Ze života

Email Tisk PDF

osmy den ilustraceVladimír Kalina napsal román Signum laudis. Kniha vyšla v roce 1988 a podala jedno z nejpůsobivějších svědectví o společenské atmosféře Československa v osmdesátých letech minulého století, i když se její děj odehrává v době první světové války.

Tohle je věc, kterou opravdová literatura umí, ale není to důvod, proč se o díle, jež má i filmovou podobu, zmiňuji. Vladimír byl mým profesorem na vysoké škole, a když text knihy vznikal, chodil pak za mnou do redakce nakladatelství Československý spisovatel, kde jsem pracoval, a vyprávěl. Poznal jsem tak zblízka osobní, soukromé motivy, ze kterých vzlínalo románové vyprávění. Vladimírův otec byl na frontách první světové války a synovi neustále povídal o peripe-tiích bojů, o chybách štábů a o epizodách v zákopech. Syn po těch letech byl schopen nakreslit průběh linie fronty na mapě a posouvat ji v historickém čase. Otcovy zážitky se do něj vsákly tak, že skoro už nerozlišoval, co se ve skutečnosti přihodilo tátovi a co si k událostem přidal sám ze svého. Válka tak otevírala doslova jako klíčový zážitek horizonty života těch, kteří ji prožili.
Klíčem k pochopení postojů, aktivit a rozhodnutí generace mých rodičů byla taky válka. Druhá světová. Prakticky po celou dobu jejího trvání byl můj otec totálně nasazen v Berlíně. Znamená to, že tam otrocky pracoval pro říši. Zažil, jak se země pohnula na konci dubna 1945, když tisíci děly ejakuloval sovětský triumf při finálním útoku na Hitlerovo hlavní město. Čím byl můj otec starší, tím častěji bez varování začínal líčit historky z Berlína a vzpomínal si na stále větší množství jmen spoludělníků a na jejich podivnosti a průpovídky. Když jsem ho po sedmapadesáti letech do Kleinmachnowa dovezl, šel směrem k Wannsee a do mírových kulis mi vsazoval, příběhy: Majitel tohoto domu se před příchodem Rusů oběsil, tady vybuchla mina a ruského důstojníka i s koněm přilepila zespodu na viadukt, kolem leželi postřílení esesáci, měli tady školu. Do této pošty jsem si chodil pro balíky s jídlem z domova. V barácích u parku bydlely Belgičanky, nějak mu najednou změkl hlas.
Naše generace má zase plnou hubu šedesátých let. Maturovali jsme, poprvé jsme vyjeli na Západ, poslouchali jsme Beatles na deskách východoněmecké firmy Amigo, četli jsme Literární noviny a My 68. Hltali jsme každé slovo napsané Ludvíkem Vaculíkem, Milanem Kunderou, Janem Procházkou, Josefem Škvoreckým nebo Karlem Kosíkem. Na tohle všechno vzpomínáme a radši vytěsňujeme chmurný srpen. Stejně jako v případě našich dědů a otců šlo o prožívání fenoménu celosvětového. Ve srovnání s nimi jsme byli při vší bídě přece jen šťastnější. Klíče našich životů neležely v zákopech. Najdou se ovšem i vrstevníci, kteří si myslí, že tam správně ležet měly.
Určujícím životním okamžikem našich dětí bude bezesporu zvednutí poklopu v roce 1989. Ale co vnuci? Budou nostalgicky vzpomínat na epochální souboj Zeman Schwarzenberg? Nebo na skřípění brzd při umořování státního dluhu? Bude mít klíč k jejich životu ještě vůbec nějaký kolektivní, celospolečenský rozměr a závěs? Co by to mělo být kromě války? Je globalizace zážitek?

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Úterý, 15 Duben 2014 12:53 )  

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB