Jak malíř Karel Franta neuhnal ve Švýcarech spisovatele Františka Nepila

Email Tisk PDF

Franta přebalNedávno zesnulý výtvarník Karel Franta (čtěte ZDE) ukryl ve značné skromnosti vlastní strohé paměti do vzpomínek na přítele Františka Nepila!

 

 

Vydal je, pokud to nevíte, před šestnácti lety Jaroslav Hák z Horní Břízy v nakladatelství Granát a pod patronátem Českého rozhlasu Plzeň. Jmenují se dlouze: Dovolená s Františkem Nepilem, ale také o něčem jiném. A co bylo tím „jiným“?

Mimo jiné vylíčení Frantova niterného vztahu k hudbě. Ale i k Nepilovi, jehož výtvarník zaujal nejpozději roku 1984 na výstavě ve Staroměstské radnici. Po ní mu Franta navíc věnoval kresbu čerta.

A další podobenky rohatců následovaly, až... Až musil Nepil přiznat, že se jeho byt stává malým „peklem“. Učinil ono přiznání námětem jednoho ze svých četných proslovů úvodem jedné z dalších Frantových výstav a...

A s dvouletou pauzou taky spolu a s manželkami absolvovali hned dvě dovolené ve Švýcarsku. Už na té první (1993) snili o společné knize, nějaké tři dni před koncem druhé sdělil Nepil malíři, že dostal nápad, a když manželé Nepilovi přesedli v Praze do svého auta, které na ně čekalo v garáži manželů Frantových, rozloučil se spisovatel s výtvarníkem slovy: „Karle, ořezávej pastelky, jedu psát pohádku.“

Bohužel následovala už jen smutná zpráva, již přineslo Frantovi jako první rádio. 8. září 1995 František Nepil zemřel. - Ale za nějaký čas objevila jeho paní rukopis pohádky Strašpytýlek, kterou nejspíše či určitě psal právě pro malíře.

Rukopis nebyl bohužel dokončen, ale přesto se zdál natolik kompatibilní, že dílo mohlo být vydáno. A ovšemže s Frantovými ilustracemi.

Nepil žil naplno a snad lze říct, že neúnavné kloubení psaní, cest a života jej nakonec „uhnalo“.

Neboť pan malíř zde tím pronásledovatelem dozajista nebyl.

Karel Franta: Dovolená s Františkem Nepilem, ale také o něčem jiném. Předmluvu Kde bych chtěl žít, kapitoly 7, 12 a 19, závěr kapitoly dvacáté a úryvek z knihy Slova mezi barvami napsal František Nepil. Text Znám toho malíře napsal Ivo Fischer. Ilustroval, graficky upravil a obálku navrhl Karel Franta. Fotografie Alena Frantová. Vydal Granát. Horní Bříza 2001. 80 stran. ISBN 80-86460-00-2

Je známo, že člověka nejlépe poznáte na dovolené, na vojně, a vůbec nejlepší je prý prožít několik let s někým na pustém ostrově jako trosečník. Já jsem poznal Františka na dovolených ve Švýcarsku a troufám si říct, že jsem ho poznal dobře. Nezklamal mne. Byl přesně takový, jak jsem ho předtím znal jako spisovatele a vypravěče. Byl vynikající společník, byl spisovatel, vášnivý cestovatel a pilný fotograf...

Z každé cesty, kam je to, jak se říká, z ruky, si přivážím symbol národa, který jsem navštívil. Z Holandska jsou to dřeváčky, z Thajska slon, z Japonska zvoneček a panenka kokeši, z Paříže ta věž – teď si nemohu vzpomenout na její jméno, a k tomu nyní přibude zvoneček s helvétským křížem...

Vyrůstal jsem v prostředí, kde byla hudba doma. Doslova. Náš byt byl v kolonii 1 + 1, záchod společný pro šest rodin byl vzdálen tak, že jste se museli obléknout, jako když půjdete na vlak, anebo do divadla. Pamatuji se, že v každém volném koutě našeho bytu stál hudební nástroj: violoncello, kontrabas, a když jsem šel do skříně pro zimník, vybafla na mě baskřídlovka s pozounem, housle po dědečkovi, jedny po otci a jedny moje půlové. Na skříních noty, dusítka, pulty. Byly to kulisy, v kterých se odehrávalo moje dětství. Bylo to pro mne samozřejmé, a hudba u nás byla doma. Dědu jsem nepoznal, ale mám jeho fotografii. Sedí na zahrádce s violoncellem a vedle něj kluk s houslemi. To je můj tatínek. Děda byl kapelníkem libčické dechovky a otec byl na vojně u hudby. Když přišel z vojny, hrál soustavně ve všech orchestrech i v dechových kapelách. Na tancovačkách, na bálech, na svatbách a na pohřbech, takže jsem nevěděl, jak vypadá tatínek v sobotu a v neděli, a někdy i v týdnu. Čistil jsem sidolem trumpety, aby se blejskaly do vysokého lesku. Samozřejmě jsem se učil hrát na housle a učiteli mně byli tatínek a kapelník pan Korunka. Pro mého otce byla muzika všechno, celý život. Nestávalo se často, aby se rozpovídal. V tom nejsem po otci, to spíš po mamince, která se za svobodna jmenovala Hovorková. Když se táta rozpovídal, často vzpomínal na dobu, kdy do Libčic jezdil Karel Hašler. Měl u Vltavy vilu, tam také komponoval. Jednou si pozval čtyři muzikanty, aby mu přehráli jeho nové písničky. Otec byl v tom souboru a bral to jako veliké vyznamenání.

Rodiče mi vyprávěli, že jsem měl rád hudbu od malička. Narodil jsem se doma 1. května v 10 hodin dopoledne. Otec byl kde jinde než s kapelou. Hrál v prvomájovém průvodu. Když se dozvěděl, že se mu narodil kluk, dechovka i s průvodem se zastavila před naším domem a zahrála mamince a mně písničku...

V Praze navštěvuji zoologickou zahradu často. K návštěvě mne většinou inspiruje vnučka, ale i moje práce. Zvířata kreslím rád. Neobdivuji jenom krásné tvary jejich těl, jejich pohyby, ale snažím se, abych tak řekl, proniknout do jejich duší. Dlouho vydržím stát před zvířetem a sleduji jeho oči. Po chvíli mám pocit, že v oku nalézám něco z toho, na co zvíře myslí. Zvláště u gorily mám ten pocit, a proto ji mám rád. Připadá mě, že mi rozumí, že na ni nečučím jenom jako zvíře, ale že s ní rozmlouvám. Zdá se mi, že vidím v jejím oku smutek, a že ona vidí cosi v mém oku. Takto já si někdy smutním v zoologické zahradě.

Vzpomínám si, jak jsem byl před mnoha lety se známým spisovatelem Miroslavem Ivanovem ve Švédsku. Ten věděl, už když jsme nastoupili do vlaku v Praze, kolik zaplatí ve Stockholmu za metro, kolik zaplatí za litr mléka, za kolik bychom se naobědvali, kdybychom měli peníze, a jak hospodařit s penězi, kterých máme akorát tak, že to tam nějak přežijeme. Pamatuji si, že jsme v muzeu v Upsale prohlíželi exponáty, které od nás odvezli Švédové za třicetileté války. Stáli jsme tam před těmi unikáty prakticky s prázdnou kapsou bez peněz a Miroslav – spisovatel faktu – pravil, že za tu jednu věcičku pod sklem, která byla „naše“, bychom mohli čtyři sta let jezdit denně metrem ve Stockholmu a ještě bychom mohli každý večer navštěvovat zábavní podnik Tivoli, ale právě jsme na tom tak, jak jsme, takže půjdeme do hotelu přes půl města pěšky a večer se „rozšoupneme“ – dáme si toho jejich sladkého hamburgera. Zásluhou Miroslava Ivanova jsme s penězi vystačili, poznali mnoho zajímavostí a byla to krásná cesta, ze které jsme se vrátili.

Tak vám radím, až pojedete do ciziny, vezměte si s sebou spisovatele a vůbec nejlepší je spisovatel faktu...

I pro spisovatele Františka byla taková cesta materiálem pro psaní a přesně proto věděl, co chce vidět, co chce fotit. Obdivoval jsem ho, že v tom šíleném vedru, kdy lidi leželi na břehu jako mroži a sotva se převalovali do vody, má chuť podnikat stokilometrové cesty za poznáním. Když jsme k tomu přičetli, že před odjezdem byl v Izraeli a Polsku a v Rakousku – klobouk dolů. Ale to byl František-cestovatel.

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB