Michal Zourek: Československo očima latinskoamerických intelektuálů 1947–1959

Email Tisk PDF

zourek výřez přebalV období studené války bylo Československo cílem mnoha latinskoamerických levicových intelektuálů, z nichž někteří o svém pobytu zanechali písemná svědectví.

 

 

Tato kniha prezentuje a analyzuje texty z období let 1947–1959, mezi jejichž autory nalezneme i velká jména světové literatury jako Gabriel García Márquez, Pablo Neruda, Jorge Amado či Nicolás Guillén. Tito návštěvníci nebyli obyčejnými turisty. Jako mnozí jiní i oni věnovali pozornost architektonickým krásám, místní kuchyni a kouzlu slovanských žen. V centru jejich zájmu však stálo jiné téma: budování nové komunistické společnosti. Prezentované texty, z nichž výrazná většina vychází vůbec poprvé v českém jazyce, přinášejí množství cenných informací o tehdejším Československu. Zároveň se jedná o významný zourek přebalpramen pro studium vztahů mezi střední a východní Evropou a latinskoamerickým světem. Součástí knihy je stovka dobových fotografií.

 

Michal Zourek (*1985) se dlouhodobě zabývá moderními dějinami Latinské Ameriky a kontakty tohoto regionu se střední a východní Evropou. Působí na Vysoké škole technické a ekonomické v Českých Budějovicích a zároveň jako postdoktorand na Instituto de Historia Argentina y Americana Dr. Emilio Ravignani v Buenos Aires.

 

 

Ukázka z knihy:

Při vykreslování utopické východoevropské společnosti byl důraz kladen na sociální spravedlnost, svobodu, ochranářskou roli státu, blahobyt rodiny, ženská práva, výjimečné postavení mládeže, prudký rozvoj kultury, vědy a techniky, kterého bylo dosaženo v mimořádně krátkém čase. Návštěvníci byli okouzleni tím, že místní obyvatelstvo bylo schopno konverzovat o filmu, baletu, biologii a vzápětí přejít k tomu, co je nutné udělat proto, aby pracovní úsilí sloužilo více zájmům kolektivu.

 

Graciliano Ramos srovnává východoevropskou realitu se situací v rodné Brazílii. V popisu těchto odlišných světů se mísí sarkasmus a smutný povzdech.

 

Tři sta padesát tisíc státních knihoven se sedmi sty miliony svazky. Odborářských knihoven je dvanáct tisíc a v nich šedesát milionů knih. K čemu tolik písma? Tento nadbytek tiskopisů nakonec začíná působit monotónně, má zdání mánie. Uklidnili jsme se. Nepovažovali jsme snad tento stát za negramotný? Stýská se nám po naší jednoduché zemi, kde negramoti tloustnou, rozmnožují se, rostou a poroučejí v milosti boží. V kulturních parcích naštěstí existují restaurace a kulečník. Ještě si můžeme zahrát partičku a dát si pivo. Strašlivá diktatura nám nezakazuje tyto křesťanské potřeby.[1]

 

Stejný autor poukázal i na kontrasty materiální.

 

Když jsme byli v Abcházii, někteří členové Svazu gruzínských spisovatelů nás šli hledat do hotelu. Návštěvu jsme oplatili. Byl jsem překvapen uvítáním v paláci. Nemohl jsem uniknout odpudivému srovnání s naší zemí. Vzpomněl jsem si na skoupé sídlo Svazu brazilských spisovatelů. (…) Srovnání s naší nuzností a tím, co nám zde ukázali, mne šokovalo.[2]

 

Vychvalovány byly podmínky pracujících, bezplatné školství a zdravotní péče, jakož i množství kulturních institucí. Vyzdvihován byl také smysl pro zodpovědnost a disciplínu. Lidé byli šťastní, zdraví, pozitivní a díky přístupu ke kvalitnímu vzdělaní měli mimořádné znalosti, a především pak byli pány svého osudu.

