Milan Exner: Přímá volba

Email Tisk PDF

Exner výřez přebalKniha, která vychází v době mezi zvolením Donalda Trumpa do úřadu prezidenta USA a prezidentskými volbami v České republice, připomíná období kolem první přímé volby do úřadu prezidenta u nás, příznačné všeobecným rozpoložením, které Václav Havel už kdysi označil jako „blbou náladu“.

 

 

 

Vypravěčem příběhu Přímé volby je herec v důchodu, který se odcizil nejen divadlu, ale i lidem kolem sebe, a složitě hledá cestu z krize, která by nebyla jenom návratem ke starým vztahům a stereotypům. Součástí textu je dramatizace románu slavného ruského autora devatenáctého století, jehož jméno a název díla má čtenář uhodnout. Vedle toho tu najdeme další literární aluze, které jsou součástí specifické hry nazvané divadelní novela, jejíž integrální složkou je intertextovost a střídání různých literárních stylů a stylistických rovin. Krize politiky a krize divadla se tu spojují ve výpověď o dramatu doby, v níž se na první pohled nic Exner přebalzvláštního neděje, ale zároveň jako by se nad ní stahovala zlověstná mračna. Co je v posledku ve hře, je demokracie sama.

 

Milan Exner (*1950) je kmenovým autorem libereckého regionálního Nakladatelství Bor, kde vydal řadu prozaických titulů (Zoufalství, 2006; Lakuna, 2007; Rádlův synovec, 2010; Faust letí do Nového světa, 2011; Biblické humoresky, 2014; Čtvrtá návštěva u Smerďakova, 2016), dvojici básnických sbírek (Onona, 2008; Macabrogne, 2013) a také dvě monografie v oboru literární estetiky (Struktura symbolična v pohledu psychoanalytické literární vědy, 2009; Afekt, sen a skutečnost v díle F. M. Dostojevského, 2013). Než zakotvil v Nakladatelství Bor, vydával prózu a poezii v Severočeském nakladatelství, Torstu, Petrově a Nakladatelství Lubora Kasala. Věnoval se také literární kritice a jeho literárněvědné studie vycházely v odborných časopisech a sbornících.

 

Ukázka z knihy:

Teď půjdu za mámou k Svatému Dominikovi, to udělám! Říkám »za mámou«, protože tátu většinou nezastihnu. Nic lepšího v tuhle chvíli nevymyslím. Přečkám mrholení v katolickém útulku (buď zima, nebo přetopeno, ale pořád lepší než »Wilsonák«), pohrabu se v novinách, vydržím komplimenty od maminky (je na tebe pyšná! Má tě ráda!) a kdo ví, třeba i pohovořím s otcem o tom, jestli jsem »něcista« nebo co vlastně jsem, a jak to je s dobrými pocity za prokázané dobro a s výčitkami za nezaplacenou limonádu. Otec bude proti něcismu: vyžívá se v zlomyslnostech, a tohle si nenechá ujít, nemluvě o Halíkovi a jezuitech! Ale jeho zlomyslnosti nejsou velké a omezují se na verbální projevy (alespoň prozatím), takže není vyloučeno, že ty dobré pocity v sobě prostě tutlá! Přistihl jsem se, že se na něj těším: ty jeho řeči o barikádách prostě miluju! Můj otec umí tak barvitě vylíčit defenestraci na Pražském hradě (ale Vyšehrad by byl lepší), že se člověku hnedle uleví! Ejhle, investigativní fikce! A co mi táta řekne k zesnulému Havlovi a blbé náladě.
Máma jako vždycky seděla na míse. Zvala mne srdečně »in medias res«.
„Počkám za dveřmi, mami!“
„Ty naděláš! Snad tě neubude?“
„Kde je táta?“
„Stojí za tebou!“
Už letmým pohledem, škvírou dveří na příchodu, jsem zaregistroval štůček novin na mámině nočním stolku. Tihle lidé jsou uvázáni k nočnímu stolku ve dne v noci; je to osa jejich světa. Otočil jsem se k tátovi, ale ten na nic nečekal a štrádoval si to po chodbě směrem k jídelně. Na konci se obrátil a sunul se pomalu zpátky ke dveřím, které za sebou nezavřel. Z chodby čpěly záchody a zevnitř maminčina mísa. Realita ke mně přistupovala nosem, a to natolik přesvědčivě, že jsem hned věděl, co je sen a co skutečnost.
„Až budete bydlet na zámku, bude se vám lépe procházet, tatínku.“
Zachmuřil se a neodpověděl, jen nějaké to »ahoj« zašumělo v řídkém vzduchu mezi námi. Mlčeli jsme, po pravdě jsem byl rád, že si nevzpomněl na kanystr! Druhou obrátku jsem vzal s ním. Nějak se mi ho chtělo vytrhnout z chmur, které na něm očividně ležely. Které na nás obou očividně ležely! Ale proč vlastně? Byl přece pořád takový (i já); byl takový, i když žertoval (stejně jako já). Protože jeho žerty nebývaly dobromyslné, ostatně ani ty mé! Zase si chceš hrát na dobrodince, Jaromíre? Ostatně, proč ne, tentokrát to nebude stát žádné peníze! Jen musíš objevit nějaký méně žalostný způsob.
„Na zámku se péče zlepší, tati! Budou vám sloužit jeptišky!“
Poohlédl se po mně a zvedl pravý koutek úst. Úsměv či škleb; to nikdo neví; ani on sám. To je dobré znamení; znamená, že se zvedá k odboji! Věděl jsem, co řekne.
„Tak to se těším, protože je budu znásilňovat!“
„Ale jak můžeš takhle mluvit? Jsou přec nevěsty Kristovy!“
„Řeknu ti, Jaromíre, nesnesl bych kolem sebe jeptišky!“
„Ale proč ne? Jsou tak milé!“
„Gottwald byl taky milý!“
Tak tohle na tátovi miluju! A barikády, barikády především! Můj táta je schopný stavět barikády kvůli jeptiškám, a to, že skončil v katolickém útulku, jinak věc rmutná a politováníhodná, je možná boží záměr a trest, protože tak sprostého antiklerikála česká země ještě nenosila! Vlastně to tátovi přináší impuls do životního finiše.
„Kdepak, Jaromíre, sprostáci Bohovi nevadí!“
„Ne? A co mu vadí?“
„Nic! Proč by mu mělo něco vadit?“
„No, přece řídí zeměkouli?“
„Bůh je hovado a nikdy mu nic nevadilo, to si pamatuj!“
„Brzdi, tati, nějak přitvrzuješ! Až doteďka byl hovado jenom pan kardinál…“
„Mám starosti, Jaromíre!“
„Jaké ty můžeš mít starosti, když je o tebe tak skvěle postaráno?“
„Nevím, koho volit!“
„Vždycky jsi volil liberální demokraty!“
„No právě! Jsou to hovada!“
„Budeš defenestrovat?“
„Ne, už jsem dneska byl!“
„Já už jsem rozhodnutý.“
„A koho?“
„Komunisty.“
„Zbláznil ses?!“
„Ne, proč? Je to jediná strana s morálním kreditem! NEJSOU JAKO MY!“
„Nemůžeš volit komunisty!“
„Proč bych nemohl?“
„Vždycky jsi přece volil sociální demokraty?“
„Jsou to taky hovada.“
„Ale to jsou přece všichni!“
„Pak vskutku nevím.“
„Já asi budu volit toho podobanýho, Jaromíre!“
„Poďobanýho?“
„Toho s těma obrázkama na ksichtě.“
„Myslíš tetovanýho? Ale toho už jste volil, tatínku, neprošel do druhého kola!“
„Ale vždyť já vím! Škoda, byl by to krásný prezident!“
„Jestli budeš chtít, probereme pak spolu kandidátky!“
„Ale rozhodnu se sám!“
„Copak ses někdy rozhodoval jinak?“
„Mockrát, Jaromíre! V manželství to poznáš!“
„Ale já byl třikrát ženatý, tati!“
„Ty, Jaromíre, už visí na volebních místnostech vlajky?“
Na mámu jsme docela zapomněli, takže když jsme vešli na jedenáctku, snesla se na naše hlavy vlna soudružské kritiky. Máma už nebude jiná. Kdyby nemluvila, třeba bychom za ní i spěchali? Třeba bych k našim chodil častěji. Uvědomil jsem si, že mne od návštěv odrazují ty její řeči. Řeči především, ačkoli je na slovo skoupá. Pokud ale něco řekne, stačí to do konce návštěv! Když jsme s tátou chodili po chodbě, bylo to něco docela jiného. Dovedu si představit, že sprosták táta Bohu nevadí. Živě si umím Boha představit! Až budeme všichni společně bydlet na zámku (jsem senior, tedy nedostačivý subjekt, který mezitím ještě vůčihledněji zchátrá), můžeme s tátou chodit po čtverci kolem dokola až do aleluja! Musel bych ho ale hlídat, protože plivnutí na dveře kaple je to nejmenší, co od něho můžeš očekávat, můj plochý čtenáři! Byly vskutku doby, kdy si před kostelem uplivoval.

 

Nakladatelství Bor 2017
ISBN: 978-80-87607-70-1

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB