George Orwell: Hold Katalánsku

Email Tisk PDF

 

Orwell obal výřezV článku Terezy Spencerové ( Je zde jeden důvod, proč Katalánci nesmí odejít) jsme v úvodu uváděli poznámku k postoji dvou umělců ke Katalánsku a k boji levicových milicí POUM v občanské válce proti generálu Frankovi. Jedním z nich byl poměrně apolitický Pablo Picasso a druhým naopak velice politicky angažovaný a politikou se ve svém díle zabývající George Orwell.

 

 

 

Zmínili jsme se o tom, že právě v Katalánsku Orwell prozřel a rozpoznal rozdíl mezi byrokratickým a autokratickým stalinismem a jinými ideály.

V souvislosti se současnými událostmi zcela jiného charakteru než popisuje Orwell, uvádíme ukázku z jeho románu věnovanému Katalánsku a boji milicí POUM v občanské válce.Orwell obal

Bylo to v prosinci 1936, kdy se George Orwell vydal do Španělska, aby zde na republikánské straně bojoval proti Frankovým nacionalistům. Přestože ho Henry Miller v Paříži od úmyslu jít do války zrazoval, Orwell se připojil k POUM na aragonské frontě. V bojích utrpěl vážné zranění, když mu nepřátelský ostřelovač prostřelil krk, a po uzdravení byl donucen za zhoršující se politické situace ze Španělska uprchnout.

Ve své reportážní knize Hold Katalánsku (Homage to Catalonia, 1938) autor s odzbrojující upřímností popisuje bezprostřední průběh války, revoluční euforii, hrůzy bombardování, vlastní zranění na frontě, ale i přátelství a zradu mezi stoupenci svobodného Španělska.

 

 

Vydalo nakladatelství Argo 2015 (3. Vydání)

Překlad: Gössel, Gabriel

ISBN: 978-80-257-1470-6

252 stran

 

Ukázka

Hold Katalánsku

I/

V Leninových kasárnách v Barceloně, den před tím. než jsem nastoupil k milici, jsem uviděl jednoho italského milicionáře, jak stojí před důstojnickým stolem. Byl to mladík asi pětadvacetiletý, s tvrdým výrazem, světle rezavými vlasy a širokými rameny. Zašpičatělou koženou čapku měl staženou pres oko. Byl ke mne obrácen profilem, bradu opřenou o prsa, vyjeveně se mračil na mapu, kterou jeden z důstojníků na stole rozložil. Něco v jeho tváři mne upoutalo. Byla to tvar člověka, který by pro přítele dokázal zabít i nechal se zabil — tvář, jakou byste očekávali u anarchisty, ačkoliv zrovna tak mohl být i komunista. Byla v ní jak upřímnost, tak divokost; a také až dojemná úcta, jakou chovají nevzdělaní lidé ke svým nadřízeným. Nepochybně z té mapy nebyl nijak moudrý; nepochybně považoval čtení z mapy za omračující intelektuálský výkon. Těžko bych mohl vysvětlit proč, ale málokdy jsem se setkal s někým, ke komu bych cílil tak okamžitou sympatii. Během hovoru, který se vedl kolem stolu, z nějaké poznámky vyplynulo, že jsem cizinec. Ital zvedl hlavu a rychle řekl:

 

„Italiano?"

Odpověděl jsem svojí špatnou Španělštinou:

„No, Inglés. Y tu?"

„Italiano."

 

Když jsme odcházeli, přešel přes místnost a silně mi stiskl ruku. ]e až s podivem, jaký cit můžeme chovat k cizímu Člověku! Bylo to, jako by jeho a moje myšlení na okamžik překlenuly bariéru jazyka a tradice a setkaly se v úplném soukromí. Doufal jsem. že jsem mu byl zrovna tak sympatický, jako on mně. Věděl jsem vsak také, že abych si mohl uchoval svůj první dojem o něm, nikdy se s ním již nesmím setkal; a netřeba dodávat, že jsem se s ním také již nikdy nesetkal. Ve Španělsku se pořád navazovaly známosti tohoto druhu.

 

Zmiňuji se o tomto italském milicionáři proto, že se živě zapsal do mé paměti. Svojí otrhanou uniformou a Živou jímavou tváří mi ztělesňuje zvláštní atmosféru oné doby. Je spojen se všemi mými vzpomínkami na ono válečné období — rudé vlajky v Barceloně, omšelé vlaky plné otrhaných vojáků, které se pomalu vlekly na frontu, šedivá, válkou poznamenaná města podél trati, blátivé a mrazivé zákopy v horách.

 

To vše bylo koncem prosince roku 1936, před méně než sedmi měsíci od chvíle, kdy toto píši — a přece je to období, které se již propadá do daleké minulosti. Pozdější události je vymazaly dokonaleji, než mohly vymazat rok 1935, nebo 1905. Přisel jsem do Španělska s úmyslem napsat pár článků pro noviny; téměř okamžitě jsem však vstoupil do milice, protože v tehdejší době a tehdejší atmosféře se to zdálo být jedinou věcí, která se dala učinit. Anarchisté stále měli pod kontrolou celé Katalánsko a revoluce byla ještě pořád v pohybu. Každému, kdo tu byl od začátku, se patrné zdálo již v prosinci či lednu, že revoluční období končí; jestliže jste však přijeli přímo z Anglie, atmosféra v Barceloně byla podmaňující. Bylo to poprvé, co jsem byl ve městě, ve kterém vládla dělnická třída. Prakticky všechny budovy byly obsazeny dělníky a byly na nich vztyčeny rudé vlajky, nebo rudočerné vlajky anarchistů; na všech zdech byly iniciály revolučních stran a srpy s kladivy; téměř všechny kostely byly zpustošeny a jejich vnitřky vypáleny. Kostely byly systematicky ničeny skupinami dělníků. Všechny obchody a kavárny byly polepeny vyhláškami, které oznamovaly, že jsou kolektivizovány; dokonce i čističi bot byli kolektivízováni a jejich bedny byly přemalovány rudou a Černou. Číšníci a živnostníci se vám dívali zpříma do tváře a jednali s vámi jako se sobě rovnými. Ponížené, či dokonce formální způsoby oslovování dočasné zmizely. Nikdo neříkal seňor nebo don, ba přestalo se i vykat; všichni se navzájem oslovovali „soudruhu" a tykali si- Místo buenos días se říkalo salud! Dávat spropitné bylo zakázáno zákonem; můj téměř první zážitek bylo pokárání ředitele hotelu, kterého se mi dostalo, když jsem chtěl dát spropitné chlapci obsluhujícímu výtah. Nebyla zde žádná soukromá motorová vozidla, všechna byla zrekvírována a všechny tramvaje a taxíky, i většina ostatních dopravních prostředků, byly přemalovány rudou a černou. Revoluční plakáty byly všude, svítily ze zdí jasně rudou a Černou, takže zbývající reklamy či inzerce vypadaly poměrně šedě. Na třídě Ramblas, široké centrální tepně města, kde se stále převalovaly sem a tam davy lidí, hřměly pres tlampače bez ustání po celý den až do noci revoluční písně. A nejnápadnější bylo právě vzezření davů. Zvenčí to vypadalo, jako by Šlo o město, ve kterém přestala prakticky existovat horní vrstva obyvatelstva. Kromě malého počtu žen a cizinců zde vůbec neexistovali „dobře oblečení" lidé. Prakticky každý byl oblečen do hrubých dělnických šatů nebo modráků, případně do nějaké varianty uniformy vojska či milice. To všechno bylo zvláštní a strhující. Hodně z toho jsem nechápal, něco dokonce se mi ani nelíbilo, okamžitě jsem to však uznal za takový stav věcí, za který stojí za to bojovat. Byl jsem také přesvědčen, že věci jsou skutečně takové, jak se jeví, že to je skutečně dělnický stát a že všechna buržoazie buď uprchlá, byla zabita, nebo dobrovolně přešla na stranu dělníků; neuvědomil jsem si, že mnoho příslušníků buržoazie se prostě pro danou chvíli tváří a chová jako proletáři.

 

Spolu s tím vším zde bylo něco ze zlé válečné atmosféry. Město vypadalo bídně a zuboženě, cesty a budovy byly ve Špatném stavu, silnice byly v noci Špatně osvětleny z obavy před nálety, obchody byly většinou ošumělé a poloprázdné. Masa bylo málo a mléko prakticky nebylo k dostání, byl nedostatek uhlí, cukru a benzínu, vážné se nedostávalo chleba. I v tomto období byly fronty na chleba Často stovky metrů dlouhé. A přesto, pokud se dalo soudit, byli iidé spokojeni. Neexistovala nezaměstnanost a životní náklady byly stále extrémně nízké. Bylo vidět jen velice málo zřetelně chudých lidí a žádné žebráky, kromě cikánů. A především existovala víra v revoluci a v budoucnost, pocit náhlého vynoření se do éry rovnosti a svobody. Lidé se snažili chovat jako lidé, ne jako kola v kapitalistickém stroji. V holič-ských krámech byly vývěsky anarchistů (holiči byli většinou anarchisté), které slavnostně vysvětlovaly, že holiči již nejsou otroky. Na ulicích byly barevné plakáty, které apelovaly na prostitutky, aby přestaly se svým zaměstnáním. Pro kohokoliv, kdo přišel z tvrdé, cynické civilizace anglicky mluvícího světa, bylo cosi dojemného v důslednosti, s jakou tito idealističtí Španělé brali otřepané fráze revoluce. V oné době se na ulicích za pár šestáků prodávaly naprosto naivní balady o proletář-ském bratrství a zkaženosti Mussoliniho. Často jsem vídal nevzdělané milicionáře, jak si některou z těchto balad kupují — pracně luští jednotlivá slova a potom, když se prokousali obsahem, ji začínají na příslušný nápěv zpívat.

Celý ten čas jsem pobýval v Leninových kasárnách, údajně kvůli výcviku pro frontu. Když jsem nastoupil k milici, řekli mi, že budu poslán na frontu hned druhý den; ve skutečnosti jsem ale musel Čekat, až se dá dohromady čerstvá setnina. Dělnické milice, které byly překotně ustaveny odborovými organizacemi na počátku války, doposud nebyly organizovány podle vzoru pravidelné armády. Jednotlivé jednotky byly „oddíly" asi třiceti mužů, setnina měla asi stovku mužů a „kolona" v praxi znamenala jakýkoliv větší počet mužstva. Leninova kasárna, to byl blok solidních kamenných budov s jízdárnou a obrovským dlážděným nádvořím; kdysi to byla kasárna jezdectva, která byla dobyta během červencových bojů. Moje setnina spala v jedné z koníren, pod kamennými koryty, na kterých byla doposud vyryta jména koní. Všechna zvířata byla poslána na frontu, celý prostor však stále smrděl koňskou močí a shnilým ovsem. V paměti mi zůstává hlavně koňský pach, falešný zvuk polnice (všichni naši trubači byli amatéři — prvně jsem se seznámil se španělským troubením, když jsem mu naslouchal u fašistických linií), zvuk okovaných vysokých bot na nádvoří kasáren, dlouhé ranní přehlídky pod zimomřivým sluncem, divoký fotbal ve vyštěrkované jízdárně, kdy na každé straně bylo padesát hráčů. V kasárnách bylo snad tisíc mužů a asi dvacítka žen, kromě manželek milicionářů, které obstarávaly vaření. Byly tu i další ženy, které sloužily v milici, i když jich nebylo mnoho. V prvních střetnutích bojovaly úplně samozřejmě po boku mužů. To je věc, která se v době revoluce zdá být úplně přirozená. Myšlení se však již měnilo. Milicionáři museli být při výcviku žen mimo jízdárnu, protože se ženám posmívali a zlobili je. Před pár měsíci by nikdo neviděl nic komického na ženě, která měla pušku.

 

Celá kasárna byla ve stavu chaosu a nepořádku, do něhož milice uvrhla každou budovu, kterou zabrala — to je zřejmě jeden z vedlejších produktů revoluce. V každém koutě jste narazili na hromady rozbitého nábytku, jezdeckých helem, prázdných pochev od šavlí a hnijícího jídla. Jídlem se tu hrozně plýtvalo, hlavně chlebem. Jen z mojí světnice se po každém jídle vyhazoval koš chleba — což byla ostudná věc vzhledem k tomu, že civilní obyvatelstvo trpělo nedostatkem chleba. Jedli jsme u dlouhých stolů ze stále mastných ešusů a pili ze strašné věci zvané porrón. Porrón je něco jako skleněná láhev s hubicí, ze které vystříkne tenký pramen vína, jakmile ji nakloníte. Dá se tedy pít, aniž byste se museli dotýkat nádoby rty, a předává se z ruky do ruky. Jakmile jsem uviděl porrón v akci, začal jsem stávkovat a vyžadoval jsem běžný hrnek. Porrón mi připadal jako lůžková nádoba — bažant — zvláště když v něm bylo bílé víno.

 

Nováčkům byly postupně vydávány uniformy, a protože to bylo Španělsko, všechno se vydávalo po kusech, takže nikdo nevěděl, kdo už co dostal, a většina věcí, které jsme potřebovali nejvíc, jako opasky a pouzdra na náboje, nám nebyla přidělena až do poslední chvíle, když vlak už skutečně čekal, že nás odveze na frontu. Už jsem se zmínil o „uniformě" milice, což patrně není správný výraz. Nejde totiž o uniformu. Na rnístě by byl spíše výraz „multiforma". Oblečení každého milicionáře sledovalo určitou obecnou linii, žádné dva postroje však nebyly totožné. Prakticky každý měl manžestrové pumpky, tím však jakákoliv uniformita končila. Někteří měli ovinovačky, jiní manžestrové kamaše, jiní kožené kamaše či holínky. Každý nosil bundu na zip, některé bundy však byly kožené, jiné vlněné, a všechny měly různé barvy. Druhů čapek bylo asi tolik, jako jejich majitelů. Běžně se dopředu na čapky umísťovaly stranické odznaky a mimo to téměř každý milicionář nosil na krku rudý či rudočerný šátek. Takový útvar milice byl v oněch dobách skutečně zajímavou podívanou. Oblečení však muselo být přidělováno tak, jak je ta či ona továrna vyrobila; konečně za daných okolností to nebylo špatné oblečení. Košile a ponožky ale byly nekvalitní bavlněné produkty, proti chladu naprosto k nepotřebé. Nedovedu si představit, co museli milicionáři prožít před tím, než organizace začala jakž takž klapat Vzpomínám si, jak mi jednou přišly do ruky jen asi dva měsíce staré noviny, ve kterých jeden z vůdců POUM po návštěvě fronty řekl, že se bude snažit zařídit, aby „každý milicionář mel svoji deku". Při takové větě se otřese každý, kdo někdy musel spát v zákopu.

 

 

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Neděle, 08 Říjen 2017 12:08 )  


Akademie Literárních novin vás zve na kurz

Soudobé československé a české dějiny – významná výročí 2018

Lektory kurzu jsou vědečtí pracovníci Ústavu soudobých dějin Akademie věd České republiky

Oldřich Tůma a Jiří Kocian.

Kurz se zabývá československými a českými soudobými dějinami v souvislosti s významnými výročími roku 2018: 1918 vznik samostatného státu ČR, 1938 Mnichovská dohoda, 1948 komunistický převrat a 1968 konec Pražského jara, a to v kontextu mezinárodních souvislostí včetně studené války.

Středa a čtvrtek 10. a 11. ledna 2018 * 10:00 hod. až 16:00 hod. * 20 účastníků * Korunní 810/104, budova D, Praha 10-Vinohrady * 2400 Kč včetně oběda a občerstvení

Kurz je akreditován MŠMT ČR

AKADEMIE.LITERARKY.CZ

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB