Recenze: Mohutný John Irving

Email Tisk PDF

Irving-John-FOTO--Juergen-FrankKniha jednoho z nejznámějších současných spisovatelů Johna Irvinga V jedné osobě je mohutný klasický román těch nejvyšších kvalit. U kritiků vzbuzuje kromě chvály i rozporuplné dojmy a lze očekávat, že tomu tak je i u čtenářů. Já bych ho nicméně doporučil každému.

 

Překladem posledního románu Johna Irvinga je jeho dílo v češtině kompletní a autora není třeba nijak podrobněji připomínat. Irving (1942) získal světové uznání a věhlas románem Svět podle Garpa (1978, česky 1987), což je podle mě jeden z nejpozoruhodnějších moderních románů. V roce 1985 vydal Pravidla moštárny (česky 1994), která se stala hitem hned dvakrát – jako kniha i jako filmová adaptace Lasse Hallstroma z roku 1999.

Tím, že Irving napsal Garpa jako relativně mladý a i Pravidla moštárny přidal ve středním věku, dostal se ovšem do určitých problémů z hlediska očekávání kritiky i čtenářů – každý další román nutně prochází srovnáním se špičkovými předchozími díly. A John Irving V jedné osob  P EBALmnohdy neobstojí. „Na nový román Johna Irvinga jsme čekali tři roky. A také na to, zda se - abychom citovali předchozí Poslední noc na Klikaté řece - Irving přestal mrcasit s prkotinama. Minule totiž nabídl neskutečně řídký příběh v jakémsi ´kompendiu Johna Irvinga´," píše recenzent serveru Aktuálně.cz Boris Hokr. „Prostě jsme si odškrtávali autorova oblíbená témata a motivy. Válka ve Vietnamu, zápasení, sex se staršími ženami, medvědi a těžkosti spisovatelské řehole atd. V jedné osobě je určitě posunem ke kvalitě klasických kousků jako Pravidla moštárny nebo slavný Svět podle Garpa. Nicméně pouze posunem."
Podle mě jde ale o posun na srovnatelnou úroveň.

 

Irvingova symfonie
I v nové knize se setkáváme se všemi Irvingovými základními motivy: Posedlost sexem, sex se staršími ženami, válka ve Vietnamu, komplikovaný vztah k rodičům, zápasení, medvědi, prostředí provinčního kampusu... Čtenář, který Irvinga zná, to může vnímat jako návrat do známého světa. Ty ostatní to neruší. A jsou tu i novinky: „Medvědi" tu nejsou skuteční živí medvědi, nýbrž homosexuálové, kteří o sebe příliš nedbají, mají pivní břicha, páchnou potem a cigaretami, neholí se...
Základním tématem knihy je tentokrát hledání sexuální identity a tolerance – vypravěč, spisovatel William Abbott je bisexuál, který si nedovede představit, že by se měl omezit na sex pouze s muži nebo pouze se ženami a neméně důležité jsou pro něj i vztahy s transsexuálkami. Kolem něj je spousta lidí, kteří se s jeho orientací tak či onak vyrovnávají či nevyrovnávají – pochází ze zapadlé díry ve Vermontua a dospívá v padesátých letech 20. století, takže spíš nevyrovnávají. A spousta lidí, kteří sami sebe hledají podobným způsobem, s větší či menší dávkou sebevědomí, odvahy a štěstí.

Je to zajímavé a důležité. A je to podáno s intenzitou, která vyvolává i kritiku. „Přes dokonalou formální výstavbu trpí příběh po obsahové stránce přehnanou akcentací sexu. Na jednu stranu se není čemu divit, román pojednává o složitostech sexuální odlišnosti. Nicméně i přesto, že Irving nikdy nepatřil mezi prudérní autory, učinil zde ze sexu hlavní motor děje, což na pozadí minulých knih, kdy sexuální a erotické pasáže okořeňovaly hlubší témata (například hledání otce, strach o děti, manželská krize), vyvolává nevolnost," napsala v recenzi pro časopis Host Hana Řehulková. A dodává: „Tělesnost zalehla myšlenku o lidské individualitě."

Pro určitý typ čtenáře může být tato kritika jistě významným varováním – sexu, a to explicitně popisovaného, je tam opravdu hodně. K „zalehnutí myšlenky" nicméně nedochází. Irvingův román je totiž skvostný. Je to úžasná stavba. Prolínají se v ní různé časové roviny a příběhy, ale naprosto přirozeně a nenásilně – žádné konstrukce mnoha úhlů pohledů, nástrahy „zrcadlení", ztráty paměti, žádná dekonstrukce... Žádná autorská exhibice, nebo tak dobrá, že neznatelná. Žádné autorské pomrkávání a dloubání do žeber - „to koukáte, jak jsem rafinovaný a obratný a nakolik si s vámi hraju..."

Je to jako mohutná klasická hudební skladba, která na vás působí několika vzájemně provázanými motivy, ale neztrácí plynulost, melodičnost, rytmus. Jakmile se zaposloucháte, nepustí vás, vede vás až do konce a nepožaduje po vás, abyste se věnovali bůhvíjak abstraktním metaúvahám, čím že je to vlastně způsobeno. Stačí, když posloucháte. Těžko říct, kde tu je „dokonalá formální výstavba" a kde „myšlenka"... Pokud je to opravdu dobré, není možné, aby se to vzájemně rušilo nebo „zalehávalo". A tohle opravdu dobré je.

 

Doporučení
Jak už řečeno: Tuhle knihu mohu s klidným svědomím doporučit každému. Jasně, není to úplně lehké oddechové čtení, má to skoro 500 stran, ale – stačí se „zaposlouchat"... Může to zkusit i čtenář, který není na tento typ knih zvyklý, třeba i nečte mnoho, když se nenechá odradit po pár stránkách a nezhrozí se tloušťky knihy, ona si s ním pak už poradí...
Jsou ale přece jen dvě kategorie čtenářů, kteří by měli být ostražití. První jsou ti, kteří mají problémy s popisem sexu. Tomu se v knize opravdu vyhnout nelze, hudební kompozice nekompozice. Pro někoho to prostě asi nemá smysl lámat přes koleno. Ale není tam nic odporného. Druzí jsou homofobové. Pro ně by to sice měla být povinná četba, nicméně, uznávám, že by nebylo s podivem, kdyby se cítili být od čtení trochu odrazeni větami typu, že homofobní předsudky „jsou blbější než bedna plná sraček".
Jak říkám: Je to opravdu dobré.

 

John Irving: V jedné osobě. Přeložil Jiří Hanuš. Odeon/Euromedia Group, 496 stran, ISBN 978-80-207-1495-4.

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Pátek, 18 Duben 2014 11:22 )  

banner Pidivadlo

Partneři

 Divadlo v Dlouhe logo  logo Českých center

VOŠH logo v barvě
www.vosherecka.cz