Země pohádek

Email Tisk PDF


osmy den ilustraceUvážím-li, že jsem letos zase přečetl kolem sto dvaceti knih převážně českých autorů, měl bych vědět víc, než co vím. Je podivné, že se necítím o nic chytřejší a duševně bohatší než před rokem. Můj mozek je asi něco na způsob kachního peří, všechno po něm steče a nezanechá stop. Nebo si třeba vybírám nevhodné publikace, a tudíž se míjím s hlubokým smyslem literatury. Kdejaký slavnostní řečník snese přece hravě desítky vět o nezastupitelnosti, krásotvorbě a morální výchovnosti psaného slova, a přitom nevezme knížku do ruky, jak je rok dlouhý. Proč se to nedaří mně?

 

 


Asi proto, že nemám rád žvýkačky, pohádky a kopie. Žiju v obtížném přesvědčení, že když člověk sděluje, natož písemně, měl by sdělovat to, co za něj nikdo neudělá. Co nebylo ještě sděleno, co ví jen on, co nevědí všichni. Čtu-li ovšem dnešní český tisk a většinu nových českých krásných knih, mívám pocit, že se mýlím, že tomu tak není, že psát se má výhradně to, co vědí všichni. Náruč všeobecného souhlasu zaslepuje, omamuje, slast vede k extázi ztotožnění, poskytuje nehmotný bonus sebezvýznamnění. Stačí si vybrat tu stranu, ke které by se vám líbilo patřit, protože vždy jsou aspoň dvě strany, jako je ano proti ne, a nahodit dikci, jež je tam právě v módě. Takový symbolický podpis pod petici těch, kdo jsou pokládáni za vlivné, dokáže poopravit sebevědomí. Stránky novin a knih připomínají pak názorový second hand, komentátoři neměnných jmen nabízejí obnošená stanoviska a dokáží interpretovat například jedno gesto prezidenta, jako kdyby šlo o Krejčovu inscenaci Čechovova Racka. I někteří oceňovaní spisovatelé loví s nasliněným prstem světové trendy a vypadá to pak v našem písemnictví jako před listopadem v české populární hudbě. Odevšad znějí světové hity s českým textem. Třeskutost produkovaných banalit prozrazuje, jak se jejich autoři nemají čeho chytit, jak touží po události, jaké vakuum je v jejich krámku každodenně nuceném prodat nějaký názor nebo co rok vydat román. Šátrá se husím brkem v prázdných policích.


Ne, ta odvěká lidská touha vyniknout, ta dnes nezmizela. Jen ukazuje svůj mstivý rub, jelikož nápodoba je stavebním kamenem lidské nátury. Tím, jak se všichni snaží být jiní, splývají jeden s druhým, jsou stejní. Čím víc je provokací, tím méně provokují. Je tomu tak i v naší idylické zemi, kde obyvatelstvo dává přednost pohádkám. Každý třetí Čech, počítáno včetně nemluvňat a umírajících, je schopen věnovat nejsvátečnější večer v roce televizní kráse Anděla Páně 2. Je česká společnost skutečně pluralitní, za jakou by se při jiných příležitostech tak ráda vydávala? Mnohem více než pluralitu to připomíná dětinskost. Jenže věc je o to složitější, že česká dětinskost není naivní, nýbrž prohnaná. To lstivé dítě v Evropě křičí a dupe. Nepřizná ale, že imigranty nechce, protože imigranty nechce, nýbrž se skryje za floskuli „kvóty nefungují" jako za Veroničinu roušku, pod kterou se pobaveně kření spokojený český populista.
Český Honza je pohádkový šibal. Sud kulatý, rys tu pije.

 

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Pátek, 29 Prosinec 2017 15:52 )  

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB