Hermann Broch: Nevinní

Broch výřez přebalSoubor jedenácti vyprávění o apolitických občanech, jejichž lhostejnost byla současně odpovědností za nástup nacismu. První české vydání filosoficky laděného románu – rozpravy o (ne)existenci platónských idejí.

 

 

Děj posledního románu rakouského modernisty Hermanna Brocha (1886–1951), koncipovaného netradičně jako soubor jedenácti vyprávění, z nichž řada byla v různém časovém odstupu uveřejněna časopisecky během autorova života, zobrazuje v rozpětí dvaceti let život a společnost předhitlerovského Německa. Žádná z románových postav se sice aktivně neúčastní politického života, a tudíž není přímo odpovědná za vzestup nacistické ideologie, přesto to byli právě tito „nevinní“, kteří jí svou úzkoprsostí a lhostejností poskytli živnou půdu. Podobně jako ve své románové prvotině Náměsíčníci (1932) tak Broch znovu podniká sondu do duše maloměšťáka, aby v ní odhalil podstatu a předpoklady nehumánnosti moderního člověka. Současně však jde ještě dál; svou komplexností a složitě propracovanou symbolikou, jež v mnohém připomíná jeho předchozí román Smrt Vergilova (1945), otevírá toto veskrze filosoficky laděné dílo rovněž Broch přebalotázku (ne)existence platónské ideje a s tím spojené krize hodnot moderní společnosti.

 

 

Ukázka z knihy:

 

ČTYŘI PROSLOVY PROFESORA ZACHARIÁŠE

Poté co se profesor matematiky Zachariáš, vyznamenaný Řádem Železného kříže druhého stupně, navrátil z vleklé, na události však bohaté války zpět do všední jednotvárnosti běžného života a práce, a poté co císař uprchl do nizozemského exilu, podařilo se tehdy k moci nastoupivší sociální demokracii ponechat životní uspořádání císařského Německa, ať už v dobrém či ve zlém, takřka beze změn. Částečně se tak stalo z jisté úcty k živoucí tradici, ještě více pak z maloměšťácké náklonnosti k strnulé nápodobě, náklonnosti, jež se sama za sebe styděla, a proto hledala záminku, v tomto případě záminku zdánlivé machiavelistické horlivosti vůči vítězným mocnostem, a vůbec nejvíce z čiré nechuti, doslova averze vůči ruské zaostalosti a barbarství, vůči bolševiku a jeho vraždění, jež svou mechaničností a přízemností popírá veškeré romantické představy o revoluci. Tehdy však proti tomu dokázali postavit jen onen zbytnělý, za každou cenu nepolitický postoj humánnosti, aniž si byli vědomi toho, že zbytnělost znamená vyprázdněnost, neživost a může vést pouze k mechanické setrvačnosti. I zbytnělá humánnost vždy nakonec ústí v neméně mechanické a tupé barbarství, jež v tomto případě překonalo i to ruské, jak se později mělo ukázat. Ovšem v prvních poválečných letech šlo takovýto vývoj jen sotva předvídat.

 

Zachariáš, jenž byl zvyklý bez většího přemýšlení přejímat postoje autorit stanuvších zrovna u moci, rovněž vpravdě neochvějným způsobem důvěřoval moudrosti demokratické většiny, přidal se tedy k sociálně demokratické straně a v důsledku toho byl i přes svůj notně mladý věk povýšen na školního radu. Ostatně sám se již brzy viděl coby ředitel gymnasia. Jako takový by školu vedl pevnou rukou: politicky jinak smýšlející kolegy by nechal neúprosně vyškrtnout z učitelského sboru, žáky by chránil před zhoubnými dopady pokrokářských myšlenek a pomocí železné disciplíny je vychovával v přesvědčené demokraty. Koneckonců výchova vlastních dětí, jedenáctileté dcery, osmi a pětiletého syna – ten nejmladší byl plodem jedné dovolené během války –, mu dokazovala, že jeho metody, samozřejmě za přispění manželky, jsou správné. Děti na slovo poslouchaly a v otci viděly vzor a vůdčí hlas. Doma poslušně nosily měkké plstěné pantofle, aby se šetřila dobře navoskovaná linoleová podlaha, a s úctou vzhlížely k obrazům – uprostřed olejomalba triumvirátu Viléma II., Hindenburga a Ludendorffa, obklopená fotografickou zvětšeninou sociálnědemokratických vůdců Bebela a Scheidemanna –, jež zdobily stěnu nad ručně vyřezávanou kredencí.

 

Stalo se pak v onu dobu, že po celém Německu proběhla vlna protestních shromáždění namířených proti einsteinovské teorii relativity, která se prozatím – alespoň v názorech národně uvědomělých kruhů – tiše trpěla. Zachariáš sice věděl, že uvnitř sociálnědemokratické strany i mezi jejími čelními představiteli se Einstein těší jisté podpoře, a sám za sebe by se pro ni i pravděpodobně vyslovil, přesto shromáždění navštěvoval. S jistou hrdostí odborníka se při tom cítil tak trochu jako rebel, ale ospravedlňoval si to tím, že coby matematik a profesor je k tomu oprávněn, ba dokonce, že je to jeho povinností. Jej samotného se einsteinovské teorie nikterak nedotýkaly, jednak pro svou složitost a jednak, že doposud nebyly zahrnuty do učebních osnov gymnasia – a přesně tomu se také mělo zabránit, aniž se bral ohled na jejich možnou pravdivost. Copak může člověk svědomitě vykonávat své učitelské povolání, když se musí neústavně učit novou a novou látku? Neznamená to poskytnout žákům přílišnou volnost k všetečným, zbytečně zneklidňujícím otázkám? Copak nemá učitel nárok, opodstatněný nárok, aby pro jednou konečně dovršil proces učení? K čemu by pak sloužila zkouška z učitelské způsobilosti? Nikdo nepochybuje, že je to významný předěl, že tím končí období nabývání znalostí a začíná jejich předávání, a není proto namístě, aby se učitel obtěžoval s novými teoriemi, ještě k tomu tak spornými jako v případě Einsteina! V tomto duchu se vyjádřil na shromáždění, a třebaže se některým vznětlivým povahám zdála jeho řeč příliš intelektuální a málo ohnivá, takže místy z obecenstva zaznívalo

„Drží s židy“, jeho postoj k chorobné touze po modernosti v oblasti vědy – „Držme se pokroku, ale nepodléhejme kdejaké módě“ – mu vynesl dostatečnou přízeň a uznaní, takže v následující diskusi, velmi živé, až bouřlivé, neboť zastánci Einsteina trvali na věcné argumentaci o konkrétních místech, mohl ještě jednou povstat a trochu rozhořčeně namítat, zda jeho výklad nebyl dostatečně věcný.

 

 

S výsledkem nicméně spokojen být nemohl. Lidé si očividně povšimli rozpolcenosti v názorech, která pramenila z jeho stranické příslušnosti, proto když debata skončila, nikdo z obou táborů o něj neprojevil zájem. Zklamaně se tak začal soukat z řady sedadel, a když přitom změřil pohledem ostatní účastníky opouštějící sál, s jistým pocitem zadostiučinění seznal, že sotva stačili zaplnit sál. Pcha, jak ubohá akce! Litoval, že tam vůbec šel. Ale strana je strana, a člověk má být loajální, i když může mít proti Einsteinovi oprávněné námitky. Ani tak malý, komorní sál se nepodařilo zaplnit. Naproti šesti oknům zatemněným závěsy s damaškovým vzorem se nacházelo šest výklenků, v každém stála busta jednoho hudebního génia, Mozarta, Haydna, Beethovena, Schuberta, Brahmse a Wagnera (ten navíc typicky s šikmo posazeným baretem), všichni se strnulým pohledem, zamířeným do ještě větší strnulosti, a Zachariáš, jenž ještě nikdy nenavštívil koncert nějaké vážnější hudby, pomyslel na všechny ty diváky, kteří se tu během koncertní sezóny dychtivě tlačí – většina z nich, aby se pobavila a užila života – a kteří pro něho, náhodného hosta nezapadajícího do jejich společnosti mají zcela určitě jen úsměšky a pohledy plné pohrdání. Nevadí, však se najde příležitost, jak jim to oplatit; jejich děti se u zkoušky smát rozhodně nebudou. Ta myšlenka mu aspoň trochu rozjasnila mysl, je-li jedné straně odepřeno zadostiučinění, musí se to nahradit na druhé straně rovnice. Ano, vyváženost nespravedlností.

 

(…)

 

přeložil Michal Kleprlík

nakladatelství Dauphin, 2017

ISBN: 978-80-7272-969-2

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB