Hrubín František: Lešanské jesličky

Email Tisk PDF


hrubín výřez přebalFrantišek Hrubín (1910–1971) je bezesporu nejvýznamnějším básníkem pro děti 20. století.

 

 

 

 


Narodil se jako nejstarší ze tří dětí a poté co jeho otec narukoval do první světové války, přestěhovala se jeho matka s dětmi k otci do rodných Lešan. Tam chodilHrubín Hrubín do obecné školy, prožil šťastné dětství a okolní krajina se stala jeho celoživotní inspirací. Vánoční balada Lešanské jesličky o věčné povinnosti ochrany nového života, vystaveného ohrožení, je připomínkou Hrubínovy jímavé lyriky a krásy jazyka, jež tvoří neodmyslitelnou součást pokladnice české literatury.

 

 

Ukázka z knihy:

„Bezhlavý děti vystrkují ze závějí
krvavý prsty," řekl. „Dnes takhle nemluv,"
lekla se. Rudé šípky vroubí hlubokou
cestu mezi vrchy Běsnou a Šiberným;
pošmourný odlesk čerstvého sněhu se marně
dobývá pod ženinu šálu, vraceje se
k odkryté tváři mužově, v níž brunátní;
proti nízkým sněhovým mračnům vystřelují
ze sněhu jiskry včerejšího úplňku
a skleněný modřín jeho ztracený svit
matně obtiskuje do setmělého rána.


Jdou Josef Padevět se ženou Marií,
Marie nechce dát z náruče raneček
z peřiny přehozené vlňákem a zdá se,
jak je tak skloněna, že na něm pospává,
lesnaté vrchy vyrůstají nad ně, ale
oblaka plná sněhu se jich nepouštějí.
Sestupují k Lešanům, mají obejít
ves a dát se pod Huštinami k Štrachovci.
„Podívej !" zašeptá Marie. Závějí
těžce se kdosi vleče. „To je divnej chlap!"
šeptá Marie a zuby jí drkotají.
„Pojďme rychleji! Jde z něho hrůza!" A tiskne
k sobě raneček, chce utíkat, nohama
však zapadává do sněhu. „Neblázni! Počkej!"
Josef ji chytil za rameno. „Upadneš!"
Ten kdosi už je blíž, natahuje k nim ruce
a volá. Josef zahrozil a z Mariina
náručí bere dítě. Oba popoběhli.
„Nějakej ožrala," řekl Josef. „A jakou
hatlaninou to mluví?" ptá se Marie.
Neohlížej se a pojď!" „Já jsem slyšela,
že se ptá, jestli snad nejdeme do Egypta."
Josef zbrunátněl: „Mám sto chutí vrátit se
a rozbít mu hubu." Josef zas rozuměl
že volá: „Kolikpak je tomu vašemu
parchantovi?" Chvátají a za nimi letí
chuchvalce nelidských zvuků a plechové
šelesty obalené sněhem, Josef cítí
mrazení v páteři a musí to sám sobě
rozmluvit: „Blázne, jakejpak chlap! Je to jen
skála tam v Obciznách, ta, co jí narostla
hlava a vítr jí zahučel pod břichem."

 


2
Ten kdosi, který na ně volal, dál se vleče
sněhem, na hrudi a na bocích se mu chvěje
smetí z kovu, zrezivělé to na něm chrastí
a tvář jako střep bludné hvězdy odnikud
černá se proti přívalu sněhové běli,
a kdyby na ni dopadl tvůj pohled zblízka,
roztříštil by se o poušť s dvěma studnami,
v nichž by ses nedobral vlažičky, z jeskyně
chřtánu se derou zvuky, jež ti, nežli dojdou
k sluchu, překládá do tvé mateřštiny vzduch,
po celé věky znalý všech jazyků Země:
„Jsou to oni, co tu přede mnou utíkají,
Josef a Maria s Dítětem, jsou to oni,
ale v pokřiveném obraze, který se mi
promítá ustavičně, kam se hnu. Hej stůjte,
kolikpak je tomu vašemu parchantovi?"

 


3
Josef a Marie s dítětem jsou už na krok
od první lešanské chalupy, teď se mají
dát pěšinami mezi ploty k Huštinám.
Ta chalupa je zvláštní, vydupaly ji
ze země nohy tanečníků, její strop
vynesly odrhovačky a zdřevěnělé
hlavy sražené k sobě ho pak podepřely.
Oba cítí: co nejrychleji přejít kolem
toho stavení. Marie se chytila
ranečku, aby ji přenesl, ale Josef
se od ní odtáhl, chce jednou dokázat,
že umí přejít sám. I zatajili dech
a odrazili se. Míjejí zabedněné
dveře, tak lehké se jim to najednou zdá.
A tu Marie slyší, jak z Josefa vyšel
cizí hlas: „Mohli bysme se jít trochu zahřát."
Větvičky mrazení se v ní roztřásly, řekla:
„Je zavříno." To už Josef je za chalupou;
z dálky k nepřejití je slyšet: „Půjdeme
zadem!" Marie ho plačky dohání, volá:
„Nemůžem přece do hospody s dítětem,
s takovým maličkým!" On řekne:
„Jenom na skok!"

 



4
Netvor se vleče závějemi pod Vensovem
a mhouří oči proti nekonečné běli,
když je otevře, po sněhu se rozlije
šarlat; za každým jeho krokem hluboko
zaúpějí prameny, kořeny se napnou,
kámen se ošklíbne. Josef a Marie
ztratili se mu prve za habřím. Marně je
vyhlíží, z očí mne si mžitky jako pouštní
vši, z obličeje shrnuje matoucí stíny
dávných krajin, které mu rozmazávají
pohled na klidnou zasněženou kotlinu
uprostřed Čech: tak ustupuje velbloudí
karavaně a nad hlavou mu chvílemi
zašumí křídlo vrány i list palmy, vdechne
oheň písku a vzápětí mrazivou zimu,
když otevře ústa a volá povětřím:
„Hej vy tam, počkejte, mně neutečete!"

 

 

Vydal Vyšehrad
ISBN 978-80-7429-620-
EAN: 9788074296208

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Sobota, 23 Prosinec 2017 19:03 )  

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB