VASILIJ MAKAROVIČ ŠUKŠIN (1929  - 1974)
Vasilij Makarovč Šukšin se narodil v altajské vesnici Srostki. Po ukončení sedmileté školy („sedmiletky") začal pracovat. Později vystudoval filmovou fakultu v Moskvě. Během celého svého života vystřídal plno zaměstnání. Byl ve službě u námořnictva, nakladačem, učitelem, zámečníkem, stavebním dělníkem, ale uchytil se zejména v oblasti scénáristické, herecké a režisérské. Šukšinovo dílo není příliš rozsáhlé. Nejčastějším typem děl jsou povídky, ale psal i novely a romány. Vyrůstaly z typické potřeby samouků vyjádřit vlastní zkušenosti. Ve své próze se zabývá především znázorněním běžného života, zejména života vesnického a staví ho často do kontrastu s městem. Jeho hrdinové jsou ztělesněním ironie, grotesknosti až tragikomičnosti. Mezi jeho nejznámější díla patří: Červená kalina (Kalina krasnaja, 1973), Energičtí lidé (Energičnyje ljudi, 1974), Zorný úhel (Točka zrenija, 1974), Ljubavinové (Ljuvaviny, 1965), Skici k portrétu (Štrichi k portretu, 1973) a další. 
Proslavil se zejména na filmové scéně a to konkrétně filmem Červená kalina, za kterou dostal cenu na festivalu v Benátkách. 
Vasilij Makarovič Šukšin zemřel neočekávaně, přímo na natáčení filmu Bojovali za vlast vpouhých čtyřiceti pěti letech.

 

PŘÍHODA V RESTAURACI

Ve velké restauraci v městě N. seděl malý stařeček s lysou upravenou hlavičkou. Byl čisťounký, tichý a nažehlený. Seděl a zamyšleně se díval z okna. Čekal, až mu přinesou večeři.

„Je tu volno, dědo?" zezadu se ozval ohromný silný hlas.

Stařeček sebou škubnul a zvedl hlavu.

„Prosím, posaďte se."

Sedl si k němu obrovský mladý člověk v ohromném obleku. Na saku se mu blýskaly nové černé knoflíky. Stařeček upřel pohled do mladíkových očí. Nevěděl proč, ale pohled do nich se mu zalíbil. Byly úžasně důvěřivé.

„Tak co, dědo?" zeptal se mladík. „Dáme si?"

Stařeček se zdvořile usmál.

„Víte, já nepiju."

„Pročpak?"

„Můj úděl se schyluje k večeru, synu."

Přistoupila k nim číšnice a se stejným zaujetím se zadívala na mladíka.

„Flašku Stoličný a něco k zakousnutí," nakázal mladík. „Špízy máte?"

„Té vodky dostanete jen sto gramů."

Urostlý mladík to zjevně nepochopil.

„Jak to?"

„Povolených je jen sto gramů."

„Co prosim?"

„Co?"

„Já potřebuju víc!"

Stařeček, dívaje se na mladíka, nevydržel a tichounce se zasmál.

„Víte," řekl číšnici, „že já mám taky právo na sto gramů? Tak mu přineste dvě stě."

„To nemáme dovolené. Dáte si špíz... a ještě něco?"

Mladík se podíval na stařečka. „Co to má znamenat? To si dělá srandu, nebo co?"

Stařeček zvážněl a obrátil se k servírce.

„Vždyť jistě víte, že výjimky potvrzují pravidla. Vidíte přeci, co je zač. Co je pro něj sto gramů?"

„To nesmím," řekla klidně servírka. A znovu se s uspokojením vesele podívala na mladíka.

„Co si ještě dáte?"

Mladík si však její veselé vzezření vysvětlil po svém.

„Tak aspoň tři sta, krásko," poprosil ji. „Hm?" a pohnul svým velkým ramenem.

„To se nesmí. Dáte si ještě něco?"

Urostlý hoch se urazil.

„Sto flašek limonády."

Servírka zavřela bloček a odešla.

„Tak tomuhle se říká napít se," řekl hořce mladík směrem číšnici. „Ts..."

„Víte, byrokracie neničí jen úřady," řekl stařeček soucitně. „Tady," poklepal bílým prstíkem na bílý ubrus, „tady se projevuje v té nejzrůdnější podobě. Když vás nepřijal přímo vedoucí, tak si můžete myslet, že je zaneprázdněn."

„Tak co mám dělat?" zeptal se mladík.

„Tak například takový koňak, ten je bez omezení."

„Jo?"

„Jo."

Mladík si přivolal číšnici.

„Rozmyslel jsem si to. Dejte mi láhev koňaku a dva... Dědo, špíz si dáš?"

Stařeček zavrtěl hlavou. „Já už jsem si objednal."

„Dva špízy, nějaký salát a kuře v tabáku."

„Kuře Tabaka," opravila ho servírka a zapsala si objednávku.

„Já vim," řekl mladík, „dělám si srandu."

„Bude to všechno?"

„Jo."

Servírka odešla.

Urostlý mládenec nespokojeně zavrtěl hlavou.

„Fakt to jsou byrokrati. Vždyť koňak je silnější. To snad nevěděj, nebo co?"

„Koňak je dražší, o to tu jde," vysvětlil stařeček. „Zřejmě nejste zdejší."

„No, nejsem. Přijel jsem pro součástky. Dneska jsem je dostal, tak se na ně pořádně napiju."

„Sibiřan?"

„Ne, jsem z Uralu."

„Vypadáte tak..., " stařeček se usmál. „Kdysi jsem byl na Sibiři a viděl..."

„Kde?"

„Ve Vladivostoku."

„Hm, tak tam jsem nebyl."

Najednou začala hrát hudba. Mladík se podíval na kapelu, právě když k mikrofonu přistoupila dívka v upnutých lesklých šatech a usmála se směrem k sálu. Mládenec se spokojeně otočil zpět. Takové se mu nelíbily. Dívka však začala zpívat tak neočekávaně hlubokým a plným hlasem, že se na ni musel znovu podívat. Zpěvačka zpívala o svém vysněném, kterého ještě nepotkala. Zpívala velmi zvláštně. Jako by vyprávěla, ale vše splývalo v melodii zpěvu. Do rytmu hudby pohybovala boky a mladík ji pozoroval.

Najednou do místnosti vpluly vůně z kuchyně a mísily se s dívčinou písní. Ve velkém sále s fíkusy bylo útulně.

Mladíkovi se dívka líbila čím dál více. Podíval se na stařečka, který seděl zády ke kapele se svěšenou hlavou a pohaslýma očima upřenýma na stůl. Rty měl pootevřené. Spodní ret mu visel.

„Přišla," řekl tiše, když ucítil mladíkův pohled a pousmál se, jako by tím vysvětloval, jak ho píseň dojímá.

Dívka však stále zpívala a usmívala se... I přes to, že byla velmi krásná a sebejistá, se v jejím úsměvu zrcadlilo něco velmi špatného.

Mládenec si podepřel hlavu svýma mohutnýma rukama a díval se na ni.

„Vypadá jako pěkná potvora..."

„Nemám zas tak velký důchod," řekl stařeček důvěrně, „ale přesto ho tu celý utratím a budu poslouchat, jak zpívá. Taky se vám líbí?"

„Jo, líbí."

„Všimněte si, že je přeci ještě úplné dítě, i když je namalovaná, i když má kruhy pod očima, a usmívat se taky naučila, přesto je to dítě. Občas mám z toho slzy v očích."

„Bude ještě zpívat?"

„Do tři čtvrtě na jedenáct."

Přinesli koňak, špíz a saláty. Stařečkovi přinesli rýžovou kaši.

„Dáš si, dědo?"

Stařeček se podíval na láhev, zamyslel se, mávl rukou a řekl:

„Nalijte mi jednoho malého."

Mladík se usmál a nalil mu do poloviny modré stopky. Sám si nalil do sklenice a bez rozmýšlení ji vypil.

„Pane bože." zaklel stařec.

„Co?"

„Vy jste to do sebe teda vyklopil..."

„Abych řekl pravdu, tak koňak vážně nemusím, smrdí mi."

„Závidím vám. Co vůbec děláte?"

„Jsem dřevorubec, mistr."

„K čertu, závidím vám. Přilétáte sem tak mohutně, jak orel... Přilétl jste sem z velkého světa a tady se cítíte stísněně. Cítím tu tíseň..."

Mladý muž si jedl svůj špíz a poslouchal.

„Pij, dědo."

Stařeček se napil, zabrblal a pospíchal to honem nějak zakousnout.

„Dávno jsem nepil, tak tři roky."

„Copak nikoho nemáte? Jste snad sám?"

Stařeček přikývl.

„To je špatný."

„To nic... Nijak to neřeším. Ji, " pokývl směrem ke kapele, kde zrovna dívka zpívala, „snad považuji za dceru. Miluji ji jako svou vlastní a mám strach o její osud."

„Zná tě?"

„Ne, jak by mě mohla znát?"

„Zpívá pěkně. Nemám rád, když ty ženský pištěj a skřehotaj."

„Jo, jo..."

Mladík se odtáhl od stolu a hlasitě se praštil dlaní do hrudi a hlasitě vzdychl.

„Dobrej špízeček."

„Jste pánem svého života! Já jsem takový nebyl..." řekl smutně stařík.

Kapelníci se zase chopili svých nástrojů.

Znovu nastoupila dívka a upravila si mikrofon.

Mladík si zapálil.

„Přišla," ukázal na ní očima.

Stařeček se otočil a v mžiku se na ní podíval.

„Já nevidím a s brýlemi se dívat nějak nemůžu, nemám to rád. Zřídka se dívám."

Dívka zpívala. Píseň byla o tom, jak se zamilovala do mlčenlivého chlapce, trápila se s ním, ale i přes to ho stále milovala.

Mladý muž poslouchal a zádumčivě se usmíval. Stařec se zase uzavřel do sebe. Znova mu pohasla jiskra v očích a spodní ret mu bezvládně visel.

Dívka vtipkovala nad tím, jak mohla milovat takového idiota, který uměl říct jen „aha" a „oho". Byla to dobrá písnička, měla prostě šmrnc. Zdálo se, že si to zpívá pro sebe. A přes to, že vyprávěla a byla sebejistá, se zdála tak blízká a milá.

Mladík ucítil v hrudi zvláštní hřejivou radost. Život se všemi starostmi a prací se někam náhle rozplynul. Zůstala jen melodie její písně. Bylo možné kráčet prázdnotou a dělat velké kroky s takovou lehkostí.

„Pojď, dáme si ještě, dědo?" mladík nalil starci i sobě.

Stařeček vše pokorně vypil, zakroutil hlavou a řekl: „Co se mnou jenom bude?"

„Nic nebude. Je mi jí taky docela líto," přiznal mladík. „Zpívá vožralejm držkám."

„Jo," stařeček na něj zamířil svým bílým ukazováčkem. „Ožeň se s ní a někam ji odvez! Třeba na Sibiř. Vždyť můžeš, vždyť jsi takovej..."

„Tak zaprvý, jsem ženatej," odporoval mladík. „A jinak, myslíš, že by jela na Sibiř? Přemýšlej."

„S tebou by jela."

„To těžko."

Stařeček už byl viditelně přiopilý. Utřel si pot, odhodil zmačkaný kapesník a řekl rozvášněně, ale poučně. „Nikdy takhle nesmíš uvažovat, jestli by jela nebo nejela. Když vidíš, že potřebuje pomoc, tak jí pomoz. Neptej se. Bůh ti dal všechno, co potřebuješ. Jsi silný."

„Jsem ženatý!" znovu odporoval mladík. „Zbláznil ses?"

„O to tady přece nejde. Jde o princip. Nalij mi ještě. Dneska je mi nějak skvěle."

Mladý muž mu nalil do modré stopky a sobě do sklenice.

„Tys mi připomněl jednoho dobrýho člověka," začal znovu vyprávět stařec. „Umíš pořádně řvát? Jak řveš? Zakřič!"

„Vždyť nás odsud vyhoděj."

„Kašli na to! Zařvi jako medvěd, prosím."

Urostlý muž postavil sklenici. Zhluboka se nadechl a zařval. Tančící lidé se zastavili a všichni od stolů se na ně podívali.

Stařeček se na něj zamilovaně podíval.

„Dobře. Byl u mě kamarád, taky učitel kreslení. Byl asi vyšší jak ty. Ach, jak ten uměl řvát. Pak se stal lovcem tygrů. Víš, jak se loví tygři? Řve se na ně a oni si pak překvapením sedají na zadní tlapy."

Zpěvačka znovu nastoupila a zpívala nějakou neznámou písničku. Mladík nevnímal její slova, ani nechtěl. Zase si podepřel hlavu a poslouchal.

„Co takhle ji odvést?" nabídl stařečkovi. „Bude zpívat u nás, v našem klubu."

„Tak jo, aspoň budu víc v klidu. Pojď, Váňo."

„Jmenuju se Simjon."

„To máš jedno. Prostě zachráníme člověka."

Mladík poslouchal stařečka a začaly mu vlhnout oči a nevědomky zatnul ruce v pěst.

„Ty pojedeš se mnou," řekl.

„Já? Pojedu!" stařec praštil pěstičkou do stolu. „Uděláme z ní zpěvačku. Já se v tom vyznám."

Přistoupila k nim servírka.

„Vážení, co se tady děje? Nekřičte tu. Nejste přece v lese, ne?"

„Klídek, starejte se dál o svou práci."

Číšnice se na něj podívala s údivem a odešla.

„Celý život jsem chtěl být silný a pomáhat lidem, ale nějak se mi to nedařilo. Jsem slabý."

„To nic," řekl mládenec. „Vidíš?" ukázal pěst. „Se mnou se neztratíš. Každýho dokážu srovnat."

„Ach, jak nesmyslně jsem žil, Váňo. Jaká škoda. Ani jsem nemiloval. Bál jsem se lásky, přísahám bohu."

„Proč?"

Stařeček mladíka neposlouchal a mluvil si sám pro sebe: „A byla jí podobná, taky zpívala. Skvěle zpívala. Úplně stejně jsem seděl a poslouchal. Taky potřebovala zachránit. Byli tam důstojníci. Ale už je to dávno. Byli krásní. Fuj," stařec zatřásl hlavičkou. „Kdybych aspoň v něčem pochybil, pil, byl bych aspoň smělejší. Ani jednou jsem se v životě nezmýlil, Váňo," praštil se do hrudi a zamrkal poloslepýma očima. „Nikdy jsem nic neprovedl, chápeš to?"

„A co je na tom špatnýho?"

„Ani jeden přestupek. To je odporný! Je to hrozný. Když mě litovali, tak jsem si myslel, že mě milují, a když jsem miloval já, tak jsem raději přemýšlel a bál jsem se."

„Vypil si toho moc, dědo," řekl mladík. „Zajez to."

„Ty to nechápeš...Ale je to vlastně dobře, nemusíš všechno pochopit."

„Jedem na tu Sibiř?"

„Jedem. Můžu to dopít?"

„Pij," schválil mladík.

Stařeček dopil koňak a praštil stopkou o zem. Ta se zvonivě roztříštila. Položil se na stůl a plakal.

K jejich stolu přicházela číšnice s vrátným. Mládenec přimhouřil oči a díval se na ně. Byl připravený bránit stařečka. Dokonce si přál, aby to bylo nutné.

„V čem je problém?"

„Už je vyřešený. Jedem na Sibiř," řekl výhružně mladík.

„Dobře, ale proč tu děláte takový bordel?"

„My žádnej bordel neděláme. Posloucháme, jak tu zpívaj."

„Vždyť nemá ani talent, Váňo. Zpívá hrozně," řekl stařec skrz slzy. „To i ty řveš líp. Vždyť neumí ani zpívat, ale o to tady nejde."

„Kdo bude platit tu stopku?"

„Já," odpověděl mladík a překvapeně se na starce podíval. „Platím všechno."

Zatímco číšnice všechno mládenci zúčtovala, stařeček spustil svou lesklou hlavičku do dlaní, tiše plakal a brblal si: „Ach, Váňo, Váňo. Ty moje milé zvíře. Jak si zařval... Orle, leťme do tajgy, odleťme na Sibiř."

„Nevíte, kdo to je?" zeptala se tiše servírka.

„Je to..., " mladík se zamyslel. „Je to velký myslitel v penzi."

Servírka se s lítostí podívala na stařečka.

„Chodí sem často, ale nikdy nepil. A dneska... Odveďte ho, jinak by mohl mít problémy."

Mladík na to nic neřekl. Vstal, nabídl stařečkovi rámě a odvedl ho. Stařeček se nevzpíral a jenom se zeptal: „Kampak Váňo?"

„Ke mně na pokoj a zítra na Sibiř."

Služba hlídající poschodí odmítla pustit mladíka na pokoj se stařečkem. Mládenec držel stařečka, otočil se k ní bokem a řekl: „Vytáhněte mi z kalhot peníze, ale hlavně neremcejte."

Služba byla hluboce pobouřena, dala mu klíč, ale upozornila je: „Zítra tu nebudete."

„Zítra jedem na Sibiř."

„Na Sibiř, Váňo. Aspoň umřu jako člověk. Víš co? Nemusíš to odemykat, prostě ty dveře vykopni. Prosím tě prašti do toho, pak to zaplatíme."

„V klidu dědo, klídek. Ty ses nějak rozjel. Přece vyšlo nový nařízení. Hned by nás zavřeli."

„Neboj se."

Mladík otevřel pokoj. Opatrně položil stařečka na postel a sundal mu boty. Chtěl mu sundat i sako, ale stařec protestoval. „To není třeba. Budu takhle. Nelituji, nevolám, nepláču."

„Dobře," souhlasil urostlý mladý muž. „Spi," vypnul světlo a lehl si na gauč.

„Na Sibiř, Váňo?" zeptal se stařeček.

„Zítra. Dnes se musíme vyspat."

„Spím... Ach, Váňo, Váňo..."

„Spi, dědo."

Ráno našel mladík vzkaz:

„Váňo, nemůžu s tebou jet na Sibiř. Díky za všechno. Sbohem."

Stařeček zmizel. Řekli, že odešel brzo ráno.

Překlad: Soňa Tichá

Ilustrace: Roza Tichá

Šukšin, V. M. (1983): Rasskazy. Ljenizdat, Leningrad.