Co se dělo na Ústecku v roce 1945, o tom samém hovořili pamětníci i jinde v Čechách. Podle politologa Zdeňka Zbořila jenom místní souvislosti byly rozdílné. Vše ostatní měli lidé společné: Ohromná únava z války, které se dnes říká posttraumatická stresová porucha, postihla celou společnost, byť každého jednotlivce jinak. Lidé měli hlad po vydatném jídle, po jistotě, ale také po pomstě. Mnozí kvůli válečným útrapám orámovaným gestapem, Lidicemi, Ležáky a nočními nálety spojenců měli chuť ze zloby dát nějakému Němci přinejmenším pěstí do zubů, nebo i hůře.

Informace o konci války na Ústecku v roce 1945 jsou z tohoto hlediska obrazem jednání lidí kdekoliv v Čechách a na Moravě.

Pokud někdo varuje, že bez všeobecného (kamerového a digitálního) šmírování neudělá člověk už zítra ani krok a zažijeme, co tu v historii ještě nebylo, je to úsměvné. Taková opatření zde existovala i bez elektronického sledování od starověku. Bez různých povolení a potvrzení v kapse se od poloviny května 1945 nikdo nemohl bezpečně vzdálit ze svého bydliště.

Nekonečný počet provizorních potvrzení

Od oficiálního převzetí moci 8. května byla československá státní správa na Ústecku definována jen útržkovitě. Byla deklarována momentálními nařízeními.

Až koncem května, patnáct dní po převzetí moci v Ústí nad Labem, se objevuje první oficiální oběžník. Odkazuje na vládní nařízení, které bylo vydané čtyři dny před faktickým osvobozením Ústí a zároveň i před oficiálním koncem války 8. května 1945.

Proto byla od 8. května vydávána provizorní potvrzení prakticky na cokoliv. Bylo potřeba udržet alespoň v hrubých rysech přehled o tom, co se děje, co někteří lidé mohou či nesmí.

Nebylo výjimkou, že člověk mohl mít u sebe potvrzení o místě trvalého pobytu, potvrzení o tom, kde je zaměstnán, aby mu nyla umožněna cesta z trvalého bydliště do místa práce, další potvrzení mohlo týkat určitého druhu dopravy či faktu, že je jeho držitel z nějakého důvodu zproštěn evakuace čili odsunu.

Typický je příklad potvrzení na jméno Josef Strache. Dne 17. září 1945 Severočeské uhelné doly v Mostě, důl Doblhoff III. v Modlanech vystavil potvrzení, že občan Strache Josef z Maršova je zaměstnán na dole Doblhoff III. „jako horník a jest dle nařízení báňského rev. úřadu v Teplicích – Šanově zproštěn evakuace.“

Od individuálních potvrzení k oprávnění pro nositele úředního listu

Nejčastěji byla vydávána konkrétní potvrzení pro jednotlivce. Zmocňoval jej k určité práci a volnému pohybu při ní, k určitému úřednímu jednání nebo jenom oznamoval, že daný člověk není nacista či že je československým státním občanem.

Zvláště potvrzení o občanství bylo pro některé lidi velmi důležité. Znamenalo, že se s ním nebude jednat jako s Němcem a nebude mu případně hrozit zatčení, pokud se bude pohybovat mimo své bydliště.

V nejistotě tehdejších dnů měla potvrzení mimořádně velký význam. Například Adolf Jüstel měl provizorní „Potvrzení“, že je členem Národního výboru a je oprávněn nosit zbraň. Potvrzení bylo vydáno v Maršově 10. května 1945.

Dochovala se také kopie potvrzení z 11. května. Český národní výbor (ČNV) v Ústí nad Labem v ten den vydal dvěma mužům prozatímní plnou moc k dohlížení u firmy Mühlig – Union, ústecké sklárny.

V ten den vydal ústecký ČNV i potvrzení, že „pan Alois Jandejsek má zplnomocnění od zástupce Národního výboru českého v Ústí n. L. do vykonávání služby vrchního dozoru v oblasti teplického (dnes západního) nádraží v Ústí n. L. Každý zaměstnanec dráhy jest povinen rozkazu bratra Jandejska uposlechnouti.“

V dalším z potvrzení stálo „Prosíme, aby panu Josefu Kratochvílovi, prozatímnímu vedoucímu táboru Rusů, Francouzů a jiných, bylo na platné poukazy vydáno zboží.“

Kromě toho například 11. srpna okresní správní komise povoluje Maxi Sochůrkovi, správci rafinerie cukru v Ústí, bydlícímu na Střekově, přechod přes Masarykova zdymadla, taktéž i Zdeně Brtníkové.

Další potvrzení z 12. května praví: „Prosíme všechny odbory Národního výboru, aby byly nápomocny paní Antonii Krejzlové, na její cestě do Prahy.“

Z téhož dne je také kopie žádosti Českého národního výboru adresovaná Správě Ústeckého pivovaru v Ústí nad Labem „Kancelář Národního výboru potřebuje nutně pro posádku velitelství v Ústí n. L. lahvové pivo dobré jakosti. Prosíme o promptní dodání na pozdější vyrovnání, k rukám úřadovny ČNV uhelný syndikát v Ústí n. L.“

Další instrukce z 15. května byla tohoto znění: „Potvrzujeme, že osobní vůz Praga Picolo stojící v Trmicích, Nádražní tř. 614 jest majetkem pana Jindřicha Utišila. Výše uvedený vůz je k naší dispozici, t. j. Českého Národního výboru v Ústí n. L.“

Německé průkazy československé státní moci

Na rozmnožovacím stroji byly připraveny „Prozatímní stvrzení“ pro pracovníky železnice. Člověk s tímto provizorním průkazem byl oprávněn nosit předepsanou pásku umožňující volný pohyb. „Toto stvrzení platí pouze ve spojení s osobním průkazem vydaným Reichsbahn.“

Páteří dopravy v prvních dnech po skončení války v Čechách byla železnice, pokud mělo být dopraveno na větší vzdálenost něco jiného, než co uveze sedřený kůň zapřažený za rozvrzaný vůz. Němečtí železničáři byli nepostradatelní a museli mít možnost se pohybovat volně ve dne i v noci v rámci směnného provozu. Proto v místě bydliště obdrželi provizorní průkaz platný s originálními německými průkazy Deutsche Reischsbahn.

Stráže znovuzrozené československé místní moci se setkávaly u železničářů s Personenausweis a Dienstausweis, tedy s osobními a služebními průkazy zaměstnanců železnice. Průkazy byly hodnověrné, protože byly opatřeny fotografií. Některé průkazy byly kromě původního německého razítka přerazítkované razítkem příslušného národního výboru.

Rozmnoženy byly také formuláře „Potvrzujeme tímto příjem těchto zbraní: … od pana ….   Potvrzuje: Československý Národní výbor V Ústí n. L., dne ……… 1945.“

Doloženo je písemně přijetí zbraní již 9. května, kdy podle archivních materiálů vypsal ústecký ČNV Siegfriedu Rudischerovi ze Střekova potvrzení o příjmu jedné pistole s municí.

Potvrzení na doručitele

Byly také vydávány příkazy či potvrzení na obecného nositele – jakoukoliv osobu, která se prokáže potvrzením.

Například ze 14. května je kopie příkazu ČNV: „Vydejte prosím ihned 64,20 kg salámu nebo jiných masových produktů pro tábor ruských zajatců v Předlicích, Lidový dům.“

O den později ČNV vydal tuto instrukci: „Pan Mottl nebo pan Rumrich. Je-li možno, vyměň doručiteli tohoto listu maso za salám.“

Doručitelů bylo mnoho. Symbolizovali směnný obchod v době, kdy všeho bylo málo. Proto poslíčkové jezdili i do firem pro různé výrobky, včetně ústecké likérky, odkud přiváželi též alkohol pro různá slavnostní setkání s delegacemi.

Povolení k útěku z bývalé sudetské župy

Již od prvního okamžiku, kdy se zhroutila německá Říše, musela nastupující provizorní československá moc řešit i otázky jednotlivců. Proto provizorní vedení města také posvětilo útěk německých dívek ze sudetské nejistoty.

ČNV například 14. května 1945 vydal strohé dvouřádkové potvrzení naťukané na psacím stroji: „Slečna Ruth Barbara Winterlingová jest čsl. státní příslušnicí, jelikož se na našem území narodila.“

Ve stejný den potvrdil, že nemá námitek proti tomu, aby se oddala s Harmen Klinkenborgem, holandským státním příslušníkem. Dotyčné potvrzení bylo vydáno, jelikož manželé opustí naše území, směr Holandsko.

Naprosto provizorní potvrzení

Ačkoliv úřady vydávaly provizorní potvrzení, některá potvrzení byla doslova improvizovaná. Typickým příkladem bylo potvrzení vystavené 6. června 1945, jež vydal „Československý Národní výbor Vyklice“. Samotné razítko výboru místní výroby nepřipomínalo žádné oficiální razítko obecního úřadu, respektive místního národního výboru. 

Je pravděpodobné, že toto improvizované razítko uznávali ti, kteří o těchto provizorních potvrzeních v okolních obcích věděli. Tomu odpovídá i obsah potvrzení: „Čsl. Národní výbor ve Vyklicích tímto potvrzuje, že Adolf Kajc bytem ve Vyklicích jest zahradníkem ve Chumu Hotovicích, a Český Újezd, kolo potřebuje nutně služebně.“

V nejbližším okolí nositeli potvrzení zajišťovalo, že ho nikdo nezadrží kvůli tomu, že má jízdní kolo. Mohl upadnout do podezření, že kolo ukradl, nebo že nedovoleně kamsi odjíždí, aby zmizel…

Podnikové průkazy

Na rozdíl od úřadů velké firmy se uměly ihned přeorientovat a tiskaři jim rychle vyrobili různé průkazy a potvrzení, která měla vyšší „štábní“ čili grafickou úroveň než provizorní potvrzení národních výborů.

Akciová společnost Jiří Schicht, jedna z největších firem v Ústí nad Labem, nechala ještě v průběhu května vytisknout průkazy v českém jazyce.

Mezi věcmi zabavenými lidem, kteří byli umístěni do internačního tábora, se dochoval například průkaz č. 8 269 na jméno Kratkai Kurt s bydlištěm Zálezly 145 vydaný 29. května 1945.