Co život s oddaným komunistou dal a vzal

Email Tisk PDF

Langerová Žo přebal výřezBezmála čtyřicet let od jejich prvního, anglického vydání se českému čtenáři v překladu Josefa Moníka dostávají do rukou memoáry Žo Langerové, manželky prominentního slovenského komunisty, odsouzeného v důsledku politického procesu s Rudolfem Slánským ke dvaadvaceti letům žaláře.

 

 

 

Žo Langerová, vlastním jménem Zsófia Bein, se narodila a vyrostla v Budapešti v dobře situované židovské rodině. V roce 1931, ve svých devatenácti letech, navázala – zprvu jen korespondenční – známost s Oskarem Langerem, levicovým intelektuálem a horlivým marxistou. Vztah na dálku, založený především na sdílených hodnotách a prvotním bezmezném obdivu Žo k Oskarovu socialistickému smýšlení, však brzy přerostl v lásku a následně manželství. V kritickém roce 1938 Langerovi spolu s dvouletou dcerkou uprchli z Bratislavy, která se mezitím stala jejich společným domovem, před nacistickou hrozbou do Chicaga. Léta strávená ve Spojených státech tak tvoří úvodní část knihy, jejíž příběh se dramaticky rozvíjí po návratu do poválečného Československa poté, co Langera coby obratného ekonoma a věrného soudruha strana povolává zpět do vlasti ve jménu třídního boje.

Na rovině dokumentární Langerová tematizuje především prvních dvacet let života v komunistickém zřízení, které sama zpočátku kvitovala. S prohlubující se propastí mezi proklamovanými ideály a reálným, žitým socialismem se však záhy nevyhnutelně začne odklánět od svého původního přesvědčení. Toto prozření vygraduje po vykonstruovaném politickém procesu s Rudolfem Žo-Langerová-na-novinové-fotografii-po-vydání-její-knihy-ve-švédštině 981Slánským, v němž Oskar po svém zatčení stane jako jeden z prvních svědků. Na základě naučených výpovědí, vynucených předchozím fyzickým násilím i psychologickým nátlakem, je Langer v roce 1953, osm let po svém návratu z Nového světa, iniciovaném stranickými soudruhy, uznán vinným a odsouzen ke dvaadvaceti letům odnětí svobody za velezradu.

Popis Československa tuhých padesátých a počátku šedesátých let a následných peripetií spojených s kádrovým cejchem (nadto korunovaným buržoazním a židovským původem Langerové), snahou o očištění manželova jména i předem prohraným bojem za přezkoumání jeho rozsudku je cenným faktografickým materiálem, který navíc díky nespornému vypravěčskému talentu autorky skýtá plastický dobový obraz i svědectví o plíživém celospolečenském rozkladu morálky a hodnot. Neblahá zkušenost s mašinérií komunistické totality a jejími ozubenými, a přece bezzubými koly je tu více, tu méně ředěna událostmi radostnými, rodinným štěstím i nadějí, které se Langerová vzdala tolikrát, kolikrát ji znovu nalezla. Zatímco Oskara Langera ani deset let těžkého žaláře nezbavilo levicových ideálů, Žo, žena pronikavého vhledu a kritického rozumu, opakovaně zažívala mnohačetnou krizi ideologickou i osobnostní. Perzekuce, jimž byla kvůli manželovi neustále vystavována, i samotný boj o přežití matky samoživitelky se dvěma malými dětmi, se také zanedlouho projevil na jejím psychickém zdraví. Hranice mezi memoárovou literaturou a kafkovským románem je tak vzhledem k období, jehož je Langerová pamětnicí, a k situacím, které zažívala, velice tenká a prostupná. Ostatně, přímo se tu nabízí srovnání s Kafkovým Procesem, který Langerovi (a mnoho dalších s nimi) zažili na vlastní kůži.

Na rovině osobní se zde setkáváme s příběhem dvou lidí, manželů, jejichž dlouholeté soužití bylo z velké části možné právě proto, že Oskar Langer strávil deset let manželského života ve vězení, dost možná jím jeho pozdější etapy byly dokonce podmíněny. Langerová sama mnohokrát hovoří o jen o obtížně překonatelných překážkách mezi pravověrným komunistou, jehož oddanost politice a straně zůstala zcela neochvějná i přes nespravedlivý rozsudek, a bohémkou, jejíž kritický rozum se důrazně hlásil o slovo již v počátečních letech vztahu. Langerová se otázkou společného života manželů zabývala už během pobytu v Americe. Úvahy o obtížnosti partnerství se v knize objevují pravidelně a souvisejí nejen s osobnostními rozdíly, ale i s odlišným přístupem k socialistickým doktrínám a k ideologii samotné. Langerová již ve čtyřicátých letech s obavami sledovala záznamy stalinistických čistek, Langer zaslepeně odmítal vnímat realitu zemí, které Langerová Žo přebaljiž implementací socialismu procházely – včetně té vlastní. Roku 1960 byl amnestován, později rehabilitován, do konce života (zemřel v roce 1966) však zůstal zarytým, straně oddaným komunistou.

Celá kniha mohla vzniknout jen díky deníkovým záznamům, které si Žo vedla od dívčích let a z nichž na konci také cituje. Jejich dopsáním jako by však příběh neměl končit. Pokračoval v osudu knihy samotné. Rukopis pamětí byl jednou z nemnoha věcí, které si s sebou jejich autorka vzala, když se v důsledku vstupu vojsk varšavské smlouvy rozhodla opustit Československo. Ve Švédsku, kam emigrovala, paměti roku 1978 dopsala. Kromě deníkových záznamů čerpala i z přibalených novinových článků a desetileté korespondence s manželem, kterou vedli během jeho věznění. V roce 1979 se Langerové podařilo vydat memoáry v renomovaném londýnském nakladatelství. O druhé, francouzské vydání pamětí se zasloužila její příbuzná, někdejší francouzská prominentní komunistka, která tak zčásti činila, aby dostála svému svědomí (Langerová se ji kdysi neúspěšně snažila kontaktovat ve snaze pomoci manželovi). Zkraje osmdesátých let pak Langerové v její nové domovině vyšel švédský překlad. S velkým ohlasem se setkalo opožděné vydání memoárů ve slovenštině v roce 2007. Českému čtenáři se kniha představila až o deset let později.

Samotný název i podtitul knihy – Žila jsem s oddaným komunistou. Československo – můj osud 1934–1968 – vypovídá mnohé o tom, jakým způsobem Zsófia „Žo“ Langerová svůj životní příběh pojala. Totiž především jako skutečnost, se kterou bylo nutno se popasovat, nikoliv před ní zavírat oči.

 

 

 

 

 

 

Nakladatel: Prostor
Rok vydání: 2017 (1. vydání)
Překlad: Moník, Josef
Počet stran: 284
Vazba knihy: brožovaná
ISBN: 978-80-7260-356-5

 

Ukázka z knihy:

