Jak volit

Email Tisk PDF

osmy den ilustraceVyplatí se to vždycky, ale teď, pár týdnů před volbami, je výbrus naší ostražitosti nezbytný.

 

 

Od antiky víme, že fáma nikdy nespí. Internet její bdění vystupňoval tak, že přímo třeští. Neregulované komunikace se mohou zúčastnit všichni, ale to vůbec neznamená, že mají co sdělovat. Navíc to, co posílají po síti, nelze verifikovat. Ačkoli se to všeobecně ví a kdekdo o tom hovoří, přesto se zavádějí i ve veřejnoprávních médiích pravidelné rubriky, jež nás informují „o dění na sociálních sítích". A to nejde o relace o duševním zdraví, nýbrž třeba i o hlavní zprávy. Počty zhlédnutí jsou uváděny jedním dechem s obsahem statusů nebo videí, nikdo však nepřemýšlí o tom, co tento index indikuje. Důležitost, pravdivost, atraktivitu, kurióznost, zděšení, hnus, hrůzu, voyeurství?
Jednoho z motivů, proč se tak patrně děje, se dotknul rakouský filozof Konrad Paul Liessmann: „V mediální společnosti, v níž každý ví, že to, co je vidět na oficiálních plochách, je přikrášlené, nalakované, stylizované a vylhané, se pověst stává cynicko-ironickou zbraní v boji proti ustavičným manévrům podvodu, které se předvádějí v médiích. Kdo každý den vidí, jak třeba volební slogany, vymýšlené stratégy pro volební boj, politici neúnavně hlásají jako své nejvnitřnější přesvědčení, se někdy zeptá, co si tito lidé skutečně myslí. O tom dá informaci pověst. Znám někoho, kdo zná někoho, kdo slyšel, jak kancléř v nejužším kruhu..."
Tímto způsobem vzniká jakési bylinné patro společenské reality spontánně rašící všude tam, kam se přes deštníky oficialit, zákazů a utajování vysokých stromů prodere sluneční paprsek autenticity. Jenže v tomto komunikačním ekosystému se přes sebe nerozlišitelně derou ke světlu pomluvy kopřiv, zlá vůle svlačců, nesamostatnost břečťanů, líbivost zvonků, zlomyslné trny ostružin, rozšafnost pampelišek a trpká pravda trnek. Vyznat se v tom nedá. Každý, kdo se tudy prodírá, i když ho zdobí zdravá nedůvěra (a kolik takových je), riskuje, že na něm něco z toho býlí ulpí, že některý trn ho zraní a že třeba na chvíli přestane na jedno oko vidět. Nedotčen nezůstane. Co člověka ovlivní víc? Letmé a zpola uvědomělé útržky vět na ulici, bezděčný pohled do cizího okna, cár drbu? Nebo dlouhá přednáška o škodlivosti kouření či kázání v kostele? Nejvíc býváme ovlivněni tím, co si nejméně uvědomujeme. Tam, kde jsme na sebe nejvíc pyšní, kde jsme nejvíc sami za sebe, třeba právě bezděčně napodobujeme módní způsob výrazu, který jsme zahlédli v kultovním filmu, nebo se vyjadřujeme jako prestižní moderátor. A tak je to i s internetem. Po určité době už jím nebloudíme, automaticky se pouštíme svou vychozenou pěšinou, máme svůj ochoz jako zvěř v lese. Časem si na tyto pravidelné procházky zvykneme, takže když prší nebo se nám porouchá notebook, zděšeni si uvědomíme, že nemáme na co myslet, že nemyslíme. A jelikož vědomí bez obsahu neexistuje, jsme přinuceni konečně myslet na sebe. To je přesně to, od čeho nás internet odvádí. Pomáhá nám obelhávat se. Mít moc sám nad sebou nejde bez násilí, říká Nietzsche. Ale jinak se ke svému životu nedostanete a budete volit špatně.

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Pondělí, 02 Říjen 2017 14:42 )  

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB