Jak dlouho si lze uchovat bezstarostnost?

Email Tisk PDF


karine tuil foto karinetuil comNemilosrdné (a důkladně vyleštěné) zrcadlo nastavené moderní francouzské společnosti, která zde bezpečně může zastupovat západní svět obecně, hluboké psychologické reliéfy i příběh splňující veškeré atributy love story, to vše je Bezstarostnost (L’insouciance – Gallimard 2016 – fr. vydání), poslední román francouzské spisovatelky Karine Touilové (*1972), který se v roce 2016 dostal na žebříček titulů nominovaných na nejvýznamnější francouzské literární ocenění Prix Goncourt. Knihu do češtiny velice zdařile přeložil Tomáš Havel.

 

 

Ukázka z knihy "Bezstarostnost" – ZDE

 


Jakou cenu má pro společnost dílčí lidský příběh, jaké limity má sociální spravedlnost (a je vůbec reálná?) a jsme schopni popasovat se s důsledky kolonialismu (nebo je snad spíše ukočírovat), aniž bychom ztratili lidskou tvář? Autorka si v Bezstarostnosti klade celou řadu otázek, které rozhodně nejsou rétorické, jednoznačně zodpovědět je však pravděpodobně také nelze. Touilová chtěla napsat román o důsledcích válečného prožitku, nakonec se však kniha dočkala mnohem širšího rámce. Témat, o něž se kniha postupně rozrůstá a která lze nakonec stěží oddělit jedno od druhého, je hned několik: jak přestát zkušenost z války – zde z afghánské mise, která, pokud ji vůbec přežijí, „dělá z chlapců muže“ –, nakolik nám společnost toleruje individualitu, pokud pro ni není prospěšná, proč jsou deklamované fráze o svobodě a důležitosti jedince nakonec spíše vyprázdněnými slovy než výroky reflektujícími skutečnost a konečně jakBezstarostnost-obálka (u)nést zodpovědnost za sebe i za druhé
Tuilová zdůrazňuje, že naplnění hodnot oslavovaných Velkou francouzskou revolucí, tj. svobody, rovnosti a bratrství, které jsou koneckonců vyraženy i na francouzských eurových mincích, nelze standardně očekávat ani od dnešní společnosti. Její kašírovaná, vlídná tvář, která dává lidem pocit bezstarostnosti a klidné spaní, je stále jen výsledkem kultivace vlastností, které v západním člověku často spí, neboť s nimi v každodenním životě již není potřeba operovat, přinejmenším ne s jejich extrémní polohou. S jistou mírou sociálního znevýhodnění, problematickou situací menšin a přistěhovalců, obzvláště pocházejí-li z jiného kulturního prostředí, nepřekonaným trendem „výhodnosti“ svazků mezi sociálně rovnými i oportunismem sice moderní společnost počítá, ráda se však tváří, že existují jiné, důležitější hodnoty.
Právě téma zodpovědnosti je zde často zdůrazňováno – velitel je zodpovědný za své vojáky a za úspěšnost provedené operace, je však zároveň i manželem a otcem a nakonec je (je?) zodpovědný
i sám vůči sobě, protože mu byl život znovu darován. Onen velitel, důstojník francouzské armády Romain Roller, trpí posttraumatickou stresovou poruchou, tedy stavem, kdy je mysl neustále drážděna vnějšími podněty, které ji navracejí k prodělanému traumatu. Jedná se o přetrvávající zesílenou reakci na ohrožující událost, která člověku nedovolí zapomenout na potenciální nebezpečí, které mu hrozí. Příběh nám však pozvolna ukazuje, že se tento fenomén týká všech hlavních postav – Marion Deckerové, spisovatelky s problematickým dětstvím, Osmana Dibouly, syna imigrantů z Pobřeží slonoviny a právě sesazeného prezidentova poradce, i Françoise Vélyho, vlivného podnikatele, muže s židovskými kořeny, ke kterým se však nikdy nehlásil. Typizovaní zástupci dříve či později defavorizovaných skupin, ať už se jedná o znevýhodnění sociální (Marion), rasové (Osman), náboženské (François) či znevýhodnění plynoucí z extrémní zkušenosti, která člověka zkrátka natolik změní, že je odmítán pro svou nově nabytou odlišnost (Romain), se podle potřeby setkávají či vzdalují. Podle potřeby osobní, politické či sociální.
Tuilová v rozhovoru pro Hospodářské noviny (19. 6. 2017) zmiňuje, že román začala psát v roce 2015, v době, kdy Francie čelila četným atentátům, což ovlivnilo výslednou podobu textu. Přiznala také, že jako známá osobnost literárního života byla zvána na recepce, mimo jiné i do Elysejského paláce, což jí umožnilo hlouběji pozorovat prostředí politických elit. Z tohoto hlediska je možné vnímat ji jako nezúčastněného polozasvěcence, který měl možnost čerpat z vlastních, byť jen pasivních zkušeností. Tento trumf v Bezstarostnosti zúročila na výbornou. Vyzdvihnout je třeba i hluboký vhled do problematiky – Tuilová se scházela s vojáky trpícími posttraumatickou stresovou poruchou i s psychiatrem, který měl v péči válečné veterány, zároveň je sama dcerou tuniských židovských imigrantů, tato problematika se tedy zčásti týkala i jí, jakkoli byla integrace její rodiny bezproblémová.
Autorka dobře ovládá vnější i vnitřní psychologii postav. Jejich osobnost je dynamická nebo naopak rigidní podle podmínek, kterým se musí přizpůsobit, v tomto ohledu na jedinci umně reflektuje princip společnosti. Dramatickou polohu románu vyvažuje love story, která však místy, především v dialozích mezi utajenými milenci Marion a Romainem, jež někdy zavánějí červenou knihovnou, může vyznít o to mělčeji. Je to snad dáno kontrastem tvrdé reality a platonicky vyznívající romance, kterou však, ruku na srdce, většina z nás dost možná podvědomě uvítá, abychom se o tu bezstarostnost úplně nepřipravili.

 

Nakladatel: Garamond
Rok vydání:2017 (1. vydání)
Překlad:Havel, Tomáš
Počet stran: 434
Vazba knihy: brožovaná
ISBN: 978-80-7407-409-7

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Čtvrtek, 13 Červenec 2017 10:59 )  

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB