Syaman Rapongan: Oči nebes

Email Tisk PDF

 

Ranpongan výřez přebalRomán Oči nebes z roku 2012 je již osmou publikací v edici „tchajwanská próza“, jež vychází v nakladatelství IFP Publishing, ale vůbec prvním dílem tchajwanské literatury z pera domorodých obyvatel, které je v rámci této edice českému čtenáři představeno.

 

 

Syaman Rapongan (*1957) pochází z velice specifického kmene Tao, který je též známý pod označením Yami. Jedná se o skupinu čítající zhruba tři a půl tisíce obyvatel, kteří obývají Orchidejový ostrov východně od tchajwanského města Tchaj-tung. Byl jedním z prvních členů svého kmene, který absolvoval vysokou školu. Obecně řečeno, celou jeho prozaickou tvorbu prostupuje hluboký vztah k moři a tradiční domorodé kultuře, ve svých dílech přináší unikátní pohled nejen na každodenní život Taoů, ale také do hlubin vodní říše. Pro autora typické poetické popisy rozmanitého podmořského světa se na stránkách jeho knih volně mísíRanpongan přebal copy s naturalistickými scénami zachycujícími mnohdy krutou realitu života ve volné přírodě a zprostředkovávají tak městským čtenářům autentické prožitky, o něž je civilizace „ochudila“.

 

Na druhou stranu již po přečtení románu Oči nebes je zřejmé, že autorův vztah k civilizaci a pokroku jako takovému je ve skutečnosti plný rozporů. Hrdinové se často zmítají mezi tradicí a modernitou a jsou stavěni před složitou volbu, zda opustit svou domovinu, moře a tradiční způsob života, či zda zůstat na Orchidejovém ostrově a vzdát se výhod, které moderní městský život člověku přináší, a to včetně dostupnosti vyššího a odborného vzdělání. Autor sám nenabízí na tyto otázky jednoznačnou odpověď, a přestože očividně tíhne spíše k prostému životu rybáře a „mořského nomáda“, je si vědom, že úplný návrat k tradici a kořenům je v podstatě nemožný.

 

 

Ukázka z knihy:

3

„Už tři roky jsem neulovil jediného kranase obrovského.“ Syapen Umalanmu seděl vedle své loďky, kouřil a čekal, až se setmí. Na ztichlé pláži bylo ještě asi deset kánoí a několik starších rybářů včetně jeho bývalých spolužáků Syapena Kawalamana, Pangnamana a Manhataie. Ani oni neholdovali lovu létajících ryb na motorových člunech. Mezi muži panovalo naprosté souznění, bez jediného slova hleděli mlčky na obzor. Vyplouvat během sezóny létajících ryb každou noc na oceán pro ně bylo naprosto přirozené. Jejich úzké soužití s mořem se započalo už v dobách, kdy jim bylo sotva dvacet let. Muži z ostrova věřili, že lovem létajících ryb a dodržováním tradičních postupů při stavbě kánoí pomáhají uchovávat při životě původního ducha oceánské kultury svého lidu.

Nebesa byla vesmírem a hvězdy, nebeské oči, představovaly přestupní stanici lidských duší na cestě k převtělení – místo, kde se rodí sny. Stříbřitě se lesknoucí vlny naslouchaly Syapenovu zpěvu při jeho osamělých nočních plavbách, když spolu s ostatními muži měřili na vzdouvajícím se moři nezlomnost své vůle. Jeho píseň chvílemi utichala, jak se kánoe zanořila do vln, aby se vzápětí, na další vlně, znovu rozezněla. V kmenové osadě na břehu ale rozhodně nemohli jeho hluboký, tak trochu posmutnělý hlas slyšet. Ostrované měli teď v oblibě karaoke a tradiční melodie i starodávné popěvky ztratily svou přirozenou vážnost. Ještě v první polovině sedmdesátých let bývaly rozvlněné pobřežní vody plné rybářů, kteří v hojném počtu vyjížděli po setmění na rybolov, a nad hladinou se nesl jejich zpěv. Teď už zbyl pouze on sám. Připadal si jako nějaký pomatenec, který na temném moři zpíval opuštěným toulavým duchům. Nejspíše prostě nepatřil do téhle doby, kdy kvůli záplavě umělého osvětlení nebyly už ani pořádně vidět hvězdy.

Jakmile se setmělo, všichni muži na pláži postupně odtáhli své kánoe na vodu. Syapen Umalanmu ale nikam nespěchal. Bohaté zkušenosti mu radily vyplout až jako poslední a odveslovat mimo ostatní lodě, dále na moře, zhruba čtyři sta metrů od pevniny. Chvíli pozoroval směr a rychlost mořského proudění a ve vhodnou chvíli vypustil z loďky asi sto metrů dlouhou rybářskou síť. Řekl si, že mu úplně postačí, když v ní uvízne padesát létajících ryb.

Poslední roky přibyly v tradičních lovištích kmenů Iratai a Imourud plovoucí bójky s blikačkami. Muži začali navazovat na konce sítí výstražná světla jako varování pro motorové čluny, aby se jim vyhnuly a nepotrhaly je lodními šrouby. Po nějakých třech čtyřech hodinách blikající světla pohasla, což bylo znamení, že ostatní rybáři se již vrátili domů. Syapen Umalanmu ale s oblibou zůstával na moři sám uprostřed hluboké noci a za pomoci dlouhého vlasce chytal na živou návnadu dravé ryby. Osamělé noční plavby se za ta léta staly jeho osobním zvykem, nedílnou součástí jeho života. Když si spočítal, že má v loďce už alespoň sedmdesát, možná osmdesát létajících ryb, sbalil svou síť do prázdného pytle od hnojiva, uložil jej na přídi a začal pomalu veslovat na širé moře. Stejný rituál se na jeho loďce opakoval noc co noc již několik desítek roků. Po otcově smrti spojil svůj život s oceánem a veškeré jeho prožitky jako by se za ten čas vepsaly do rytmu vln.

V duchu se již rozhodl, že i dnešní noc stráví na moři. Psal se rok 2007 a on si říkal, jaké má štěstí, že se mu přes všechna protivenství podařilo uchovat si od útlého mládí životní styl prostého rybáře. Jen těžko by spočítal, kolik dravých ryb za tu dobu chytil, ale rozhodně více než čtyři sta. Přesně tolik lidí žilo v jejich kmeni. Oblast kolem útesů Jisivusut byla jeho oblíbeným nočním revírem. Tajemství jeho úspěchů ale nespočívalo v nějaké výjimečnosti tohoto místa. Mnohem důležitější bylo, že měl dokonalý přehled o tom, jak proměny mořského proudění a dorůstání či ubývání měsíce ovlivňují čas, kdy se dravci vynořují z hlubin k hladině, a navíc se mu častěji než ostatním rybářům stávalo, že některého z nich zasekl a v následném boji zvítězil.

Celá střední generace kmene Iratai věděla, že ještě předtím, než se Syapen Umalanmu stal dědečkem, jmenoval se Syaman Maninid. Maninid bylo jméno, které dal jeho nejstarší dceři jeho nyní již zesnulý otec. Znamenalo „muž kráčející po útesech“ neboli muž, který se od boha moří učí rybolovu. Za těch více než třicet let dokázal význam toho jména vrchovatě naplnit. Nyní byl už dědečkem, a když pojmenoval svého vnuka Umalanmu, přijal také on sám jméno Syapen Umalanmu neboli Umalanmuův dědeček. Umalanmu značí „pokračovat v cestě“ a jde o vyjádření jeho podvědomého přání zůstat i nadále zdatným rybářem, mužem, který toho moc nenamluví. Všichni věděli, že pokračováním v cestě byla ve skutečnosti míněna jeho touha pokračovat v nočních plavbách a rybolovu.

A proto mu nijak zvláště nevadilo, že titul „nejlepší z rybářů“, kterým ho sousedé dříve častovali, teď patří jeho bývalému spolužákovi. Mnohem více ho trýznila otázka, proč se mu nedaří chytit za bílého dne ani jednu pražmu, když to dokázalo i těch několik sotva třicetiletých mladíků ze sousedního kmene, kteří se teprve nedávno vrátili z Tchaj-wanu. Ještě větší zklamání pociťoval nad tím, že od té doby, co Syapen Kawalaman začal stavět kánoe a chytat pražmy, přestaly velké dravé ryby, které připlouvaly v sezóně létajících ryb k jejich ostrovu, jeho loďku navštěvovat. To ho znepokojovalo ze všeho nejvíce.

Znovu ho napadlo, zda snad neporušil nějaké tabu. Kdyby byla ještě naživu šamanka, která se starala o duše ostrovanů, moc rád by se jí zeptal: „Co se to se mnou stalo? Jak to, že jsem už tři roky neulovil žádného kranase?“

„Ti, kdo hladoví po moudrosti, se musí obrátit k moři.“ Podobná slova slyšel kdysi od šamanky i od svého otce.

Nikdo z kmene se ho pochopitelně na jeho rybářské nezdary neptal a ani on se kvůli nim nehodlal zpovídat svému švagrovi, protestantskému knězi, a zpytovat svědomí kvůli tomu, kolik ryb v životě zabil. Pochyboval, že by mu šamanka nebo kněz dokázali s jeho trápením nějak pomoct. „Už tři roky jsem nechytil jediného kranase obrovského!“ Neprovedl nic, čím by se provinil proti bohům, a proto ho neděsila ani představa, že by se nějaká šamanka o půlnoci náhle objevila ve dveřích jejich domu. Jestlipak tradiční božstva a západní Bůh vůbec existují? Dříve se před vyplutím na moře ani před harpunováním nikdy nemodlil, a přesto se vracíval s hojným úlovkem. Teprve nyní, když se mu dravé ryby začaly vyhýbat, začal přemítat o důvodech, o víře a o tom, že už mu brzy bude šedesát let.

„Já být tebou, zašla bych za švagrem a svěřila se mu. Přiznala bych se ke svým hříchům a poprosila Boha o odpuštění,“ radila mu žena. Jemu ale vadilo, že přesně titíž lidé, kteří u nich v kmeni věřili v západního Boha, chodili každý týden na setkání církve, obřadně Boha uctívali a očišťovali tak svou duši, byli schopni, jen co za nimi dveře kostela zaklaply, svým bližním nejvíce ublížit. Proto tam také odmítal byť jen vstoupit.

Co ho opravdu rmoutilo, byla vnukova slova:

Yakai, abo cilat. Kwana ni Omalam.

„Dědečku, já bych si tak dal kranase!“ škemral co chvíli Umalanmu.

Slýchával to přání tak často, až měl pocit, že musí mít na ušních bubíncích mozoly. Netušil, co má na to odpovědět.

„Nemůže to být tím, že vnuk není čistokrevný Tao?“ uvažoval.

„Na něco takového nevěřím!“ vymlouval takovou myšlenku sám sobě.

„Kdo je vlastně jeho otec? Potomek Číňanů, co žijí na Tchaj-wanu už po generace, nebo někdo z těch, co přišli až na konci čtyřicátých let? Nemůže být Umalanmu synem muže z nějakého jiného domorodého kmene?“ Jeho nejstarší dcera mu na tuto otázku nikdy jasně neodpověděla. Byla svobodnou matkou, což ho trápilo a zahanbovalo zároveň. Tradičně nebyl mezi lidem Tao svatbě přikládán příliš velký význam, sňatek se odbýval v tichosti, dokonce ani nemanželské dítě nebylo nic ostudného. Stačilo, kdyby jim řekla, kdo je vnukův otec a odkud pochází. Jenže myslet teď na vnukova otce nevěstilo nic dobrého, šlo o neblahé znamení. Raději dále vesloval a pozoroval světlo pouliční lampy v blízkosti jejich domu.

Yakai, abo cilat.

„Dědečku, já bych si tak dal kranase!“ znělo mu i nadále v uších. Zažíval přitom takovou bolest, jako by mu někdo propichoval srdce.

Přesto nevěřil, že nejasnosti okolo vnukova původu jsou tím hlavním důvodem, proč ho dravé ryby opustily.

Roku 1950 přišlo na ostrov protestanství, o dva roky později i katolictví a od té doby začali náhle pastoři a kněží nazývat místní obyvatele „hříšníky“. „Alkohol sám člověka neopije, to lidé jsou skutečnými viníky!“ – chápal, že to bylo tím, že někteří pijí přes míru. Kde je však ona hranice, po jejímž překročení se člověk stává hříšníkem? Copak se dá hřích zvážit? Proč mi žena nakazuje, abych se šel do kostela vyzpovídat?

Ráno, než odešel do školy, si vnuk znovu vzpomněl kranase, a tak se dnes dopoledne Umalanmu nevypravil na pražmy, i když jeho bývalý spolužák Syapen Kawalaman opět čtyři kousky chytil. Věděl, že podle tradičního nočního kalendáře lidu Tao je dnešní noc jednou z těch, kdy dravé ryby vyplouvají z hlubin k hladině. Věnoval se tedy raději přípravě svého náčiní a měkkým drátkem pevně ovázal jak háčky, tak obrtlík, který spojoval drátek s tři sta metrů dlouhým vlascem. Pražmy mi neutečou, pomyslel si.

Vál slabý větřík a potemnělé moře se jen mírně vlnilo, lepší podmínky pro rybolov si nemohl přát. Šupiny létajících ryb se ve svitu měsíce leskly více než jindy a lákaly dravé ryby, aby připluly blíže. Oči Nebes mu věrně svítily na cestu. Na háčku na konci dlouhého vlasce po své pravici měl nabodnutou živou návnadu – samce létající ryby. (1) Vyhodil zhruba padesát metrů vlasce a jak vesloval, návnada plula za ním po hladině. Když vlasec s návnadou vypouštěl, nezapomněl rybám říct:

Paci zagzagan nyori manga katwan.

„Dravé ryby, tenhle živý mlíčňák je výzvou pro vaše hladové žaludky. Jen si pro něj pojďte!“

Vždy když ta slova pronášel, cítil nesmírné vzrušení, na nočním moři na něj působila jako droga. Rybáři Tao toto úsloví běžně používali, bylo součástí společné paměti mužů, kteří se živili lovem ryb.

Také ze zádě po své levici vypustil vlasec o délce zhruba dvaceti metrů se čtyřistagramovým olůvkem, aby se návnada – kus létající ryby – potopila do hloubky zhruba osmi metrů, kde se obvykle zdržovaly barakudy.

Vesloval napříč drahou, kudy připlouvaly dravé ryby k Orchidejovému ostrovu za kořistí, a vždy po pěti stech metrech se otočil nazpět. Dnešní noc se jmenovala Mawugto, což podle tradičního kalendáře lidu Tao byla noc, kdy stěhovavé dravé ryby straší rybáře. Krásné počasí predátory přímo vyzývalo, aby se vynořili k hladině za návnadou. Pokaždé, když zabral vesly, vlnky něžně zašplouchaly. Nedokázal spočítat, kolikrát se jeho vesla zanořila do vody. V hlavě mu zněla stále dokola stejná věta: „Yakai, abo cilat.“ „Yakai, abo cilat…“ Znovu a znovu, bez přestání.

Po dvou hodinách veslování zjistil, že obě jeho návnady něco sežralo, aniž by si čehokoliv povšiml. V jinak temných vlnkách se stříbřitě leskl plankton, který byl potravou létajících ryb. Všude panoval naprostý klid, pouze jeho srdce hlasitě bušilo očekáváním, zda nějaký dravec nepolkne jeho háček. Měsíc měl nad hlavou mírně západním směrem a nebeské oči byly v tu chvíli jeho jediným společníkem. Zamířil k útesům, které se tyčily osaměle nad hladinou a které jeho předci pojmenovali Jisivusut, Jazyk zlého nenasytného ducha. Byly vysoké zhruba dvacet osm metrů, přičemž pouze posledních šest metrů vyčnívalo nad hladinu. Nalevo od nich se na mořském dně nacházel zlom a za ním korálové útesy v hloubce od šedesáti do deseti metrů, jeho nejoblíbenější loviště. Sem připlouval od února do června za nocí se svou kánoí lovit létající ryby a dravce a v těch samých vodách se zároveň po zbytek roku potápěl za bílého dne s harpunou. Teď ho ale dravé ryby opustily, a dokonce i jeho žena si stěžuje na jeho upadající lovecké umění a zazlívá mu, že s ní odmítá chodit do kostela.

Moře bylo neuvěřitelně tiché, tak klidné, až si sám připadal jako zbloudilá duše; stařec v nejlepších letech, který se nikdy nepřestal snažit, ale který se přesto od boha moří nedočkal žádného milosrdenství ani v podobě jediné šupiny. Tak silné pocity osamění a opuštěnosti dosud nezažil. Byla sice noc Mawugto, kdy dravé ryby lekají rybáře, ale to ticho bylo až příliš nezvyklé! Zvedl baterku a posvítil do míst, kde se útesy Jisivusut stýkaly s vodní hladinou. Z nepravidelně se zvedajících vlnek vyčetl, že již začal příliv. Blížila se doba, kdy dravé ryby vyrážejí na lov za potravou. Natáhl levou ruku, aby dlaní zkusil teplotu vody, a s pohledem upřeným na jasný měsíc se modlil:

Paci zagzagan nyuri manga katwan.

„Dravé ryby, tenhle živý samec létající ryby je výzvou pro vaše hladové žaludky. Jen si pro něj pojďte!“

Manga katwan!

„Věrní přátelé mé lodi, pojďte!“

Mořské proudění, které dosud přivádělo k útesům Jisivusut vodu zleva od kmenové pláže, se v tu chvíli obrátilo, a Syapen Umalanmu proto začal veslovat doprava proti proudu, až se dostal do vzdálenosti zhruba pěti metrů od útesů. V zákrytu Jisivusutu se sehnul pro naporcovanou návnadu a napíchl ji na háček.

Obloha byla jasná, bez jediného mráčku a Oči Nebes zřetelně osvětlovaly hladinu kolem něho. Široko daleko nebylo nic než jeho pohupující se loďka, na nočním moři působila obzvláště křehce. Kdyby ji náhodou spolkl mořský démon, ani by si nevšiml, že mu něco skončilo v žaludku. I přesto se už jeho dědové a pradědové vydávali za obživou na oceán na úplně stejných plavidlech.

(1) Dravé ryby žerou pouze létající ryby mužského pohlaví, ne jikrnačky.

 

 

přeložila Jana Šimonová

nakladatelství IFP Publishing, 2017

ISBN: 978-80-87383-63-6

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Neděle, 19 Listopad 2017 19:58 )  


Akademie Literárních novin vás zve na kurz

Soudobé československé a české dějiny – významná výročí 2018

Lektory kurzu jsou vědečtí pracovníci Ústavu soudobých dějin Akademie věd České republiky

Oldřich Tůma a Jiří Kocian.

Kurz se zabývá československými a českými soudobými dějinami v souvislosti s významnými výročími roku 2018: 1918 vznik samostatného státu ČR, 1938 Mnichovská dohoda, 1948 komunistický převrat a 1968 konec Pražského jara, a to v kontextu mezinárodních souvislostí včetně studené války.

Středa a čtvrtek 10. a 11. ledna 2018 * 10:00 hod. až 16:00 hod. * 20 účastníků * Korunní 810/104, budova D, Praha 10-Vinohrady * 2400 Kč včetně oběda a občerstvení

Kurz je akreditován MŠMT ČR

AKADEMIE.LITERARKY.CZ

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB