Horníček není zdrobnělina

osmy den ilustraceNedávno bylo mi jít Hradešínskou ulicí v Praze. Její jméno mám svázáno s Miroslavem Horníčkem. Bydlel tady.

 

 

Jako pod bleskem fotoaparátu vidím úzkou chodbu poetické vinárny Viola. Kolem hloučku lidí u šatny odchází muž v jelenicovém saku. Je po představení. Pozval jsem rodiče na Dobře utajené housle, a když Miroslav Horníček těsně míjel moji matku, sledoval jsem její vnitřní zápas. „Tak ráda bych se ho dotkla, ale neodvážila jsem se," vydechla po chvíli, kdy už byl za dveřmi na dvoře. Existuje dnes osobnost, dotek s níž by posvětil slavnostní okamžik? Ano, každý člověk je jedinečný, ale máme spisovatele, herce, malíře, filozofa, politika, režiséra, sportovce, moderátora ověnčeného aurou do té míry, že by vážná žena v letech toužila si ho pohladit jako kocourka, jen aby stvrdila exaltaci z jeho výkonu? Aby si ověřila, že nesní? Aby se nechala, třeba i proti vlastní vůli vtáhnout do jeho magnetického pole?
Slyším vaši odpověď a zahlédám v ní houfy pubescentů rozhicovaných pod pódiem s rockovými pěvci. Ale to není to, oč mi jde. Psychiatrické diagnózy nechme pro tuto chvíli stranou. Ještě předtím, než opanoval veřejný diskurz pojem celebrita, hovořívalo se o vzorech nebo autoritách. Věřte nevěřte, někdy jimi byli pro dotazovaného i vlastní rodiče. Přehlednou generační strukturu rodin nahradilo dnes haraburdí svobodných vztahů pečetěných dočasností, takže se hledá jinde. Neboť zejména v mládí se hledat musí, ber kde ber. Mládí je lačné. Nemá to lehké v situaci, kdy sláva zlevnila. Z heroické dimenze vítězných a statečných bojovníků, z úrovně nedostižného výkonu a vzoru se propadla do roviny marketingového nástroje. V antickém pojetí sahala sláva do věčnosti bohů a zaručovala svému nositeli trvalou platnost jména i po fyzické smrti. Dnešní sláva se zítřkem nepočítá, na jména nespoléhá, stejně si je nikdo nepamatuje, od pseudonymu se putuje k anonymu. Jméno nahradila tvář. Všude plno povědomých tváří beze jména. Jaká je ale tvář naší doby?
Dobře utajené housle napsal Miroslav Horníček před padesáti lety. Než svou prvotinu vydal, platil za komika, klauna, nepříliš dobrého herce. Vyšlo mu pak mnoho dalších textů, ale myslím, že za spisovatele by se prohlásil jen s jistým ostychem. Přesto si vydobyl respekt, jakého se nikdy nedostalo těm jeho „kolegům", kteří s jistou stavovskou štítivostí pohlíželi na jeho spisovatelství jako na nevážný flirt ve srovnání s jejich odpovědnou prací tvůrčí. Chtěli si tykat s věčností, a jejich knihy nepřežily jednu sezónu.
Hradešínská ulice je dlouhá. Jdu sám. Lednové slunce je studené. Ticho. Není důležité, za co se prohlašujeme nebo za co se vydáváme. Nakonec za nás budou mluvit naše činy, výkony, knihy nebo děti a my nebudeme mít právo ani na poznámku pod čarou. Inteligence bez ironie není moudrá. Ani na prahu doby virtuální a času zakřiveného neopadne kouzlo talentované, duchaplné lidské osobnosti se smyslem pro humor. Víte proč? Protože je jich tak málo, protože jsou vzácné.

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB