Co vás potěšilo v české kultuře roku 2015?

Email Tisk PDF

LtN c 12 2015Tradičně klade redakce Literárních novin osobnostem ze všech možných koutů kulturního života na sklonku roku stejnou otázku. A odpovědi jsou vždy jiné, pestré, inspirativní, někdy překvapivé, někdy očekávatelné – i když ne vždy v nich jde jen o to, co potěšilo, ale i o to, co nepotěšilo.

 

 

 

Markéta Hejkalová
spisovatelka, nakladatelka, organizátorka knižních veletrhů:
V poslední době mě nejvíc potěšila socha Jošta Lucemburského od Jaroslava Róny v mém oblíbeném Brně. Jezdec na koni rozveselil ten divný prostor, který se jmenuje Moravské náměstí (a dřív se jmenoval mimo jiné náměstí Rudé armády nebo Adolf Hitler Platz, tak bodejť by nebyl divný). A mě zase rozveselily diskuse, jestli kůň nevypadá spíš jako žirafa a jestli není náhodou trojský a jestli je jezdec podobnější markraběti Joštovi nebo spíš Donu Quijotovi. Jako by se ti diskutující s oběma pány znali a chodili s nimi na pivo do nedalekého legendárního bufetu Sputnik, o němž moc hezky píše Martin Reiner ve sbírce Nové decimy.
To je pro mě další důvod k potěšení: že vyšlo několik skvělých knih poezie (mj. také Olgy Stehlíkové, Michala Šandy či Mircey Dana Duty) a že u nás existuje hodně nakladatelů, kteří vydávají knihy stojící mimo hlavní proud, ale možná o to zajímavější – za všechny třeba Atlantis, Dauphin, Runa nebo Petr Štengl, který nedávno vydal hrůzné i dojímavé povídky albánského autora Ylljeta Alicky ve výborném překladu Přemysla Vinše. Možná není tolik věcí, které by nám ostatní země mohly závidět, ale pestrý knižní trh je jednou z nich.

 

Václav Cílek
geolog, esejista, překladatel:
V české kultuře mne potěšilo hned několik věcí, zejména Česká televize, či spíš všechny české televize. Člověk už v podstatě nemusí řešit, na co se má dívat, a může si v klidu číst. Vídeň byla v 19. století druhým největším českým městem a něco z toho stále zůstalo, takže ji beru jako jakési externí Čechy a výstavy jako probíhající E. Munch (z hlediska historického vlivu rovněž „český" autor) v Albertině jsou pro mne nejdůležitější tuzemské akce. Dál mne potěšila básnická sbírka Zbyňka Ulčáka Život je černý i bílý a obecně poetické aktivity obce Drnovice, které v básnění jsou nad Slušovice. Rovněž se zde říká, že drnovické blues je příjemnější než lues.

 

Eva Kantůrková
spisovatelka, scenáristka, prezidentka Akademie literatury české:
Omlouvám se, že budu osobní, kulturní okolí jsem letos vnímala jen v polovědomí, soustředěná na film, který jsme dokončovali a uváděli. Nepoužiji váš výraz potěšilo, spíš mě uklidnilo, jednak že film o Husovi vůbec vznikl, a za to vděčíme současnému vedení České televize, a jednak že se nevzdálil pojetí významu, který jsme s Jiřím Svobodou Husovi přiřkli. Tíha odpovědnosti až mučivé, protože natočit film o asi největší postavě českých dějin není jako střihnout si veselohru nebo milostný román, ze mě spadla hlavně přijetím filmu zahraniční kritikou. V českém intelektuálním světě musí ve vyhrocených situacích vždy trochu zašplouchat rybník osobních vztahů a nevolí, které nemají s hodnocením díla nic společného. Takže už se těším, že v příštím roce budu pilně sledovat nové knihy, filmy a hry, abych měla v anketě o čem psát.
Ale dovolte mi v letošní anketě, která zřejmě má být smířlivě vánoční, napsat, co mě nejen nepotěšilo, ale téměř vyděsilo: umístění skupiny Ortel s písní Mešita na předním místě v Českém slavíku. Ne pro ten fakt sám, je na vůli respondentů, koho si vyberou, a už jen sám klip na internetu je silně chytlavý; a když přičtu obecnou obavu z přistěhovalců, ta píseň musela zapůsobit. A i bych si odmyslela, že text je neinvenční a že jeho působivost je hlavně v tématu. Co mě však nepotěšilo a spíš vyděsilo, je možnost, že by kolektivní instinkt mohl být prozíravější než ti, kteří udělení Slavíka Ortelu ostře napadají. Zdá se mi, že tyto drobné události stojí spíš za zevrubné zamyšlení než za spory vyhrocené až do nemožnosti, jimiž pak veřejný prostor přestává být kulturním prostředím.

 

Vlastimil Vondruška
historik a spisovatel:
Snad díky tomu, že filmový a televizní průmysl nabízí stále horší a horší zábavu, zájem o knížky nejen neklesá, ale spíše roste. To platí o většině žánrů, a i když nakladatelé tají reálné prodeje, zdá se mi, že čtenáři mají zájem o knihy českých autorů. Co nás může v dnešní národně neujasněné době potěšit víc?

 

Jan Šulc, editor:
Potěšila mne pokračující editorská práce na mnoha důležitých svazcích z české literatury 20. století, konkrétně práce Martina Machovce, Michala Kosáka, Michaela Špirita, Dalibora Dobiáše, Kateřiny Piorecké a Mileny Vojtkové a dalších editorů. Potěšilo mne, že Supraphon vydal soubor čtyř CD s tvorbou C&K Vocalu z let 1969–1989.

 

Marcel Fišer
ředitel Galerie výtvarného umění v Chebu:
Z velkých výstav mě nadchly dvě – Umělci a proroci v Národní galerii, zejména její první část objasňující mnoho z kontextu ezoterických hnutí, která silně rezonovala i v našem umění, byť výstava se primárně zabývala rakouským a německým prostředím; a vedle toho Zastihla je noc u nás v Chebu a v Moravské galerii. Z knih pak skvěle napsaná syntéza o umění husitské doby Mileny Bartlové.

 

Stanislav Komárek
biolog, esejista, spisovatel:
V české kultuře mne letos nepotěšilo nic....

 

Lukáš Hurník
hudební skladatel, šéfredaktor Českého rozhlasu Vltava a D dur:
Zážitkem roku bylo pro mne provedení opery J. J. Fuxe Constanza e Fortezza pod otevřeným nebem souborem Musica Florea. O té opeře se píše ve všech skriptech z dějin hudby, ale nikdo ji nikdy neslyšel. Až teď. A ukázalo se, že Fux byl především velký melodik.

 

Jiří W. Procházka
spisovatel a vydavatel audioknih:
V české literatuře mě vyloženě potěšil nástup „nové vlny" českých detektivek, kam jsem měl tu čest být také zařazen. Souběžně s tím se raduji i nad tím, že někteří čtenáři postupně objevují i jiné detektivní školy než tu jednu jedinou, tzv. severskou. Kromě čerstvých a svěžích původních detektivek se sem dostávají například i velice úspěšné detektivní romány slovenské či francouzské. Celé to „rozkročení se" detektivního žánru v roce 2015 je pro mě milým překvapením.
Rád bych ještě zmínil neustálý vzestup fenoménu zvukových knih. Audioknihy se svým pojetím vracejí k prazákladům lidské civilizace. Vše začalo vyprávěním, ústně předávanými mýty a hrdinskými příběhy. My všichni jsme jako děti poslouchali pohádky, jako rodiče i prarodiče nyní čteme dětem pohádkové příběhy – a audioknihy jsou založené na tom samém sdílení příběhů. Knihy načtené profesionálními herci v kvalitních studiích a s výbornými režiséry se stávají čím dál více běžnou součástí našich životů. A to je dobře, protože všichni přece víme, že na počátku bylo slovo. Nikoli napsané, ale vyřčené.

 

Ivo Kareš
ředitel Jihočeské vědecké knihovny v Českých Budějovicích:
Radost mi udělaly (přestože obsahově veselé nejsou) knihy mladých jihočeských spisovatelů Jiřího Březiny (Promlčení) a Dalibora Váchy (Hranice). Autoři dokázali potvrdit očekávání, vzbuzená jejich románovými prvotinami, což není vůbec jednoduché a pro mne představují velké naděje české literatury.

 

Petr Kofroň
skladatel, dirigent, umělecký ředitel Opery Národního divadla v Praze:
Dostal jsem k narozeninám chodské dudy.

 

Michal Šanda
spisovatel:
Co se literatury týká, mám pocit, že letos nebyla žádná kniha, která by výrazně převyšovala ostatní produkci. Alespoň ne do konce listopadu, kdy se ankety uzavírají. Bohužel se s anketami míjejí knihy vydané v prosinci a třeba zrovna prosinec bude tentokrát obzvláště úrodný. Rok 2015 je pro tyto knihy už passé a hlasovat pro ně v roce 2016, to zase nesplňuje zadání ankety, tedy zážitek roku právě končícího. Zážitek ovšem může být nejenom kladný, blaho zažité při četbě štosu sebekrásnějších knížek rázem přehluší, když na vás někdo vystřelí z pistole na konečné autobusu. Pro mne je tímto výstřelem úmrtí Ladislava Horáčka. Pokud si to rozeberu racionálně, prožil Horáček život až po rysku a ještě i s čepicí bělostné smetanové pěny. Dokončil svůj nakladatelský opus magnum, Velké dějiny zemí Koruny české. Jaksi nad plán za něj obdržel Magnesii Literu. Kardinál mu propůjčil zlatou Svatovojtěšskou medaili. Čtvrtstoletí Paseky oslavil grandiózně. Není proč ronit slzy. Jenomže mně Láďa u štam-
gastského stolu U Parlamentu schází. Moc.

 

Petr Prouza
prozaik a překladatel:
Z literatury musím jmenovat knihu jediného světově známého českého spisovatele, která sice prvotně vyšla v italštině a poté ve francouzštině již v minulém roce, ale díky autorovi se ke mně dostala až v roce letošním, kdy vyšla v němčině. Jde o román Milana Kundery – Oslava bezvýznamnosti. Je to mistrovské literární dílo, v němž se Kundera po čtrnácti letech, kdy nevydal žádný román, pouze esejistické úvahy, jaksi loučí s dvacátým stoletím a zřejmě i s vlastní prozaickou tvorbou. Vedle brilantních vypravěčských pasáží, v nichž překvapivé a originální filozofické disputace čtyř přátel záměrně přecházejí k všedním banalitám života, se objevuje i známý groteskně komický Kunderův styl, například při zpodobnění Stalinových porad v Kremlu. Jako celek útlý román dosvědčuje svůj titul, ne ve vítězstvích ba ani v porážkách není smysl života, esencí lidské existence je ona jakoby bezvýznamná každodennost.
Výtečně instalovaná výstava byla letos ve Veletržním paláci, uspořádala ji Národní galerie pod názvem Umělci a proroci a byl v ní zastoupen i český malíř František Kupka i v Českém Krumlově často pobývající Egon Schiele. Vedle četných obrazů byly na výstavě k zhlédnutí i autentické krátké filmy a další dokumentační materiál neobyčejně evokující podivuhodnou mystickou podobu tvorby volně propojené skupiny vizionářských umělců na přelomu 19. a 20. století. V druhé části výstavy pak byla prezentována díla malířů z období po druhé světové válce, kteří svým způsobem na ony nepříliš známé kořeny moderního výtvarného umění navazovali.
A velice mne potěšil koncert renesanční a barokní hudby v provedení vokálního souboru Českých madrigalistů s dirigentkou Veronikou Hádkovou. V důstojném prostoru kostela sv. Antonína v Praze 7 byl vynikající sborový zpěv doplněn působivými varhanními variacemi Miroslava Pšeničky. Asi nejeden posluchač, tak jako já, při poslechu těch vroucích písní si přál alespoň na čas v té dávné době pobývat.

 

Kateřina Tučková
spisovatelka a kurátorka:
Největším kulturním zážitkem letošního roku pro mě byl socio-kulturní počin organizovaný k příležitosti 70. výročí konce II. světové války, který se odehrával po celých dvanáct měsíců v Brně a nesl název Rok smíření. Zapojilo se do něj na třicet brněnských institucí, aby přezkoumalo, zhodnotilo nebo prostě jen akcentovalo poválečnou problematiku vyrovnání se všemi, kteří ve 40. letech z Brna zmizeli. Tedy s našimi někdejšími židovskými, romskými a také německými sousedy. Program zahrnoval besedy, výstavy, divadelní představení, autorská čtení atd. a oslovil velké množství diváků. Myslím, že Brno Rokem smíření žilo letos velmi intenzivně a že v něm tak kromě stopy v podobě oficiální Deklarace smíření a společné budoucnosti, zůstane i silný otisk v myslích občanů, kteří teď budou o své minulosti přemýšlet s hlubším vhledem a otevřeností. Myslím, že do budoucna se nám to bude rozhodně hodit.

 

Zdeněk A. Eminger, teolog:
Co se týče literatury, potěšilo mě vůbec první vydání knihy italského autora Erri De Lucy Boží hora, stejně jako kniha vyznání Edy Kriseové Duši, tělo opatruj. Divadelní zážitek jsem si odnesl z Ungeltu a hry Expres na západ. Z pražské Galerie Moderna pak radost nad drobnou, ale jedinečnou výstavou Skupiny 42.

 

Jiří Žáček, básník:
Kulturní událostí roku 2015 pro mě byla premiéra hry Hamleti v Divadle Na zábradlí. Vnímal jsem to představení jako rituál, kterým se herci zbavují osobních i profesních obsesí a frustrací. Ta bláznivá burleska o bláznivé herecké existenci v režii Jana Mikuláška je podivuhodně opojná a osvobodivá, nejspíš dokáže obsesí a frustrací zbavit i diváky. A ještě jeden podobný zážitek – koncert šansoniérky Renaty Drössler v Salmovské literární kavárně. Člověk z něj odchází domů mladší, zdravější, veselejší a lepší. Co víc si přát?

 

Zdeněk Freisleben
ředitel Památníku národního písemnictví:
Byla to určitě řada knih zabývajících se teorií umění a literatury, ať již se jednalo o Asociativní dějepis umění od Tomáše Pospiszyla, Texty o umění od Karla Srpa, katalog prvotisků od Petra Voita, ale především zásadní katalog věnovaný pracím Dalibora Chatrného. K tomu patřily i výstavy v Praze a v Brně věnované tomuto umělci. Velkým zážitkem byla návštěva Litomyšle, pro mě nové centrum kultury. Regionální muzeum v Litomyšli vyniká stálou expozicí, která má řadu mimořádně zajímavých odkazů. Velkým dobrodružstvím pro mě určitě byla výstava Zpráva o knize, pořádaná naší institucí ve spolupráci s UMPRUM a ČVUT. Byl to zcela mimořádný projekt a přes všechny problémy, spojenými s nevyzkoušenými technickými záležitostmi, se jednalo o velmi inovativní přístup k prezentaci knihy. Když už jsem u výstav, musím zmínit také expozici Národní galerie nazvanou Umělci a proroci, která otevřela řadu nových pohledů na dobové výtvarné umění, nebo právě zahájenou výstavu Uměleckoprůmyslového musea Český kubismus, která je k vidění v domě U Černé Matky Boží. A abych neopomněl hudbu, nadchly mě dva protikladné žánry - opera Norma Vincenza Belliniho v Národním divadle a koncert amerického bluesmana Dr. Johna na Pražském hradě, tedy v prostorách ne zcela odpovídajících tomuto druhu hudby. A závěrem to byly akce upořádané v rámci projektu „Plzeň 2015. Evropské hlavní město kultury." Z několika výstav Západočeské galerie v Plzni si plnou pozornost zaslouží výstava Vznešenost & zbožnost. Barokní umění na Plzeňsku a v západních Čechách. Takže co se týká kulturních zážitků, pro mě byl tento rok velmi v plusu.

 

Markéta Pilátová, spisovatelka a překladatelka:
Potěšil mne šumperský festival Město čte knihu pořádaný místní knihovnou ve spolupráci s radnicí. Akce se pořádá už deset let a přivádí ke čtení širokou veřejnost včetně školních dětí. Na rozdíl od mnoha jiných knihomilů knihovnice v Šumperku nefňukají, že lidé stále méně čtou. Raději se aktivně snaží, aby lidi četli.

 

Pavel Jungmann, vydavatel:
I v tomto roce mne potěšily výstavy v Muzeu umění v Olomouci. Ze Zlína jedu vždy přes Přerov záměrně mimo hlavní ulici, abych mohl projet přes přerovský most od architektky profesorky Aleny Šrámkové... zážitek. Letos mne v Olomouci nadchla výstava Zbyněk Sekal A věci se zvolna berou před se. K tomu i vynikající monografie – katalog od Marie Klimešové. Z mnoha knih například Mileny Bartlové Pravda zvítězila. Výtvarné umění a husitství 1380–1490 (Academia), Hanse Künga Dobrá smrt (Vyšehrad), Martina Pollacka Americký císař (Větrné mlýny) ve skvělém překladu Terezy Semotamové. Vždy se těším na nové číslo časopisu Revolver revue. Nelze vše vyjmenovat....

 

Ivo Fencl, spisovatel:
Zelenkův film Ztraceni v Mnichově a jako protipóly knihy Karel Zeman a jeho kouzelný svět a Cesta za modrým světlem. Protipóly proto, že si režiséra „vzaly do pera" jeho dcera a vnučka, zatímco Foglara konečně regulérní literární badatel Tomáš Vučka. A přece je dílo o Zemanovi víc než vzpomínkami a „odborná" Cesta přístupna každému!

 

Jiří Josek, překladatel a nakladatel:
Potěšilo mě mnohé, ale abych nemusel příliš dolovat v chatrné paměti, zmíním se o dvou divadelních zážitcích zcela nedávných, které mají jedno společné: skvělé nasazení herců, u nichž je patrné, že si ten večer užívají stejnou měrou jako diváci. Velice rád chodím na kabarety, které mívá na repertoáru Divadlo v Dlouhé. Jejich nové představení „S úsměvy idiotů" přináší spojení písniček Vodňanského a Skoumala s objevnými vtipnými i smutnými básničkami Jana Borny a s dokonalým hudebním, pěveckým a tanečním doprovodem velké části hereckého souboru. Jan Borna společně s Miroslavem Hanušem představení zrežírovali tak svižně, že se divákovi ani nechce jít domů. Žánrově zcela odlišné představení, ale stejný životabudič je nastudování amerického muzikálu: Miluj, žij a plať RENT, které se uvádí v Divadle Na prádle. Rocková opera inspirovaná Pucciniho Bohémou a odehrávající se v New Yorku v 80. letech se hraje s živou kapelou a přináší senzační herecké a pěvecké výkony v dokonale stmeleném tvaru. Na obě ta představení určitě ještě půjdu.

 

Jiří Slíva, kreslíř:
S radostí jsem letos sledoval výstavy ve dvou institucích – v Domě umění Olomouc a v galerii Sovovy mlýny Medy Mládkové. Olomoucká retrospektiva ilustrátorského díla Jiřího Šalamouna k jeho 80. narozeninám mě nadchla obsahem i prezentací. Výborná je i současná výstava děl Zbyňka Sekala. V Sovových Mlýnech se mi líbila výstava obrazů Toyen, jí předcházející výběr balónových témat Kamila Lhotáka i probíhající prezentace skupiny Šmidrové.
Z hudební oblasti mne potěšil recitál písní Kurta Weilla s texty a v podání Jiřího Suchého a Jitky Molavcové v divadle Semafor. Také mne těší každodenní provoz pražských jazzových klubů, úrovní, počtem i kvalitou předčících většinu evropských měst.

 

Lydie Romanská, spisovatelka:
Těší mě (paradoxně) stále víc naplněné prostory knižních veletrhů (např. Havlíčkův Brod); široce rozkročená práce Obce spisovatelů včetně malých měst a obcí ČR (viz pojednání lídrů středisek a klubů OS v Dokořán – výroční číslo 57/2015); nové položky (co jsme se neučili) v obrazech osobností či jejich díla, například rozšířená reedice knihy Boženy Neumannové Byla jsem ženou slavného muže (Host 2015); Národní divadlo moravskoslezské s operami Tři přání Bohuslava Martinů a Roberto Devereux Gaetana Donizettiho; ediční činnost nakladatelství, která důsledně a nezištně editují nové knihy méně známých autorů, např. En Face Ostrava (Radim a Miloš Poláškovi) dílo Miroslava Stoniše. Je potěšitelné, že stále přibývají prostory pro kulturu různých žánrů v inspirujícím ostravském areálu Dolních Vítkovic.

 

Michal Černík, básník a autor knížek pro děti:
1. Na jaře jsem viděl třídílný televizní film Jan Hus v režii Jiřího Svobody podle scénáře Evy Kantůrkové, a byl jsem nadšený. Už v roce 2000 měla paní Kantůrková připravený scénář na sedmidílný film. To ale televizi trvalo, než dala peníze na něco záslužného! Nakonec vznikl film třídílný. Hus paní Kantůrkové překračuje do dnešní doby, on je současný, imponovala mi jeho skromnost, poctivost a vážnost, s jakou tvrdošíjně trval na své pravdě. Podle filmového pojetí nebyl žádný buřič, neměl v sobě okázalý patos, jak ho máme zakódovaného z Vávrova filmu i z historie, jeho patos je velmi tichý, a právě proto trvalejší, oproti pravdám emocí, které rychle umírají. Takových projektů by televize měla produkovat mnohem, mnohem víc.
2. Zaujala mne stálá expozice soch Olbrama Zoubka ve sklepení zámku v Litomyšli a v zámecké a klášterní zahradě. Zoubek se napájel starověkým sochařským uměním, třeba egyptským, ale i moderním Giacomettim, výsledný tvar je však Zoubek, s čitelným sochařským rukopisem, syrový, triviální, silně emotivní. Tou emotivností se mne zmocnil.
3. A nakonec budu jmenovat díla mých literárních kolegů. Sonety Jiřího Žáčka považuji za jeho nejlepší knihu veršů, řadím ji k určujícím knihám české poválečné poezie. Považoval jsem sonet za mrtvý, Žáček svěrací kazajku formy někde uvolnil, nad ní nadřadil básnickou výpověď, a ta je u něho jako vždy současná, vtipná, nápaditá, s výraznou pointou.
Z prozaických knih mne zaujaly dva romány Jaroslava Čejky Prosranej život a Most přes řeku zapomnění. V obou knihách Čejka vypráví o době minulé i o té dnešní, a vypráví velmi čtivě, někde se sarkasmem a černým humorem. V Mostu přes řeku zapomnění nechává čtenáře nahlédnout kromě jiného i do vyšších pater politiky za minulého režimu. Obě knihy bych řadil na roveň dnes už slavných románů moderní klasiky, jako jsou Zbabělci, Žert či Nesnesitelná lehkost bytí.

 

Jan Kameníček, spisovatel:
Smekám před systematickou prací Viktora Stoilova, před nepředstavitelnou prací při vydání knihy Martina Reinera o Ivanu Blatném. A těším se na světovou premiéru představení Archa naděje 18. prosince v Jihočeském divadle. A mrzí mě, že neuslyším Brahm-
sův Dvojkoncert 16. prosince s Václavem Hudečkem a Michaelou Fukačovou, protože je mám oba rád. A Brahmse taky. A gratuluji Františkovi Kautmanovi ke knize Za českou národní identitu.

 

Vladimír Janovic, básník, esejista a překladatel:
Za největší kulturní událost roku 2015 pro sebe považuji výstavu Tajemné dálky (Symbolismus v českých zemích), která od konce dubna do konce září probíhala v Klášteře sv. Anežky České. Když jsem procházel sály plnými obrazů, soch a knih, znovu jsem si uvědomoval obsah pojmu syntetismus, jak jej definovali Šalda nebo Karásek ze Lvovic. Vždyť v těch úrodných letech 1880–1914 šlo nejen o navazování úzkých kontaktů mezi jednotlivými druhy umění, ale také o syntézu českého a evropského umění. A tu mi přišlo na mysl erbovní dvojverší Otakara Theera ze sbírky Výpravy k Já (1900): A rozkoš, hmota, tvar, toť hrad, kde marnost sídlí. / Ty věz, že krásnější jsou v imaginaci.
Když jsem pak postál před originálem Preislerova Černého jezera namalovaného v roce 1904, bylo mi, jako bych se vrátil o sedmdesát let zpátky do obecné školy svého dětství, kde v jedné třídě na zdi visela velká reprodukce tohoto obrazu. Kdo byl ten polonahý mladík s bílým koněm, stojící na skále nad jezerem? Snová postava, nebo princ z pohádky? A kde u nás najdeme takové tajemné jezero? Odpověď, i když jen částečnou, mi osobně doručil letošní poslední prázdninový den. To jezírko je schované mezi stromy u vesnice Solopysky na Sedlčansku. Jan Preisler ho nemohl spatřit, protože vzniklo v opuštěném žulovém kamenolomu přibližně půl století po jeho smrti. Ale malířův záhadný obraz mě přivedl na myšlenku, že Theerovo dvojverší má tajná zadní dvířka, vedoucí z imaginace zpět do reality. Dvířka, o nichž básník tenkrát patrně nevěděl.

 

Jakub Fišer, básník:
Což o to, zážitků by bylo, ale vy po mne chcete kulturní, a navíc ještě český! Jelikož jsem podnáčelník Děravá hlava, vybavuji si především koncert Čechomoru v plzeňské synagoze, který proběhl den před svátkem mojí sestry Barbory, které od letoška říkám Josef. Když už jsme u těch Josefů, tak všechny zážitky s básníkem Josefem Hrubým jsou víc než kulturní a víc než české, ale na to se možná neptáte. Pravda je, že jsem letos uklidil knihovnu u rodičů, zadal bych to o svatém týdnu každému, kdo chce uspět u maturity, a našel zapadlou brožurku Karla Čapka z roku 1935, kde píše něco o tom, že jsme vyrostli už ve svobodném státě a musíme se dívat na věci už trochu světověji než lokální politikové předválečného chovu.

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Středa, 30 Prosinec 2015 12:04 )  

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB