Pavel Kosatík: Menší knížka o německých spisovatelích z Čech a Moravy

Email Tisk PDF

Kosatík něm lit výřez přebalPřehledné dějiny německy psané literatury vzniklé v českých zemích v 10. až 20. století s důrazem na přelom 19. a 20. století.

 

 

Autor Menší knížky o německých spisovatelích z Čech a Moravy (Universum 2017, 2. vydání) postupně seznamuje čtenáře s německou literaturou do roku 1848 včetně, s moravskými německými realisty, s novoromantiky, expresionisty, s „pražským německým kruhem“ i autory mimopražskými a s osudy německých tvůrců po roce 1945. Každá kapitola je doplněna přehledem literatury. Zvláštní kapitoly jsou věnovány Adalbertu Stifterovi, Maxi Brodovi, Franzi Kafkovi a Franzi Werfelovi. Publikace je provázena přeloženými citáty z děl pojednávaných autorů a doplněna přehledem další použité literatury, poznámkami a jmenným rejstříkem. Nové – druhé, doplněné a aktualizované – vydání zahrnuje i knihy a autory z poslední doby.

 

Spisovatel a scenárista Pavel Kosatík (*1962) absolvoval pražskou právnickou fakultu, pracoval jako redaktor v několika nakladatelstvích a v redakci Mladé fronty Dnes, Reflexu a Hospodářských novin. Je autorem řady biografických a literárněhistorických knih, zabývajících se novodobou českou historií, televizních scénářů a dalších děl. Za svou tvorbu získal četná Kosatík něm lit přebalocenění, mimo jiné Cenu Toma Stopparda (2001) či Cenu Ferdinanda Peroutky (2009).

 

 

Ukázka z knihy:

/z kapitoly Novoromantici/

Už bylo řečeno, že světově nejznámější román o Praze napsal Němec, jehož osobní vzpomínky na Prahu byly velmi tristní. K tomu je třeba dodat, že nejznámější příběh z pražského židovského ghetta napsal spisovatel, který nebyl žid. Meyrinkův román Der Golem (1915, Golem, česky 1917) ovšem není ani pražským cestopisem, ani dílem odvozeným z kabaly, přestože se tak trochu tváří a bývá v tomto duchu tu a tam interpretován. Meyrink byl přesvědčen, že Praha je jedním z pozemských míst, kde je propojení mezi nejstarší minulostí lidstva a jeho přítomností zřetelnější nežli jinde na zemi. V povídkách několikrát zmínil tajnou sektu takzvaných asijských bratří, jejíž příslušníci měli před dávnými časy město založit, aby tak kontakt mezi světy zůstal zachován.

 

Vypadá to, jako by mrtví volali nás živé na místa, kde kdysi trávili své pozemské bytí, aby nám pošeptali, že Praha nemá své jméno nadarmo – , že je ve skutečnosti prahem mnohem užším než na jiných místech země... pak kráčíme jakoby pod jakýmsi vlivem, nevidíme a neslyšíme nic, co bychom už dávno nevěděli, ale odnášíme si pocit, na který nelze zapomenout do pozdního stáří – podivný pocit, jako bychom nějakým způsobem překročili práh.

 

V Golemovi je však zobrazení Prahy dovedeno ještě dál, město je zde pojato jako živá, své obyvatele ovládající bytost. Především to platí pro staré židovské ghetto, v němž „nebydlí nikdo, kdo by se uměl radostně smát“ a odkud se bytostný neklid jeho obyvatel přenáší dál do okolí.

 

Bylo mi, jako by na mě všechny domy shlížely potměšilými tvářemi plnými bezejmenné zloby – vrata: rozevřené černé tlamy, v nichž vyhnily jazyky, chřtány, které mohly každým okamžikem vyrazit pronikavý křik, tak pronikavý a nenávistný, že by nás musel poděsit až do hloubi duše.

 

Meyrinkův román Golem vyšel německy i česky v průběhu první světové války – tedy v době, kdy už dávno existovala obsáhlá literatura o rudolfinské Praze, s legendami o rabbi Löwovi a jeho homunkulovi vybaveném nevídanou silou. Meyrinkův golem však žádné takové zázračné (a vůbec žádné vnější či zjevné) atributy nemá; je to bytost duchovní – spíš „princip“ nežli „bytost“. Tento golem probouzí lidi k vyššímu duchovnímu životu, je však schopen je i duchovně uspat. Kniha jako by tím v symbolické rovině vyjadřovala myšlenku, o níž byl její autor přesvědčen: že lidstvo po staletích úpadku a spánku stojí před možností duchovního probuzení a vstupu do zcela nové historické éry.

 

Řada událostí v životě není nic než slepá ulička, ať se jeví sebeširší či sebeschůdnější. Jsou to ty úzké stezičky, které vedou do ztraceného domova: řešení posledních tajemství skrývá v sobě jen to, co je vyryto v našem těle jemným, stěží viditelným písmem, a ne ohavná jizva, kterou zanechává dláto vnějšího života.

 

A stopy tohoto utajeného, ztraceného domova Meyrink odečítá z atmosféry a nálad židovského ghetta v Praze. Ghetto je ireálným labyrintem, místem, kde se prostupují světy živých a mrtvých, kde pokřivené domovní štíty připomínají náhrobní kameny ze starého židovského hřbitova – protože v obou případech se koneckonců jedná o „příbytky“; poprvé živých, podruhé mrtvých lidí. Život v takovém světě jako by se rovnal permanentní halucinaci, jako by nikdy nebylo jisté, zda to, co je vyprávěno či vnímáno, je realita či sen. Ve skutečnosti na tom však nezáleží, neboť obě tyto kategorie dění mají zaměnitelnou hodnotu.

 

Cítil jsem: existují věci – neuchopitelné – připoutané k sobě a běžící vedle sebe jako slepí koně, kteří nevědí, kam vede cesta.

 

Meyrink ve svém prvním (a čtenářsky nejúspěšnějším) románu prokázal, že je dobře obeznámen s židovskou mystikou (i když ne do takové hloubky, do níž se dostal při studiích buddhistických a hinduistických nauk). Román je možné číst jako sugestivní romantický příběh, odehrávající se v pražských kulisách, avšak i jako příběh, jehož smyslem je propojení nevědomého světa s vědomým a obnova původně komplementárního ustrojení člověka. Svůj, v tomto smyslu velmi nadějně vyznívající román Meyrink nakonec uzavírá skepticky: pražské ghetto, v němž docházelo k průniku světa smyslového s duchovním, mizí v asanaci a možnost sjednocení lidské existence se tím uzavírá.

 

Dnes se může zdát trochu zvláštní (i když vzhledem k době pochopitelné), jak na první český překlad Meyrinkova Golema z roku 1917 reagovala česká kritika. Knihu zásadně odmítl F. X. Šalda (který proti ní vyzdvihl Brodův souběžně vydaný román Tychona Brahe cesta k Bohu), kriticky se vyjádřili také Arne Novák, F. S. Procházka či Richard Weiner. Záměr „sjednotit člověka“ zůstal českými kritiky v této době vesměs přehlédnut, dílo bylo hodnoceno jako realistický román a výsledek podle toho dopadl. Právě klady románu mu byly připočteny k tíži: Golem využívá Prahu jako romantickou rekvizitu, divadelní kulisu, ignoruje „skutečný život“ města a jeho autoru chybí byť jen stopa vlastenectví. Románovými problémy nežije český svět ani český národ. Až mnohem později, po druhé světové válce, se „poměr kritických sil“ začal obracet: tehdy se ukázalo, že autor Golema byl do té míry realistou, až se začalo mluvit o „meyrinkovské“ Praze.

 

Zasahují snad kruhy událostí teprve pak do sebe, a tvoří řetěz, jestliže jejich souvislosti nerušíme tím, že stavíme plány, za nimiž se hňupovsky pachtíme, a proto roztrháváme osud v kousky, které by jinak byly tvořily běžný, obdivuhodně tkaný svazek?

 

Citát pochází z druhého Meyrinkova románu Das grüne Gesicht, vydaného v roce 1916 (Zelená tvář, česky 1925). V něm, stejně jako v o rok mladší Walpurgisnacht (Valpuržina noc, česky 1925), Meyrink svou vizi možného sjednocení člověka na bázi esoterních nauk dál propracoval. Příběh Valpuržiny noci se odehrává o čarodějnické noci z 30. dubna na 1. května 1917, na Malé Straně a Hradčanech, v zatuchlém, dávno už sešlém a vnitřně vyprázdněném světě, ležícím nad životem kypící Prahou. Je to klid a osamění podobající se tichu hřbitova – a v tomto světě také skutečně dochází k typicky „meyrinkovskému“ prolnutí přízraků současných i minulých, protínají se tu dvě časová pásma (současnost a doba husitská), a to vše ve jménu jediné sjednocené existence, jejímž symbolem je postava herce Zrcadla – skutečně pouze „postava“, bez vlastního ega, do níž se převtělují jiné bytosti různých dob a náboženství.

 

Kdo jsem? Existoval od dob, co svět světem stojí, nějaký člověk, jenž by znal správnou odpověď na tuto otázku? – Jsem neviditelný slavík; ten sedí v kleci a zpívá. Při jeho zpěvu se však nerozezvučí mřížky každé klece. Jak často jsem v tobě zanotoval píseň, abys mne zaslechl, avšak tys byl po celý svůj život hluchý. Nic na světě ti nebylo bez ustání tak nablízku a nic ti nebylo tak vlastní jako já, a ty se mne teď ptáš, kdo jsem! Mnohému člověku se vlastní duše tak odcizila, že se skácí mrtev k zemi, když přijde chvíle, kdy ji uzří. Nepozná ji už a ona se mu zjeví znetvořena jako hlava Medusy, jež má ve tváři vepsány všechny zlé činy, které člověk spáchal a při nichž se vskrytu obával, že snad poskvrnily jeho duši. Mou píseň můžeš slyšet jen tehdy, zpíváš-li ji s sebou. Kdo neslyší píseň své duše, je zločinec – páchá zločiny na životě, na druhých a na sobě samém. Kdo je hluchý, je také němý. Bez viny je ten, kdo neustále slyší píseň slavíka, i kdyby třeba zabil svou matku a otce…

 

V Golemovi brání tomu, aby lidé „zaslechli píseň své duše“, zánik ghetta jako prostoru, který to umožňoval, ve Valpuržině noci smete tuto možnost nástup nových anarchistických sil: ve víru pouličních bouří se prodere na povrch nový typ stádního, davového člověka, který v sobě naději na obnovu své duchovní kontinuity ubil tak, že její obnova není možná.

 

 

nakladatelství Universum, 2017
ISBN: 978-80-242-5935-2

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Čtvrtek, 09 Listopad 2017 09:19 )  


Akademie Literárních novin

vás zve na kurz

Problémy současné češtiny

Kurz je určen všem těm, kteří denně pracují s naším rodným jazykem, nebo těm, kteří o něm rádi přemýšlejí a uvědomují si, jak se mění. Budeme mluvit o tom, jak se dnes mluví a píše, a zaměříme se i na to, proč se nám v jazyce něco nelíbí. Na příkladech konkrétních jazykových provinění proti správné češtině si ukážeme dnešní nejčastější chyby ve vyjadřování psaném i mluveném v úřednických, reklamních i mediálních textech.

3. prosince od 10:00 do 16:00 hod.

AKADEMIE.LITERARKY.CZ

Telefon: 234 221 131

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB