Srozumitelná řeč v nesrozumitelné době

Email Tisk PDF

Royt přebalKnihkupectví jsou plná rozličných knih rozhovorů. S herci, zpěváky, ba i s politiky. Zkrátka s mediálními celebritami. Jen knihy rozhovorů s vědci se vidí málokdy. S vědci totiž musíte rozmlouvat o věcech, kterým neodborník nerozumí. Autor takového rozhovoru musí být tedy sám odborník, nebo musí být sdostatek zvídavý.

 

 

Martin Bedřich, autor knižního rozhovoru s historikem umění Janem Ryotem, v sobě spojuje obé. Sám je historikem (literatury) a přitom zvídavým publicistou. Proto jeho kniha neuvízne v nějakém odborničení, které by ji vykázalo mimo zájem širší veřejnosti.

 

Kdesi na závěrečných stránkách Jan Royt konstatuje, že žijeme v době, která je extrémně nesrozumitelná. Kniha, jíž se stal hlavní postavou, ovšem této nesrozumitelnosti úspěšně vzdoruje – srozumitelným přehledem jednoho životního osudu, důrazem na srozumitelný osobní názor, s nímž se čtenář může identifikovat – ale také nemusí a může proti němu v mysli postavit názor svůj, svoji životní zkušenost. Ta kniha přímo vyzývá k vnitřní debatě, k přátelské polemice, k promýšlení.

 

V první ze čtyř kapitol ožívá plasticky kulturní a intelektuální život v Roytově rodišti, v Roudnici nad Labem. Nahlížíme zejména do zdejší galerie, která měla štěstí na pozoruhodnou a citlivou osobnost ve svém čele. Miloš Saxl tu v šedesátých letech dokázal prosadit nákup děl Medkových, Johnových či Zrzavého – a povýšil roudnickou galerii na jedinečnou instituci, která formovala a kultivovala místo – podobně jaké mnohé další regionální, krajské galerie. „Byly centrem kulturního života, kam chodily stovky lidí., ovlivňovaly tak celé okolí. Konaly se v nich koncerty, literární a recitační večery, vycházely kolem nich nějaké časopisy.... Byly v jistém smyslu uzly duchovního dění,“ nadchne se Royt při vzpomínce na mládí. A na otázku, zda je takový princip dnes ještě životaschopný, odpovídá: „Těžko říci. Je ale třeba vědět, že něco podobného zoufale potřebujeme.“

 

Roytův pohled na děje minulých dob není černobílý, předsudečný. A stejné je to i u postav. Jako důležitou osobnost vidí například Jiřího Kotalíka, který „v sobě měl něco z ducha Vincence Kramáře, totiž jisté osvícenecké zaměření a přístup k umění a kultuře vůbec“. Dokáže však přiznat jisté zásluhy i lidem „jinak velmi podivným“, jako například Zdeňku Nejedlému: „Přes jeho pokřivený a značně selektivní pohled na koncepci českých dějin a jejich kulturní tradice se mu například nedá upřít silný vtah k místům a povědomí o kultuře, která s nimi byla spojena.“ Stejně tak dokáže říci, že předpřevratová koncepce památkové péče „přesahuje hranice Čech“ a že „šlo o věc vysloveně světovou“. Stejně vidí pozitiva i u tehdejší restaurátorské péče, nebo například v redakční praxi někdejšího Odeonu (kde byl redaktorem), tak vzdálené dnešnímu nakladatelskému chvatu, který vede k nedodělkům. „Na všechno hlavně byla spousta času, takže se práce dělala pečlivě a kvalitně. Když třeba Zdeněk Frýbort překládal Jméno růže od Umberta Eca, koloval rukopis všemi odděleními, aby se k němu každý vyjádřil podle své odbornosti. Jiří Pelán kontroloval překlady středověkých italských básní, já jsem revidoval pojmy spojené s uměním a architekturou klášterů a kostelů a podobně. To, co dostal čtenář do ruky, bylo skutečně propracované, neuspěchané. V Odeonu neexistovala druhá kategorie.“

 

Inspirativní a k diskusi vyzývající náhledy na umění a umělce minulosti a současnosti, na jejich prolínání, najdeme v kapitolách Umění a místa, Umění a víra, Umění v pohybu. Jan Royt nás tu opravdu provází „krajinami umění“, ať už ve smyslu geografickém či dobovém. Krajinami, které se otiskly do uměleckých děl, ale také byly uměleckými díly prostoupeny. K takovým patří například Roytova oblíbená krajina z okolí Plzně, prostoupená barokem.

 

Royt je zaníceným vykladačem starého umění, zejména středověkého, ale i barokního, což mu ovšem nebrání nadchnout se třeba i pro moderní umění. Na otázku, která moderní díla související s křesťanstvím ho oslovují, říká: „ Určitě Mikuláš Medek! Kostely, na jejichž výzdobě se podílel, tedy Semetářov, Jedovice a Kotvrdovice, kde spolupracoval třeba s Josefem Istlerem, Karlem Neprašem nebo Janem Koblasou, byly prostě zjevení. ... Spojení duchovního a uměleckého se zde zkrátka mimořádně povedlo. A přitom ti umělci nebyli žádní prvotřídní věřící...“

 

Na stránkách knihy podnikneme také virtuální prohlídku konkrétních historických prostor – nejdéle se zdržíme v augustiniánském klášteře v Roudnici nad Labem, s nímž jsou spojeny i dětské zážitky velmi zasvěceného odborného průvodce. Stejně zasvěceně nás Royt ovšem provede „svým“ Římem, od jedné vzácné památky k druhé. „... v Římě je všechno,“ soudí Royt a dává nám tím najevo, že by mohl vyprávět do nekonečna. Těch pár stránek, které mu okolnosti dovolí věnovat zde Římu, jsou velmi inspirativní. Přečíst by si je měl každý uměnímilovný turista směřující do italské metropole.

 

Forma rozhovoru umožňuje Roytovi vyznávat se i z ryze individuálních prožitků, například když mluví o věcech, z nichž čerpá pocity pohody a bezpečí: „S velkou radostí každý rok jezdím na pouť ke Svaté Anně do Černovic u Tábora se zázračným pramenem. Má to pořád ten lidový ráz, těším se na místní dechovku, skřípající varhany, na národní hymnu, kterou na konci starý pan farář vždycky zpívá.“ Právě v té osobní rovině tkví neopakovatelný půvab podobných knih.

 

V mixu osobních prožitků a odborných postojů nemohla nepadnout i otázka, zda vědecké zakotvení neotupuje v člověku schopnost být ohromen uměleckým dílem, vcítit se do něho. A Royt odpovídá: „Neotupuje, to v žádném případě. Jsem naopak přesvědčen, že jakákoli další znalost dokáže emoční prožitek ještě umocnit, protože dovoluje propojit více věcí dohromady – například to, kde se dané dílo vůbec vzalo, z jakého prostředí vyrůstá, že prostě nespadlo z nebe. Proto je racionalita strašně důležitá. Mimo to podporuje zájem, který o věci máme. Vzbuzuje chuť se něčím zabývat. V neposlední řadě díky znalostem lépe vidíte duchovnost, která je obsažena ve tvarech uměleckého díla. Bez toho by bylo analyzování díla, třeba zcela laické, daleko obtížnější. Mému naturelu odpovídá jak potřeba nechat se dílem oslovit, zasáhnout a ovlivnit, tak je potom poctivě rozebrat.“

 

Kniha evidentně vznikla jako připomínka letošních šedesátin Jana Royta, má ale význam nadčasový. Stojí za to, se na její stránky vracet.

 

Jan Royt: Krajinami umění. Rozhovor s Martinem Bedřichem. Portál, 176 stran + 16 stran přílohy, ISBN 978-80-262-0799-3.

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

banner Pidivadlo

Partneři

 Divadlo v Dlouhe logo  logo Českých center

VOŠH logo v barvě
www.vosherecka.cz