 

Autoři věnují velkou pozornost formování nového člověka a roli rodiny. Podle Jorgeho Amada je každé sovětské dítě „malým knížetem, všechen lid, vláda a strana o ně pečují se stejně něžnou pozorností, jako starý zahradník oddaně pečuje o své nejvzácnější květiny.“[3] I další autoři popisovali socialistické státy jako opravdový ráj dětí. Například Mexičan Luis Suárez československým ženám a dětem ve své knize věnoval kapitolu.

 

Ulice Prahy byly zaplaveny něžnou dětskou radostí. Všude a ve všech formách – ale především v kočárcích tažených matkami – dítě potvrzuje svou nadvládu. Praha je ve své podstatě metropolí dětí. Jeden zvědavý zahraniční návštěvník chtěl spočítat, na kolik kočárků narazí a během krátké procházky došel ke stovkám.[4]

 

Jesualdo Sosa si všiml, že v komunistické společnosti nemají místo erotické motivy. Postrádal je ve filmu, v divadelních hrách, literatuře, ale i v oblečení žen.

„Dámské šaty jsou střídmé, ani křiklavé, ani výrazné, a už vůbec ne provokativní.“[5] Racionální přístup k citům ho částečně znepokojoval. Chvílemi měl dokonce pocit, že „sexuální akt nebyl považován za nic víc, než pouhý fyziologický akt. Jako by šlo o něco tak prostého, jako vypít sklenici vody.“[6] Jakákoliv absence stimulantů ale podle něj vedla k tomu, že ve východní Evropě neexistovali chlípnici, tolik typičtí pro jeho rodnou Uruguay. Muži se mohli lépe oddávat milostným vášním za zdmi domova a ňadra své manželky považovat za ta nejkrásnější.[7]

 

Samostatným tématem je pak absence kritiky. Ta někdy dosahuje absurdních rozměrů. Dokonce i objektivně negativním aspektům byl přisuzován pozitivní charakter. Například Jesualdo Sosa byl zpočátku zděšen, když zjistil, že letadlo nemá bezpečnostní pásy. Vzápětí se ale uklidnil tím, že letadla sovětské výroby musí být tak bezpečná, že jich vlastně nebylo třeba.[8] Snaha o vyváženost se objevuje především u Graciliana Ramose a po roce 1956 byl kritický odstup přítomen i u dalších autorů. Například Gabriel García Márquez se již nepokoušel negativa zcela zakrýt, místo toho je zlehčoval nádechem absurdna. 

 

Pokud jde o Československo, v textech se objevuje několik specifických fenoménů, jimiž se tato země od ostatních východoevropských států odlišuje. Ponecháme-li stranou architektonické krásy Prahy, řada návštěvníků zemi připisovala západní charakter a vyšší životní úroveň. Podle Ricarda A. Latchama, který zde pobýval v roce 1947, na tom bylo Československo ekonomicky lépe nežli státy západní Evropy. „Praha působí jako balzám. Není zde nedostatek potravin a na dobře zásobovaných stolech tohoto národa, který má slabost pro delikatesy, tak můžeme nalézt cokoliv.“[9]

 

Jorge Amado, Alfredo Gravina nebo Gabriel García Márquéz se snažili vyvrátit tezi o tom, že by snad Československo bylo policejním státem, kde by byly bezpečnostní složky na každém rohu. Naopak, zdůrazňovali, že se s nimi během svého pobytu téměř nesetkali. Jak popisuje Luis Suárez: „Tehdy jsem narazil pouze na dvě uniformované osoby, které by se daly označit za policisty… a šlo o ženy. Neozbrojení vojáci byli namícháni mezi obyčejnými lidmi, pochutnávajícími si na klobásách na Václavském náměstí.“[10]

 

Vyzdvihována je rovněž úroveň českého umění. Řada autorů zavítala na divadelní představení či koncert. Jako i u ostatních socialistických států návštěvníci zdůrazňovali sečtělost obyvatel a jejich zájem o kulturu. Slovy Ricarda A. Latchama: „To, co na nás u tohoto národa působí nejvíce pozitivním dojmem, je jeho zápal pro všechny intelektuální proudy.“[11] Samostatným tématem jsou pak pražská knihkupectví. Návštěvníci jako Jorge Amado, Alfredo Gravina, Luis Suárez, Raúl González Tuñón či Nicolás Guillén byli uchváceni jejich obrovským množstvím. Posledně jmenovaný ve svém svědectví uvádí: 

 

Nikde, v žádném městě, které jsme navštívili – a během letitého putování jich bylo mnoho – jsme neviděli tolik obchodů s knihami jako v Praze. Jedná se o nepřerušovanou řadu podniků, nalepených jeden vedle druhého, teoreticky nekonečnou. Klasičtí spisovatelé, národní i cizí, stejně jako současní autoři z nejrůznějších zemí, ohromí návštěvníka svým množstvím a ten se tak právem ptá, kde jsou jejich čtenáři. A ti existují, neboť tato knihkupectví navštěvují dychtiví a neúnavní čtenáři.[12]

 

Způsob, jakým García Márquez zachytil své dojmy z Československa, s ostatními socialistickými zeměmi ostře kontrastuje. Jedná se o jediný stát, o němž kolumbijský autor hovoří od prvních momentů výhradně v pozitivech. Československo García Márquez považoval za jedinou skutečnou lidovou demokracii a zároveň spolu s Polskem za jedinou zemi socialistického tábora, která kulturně vzhlížela k Západu. Ostatně i Praha mu připadala jako typická západoevropská metropole, kde sovětský vliv nebyl příliš patrný. Jediný rozdíl, kterým se Praha lišila od západoevropských měst, byly nízké ceny. Kromě toho si všímal i českého vkusu a módy. 

 

Češi nejen že mají dobré oblečení, ale dávají také najevo jasný zájem o to se dobře oblékat. Viděl jsem mnoho žen oblečených stejně dobře jako ty v Paříži. Běžně oblečený cizinec může zůstat nepovšimnut. V Sovětském svazu a dalších lidových demokraciích k takové situaci nedojde. K tomu, aby nebyla vzbuzena pozornost, by bylo třeba na sebe navléci velmi staré, velmi obyčejné a navíc špatně ušité šaty.[13]

 

 

nakladatelství Runa, 2018

ISBN: 978-80-877-9225-4


[1]RAMOS, Graciliano. Viagem (Checoslováquia–U.R.S.S.). Rio de Janeiro: Livraria José Olympio, 1954, s. 93.

[2] Tamtéž, s. 165.

[3]AMADO, Jorge. Svět míru: SSSR a lidové demokracie. Praha: Nakladatelství Svoboda, 1951, s. 78.

[4]SUÁREZ, Luis. OtroMundo. ViajeporChecoslovaquia, Rumania y Polonia. México: CuadernosAmericanos, 1954, s. 32.

[5]JESUALDO. Mi Viaje a la URSS. Montevideo:EdicionesPueblosUnidos, 1952, s. 274.

[6] Tamtéž.

[7] Tamtéž.

[8]JESUALDO, op. cit., s.  36.

[9]LATCHAM, Ricardo A. El puentreentre Oriente y Occidente“. La Nación. Santiago, 4. 5. 1947, s. 5.

[10]SUÁREZ, op. cit., s. 31.

[11] LATCHAM, op. cit., s. 5.

[12]GUILLÉN, Nicolás. Prosa de prisa. Habana: UniversidadCentral de las Villas, Dirección de Publicaciones, 1962.  Kapitola „Visita Checoslovaca“,s. 268. 

[13]GARCÍA MÁRQUEZ, Gabriel. De viajepor Europa delEste. Buenos Aires: Sudamericana, 2015, s. 54–55.

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB