Judith Kerrová: Jak Hitler ukradl růžového králíčka

Email Tisk PDF

Kerrová yýřez přebalPředstavte si, že ve vaší rodné zemi se začíná všechno měnit. Pro některé lidi jsou tyhle změny smrtelně nebezpečné. A mezi ně patří i váš táta. Přesně tohle zažívá v roce 1933 malá Anna. Dosud měla běžné starosti školačky, ani si moc nevšímala plakátů s kníratým mužem vylepených všude po městě. Ale jednoho dne její tatínek zmizí a zanedlouho ji a jejího bratra Maxe maminka odváží v děsivém utajení od všeho, co Anna dosud tak důvěrně znala: od domova, kamarádů i milovaných hraček. Stávají se z nich uprchlíci s nejistou budoucností…

 

 

Judith Kerrová (*1923), britská spisovatelka s německými kořeny (její otec Alfred Kerr patřil do nástupu fašismu k nejvlivnějším německým divadelním kritikům a novinářům), se řadí po bok velkých autorů dětské literatury 20. století. Její knihy, přeložené do bezpočtu jazyků, se staly oceňovanou klasikou. České děti se s její tvorbou mohly setkat zatím jen díky mimořádně milé ilustrované knize Na svačinu přišel tygr. Kerrovou proslavila především volná trilogie o jejím alter egu, holčice, později dívce a ženě Anně. V prvním dílu Jak Hitler ukradl růžového králíčka Kerrová přebalzpracovala z perspektivy devítileté hrdinky vlastní zážitky dítěte, které muselo s rodiči a bratrem uprchnout z fašistického Německa.

 

 

Ukázka z knihy:

KAPITOLA 1

Anna šla ze školy se svou spolužačkou Elsbeth. Toho roku napadlo v Berlíně hodně sněhu. Protože neroztál, metaři ho zametli ke kraji chodníku a tam pak týdny ležel ve smutných šedivých hromádkách. Teď v únoru se sníh proměnil v břečku a všude byly louže. Anna a Elsbeth je přeskakovaly ve svých vysokých šněrovacích botách.


Měly na sobě tlusté kabáty a pletené čepice, aby je nezábly uši, a Anna měla kromě toho kolem krku omotanou tlustou šálu. Bylo jí devět, ale byla na svůj věk malá, a tak jí konce šály visely skoro až ke kolenům. Zakrývala jí i nos a ústa, a jediné, co z jejího obličeje vykukovalo, byly zelené oči a černá čupřina. Předtím spěchala, protože si chtěla po cestě koupit pastelky a byl už skoro čas k obědu. Ale teď už jí došel dech a byla ráda, když se Elsbeth zastavila u velkého červeného plakátu.


„Další fotka toho chlápka,“ řekla Elsbeth. „Moje sestra si jedné včera všimla a myslela si, že je to Charlie Chaplin.“


Anna se zahleděla na upřené oči a zachmuřený výraz. „Vůbec nevypadá jako Charlie Chaplin,“ prohlásila, „má jen podobný knírek.“


Přehláskovaly jméno pod fotkou.


Adolf Hitler. 

            
„Chce, aby ho všichni volili v příštích volbách, a pak prý zatne tipec Židům,“ povídala Elsbeth. „Myslíš, že zatne tipec Rachel Lowensteinové?“


„Nikdo nedokáže zatnout tipec Rachel Lowensteinové,“ odpověděla Anna. „Je to kapitánka školního družstva. Ale třeba zatne tipec mně. Já jsem taky Židovka.“


„Ale nejsi!“


„To teda jsem! Tatínek nám o tom zrovna minulý týden říkal. Vysvětloval, že jsme Židé, a že ať se stane cokoli, nesmím na to ani já, ani můj bratr zapomenout.“


„Ale vy nechodíte do toho zvláštního kostela, kde se mše konají v sobotu, kam chodí Rachel Lowensteinová.“


„To je proto, že nejsme věřící. Nechodíme do žádného kostela.“


„Přála bych si, aby táta nebyl věřící,“ řekla Elsbeth. „My tam chodíme každou neděli a z toho dlouhého sezení vždycky dostávám křeče.“ Zkoumavě si Annu prohlédla. „Myslela jsem, že všichni Židi mají zahnuté nosy, ale ty máš nos úplně normální. Má tvůj bratr zahnutý nos?“


„Nemá,“ řekla Anna. „Jediný, kdo má u nás doma křivý nos, je naše služebná Bertha, ale jí se to stalo, když vypadla z tramvaje.“


Elsbeth se začala rozčilovat. „To mi teda vysvětli,“ chtěla vědět, „když vypadáš jako všichni ostatní a nechodíte do zvláštního kostela, jak se pozná, že jsi vážně Židovka? Jak si tím můžeš být jistá?“


Chvíli bylo ticho.


„Řekla bych...“ zamýšlela se Anna, „řekla bych, že to bude tím, že moje máma a táta jsou Židé, a jejich mámy a tátové byli asi taky. Nikdy jsem o tom moc nepřemýšlela, dokud o tom tatínek minulý týden nezačal.“


„Víš co, já si myslím, že je to pěkná pitomina!“ prohlásila Elsbeth. „Celá ta záležitost s Adolfem Hitlerem je pitomost, jako že někdo je Žid, a vůbec všechno!“ Rozeběhla se dál a Anna pádila za ní.


Zastavily se až před papírnictvím. Někdo si tam s panem prodavačem povídal a Anna klesla na duchu, když poznala Fräulein Lambeckovou, která bydlela za rohem. Fräulein Lambecková se tvářila jako ovce a opakovala: „Strašlivé časy! Strašlivé časy!“ Pokaždé, když řekla „strašlivé časy“, zavrtěla hlavou a náušnice se jí roztřásly.


„Rok 1931 byl už sám o sobě dost hrozný, 1932 byl ještě horší, ale dejte na mě, rok 1933 bude úplně nejhorší,“ přitakal prodavač. Pak si všiml Anny s Elsbeth a obrátil se k nim: „Co pro vás můžu udělat, zlatíčka?“


Anna mu chtěla odpovědět, že si jde koupit pastelky, ale vtom ji zmerčila Fräulein Lambecková

.
„Vždyť to je Anička!“ vykřikla. „Pověz, jak se máš, Aničko? A jak se daří tvému drahému otci? Takový báječný muž. Čtu každé slovo, které napíše. Mám doma všechny jeho knihy a vždycky ho poslouchám v rádiu. Ale tenhle týden od něj v novinách nic nebylo. Doufám, že se má dobře. Možná někde přednáší. Vskutku, je ho potřeba, v těchto strašlivých, strašlivých časech!“
Anna počkala, až Fräulein Lambecková dokončí svůj proslov. Pak řekla: „Má chřipku.“


To vyvolalo další litanie. Jeden by až myslel, že nejdražší bližní Fräulein Lambeckové jsou na prahu smrti. Potřásala hlavou, až jí náušnice zvonily. Navrhovala léčebné kúry. Doporučovala doktory. A nepřestávala řečnit, dokud jí Anna neslíbila, že tatínkovi vyřídí srdečná přání brzkého uzdravení. Ve dveřích se Fräulein Lambecková ještě otočila a dodala: „Neříkej, že mu to přeje Fräulein Lambecková, Aničko – řekni, že to vzkazuje obdivovatelka!“ A pak konečně odplula.


Anna si urychleně koupila pastelky. Pak chvíli postávaly s Elsbeth v chladném vichru před papírnictvím. Na tomhle místě se normálně loučily, ale tentokrát Elsbeth váhala. Už dlouho se Anny chtěla na něco zeptat a teď se zdála být vhodná příležitost.


„Anno,“ řekla, „jaké je to mít slavného tátu?“


„Když potkáš někoho, jako je Fräulein Lambecková, tak je to otrava,“ řekla Anna a bezmyšlenkovitě vyrazila domů, zatímco Elsbeth ji zvědavě následovala.


„Jasně, ale když nepočítáš Fräulein Lambeckovou?“
„Připadá mi to docela prima. Jedna výhoda je, že tatínek pracuje doma, a tak se s ním vídáme docela dost. Občas také dostáváme zadarmo lístky do divadla. A jednou s námi dělali rozhovor pro noviny. Ptali se nás, co máme rádi za knížky, můj bratr řekl, že kovbojky od Zanea Greye, a hned další den mu někdo poslal celou sérii jako dárek.“


„Přála bych si, aby táta byl taky slavný,“ zasnila se Elsbeth. „Ale obávám se, že nikdy nebude, protože pracuje na poště, a tím se asiještě nikdo nikdy neproslavil.“


„Třeba když se nestane slavnýmtvůj táta, tak se jednou staneš slavnou ty. Když máš slavného tátu, má to tu nevýhodu, že ty se pravděpodobně sama nikdy neproslavíš.“


„Jak to?“


„Nevím, čím to je. Ale málokdy slyšíš, že by byly v jedné rodině dvě slavné osobnosti. Bývá mi to někdy docela líto,“ povzdechla si Anna.
Tou dobou už stály před bíle natřenými vraty Annina domu. Elsbeth se horečně snažila přijít na něco, čím by se mohla proslavit, když vtom Heimpi, která je předtím zahlédla oknem, otevřela vstupní dveře.


„Šmankote!“ vykřikla Elsbeth. „Přijdu pozdě na oběd!“ a rozeběhla se ulicí k domovu.
„Ty a ta tvá Elsbeth,“ bručela Heimpi, když Anna vcházela dovnitř. „Vy byste vymluvily díru i do skály!“

 

 

přeložila Dominika Křesťanová
nakladatelství Argo, 2018
ISBN: 978-80-257-2200-8

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Čtvrtek, 01 Únor 2018 08:34 )  

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB