Do Pekingu v poduškách

Email Tisk PDF

osmy den ilustraceDo vysokorychlostního vlaku se na šanghajském nádraží Hongqiao nastupuje jako do letadla. Zavazadla kontrolují dokonce dvakrát. Personál je tak mladičký, že máte pocit, že se vás zmocnila třída nějakého gymnázia.

 

 

Jakmile vás pustí na nástupiště, jdete po ledu. Ne tak vratce, ale tak leskle. Těžítkem na blyštivé ploše je postava v uniformě. Není jasné, jestli je to voják nebo policista. Stojí u protáhlého nosu soupravy a sleduje nástup. Sám vstoupí do vlaku jako poslední a během jízdy je ho vidět, jak průhledným pruhem v matném skle občas nahlédne do oddělení. Všechno v pořádku? Observační procedura se opakuje i na snad třech (pospával jsem) či čtyřech zastávkách, než se vlak jako dlouhý špíz zabodne do nádraží v Pekingu. Zhruba třináct set kilometrů za čtyři a půl hodiny.


Vlak typu maglev (odvozeno od magnetická levitace) nemá kola. Vznáší se nad kolejovým tělesem ve výšce mezi pěti a deseti centimetry. Princip téhle podušky prý není dosud spolehlivě vysvětlen, ale to zřejmě vůbec nepřekáží jejímu praktickému využití. Soupravu žene lineární elektromotor. Pochopil jsem, že místo rotačního rotoru v něm probíhá pohyb v ploše, ale to je tak vše, na co stačí má chabá fyzikální představivost. Taky jsem si přečetl, že rychlost jeho pohybu by byla teoreticky neomezená, kdyby nebylo odporu vzduchu. Proto se uvažuje o tom, že tyto vlaky by jezdily ve vakuových tunelech. Odchováni evropskými hodnotami pak očekáváte chvíli, kterou důvěrně znáte, kdy vám po rozjezdu pohárek s pivem skončí v klíně. Marně. Sedí jak přibitý.


Náš spoj řezal tmu napříč Čínou. Domy, města a silnice byly jen k tušení. Místo nich se najednou vedle trati zjevila tu světelná brána, tu různobarevné geometrické obrazce jako od Mondriana. Chvíli jako by nás doprovázely a najednou tu byly jiné, jedny blíž, jiné dál. Velký designer nesnáší náhodu, pracuje v přísných liniích, přesných ornamentech a na názory nájemníků se neptá. Betonová nádraží se vyloupnou z černoty měkce, houpavě a nečekaně. Upozorní vás jen něžný hlas z amplionu, kterému stejně nerozumíte. Je to jen další z věcí, kterým tady nerozumíte, a proto je nikdy nepochopíte. Na displeji před vaším sedadlem běží celou dobu zvláštní film, není němý, ale vám jsou sluchátka stejně k ničemu. Dohadujete se, že jde o životopisnou ságu o muži, který tenhle technický zázrak uvedl ve skutek. Záběry nádherné, sny oblačné a patos patřičný.


Letušky, letěli jsme přece, kontrolují, jestli jste nic nezapomněli. Invaze cestujících na pekingský perón působí až násilně. Dav ale mizí rychle. Půlnoční město vysálo nádraží jako vývěva. Dálnice, ta pětadvacet kilometrů dlouhá hadice, je plná. Zelená světla na střechách taxíků okysličují metropoli nonstop. Klimbající mozek nechce přestat pracovat. Konkrétní vjemy se stírají, ale mlžná myšlenka, ne to není myšlenka, to je zážitek lidského množství, balí hlavu jako fáč. Jak srovnat svůj osud s tolika životy a těly. Má cenu dělat si tu nároky? A zajímalo by to někoho?

 

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Úterý, 07 Listopad 2017 09:08 )  


Akademie Literárních novin

vás zve na kurz

Problémy současné češtiny

Kurz je určen všem těm, kteří denně pracují s naším rodným jazykem, nebo těm, kteří o něm rádi přemýšlejí a uvědomují si, jak se mění. Budeme mluvit o tom, jak se dnes mluví a píše, a zaměříme se i na to, proč se nám v jazyce něco nelíbí. Na příkladech konkrétních jazykových provinění proti správné češtině si ukážeme dnešní nejčastější chyby ve vyjadřování psaném i mluveném v úřednických, reklamních i mediálních textech.

3. prosince od 10:00 do 16:00 hod.

AKADEMIE.LITERARKY.CZ

Telefon: 234 221 131

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB