebovali. A vzdělání mimo fakulty formálně fakticky neexistuje. Když si někdo před dvaceti lety udělal peďák, je z hlediska zákona v pohodě. Když se někdo těch dvacet let vzdělával bez papíru, má smůlu. To je trochu divné, ne?

 

Není to v rozporu s tím, o čem se také hodně diskutuje: že školy potřebují lidi zvnějšku, potřebují se otevřít novým trendům ve vzdělávání, novým přístupům a úhlům pohledu, lidem z praxe?
Vzhledem k tomu, že intelektuální špičky populačního ročníku chodí na pedagogické a učitelské fakulty jen výjimečně, měli bychom hledat způsob, jak k té profesi přitahovat později lidi z jiných oborů, pokud v sobě objeví radost z toho, že někoho učí. V tuhle chvíli neproblematicky může učit jen ten, kdo se pro tuto profesi rozhodne po maturitě v osmnácti. Pak už je to vždy velmi složité – „dálkové" studium při práci a rodinných povinnostech, to je často velká překážka. A člověk s jedním či dvěma vysokoškolskými tituly prostě nepůjde studovat od prváku národku jen proto, že to požaduje zákon. Ale tratíme rozhodně víc my než on. Mimochodem lidé s vysokou školou a několika tituly, kteří se ale netrefili přesně do požadavků zákona, to je velmi častý případ. Takže hledejme cesty, jak těmhle motivovaným a vzdělaným lidem nabídnou doplnění pedagogické kvalifikace, které odpovídá jejich odborné a intelektuální úrovni. Určitě to ocení.

 

Proč je tak důležité formální vzdělání? Nepadají argumenty například o přísných normách v této oblasti ve Finsku proto, že úroveň našich pedagogických fakult není právě vysoká a že se na ně nehlásí právě výkvět studentů po maturitě?
Vysokoškolské vzdělání má formativní a kultivující charakter a do budoucna mi z tohoto hlediska připadá jako rozumné minimum požadovat bakalářský stupeň. Jak řešit ty maturanty, kteří už dvacet let učí, to vysvětluji výše. Také si myslím, že samotný bakalářský stupeň, navíc třeba na neučitelské fakultě, z hlediska pedagogických dovedností nestačí. Ale zase se vracíme k tomu, jestli učitelské a pedagogické fakulty umějí dát zájemcům o profesi to, co potřebují. Kulhá to časté srovnávání s lékařskou profesí, kde o lékařích bez diplomu neuvažujeme, nebo s Finskem, kde je ale ta profese i vzdělání na vysoké úrovni. Úroveň našich učitelských a pedagogických fakult je nízká, a dokud je nevystavíme reálné vzdělávací konkurenci, těžko se změní. I když oceňuji všechny, kteří se o něco takového snaží. Přísnější „cechovní" pravidla tu situaci nevyřeší. Posun za těch posledních dvacet let v kvalitě fakult je patný, ale je poměrně malý. Alespoň pokud vím od lidí, kteří tam učí nebo zkusili učit.

 

Jaké je řešení? Je třeba v tom, aby se fakulty zpružnily, nabídly nějaké výběrové studium více zaměřené na praxi? V doučování adeptů učitelství přímo v praxi za pomoci zkušených mentorů?
Mentoři a podpůrné profese (speciální pedagogové, asistenti atp.) by kvalitě pedagogické profese pomohli zcela jistě. A tam, kde jsme je zavedli, se to skoro bez výjimky osvědčilo. Ale to je trochu mimo naše téma. Určitě by bylo dobré, kdyby fakulty nabízely modulové vzdělávání nastavené právě pro ty, kteří si ho potřebují doplnit. Semestrální kurz o hodnocení, blok výuky čtení a psaní na prvním stupni, semestr o práci s dětmi se speciálními potřebami... O to by zcela jistě zájem byl a fakulty by tak mohly konkurovat neziskovým organizacím a krajským vzdělávacím centrům. Tyto instituce takové vzdělávání nabízejí po léta a právě tam učitelé bez formální kvalifikace nejčastěji chodí. Jako lidé z praxe vědí, co potřebují, a hledají to. Zatím to na fakultě najdou jen výjimečně. Ale když si to vzdělání doplní jinde, neumíme to zatím uznat jako součást formální profesní kvalifikace.

 

Je třeba nějak zásadně proměnit naše vysoké pedagogické školy?
Ano, ale to asi vyplývá z předchozích odpovědí. Jen dva drobné návrhy. Uvažoval bych o talentových zkouškách. Dnes na tyhle školy chodí spousta těch, kteří nikdy učit nebudou a ani o tom neuvažují. A za druhé bych hledal českou obdobu pedagogického programu Teach for America, který přitahuje k pedagogické profesi bakaláře z jiných oborů a magisterský stupeň jim doplňuje přímo v praxi formou mentoringu. Pokud vím, funguje to velmi dobře a učitelským a pedagogickým fakultám by taková praktická konkurence, ale i možný vzor, jen pomohly.

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Čtvrtek, 06 Březen 2014 10:24 )  

banner Pidivadlo

Partneři

 Divadlo v Dlouhe logo  logo Českých center

VOŠH logo v barvě
www.vosherecka.cz