Mirek Kovářík: Nezažíval jsem jenom sklizně uznání

Email Tisk PDF

 

Kovařík Mirek foto web mirek kovarik kama czJsou lidé, kteří změní názor pětkrát za hodinu. Jsou ale naštěstí i lidé, kteří si jdou celý život za svým a neohlížejí se na to, jestli jsou momentálně in, jestli si náhodou neoblékli sako, které se už nenosí. Mirek Kovářík patří k těm druhým. Jeho srdce od počátku bije pro poezii. 

 

 

Monumentální rozměr svazku vašich textů nazvaného Život… a poezie…? signalizuje, že jde o něco na způsob vaší životní summy. Jaká je vaše představa o jejích budoucích čtenářích? Ke komu jste se podvědomě obracel?

K těm, kdož si poezií pokoušejí redefinovat svůj svět – básně a jejich tvůrci jim souznějí osudově, jsou jim blízcí imaginační asociabilitou, etikou, prostě „mluví jim z duše“, jak se dá nejstručněji shrnout odpověď na vaše tázání. Jistě, množina takovýchto konzumentů vykazuje dnes spíš úbytek než setrvalý stav, o to víc si takových spřízněných duší vážím. 

 

V kurzech Akademie Literárních novin věnovaných současné české literatuře jsem se setkal s posluchači, většinou středoškolskými češtináři, kteří přiznávali, že nově vznikající českou poezii nesledují, že je míjí. Liší se dnešní tvorba nějak zásadně od poezie, jak ji přineslo 20. století?

Částečně mají pravdu: básnická poselství většiny autorů současných produktivních generací rezonují za ztížených okolností a jsou vícero zašifrovány osobními peripetiemi a lyrickými gesty, což je opět přímo úměrné potřebnosti takového „žvýkání jader“, jak příkladně ve své poslední sbírce toho jména předkládá tento stav ostravská básnířka Irena Šťastná – známé jméno z loňských nominací Magnesie Litery.

Oč jde? Osobní epizodické zážitky, „malá dramata“, většinou emotivní erupce, zábleskové vzpomínky znovu vybavované autobiografickou pamětí jako zásoba k projekci ovlivněné novým situačním kontextem – tak by zřejmě ony texty charakterizoval psycholog. Verbální organizování těchto tříštivě navršených zážitkových podloží je pak svěřeno onomu procesu „žvýkání jader“, reziduálnímu stavu, v němž všechno nese přibližně stejný hodnotový punc. Možná právě proto mizejí u řady autorů z básní názvy; je na čtenáři, aby si je sám stvořil a nad verši rozvinul, cítí-li ovšem takovou potřebu…. Mluvil jsem sice jen o jedné autorce a jedné její sbírce, ale v principu je tento stylotvorný jev přítomen v dobré polovině básnické produkce posledních let. 

 

Celoživotně se věnujete přednesu básnických textů. Váš pořad Zelené peří se stal legendou. Máte tedy jasnou představu o podobách a funkcích zvukové stránky poezie. Jaký je váš názor na slam poetry a na hip-hop?

V Čechách nic nového! Nezapomeňme, že v tomto oboru jsme evropskou velmocí! Co jiného byl slavný „voiceband“? Interpretační těleso založené E. F. BurianemKovařík eseje už ve dvacátých letech minulého století! To, co se tenkrát transponovalo rytmy jazzu, děje se dnes v tóninách rapu a příbuzných žánrových doménách. I tehdy, i dnes v tematicky nejrůznorodějším obsahu. A stejně tak s provokativním záměrem vymezit jiný způsob interpretace. 

V hip-hopové subkultuře vzniká navíc i nový freestylový generační jazyk, jak ho už ve své próze Skoby s bravurním nasazením užila Svatava Antošová.

A slam poetry? Přemýšlel jsem o českém překladu tohoto pojmu a vyšlo mně „řečnění“. Vím, nezní to moc vábivě, ale v podstatě jde o pseudospontánní vytěžování paměťových studnic nejrůznějších chutí a vůní, tu více tu méně vydařené a stylizované jako osobnostní prezentace s programovým odvrácením od strnulých podob někdejšího „uměleckého přednesu“. Vidím v tom však i jakési zárodečné stadium procesu nové komunikační seberealizace prostřednictvím všeho, co nabízejí ona prostředí, ve kterých se tyto produkce odehrávají. V kolektivní podobě se slamerům blíží dramatické produkce tak zvané „improligy“, představení, jejichž děj se nedá předvídat a může se vyvíjet i se zvukovými kontakty z publika. 

 

Když jsem pročítal vaši aktuální knihu, uvědomil jsem si, že máte zvláštní slabost pro tvůrce, kteří mají blízko ke katolickému náboženství. Jak hodnotíte roli katolicismu v dějinách české kultury? Dost se o této otázce v poslední době mluví. Určitě jste zaznamenal snahy korigovat tradiční představy o „době temna“.

Moje úvaha o tomto problému otvírá druhý oddíl knihy a má název Živná půda baroka v české literatuře. Je to meditace nad sborníkem materiálů z mezinárodní konference „Reflexe baroka v české literatuře XX. století“ konané na půdě Jihočeské univerzity roku 2003. Barokní esencialita totiž prorůstá českou literaturou i po celá další staletí až dodneška, jak dokázala řada účastníků konference. A padala jména známá i nečekaná – jméno Jaroslava Durycha bylo zastoupeno asi nejhojněji, stejně tak Karla Schulze, Bohuslava Reynka, Jakuba Demla, Josefa Váchala a Jana Zahradníčka. Překvapí zajisté vřazení dramatického díla bratří Čapků, jak je v poutavé studii předložila Herta Schmidová z postupimské univerzity.

Mne ohromila poválečná poezie Jana Zahradníčka, jedna z nejodvážněji koncipovaných básnických protitotalitních bariér, jak jsem ji mohl ještě v 60. letech poznat a vychutnat až do dna z jeho sedmidílného panoramatu Znamení moci. Jsem dlouholetý interpret tohoto textu a mám ho v sobě uložený také jako ochranný val proti všemožným zkázonosným předpovědím konce světa. A pochopitelně také proti jiráskovské fabulaci doby temna, jak nám ji v mém mládí nabízeli v hodinách literatury a dějepisu. Je tu ovšem ještě jedno Zahradníčkovo dílo, Dům Strach, cyklus textů psaných v prvním pětiletí jeho vězeňského života za nepředstavitelně těžkých podmínek, básně v mnohém vizionářské; spolu se Znamením moci tvoří zásadní zahradníčkovský dvojakord české poezie krutých padesátých let minulého století.… Smutným faktem je povrchní zastoupení těchto textů v čítankách a v osnovách literární historie vůbec. Jistě, Zahradníček byl věřícím katolíkem, a to už někdy kantorům stačí, aby nad ním ohrnuli nos a byl vřazen do příslušné škatulky katolictví v české kultuře, kde vedle Balbína vegetuje Jiráskem poplivaný Koniáš, a v níž Jakub Deml slouží jako hlasatel antisemitských nálad. 

 

Možná je to způsobeno jen shodou okolností, ale z knihy, o které mluvíme, je cítit, že nemáte zrovna vřelý vztah k poetismu a vůbec k levicovým avantgardám minulého století. Pokud tomu tak skutečně je, v čem to spočívá?

Myslíte tím, že se příliš nevěnuji poetice Nezvalově a jemu blízkých…? Neoslovila mne, to se přece může stát – mám-li ve svém interpretačním erbu Ortena, Hraběte, americkou beatnickou plejádu, není to snad ani tak nelogické. Neoddiskutovatelná je umělecká velikost Nezvalova, méně už jeho básnický charakter – produkce poválečná je toho čitelným důkazem. Holdování režimu, který očividně poničil tolik hodnot a hrubě zasáhl do tolika životů! 

Naopak – o to víc si cením díla surrealisty Zbyňka Havlíčka, i když za svého života nemohl vydat jedinou sbírku! Teprve letos vyšlo jeho plně již zkompletované dílo básnické – 48 let po jeho smrti!

A pokud jde o levicové avantgardy – jak blízká jim byla revoluční vlna beatnické poezie! Tu jsem přijal do svého světa přímo jako programový dar! Byl jsem jeden z prvních, komu se dostaly do rukou Zábranovy překlady Allena Ginsberga a Gregoryho Corsa, moje divadlo poezie inscenovalo totiž i verše samotného Jana Zábrany z jeho některých tenkrát ještě rukopisných sbírek – k premiéře jsme vydali dokonce bibliofilský tisk! 

 

Ve svých esejích shrnutých do tohoto svazku uvažujete o básních zpravidla na dobovém společenském pozadí. Vám intimní konfese jaksi automaticky rezonuje se společenským horizontem. Existuje podle vás čistá poezie? 

Jen pár jmen patří do této kategorie, ostatně jednomu jsem věnoval celou esej Tiše projít stezkou vesmíru, pseudonymnímu Hermoru Liliovi, „tajnému básníku“, jak ho objevil Ivan Slavík ve své podnětuplné reedici jeho poezie, v době normalizace to byla událost naprosto výjimečná, pravda, také díky tomu, že fungoval Spolek českých bibliofilů, který toto solitérní vydání zaštítil. I já jsem objevil básnícího současníka čisté poezie – Lukáše Kadlece, vítěze 9. ročníku literárního bienále Hořovic Václava Hraběte s obsáhlým cyklem Postapokalyptické usebírání. Jak rád bych vydal a hlavně interpretoval jeho dílo – leč nelze, autor zmizel ve světě, naposledy se mi ozval loni na podzim… Podle mne je to jeden z největších talentů, jaký se kdy v českém básnickém světě vynořil, originální aplikátor máchovské esenciality, jeho výsostně souladná práce s jazykem je úžasná… Chcete ochutnat…? Tady je jeden text z jeho cyklu Mezideší:

 

Oranžžár

Nádraží, večer vzdušných vlaků,

oblaka, pohled do uhláku,

oblaka, z briket pytle smutní,

touha jak šmouha stínu sukní,

nádraží, v oranžžáru lesklý žír,

pomáda pro metel třepný knír,

nádraží večer, pocit marný,

zavřené dveře noclehárny,

nádraží, pár ostrovů na stání,

spáčům když teče snění po skráni,

sytým jak po bradě mastnota,

nádraží, choulíš se do kouta,

nádraží, království z oleje,

kolem jen zmazané koleje,

nádraží ráno, z brady tvé prýští krev,

pražce jsou dřevo dobré pro rakev,

ráno, vlaky jak řinčící ručeje,

cáry na znoje řinoucí v závěje,

pražce jak zápraží, záhrobně,

zmizelých příbytků, obdobně,

po bombách Hirošim prožitků,

pražce jak zápraží, nádraží

požírá  o r a n ž ž á r...

 

Jaký je váš názor na básnické kvality slovesné produkce českých písničkářů? Zaslouží si jejich texty knižní prezentaci bez podpory muziky, jak se často děje? U koho ano, u koho ne?

Normu v této kategorii nastolil svým dílem i působením na české písničkářské scéně Karel Kryl. U něho je jedno, zdali je to písňový text nebo báseň, obojí se dá zpívat i přednášet, ostatně totéž platí o Jiřím Suchém a většině textů Petra Kopty, Josefa Kainara, Jarka Nohavici, Zuzany Navarové a řady dalších. Zjednodušeně formulováno: u všech, kdož se řečí metaforického jazyka dotýkají reality, která je osloví, a cítí potřebu se s ní vyrovnat. Pravda, má-li takový text melodický podklad, je snadněji zapamatovatelný, ale nic to neubírá jeho myšlenkové hodnotě, i když bude pouze čtena….

 

Nepřipadal jste si někdy v Zeleném peří jako milosrdný samaritán, který poskytuje útěchu snaživcům o poezii? 

Zelené peří od počátku mělo a dosud má literárněkritickou osnovu přímo v programu! Ta útěcha, kterou poskytuji začátečnickým adeptům, to je, obecně vzato, doporučení projít určitou poznávací procedurou literární teorie i historie a najít si tak co nejpříbuznější platformu pro poznání vlastní imaginační detekce. Což ovšem stojí trochu času i námahy. Jen tak si může mladý autor být jistý, že nikoho neplaguje, že si konstruuje svůj vlastní vesmír a kultivuje jeho jazykový řád. 

 

Za desetiletí své existence se stal Wolkerův Prostějov pojmem i pro lidi, kteří se o literaturu nezajímali. Při ohlasech na letošní ročník jsem v médiích zaznamenal stesky na malý zájem veřejnosti. Opravdu klesá zájem o pódiovou prezentaci poezie? 

 Ano, v tom máte pravdu. Koneckonců v Prostějově už řadu let nejde jen o soutěž v přednesu poezie, leč i prózy – často v poměru někdy až příliš skoupém na straně poezie. Ale pořád má takové soutěžení smysl, už proto, že je spolehlivou tváří tradice, jíž vděčíme na české kulturní scéně za mnohé. Skoro 40 let jsem byl jejím aktivním podílníkem a poznal tam výsostné osobnosti – jak autorské a interpretační z jeviště, tak kolegyně a kolegy z porot a seminářů! Tam zněly i v době totality básně jinde cenzurované nebo prostě ignorované – surrealista Karel Hynek tu měl svou premiéru ještě jako autor samizdatový, bohužel tenkrát už nežijící; bylo slastné vychutnávat ten pocit zadostiučinění, že nic dobrého se nemůže ztratit a jednou přece jen dojde slyšení!!!

Dnešní mediální nezájem o poezii je bohužel přímo úměrný zájmovému spektru redaktorů a šéfů příslušných institucí – někteří tam prostě ve svých funkcích jen přežívají a zájem sondovat a objevovat nová jména a vyslat jejich poselství zvukem či obrazem je příliš velkým soustem pro jejich rutinní schematické myšlení... 

 

Nezapochyboval jste někdy o smysluplnosti svého celoživotního úsilí? Nezapochyboval jste někdy o divadle poezie, které, jak píšete, se ani nedá definovat?

Ani na chvíli! Pravda, nezažíval jsem jenom sklizně uznání, ale to mne nesvedlo z cesty. Spíš jsem usiloval o to vtělit poezii na dosud neobsazená působiště – to se mi podařilo na Portě, jejíchž asi dvacet ročníků jsem uváděl od začátku její existence až do prvních polistopadových let. A byla to i její krajská a městská předkola, řada let týden co týden v Malostranské besedě a na Petynce soutěž Písně dlouhejch cest, kde se básnické (a v případě povídek Alexandry Berkové i prozaické) minuty střídaly s těmi hudebními jako zaběhnutý sled programu – kolikrát jsem musel některé texty překopírovávat pro zájemce, co si je chtěli vychutnávat sami! A protože jsem jezdil s některými kapelami z Porty i na školní představení (královéhradecká skupina Kantoři to měla přímo v názvu!), dalo se pěstit básnické slovo hned takto v počátcích chápání tehdejší mladé generace – však si občas vyslechnu na to vzpomínky, když mne osloví ti, kdož nás tenkrát sledovali ze školních škamen! A mých asi deset pořadů poezie básníků „nepromlčitelných“, moje podoba divadla poezie jednoho herce … myslím, že to mělo smysl. 

Otazníkový název mé knihy esejů Život…a poezie…? chce být toho svědeckým dokumentem – i s vykřičníky přitakání jako ozvěnou! 

 

Miroslav Kovářík 

se narodil 15. srpna 1934 v Praze. Vystudoval Pedagogickou fakultu UK a v letech 1953 až 1961 působil jako učitel, mezi lety 1961 a 1967 byl pracovníkem okresního muzea v Mostě, poté je ve svobodném povolání. Na své rozhlasové zkušenosti z přelomu šedesátých a sedmdesátých let navázal v roce 1991 a následujících dvacet let pracoval jako externista v Českém rozhlase Praha. V roce 1962 založil Docela malé divadlo v Litvínově, kde do roku 1969 uváděl kromě americké beatnické poezie také verše Ortenovy, Zábranovy, Kolářovy, Blatného, Divišovy a Slavíkovy. Jako první scénicky představil Václava Hraběte (Stop-time, 1966) a Znamení moci Jana Zahradníčka (1968). Spolupracoval s Karlem Krylem a řadou dalších českých písničkářů. Jeho scénický i rozhlasový pořad Zelené peří, kde uváděl nové básníky, se stal legendou pro několik generací. Uplatnil se jako editor básnických svazků i jako teoretik scénické prezentace poezie. Nakladatelství Galén vydalo letos obsáhlý svazek jeho esejů pod titulem Život… a poezie…? 

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Středa, 09 Srpen 2017 07:51 )  

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB