Anthony McCarten: Nejtemnější hodina

Email Tisk PDF

McCarten výřez přebalOceňovaný spisovatel Anthony McCarten zachycuje těžké chvíle ministerského předsedy Winstona Churchilla po jeho nástupu do funkce den po dni, často hodinu po hodině.

 

 

V květnu 1940 Velká Británie vstoupila do války. Nacistické Německo obsazuje jeden stát za druhým. Winston Churchill se v kritické situaci stává ministerským předsedou. Jak může změnit náladu lidu a udržet jeho silnou vůli? Autor odhaluje, jak Churchill cvičil a přepisoval své klíčové projevy, od „krve, potu a slz" až po „budeme bojovat až do konce". Nahlíží jeho uvažování o mírové smlouvě s nacistickým Německem, a především ukazuje, jak se během 25 dní může člověk stát legendou.

 

Anthony McCarten (*1961), rodák z Nového Zélandu, úspěšný scenárista, dramatik a spisovatel. Za scénář k filmu Teorie všeho (2014) posbíral řadu prestižníchMcCarten přebal ocenění a byl nominován na Oscara. Nejtemnější hodina je zároveň název jeho scénáře k úspěšnému filmu s Gary Oldmanem v hlavní roli. McCarten žije střídavě v Londýně a v Los Angeles.

 

 

Ukázka z knihy:

Čas na nácvik uplynul 4. června 1940 dvacet minut před čtvrtou hodinou odpoledne. Evakuace Dunkerku byla u konce a naprostým zázrakem se podařilo do bezpečí dostat 330 000 vojáků.


V Dolní sněmovně nabité do posledního místa ministerský předseda povstal a čtyřmi kroky došel k místu pro hlavního řečníka.


Celá jeho řeč trvala třicet čtyři minut. Začala podrobným popisem situace ve Francii v posledních týdnech a odtud přešla k evakuaci z Dunkerku. Pravdu nijak neuhlazovala; byla zcela otevřená, působivá a šokující. Podrobně vylíčila moc nacistů i statečné skutky vojáků, kteří při obraně přístavu přišli o život. Evakuační operaci Churchill označil za „zázračný výkon, jehož se dosáhlo udatností, vytrvalostí, dokonalou disciplínou, bezchybnou prací, chytrostí, obratností a neochvějnou věrností". Zdůraznil ale: „Válečných vítězství se nedosahuje evakuací."


Řečník se rozehříval a zvýšil intenzitu rétorických technik, s nimiž byl tak důvěrně obeznámen. Obrátil se na publikum s otázkou: „Lze si snad pro celé válečné snažení představit cíl, jenž by měl větší vojenskou důležitost a význam?" Následovala další řečnická otázka: „A není též možné, že samu věc civilizace ubrání obratnost a oddanost několika tisíc letců?" Evokativní líčení konfliktu postavil do jedné řady s poetickou historií:

 

Mám za to, že v celých světových dějinách a v celé historii válečnictví neobdrželi mladí muži nikdy tak ohromnou příležitost. Rytíři kulatého stolu i křížoví rytíři mizí v prozaické minulosti. ... O těchto mladých mužích, kteří se každé ráno vydávají hlídat vlast a vše, co společně představujeme, ... lze prohlásit, že „každé ráno bylo šancí pro ušlechtilý čin ... a každá šance odhalila bojovníka".

 

Hovořil o Hitlerových plánech invaze, avšak připomněl, že podobné plány měli po celá staletí mnozí „kontinentální tyrani" včetně Napoleona a nikdy neuspěli. Nato přešel k peroraci čili závěrečnému apelu, na kterém pracoval tak intenzivně:

 

Sám mám plnou důvěru v to, že pokud každý splní svou povinnost, nic nebude zanedbáno a všude bude nastolena – jak se to již děje – náležitá organizace, prokážeme znovu, že jsme svůj ostrovní domov schopni ubránit, vydržet válečnou bouři a přečkat hrozbu tyranie, třeba i léta, bude-li to nutné, a třeba i sami. Každopádně se přesně o to pokusíme. Vláda Jejího Veličenstva je k tomu odhodlaná do posledního muže. Chce to tak parlament i národ. Britské impérium a Francouzská republika, provázané společnou věcí a nastalou tísní, budou na život a na smrt hájit svou rodnou půdu a ze všech sil si navzájem pomáhat jako dobří druhové. Přestože ohromné díly Evropy a mnoho starých a proslulých států již padlo nebo možná brzy padne do spárů gestapa a celého odporného aparátu nacistické moci, my nepolevíme a nepoddáme se. Zůstaneme stát až do konce. Budeme bojovat ve Francii, budeme bojovat na mořích a oceánech, budeme s rostoucí sebedůvěrou a vzrůstající silou bojovat ve vzduchu, budeme náš ostrov hájit, ať to stojí cokoli. Budeme bojovat na pobřežních plážích, budeme bojovat na přistávacích plochách, budeme bojovat v polích a na ulicích, budeme bojovat v kopcích; nikdy se nevzdáme, a i kdyby – v což ani na moment nevěřím – se měl tento ostrov nebo jeho podstatná část ocitnout v porobě a o hladu, bude v zápase pokračovat naše zámořské impérium, vyzbrojené a chráněné britskou flotilou, dokud v kýženou chvíli nepřispěchá na pomoc a k osvobození starého světa nový svět se vší svou silou a mocí.

 

Proslov se stal okamžitou senzací. O jeho působivosti nebylo pochyb, reakce byla nadšená, několik labouristických poslanců mělo v očích slzy. O ohromném úkolu, který mu připadl, totiž propůjčit hlas britskému lidu, se Churchill následně vyjádřil, že „lví srdce měli oni" a on pouze „měl to štěstí, že byl povolán zařvat". V tuto chvíli – v jejich nejčernější hodinu – to byl řev hlasitější než kdy dřív.


Ústřední věta „bojovat na pobřežních plážích" byla vlastně poctou Churchillovu příteli, někdejšímu francouzskému premiérovi Georgesi Clemenceauovi, velikánovi, o kterém Churchill napsal několik statí a seznámil se s ním na pařížské mírové konferenci. Zde si Churchill upravil větu z proslovu z listopadu 1918, ve kterém Clemenceau pronesl: „Budu bojovat před Paříží, budu bojovat v Paříži, budu bojovat za Paříží." K Churchillovu „Budeme bojovat..." je odtud opravdu jen krůček. A znovu zde – stejně jako v proslovu o „krvi, dřině, slzách a potu" – efektně využil opakování začátku následujících vět. Opakováním formulace „Budeme bojovat" zdůraznil, že setrvá lidu po boku a nikdy ho neopustí.


Ve své úvaze o „Půdorysu rétoriky" Churchill napsal, že „řečník je ztělesněním duševních hnutí lidského množství". V danou chvíli hovořil nahlas a zvučně, přesvědčen, že britský národ bude spolu s ním bojovat až do konce. Jak uvádí historik David Cannadine, Churchill se pro dané vyjádření rozhodl, protože „názorně a přímočaře odráželo, jakým člověkem skutečně je: ... povaha současně prostá, zapálená, nevinná a neschopná klamu či intriky, ale současně povaha plamenná, romantická, rytířská, hrdinská, velkodušná a barvitá". Všechny tyto kvality vycházejí v probírané řeči najevo. Proslov je plný emocí a odvahy, ale především je plný naděje. Řečník svému lidu nabízí ruku s tím, že jej provede nadcházejícími těžkostmi.


Churchill byl v tu chvíli premiérem pouhých pětadvacet dní. Čelil nemilosrdnému tlaku války i nedůvěře vlastního kabinetu, ale především čelil vlastním obavám a pochybnostem – a dokázal od nich vystoupat na širší, prosluněnější výšinu sebejistoty a vůdcovství.


O dvaačtyřicet let dřív – jako třiadvacetiletý – Churchill napsal:

 

Ze všech nadání, jimiž je lidstvo obdařeno, není žádné tak cenné jako řečnický dar. Kdo jej obdržel, dostal trvalejší moc než velekrál. Je nezávislou silou ve světě. Kdo vládne touto mocí, je velký i tehdy, pokud jej opustí vlastní strana, zradí přátelé a přijde o hodnosti. Její účin pozorovali mnozí. Shromáždění vážných občanů chráněných veškerým cynismem těchto prozaických časů se nedokáže vzepřít jeho vlivu: od netečného mlčení přejdou ke zdrženlivým sympatiím a poté k naprostému souhlasu s řečníkem. Projevy souhlasu jsou stále hlasitější a častější a entuziasmus vzrůstá, až jsou nakonec jati emocemi, které sami nedokážou ovládat, a lomcují s nimi vášně, jejichž řízení se zřekli.

 

Svým proslovem Winston Churchill splnil uvedené podmínky – stal se „nezávislou silou ve světě" s mocí větší, než je moc krále –, a stanovil tak směr emocí a vášní svého národa.

 

 

přeložil Martin Pokorný
nakladatelství Universum, 2018
ISBN: 978-80-242-6056-3

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB