Dnes vychází: Hrdinové ve stopách Zbabělců

Email Tisk PDF

 

Hrdinové přebalDva historici společně napsali román. Někdejší studenti pražské Filozofické fakulty přetavili své vzpomínky v humoristický příběh na pozadí událostí posledních měsíců před Listopadem 1989.

 

 

 

banner facebook Noveknihy

 

 

Román Hrdinové zavádí čtenáře na katedru historie Filozofické fakulty Univerzity Karlovy na přelomu let 1988 a 1989. Richard dokončuje studium, píše diplomovou práci, shání zápočty i zkoušky a snaží se získat přízeň studentky anglistiky Lucie. Vše se zkomplikuje, když se Richard stane předmětem přílišného zájmu asistentky šéfa stranické organizace. Intrikánský profesor Drábek se ho navíc snaží zaplést do svých mocenských plánů na katedře...

 

Románový debut Petra Luňáka a Marka Pečenky vznikal více než rok a na dálku – mezi Bruselem a Prahou, prostřednictvím telefonických rozhovorů a e-mailu, až celkový rozsah vyměněného textu čítal zhruba 5000 rukopisných stran.

 

Na otázku, proč se autoři odborných historických publikací odhodlali změnit žánr, Petr Luňák odpovídá: „Především to souvisí s pětadvacátým výročím revoluce. Existuje celá řada historických a politologických prací, ale nějak se už zapomíná, jak to všechno vypadalo z perspektivy nás hrdinů a nás nehrdinů. Ta představa, že v tom všem budeme žít dalších dvacet, třicet let nebo napořád, byla hrozná. A přece byl konec tak blízko, aniž by to historik i nehistorik tušil."

 

Vinnetou inspirativnější než Marx

Poslední měsíce před Sametovou revolucí jsou viděny subjektivně očima Richarda, kterému je neocenitelným průvodcem pro všechny životní situace Vinnetou. „Ve Vinnetouovi je inspirace desetkrát víc než v celém Marxovi, ať už starém, nebo mladém," říká na jednom místě. Na vývoji Richardova vztahu k Vinnetouovi čtenář sleduje vývoj Richardových postojů. Petr Luňák vysvětluje: „Od Marka jsem se dozvěděl o necenzurované verzi Vinnetoua, kde apačský náčelník umírá za zpěvu Ave Maria nesoucího se z nedaleké osady Helldorf Settlement. Já znal samozřejmě jen tu cenzurovanou verzi, ale zase jsem věděl, že Ave Maria zkomponoval Schubert a použil při tom jednu Bachovu skladbu. A tato scéna evokující Vinnetouův konec nakonec hraje v knize dosti důležitou úlohu..."

 

Vážná hudba, především opera, je Richardovou velkou vášní, stejně tak jako studentka Lucie, kterou se usiluje všemožně zaujmout. Je zde zřejmá paralela mezi Hrdiny a Škvoreckého Zbabělci. Richard se zúčastní protikomunistických demonstrací a snaží se získat obdiv Lucie přibarvováním svých zážitků.

 

„Ríšo, ty jsi úplnej hrdina!" řekla, tedy skoro vykřikla Lucie.

Ale není v tom trocha ironie? napadlo Richarda. Taková slova se mají říkat

s očima na vrch hlavy a se zatajeným dechem, nebo, ještě lépe šeptat se rty na rtech v milostném splynutí, ne se tak rozvalovat na židli, jako by se dívala na Ein Kessel Buntes.

„A pak tě teda zatkli?" zeptala se se zájmem Lucie a naklonila se znovu

k Richardovi. Opět je pánem situace.

„No, to bylo fakt nejhorší. Nacpali nás do antonů, odvezli do Bartolomějský, kde jsme několik hodin bez jídla a pití čekali na výslech. A uprostřed noci nás zase naložili a vyváželi za Prahu, kde nás jednotlivě vysazovali v lesích. Ještě že mám

orientační smysl, ale i tak trvalo dlouho, než jsem došel na nádraží v Mníšku pod Brdy. Na kolej jsem se dostal až v šest ráno," dokončil příběh Richard.

Tady se pouštím na skutečně tenký led, uvědomil si Richard, protože zatčení bylo skutečně už jen jeho uměleckou licencí, pro niž mu inspirací byly zprávy Hlasu Ameriky. Jestli si ty modřiny neměl schovat do Bartolomějské? Jak vysvětlí, že ho tam nezmlátili? Ale Lucie se již naštěstí o detaily nezajímala.

„Nebojíš se, že z toho bude průser? Že tě taky můžou vyhodit ze školy?" ptala se starostlivě, i když stále nějak odtažitě.

„Všechny vyhodit nemůžou, byly nás tisíce. A pak, jsou určitý věci, který člověk zkrátka udělat musí," sebevědomě odvětil Richard.

 

Ve stopách Šťastného Jima

Hrdinové mají typické rysy univerzitního románu a v mnohém připomínají Šťastného Jima Kingsleyho Amise. Richard má stejně jako jeho britský protějšek problémy s budoucí kariérou a navíc se svou neodbytnou kolegyní. Podobně jako Jim Dixon je jakýmsi rozhněvaným mladým mužem v komickém vydání.

 

Autoři spojují slovní a situační komiku se satirou, která si dobírá pokrytectví, rivalitu a elitářství akademického prostředí, navíc pokřivené komunistickým režimem. „Myslím, že platí stále to, co kdysi říkal harvardský profesor a později zahraničně politický guru USA, Henry Kissinger, totiž že v akademickém prostředí jsou všechny boje tak hořké, protože sázky jsou tak nízké. Ale myslím, že v českém akademickém prostředí tak, jak jsem je zažil já, zase tolik lítých bojů není. Spíše intriky, které vyústí úplně jinak, než si jejich osnovatelé a účastníci představovali. Koneckonců jako v našem románu," říká Petr Luňák.

 

Na rozdíl od Šťastného Jima však z Hrdinů občas zatrne, neb Richard žije v komunistickém Československu a musí se vypořádat se situacemi, o jakých se Jimovi ani nezdá. Třeba když se děj přesune na vojenskou katedru, kde humanitní studenti pod dohledem důstojníků a současně stranických funkcionářů marně bojují o splnění zápočtů.

 

Výsada podplukovníka Brabce

„Podle reforem soudruha Gorbačova," pronesl Brabec vážně, „jde trend vyšší náročnosti jak na nás, tak na vás. Jistě s netrpělivostí čekáš, zda dostaneš zápočet za zimní semestr. Předně ti můžu říct, že ho nemají šanci získat studenti Pludek, Savka a Sejk. Ty všichni maj ode mě čistou štyrku."

Ve vyrovnané řadě stojících studentů se rozhostilo viditelné uvolnění těch, na které nepadlo oko popravčího. Někteří se dokonce odvážili na Brabce pohlédnout.

„Kdo má jaký dotaz, kdo se chce co zeptat? Savka, co máš?"

Student srovnávací filologie se narovnal do ztuhle křečovitého pozoru a začal rozklepanou fistulí: „Soudruhu podplukovníku, student Savka, jak to, že nemůžu získat zápočet? Vždyť z průběžných testů a přezkoušení na počítači Hvězda mám jednu jedničku, tři dvojky, šest trojek a tři čtyřky. Když si spočítám průměr, tak to dělá dvě celé osmdesát čtyři. To přece není čistá čtyřka."

Brabec se zprvu na Savku zkoumavě podíval, aby se ujistil, že si z něj nedělá legraci. Když naznal, že se student skutečně dovolává spravedlnosti, rozhlédl se s těžce zadržovaným smíchem po četě: „Tak dva celá osumdesát štyri, říkáš? Tak víš co, Savka? Já ti tam teď napíšu patnáct štyrek a můžeš si počítat průměr, jak chceš. Soudruh Sjomin, napiš mu je tam, když jinak nedá."

 

Dle autorů je postava podplukovníka Miroslava Brabce nejen skutečná, ale vystupuje jako jediná pod svým skutečným jménem. „Podplukovník Brabec se vyžíval v psychickém teroru vůči studentům vojenské katedry FF UK a vymykal se tak i ostatním »gumovým« příslušníkům této katedry. Pro většinu z nás byly hodiny na katedře, které mohly být – a na řadě fakult UK či jiných vysokých školách i byly – jen nutným zlem, které lze přetrpět, nesnesitelným peklem. Tedy nejen skutečné jméno, ale všechny pasáže spojené s ním odpovídají realitě. Skoro všechny," objasňuje Brabcovu výsadu Marek Pečenka.

 

Knihu vydává nakladatelství Dokořán (296 stran, 249 Kč, ISBN 978-80-7363-639-5). Slavnostní uvedení Hrdinů je naplánováno na pondělí 10. listopadu od 18 hodin v Kinokavárně Pilotů (Donská 19, Praha 10).

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Úterý, 04 Listopad 2014 08:48 )  

banner Pidivadlo

Partneři

 Divadlo v Dlouhe logo  logo Českých center

VOŠH logo v barvě
www.vosherecka.cz