Když vlak onoho horkého srpnového rána konečně dojel do Bratislavy, nečekala jsem pochopitelně, že na mě někdo bude čekat. Noc byla dost dlouhá na to, abych vystřízlivěla z první bolesti a panikaření. Povznesená a zbavená iluzí jsem vše viděla jen jako článek řetězu až příliš povědomých událostí. Cestou v taxíku jsem si nemusela nijak zvlášť umiňovat, že budu silná. Vydrželi to jiní, vydržím to taky. Víc než co jiného jsem myslela na děti.
Ale nebyly doma, aby mě přivítaly. Otevřelo mi děvče, které u nás bylo na bytě a občas děti hlídalo. Zuzku už vypravilo do školy a Táňu poslalo s ní, aby ji cestou nechala ve školce. Když přišli prohledat byt, byla dívka doma sama. Teď z toho propadla hysterii. O manželovi nic nevěděla, jen to, že se domů nevrátil, a zbytek si domyslela z domovní prohlídky. Byla velmi účastná, ale pospíšila si s oznámením, že už si našla jiný podnájem.
Byt byl ve stavu, který měl charakterizovat celý náš život v příštích letech. Všechno bylo vzhůru nohama, věci nesmyslně rozházené zlýma, nepřátelskýma rukama. Úplně nejdřív mě napadlo, že se obrátím a půjdu „domů“. Tohle nebyl domov. Už jenom vzduch byl jakoby otráven jedovatým dechem mužů, kteří tu předešlého dne konali svou práci. Jako by celá ta změť neživých věcí byla poznamenaná stopami jejich dotyků. Ale i tak se moje zděšení, stejně jako při dalších hrůzách, jež měly přijít, mísilo s určitým prvkem komična. Směšnost a absurdita jsou bytostnou součástí lidské hlouposti.
Vyrozuměla jsem ze vzrušeného a nesouvislého vyprávění děvčete, že ty dva muže nejvíc pobouřil nález plechovky s americkým zásypem, kterou vyhrabali v manželově spodním prádle. Když se pokoušeli luštit nesrozumitelný text na plechovce, vyměňovali si zlostné a ironické poznámky a obraceli se na ni, jestli souhlasí s tím, že obsah nádoby je sám o sobě dostatečným důkazem toho, že zde žijící muž je osobou buržoazních a dekadentních choutek a nezákonných západních konexí, jinými slovy že je to nebezpečný člověk. Takže k hromadě časopisů, novinových výstřižků, dopisů a jiných písemností a fotografií, ke vkladní knížce, nějaké hotovosti, plnicímu peru a zlatým hodinkám po tchánovi (jiné cennosti v domě nebyly), které odvezli v malém náklaďáku, přidali žlutou plechovku s pudrem.
Na tento druh směšné stupidity jsem pak narážela při mnoha dalších střetnutích s našimi úřady. Ne že by ta střetnutí byla jinak zábavná...
Když si mě o pár týdnů později předvolali v šest ráno na nejbližší policejní stanici, podrobili mě dva civilisté naprosto nesmyslnému výslechu trvajícímu do půl osmé večer. Otázky, které mi kladli, se týkaly výlučně mé osoby, jen jednou se zeptali, kde pracuje můj manžel. Tvářili se, jako že nevědí o jeho zatčení, a snad si opravdu mysleli, že jim to uvěřím. Jinak byl výslech veden v téměř civilním tónu, kromě občasných výhrůžek v tom smyslu, že když neřeknu pravdu, budou mě tam držet, dokud si na ni nevzpomenu. Zatímco listovali tlustým fasciklem plným údajů o mně, kladli mi další a další nejapné otázky: kde jsem naposled pracovala a jaký jsem měla vztah ke svému bývalému vedoucímu, jak to, že jsem tak často jezdila do Prahy (měli všechna data a názvy hotelů, kde jsem spala), jestli tam mám milence, a pokud ano, kdo to je. A samozřejmě, nedali mi najíst ani napít, kdežto sami pili kávu a cpali se chlebíčky; ani jsem si nemohla zapálit, ačkoli se mě opakovaně ptali, jestli kouřím, a sami mi kouřili pod nosem. Nemohla jsem ani zatelefonovat dětem. Večer mě konečně pustili s tajemným varováním, že si mám dávat pozor. Dodnes nemám ponětí, jakou „pravdu“ ode mne chtěli slyšet, nebo jaký to sezení mělo smysl. Pokud mě chtěli jen vystrašit, pak splnilo svůj účel, protože když jsem přišla domů, byla jsem tak hysterická, že jsem tím k smrti vyděsila děti.
Poděkovala jsem dívce za pomoc a řekla jí, že jestli chce, může se hned odstěhovat na novou adresu. Což také udělala.
Rozhodla jsem se, že než děti přijdou domů, pokusím se dát byt co možná nejvíc do pořádku. Zásuvky a příborníky byly otevřené, gauče obrácené vzhůru nohama, na podlaze poházené oblečení. Podle toho, jak to vypadalo v dětském pokoji, museli zřejmě i tam hledat tajnou vysílačku. Naše skromné, nevinné a pracně nabyté věci na mě hleděly, jako by někdo hluboce ranil jejich city. Na věcech nám nikdy moc nezáleželo. Když jsme se vraceli z Ameriky, snadno jsme se s většinou z nich rozloučili. Zbylo nám právě tolik dolarů, abychom měli na cestu a přepravu toho, co je opravdu důležité. Museli jsme zvažovat každé kilo zavazadel a to, „co je opravdu důležité“, se ukázalo jako široká a problematická definice. Oskar zabalil obrovské rance starých novin, svázal štosy předválečných Die Rundschau a knihy výstřižků se svými články. Trochu místa pro své oblíbené knihy jsem získala, když jsem ho přesvědčila, že díla Lenina a Stalina si bude moci snadno obstarat doma. V otázce jídla ovšem nebyla možná žádná diskuse: „Budeme jíst to co ostatní.“
Musela jsem kapitulovat i ve věci anglického porcelánu a prostírání z mé svatební výbavy. V jednom jsem ovšem zůstala neoblomná: odmítla jsem se rozloučit se starými deníky a alby fotografií. Bylo mi řečeno, že jsem sentimentální a nejspíš to byla pravda. Jenomže kdo může říct, co je pro druhého „důležité“ a proč? Každý si myslí, že to ví – a kolik lidských vztahů už na tomto pochybném přesvědčení ztroskotalo.
Všechny mé „důležité“ věci teď ležely rozházené na zemi, stránky poškozené v místech, kde byly vytrženy fotografie „podezřelého“.
Na podlaze leželo mé rozsypané dětství, mládí a svět, který mě utvářel. Ano, kdysi mě úzkoprsost tohoto světa dusila; obrátila jsem se k němu zády a utekla z něho do světa svého muže, který se zdál otevřený, velkorysý, plný příslibů smysluplného života. Ale byl to pořád můj svět a po letech exilu a nespokojenosti jsem ho začínala vidět v novém nostalgickém světle, začínala jsem si jeho hodnot vážit.

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Čtvrtek, 07 Září 2017 10:18 )  


Akademie Literárních novin

vás zve na kurz

Problémy současné češtiny

Kurz je určen všem těm, kteří denně pracují s naším rodným jazykem, nebo těm, kteří o něm rádi přemýšlejí a uvědomují si, jak se mění. Budeme mluvit o tom, jak se dnes mluví a píše, a zaměříme se i na to, proč se nám v jazyce něco nelíbí. Na příkladech konkrétních jazykových provinění proti správné češtině si ukážeme dnešní nejčastější chyby ve vyjadřování psaném i mluveném v úřednických, reklamních i mediálních textech.

3. prosince od 10:00 do 16:00 hod.

AKADEMIE.LITERARKY.CZ

Telefon: 234 221 131

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB