Alžběta Bublanová: Odraz ode dna

Email Tisk PDF

Bublanová výřez přebalŽijeme všichni v jednom světě a všichni sníme, doufáme, a pak děláme chyby a stárneme.

 

 

Tak jako postavy povídek ze sbírky Odraz ode dna (Malvern), které mají jedno společné: blíží se ke dnu a možná se od něj odrazí, možná ne.

 

Autorčin strohý styl poukazuje na všednost života, ale zároveň je z něj cítit naléhavost. Naléhavost roztouženého mládí i stárnoucích žen a pak taky těch, co jim trochu ujíždí vlak. Anebo ujíždějí oni něčemu, co si kdy vysnili, aniž by si to ale sami přiznali, a žijí zkrátka tak, jak nejlépe umějí – na první pohled obyčejně, i když jde o vyvrhele, násilníky či jen o nešťastné lidi.

 

Sama autorka okomentovala svou novou knihu těmito slovy: „Ve svých textech se zabývám obyčejným životem, zejména osudem ženy, její sexualitou, dětmi a Bublanová přebalstářím. Rozdělila jsem je do pěti tematických úseků. První povídky jsou psané v nadsázce, poukazují na „úchylky“ lidí. Další úsek povídek je plný sarkasmu a ironie, možná také určité smíření s osudem, postavy jsou vyvrhelové, looseři. Třetí úsek je erotický. Čtvrtý úsek obsahuje jen dvě povídky, jsou to takové poetické povídky o mládí. Předposlední část se týká údělu žen. A poslední povídky spojuje rozčarování nad životem, příchod středního věku, možná i stáří, takové ty typické věci, co řeší ženy, když stárnou.“

 

Alžběta Bublanová (*1984) v roce 2012 debutovala povídkovou sbírkou Čtyři stěny, za kterou dostala ocenění Máchova růže od Akademie literatury české. Je rovněž autorkou kratšího románu V Tichu, který vyšel loni v nakladatelství Knižní klub.

 

 

Ukázka z knihy:

ČERVENÁ KUCHYŇ, KAVÁRNÍK A JEDNA POMYSLNÁ NEVĚRA

Eva se podívala do mapy, protože se ocitla na místě, odkud vedly tři cesty, a na ukazatelích cíl její cesty nebyl vůbec vyznačen. Sedla si na malý pařez s mapou v ruce a na chvíli si odpočinula. Když si dá pořádně do těla, možná ze sebe vyžene všechny myšlenky, které k ní

nepatří. Které by jí mohly zničit manželství. Ještě deset kilometrů. Pak sedne na vlak, u matky vyzvedne Sabinku a půjde domů. Do bytu, který jí manžel umožnil si tak nějak uspořádat podle jejích představ. I když taky ne všechno, zamyslela se. Řekl sice doslova „jak chceš“,

ale naučil ji tak tvrdou sebekázeň, že prostě věděla, že i kdyby opravdu moc chtěla, prostě červeně nevymaluje.

„Tak co takhle světle žlutou,“ navrhla a on jen řekl „když chceš“.

A ona si teď tady sedí na pařezu posilněná několikahodinovou túrou a lituje toho, že si neřekla o tu červenou. Aspoň v kuchyni. Protože červená je barva vášně a ona v té kuchyni žila. Vařila, jedla, žehlila, kojila, četla, snila, připravovala snídaně a svačiny do školy. Později opět kojila a opět snila. Až došla do bodu, kdy kdykoli přišla z práce, zavřela se do kuchyně a nechala zbývajícím členům rodiny všechny ostatní místnosti. I když kolikrát byla celé odpoledne sama doma, protože chodila jen na půl úvazku, jak se dohodla se svým mužem. Byl to docela slušný kompromis za to, že už nebude dál snít o kariéře archeoložky a nechá se zavřít do muzea, kde bude kontrolovat stav exponátů.

Archeologie jí stejně přišla zajímavá jen proto, že by jí mohla umožnit někam jet. A taky si představovala ten kontrast fotky její hezké tváře s odborným článkem. I když… hezká tvář zmizela, vpíjela se někam do těch stěn v kuchyni pokaždé, když namazala chleba máslem

anebo pověsila prádlo.

Kilometry už cítí v nohou. Zvedne se z pařezu a vydá se dál. Výborně, kopec. To se jí hodí, protože ten ji dokonale vyždímá. Vyždímá z ní její touhu i ty stále monotónně se přehrávající, naprosto stupidně útočící na nízké pudy a pořád dokola stejně nepatřičné myšlenky. Nepatřičné na vdanou paní se dvěma dětmi. Vdanou s mužem, který by jí nevěru nikdy neodpustil. A který muž jo, že. Ale s mužem, který si tak úzkostlivě hlídá teritorium,

že by si to neodpustila ona sama. Protože z ní vytvořil vdanou paničku, která si může konečně bydlet ve svém. Vytvořil z ní jinou bytost, která už patřila jemu. Tak jí přišlo nepatřičný, že by si její klín najednou dělal, co by chtěl.

Zatímco studovala archeologii nadšená z toho, jak fundovaný obor to je, i když ona byla prostě jen obyčejná holka, co bydlela u svého otce, než ji definitivně odradil další macechou a ona se šla toulat světem, a pak bydlela, kde se dalo, tak zatímco si tento obor studovala, někde v hloubi jejího nitra, možná můžeme mluvit o podvědomí, se vyvíjel plán, podle kterého se vzdá svého dosavadního života a vezme si zcela spořádaného muže.

Takže kopec zdolán a ona si ze své možná ještě přeci trochu hezké tváře setře pot. Mezi jejími sny za doprovodu zvuku digestoře nebo mixéru byl samozřejmě i románek. Románek s kýmkoli jiným než s jejím mužem. Protože to do ženských snů patří. Nebrala to vážně. Ale když se ten sen začal zvedat z mlžného oparu a mít jasnou podobu toho kavárníka naproti muzeu, zpanikařila. Najednou přišly představy. Nachlup stejné, jaké má milion

lidí na celém světě. Žhavý pohled z očí do očí, přisáté rty, líbačka, objímačka, obíračka. Nedočkavé přitisknutí na tělo toho druhého. Její nahota. Jeho nahota. Sex. Něžný, zvrhlý, zvířecí, jakýkoli, hlavě ten, který už nemůžeme čekat v několikaletém manželství poznamenaném každodenností. Manželský sex posvěcen všemi a vším ztrácí tu správnou neřest. Tu, o které teď snila s mladým kavárníkem, co neměl ani svůj byt, ani žádné vyhlídky na zajištěnou budoucnost. Ale měl předpoklad pro neřestný sex, pro sex někde v tom kumbále vzadu v kavárně, jak si už stokrát představovala, ačkoli vůbec netušila, jestli tam vůbec nějaký kumbál je. Ale v myšlenkách tam byla několikrát denně. A pořád stejně. Svlékne on ji. A ona jeho. Dívají se z očí do očí, ty pohledy hrají pořád tu samou písničku o tom, jak moc se chtějí. A pak to přijde. A oni potom vyčerpaně oddychují a pak… pak její sen končí. Protože co pak? S chlapem, kterého ani pořádně nezná. Když má doma manžela, se kterým je už téměř deset let a má s ním syna a dceru.

Na kopci se zastavila. Zpocená a unavená. Až dorazí domů, přitulí se ke svému muži a bude prostě ráda, že ho má. Bude ráda, že před ním může stát zpocená a unavená. Ve snách s kavárníkem je vždy nalíčená, svůdná, čistá a o pět kilo lehčí. Po dvou kilometrech narazila

na malou vesnici, kde si dala ve stánku točenou limonádu a sušenky. Sedla si na plastovou židli a rozhlédla se kolem. Přítomní muži jí nevěnovali moc pozornosti, ani ona sama si nepřipadala v plandavých kraťasech a volném triku, zpocená a nenamalovaná, jako objekt

mužského zájmu. Ale proč vlastně o tom přemýšlí? Copak by v nějaké cizí vesnici chtěla být objektem zájmu koho? Tamtoho postaršího chlapíka, co se opírá o malou zídku a přitom pokuřuje nebo jednoho z hloučku chlapíků, co si přišli po práci na svou denní dávku piva? Nebo možná támhleten mužský, co se vrací pravděpodobně z místní školy, kde učí výtvarku. A možná by si troufla na prodavače v trafice, který smutně vyhlíží z kukaně, kam si lidé chodí jen pro cigarety nebo noviny. Dopíjí a zvedá se. Najde odvahu a prohlédne si ty mužské

u stolu všechny. Všechny ty potenciální milence, protože koneckonců všichni muži na světě jsou našimi potenciálními milenci a jeden právě teď vaří kafe a sní o tom, až mu skončí šichta, aby si mohl dát někde jedno točené, nebo aby mohl jít na rande s nějakou slečnou, protože Eva přeci nemůže předpokládat, že ten krásný kavárník snad celé dny sní o tom, až ona tam jednoho dne přijde v sexy šatech, ukáže na kumbál dozadu a s filmovou vášní

se tam nechá omilovat. Jenže jak tak kouká po těch chlapech, tak si uvědomuje, že zřejmě všichni mají doma nějaké ženy a ona může být ráda, že právě ten její nevysedává po šichtě u půllitru, ale pravděpodobně plánuje, jak zvelebit jejich společný život, jak mu dopřát ještě

více řádu a klidu. A hlavně věrnosti. Kdyby měla doma takového chlapa, jako je třeba zrovna tamten chlapík, co si právě přinesl další pivo, možná by ho podvedla snáze. Bez výčitek a strachu. Jenže karty byly rozdány tak, jak byly rozdány, a ona si svou chvilku s kavárníkem musí nechat do fiktivního světa plného nesplněných snů.

Sedí ve vlaku a ví, že za pár hodin už budou sedět všichni čtyři u rodinného stolu. A ona se bude stydět před svými dětmi, že podnikla výlet proto, aby rozchodila svou touhu po úplně jiném mužském, než je jejich táta. A taky se bude bát podívat svému muži do očí,

protože už jen to, že se vydala na tuhle túru, znamená, že ve své mysli připustila, že nevěra je možná. Ale zatím sedí ve vlaku, necítí, že by z ní ušlé kilometry vyhnaly jakoukoli touhu. Ale musí myslet na všechny ty chlapy u zcela obyčejného vesnického stánku a představovat si,

jak si to jeden z nich namíří k ní, mlčky na ni kývne a pak jdou někam dozadu, za kiosek a tam se odehraje prostě úplně typická nevěra, bez jakékoli povznášející vášně. A tento zcela stupidní chtíč nemůže dostat z hlavy a říká si, že na tohle je krátký i kavárník. A už je jí možná jedno, jestli to bude kavárník nebo prodavač novin, prostě hlavně někdo jiný než její manžel. Ať to bude kdokoli, prostě ji vrátí o iks let zpátky, do doby, kdy prostě žila, kdy nemusela budovat skvělé přepychové bydlení, pečlivě si schraňovat všechny výhody spořádaného života a říkat, jak ještě líp si zajistit budoucnost.

Mlčky sedí u stolu. Je to ve vzduchu. Její nevykonaná nevěra. Manžel jí povídá něco o tom, že by měla více myslet na rodinu. Že on na ni myslí více než dost. Eva netuší, proč to říká a vlastně ani neví, co říká. A je jí to jedno. Už na ni nemůže. Všechny jeho dobře myšlené rady, poučky a návody na lepší život si může nechat od cesty. Protože ona je už někdo jiný. Je úplně jiná ženská. Poznamenaná pomyslnou nevěrou. A je jí fakt hodně

dobře.

Sklízí ze stolu, Sabinka jde sama od sebe do koupelny a David se zavře do pokoje. Takže to mají bez každodenních dohadů a náhle rodinný klid vnese do domácnosti rušivé ovzduší. On si sice přerovnává své věci ve své pracovní tašce, ale i tak Eva cítí, jak k ní signalizuje tisíc otázek. Nebo možná jen jednu jedinou. A sice, jestli ho nepodvedla. Protože chlapi takové věci nějak na vás vyčenichají a je jedno, že k ní nedošlo. Protože on najednou prostě musí cítit, že by toho byla schopna. S klidným svědomím. Prostě by klidně šla a udělala to, a vůbec by neměla takový ten mučivý pocit, že je něco fakt hodně špatně, něco se ve vás zlomilo a vy už nemůžete volně dýchat jako předtím.

„Stalo se něco?“ rozsekne ticho muž.

„Ne,“ odpoví mu a zapne myčku.

„To už je plná?“ Zeptá se podezíravě.

„Ano.“

„Podle mě plná nebyla.“ Řekne razantně.

„Jak myslíš,“ odpoví Eva ledabyle.

Zítra si půjde koupit tu červenou barvu a o víkendu vymaluje. Protože kromě kavárníka má chuť na červenou kuchyň.

 

 

nakladatelství Malvern, 2017

ISBN: 978-80-753-0096-6

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 


Akademie Literárních novin vás zve na kurz

Soudobé československé a české dějiny – významná výročí 2018

Lektory kurzu jsou vědečtí pracovníci Ústavu soudobých dějin Akademie věd České republiky

Oldřich Tůma a Jiří Kocian.

Kurz se zabývá československými a českými soudobými dějinami v souvislosti s významnými výročími roku 2018: 1918 vznik samostatného státu ČR, 1938 Mnichovská dohoda, 1948 komunistický převrat a 1968 konec Pražského jara, a to v kontextu mezinárodních souvislostí včetně studené války.

Středa a čtvrtek 10. a 11. ledna 2018 * 10:00 hod. až 16:00 hod. * 20 účastníků * Korunní 810/104, budova D, Praha 10-Vinohrady * 2400 Kč včetně oběda a občerstvení

Kurz je akreditován MŠMT ČR

AKADEMIE.LITERARKY.CZ

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB