Lucie Merhautová, Luboš Merhaut (eds.): Čtení o T. G. Masarykovi

Email Tisk PDF

Merhaut výřez přebalTomáš Garrigue Masaryk sice nebyl literát či v první řadě literární kritik a historik, o literatuře a umění však často psal, z široké znalosti umění vycházel zpravidla i ve svých pracích filozofických, sociologických, historických a politických. Čtení o T. G. Masarykovizahrnuje devětatřicet textů z období 1910–1938, kdy byly identifikovány důležité masarykovské otázky a výzvy. Podtitul Literatura – člověk – svět upozorňuje na komplexnost Masarykova estetického myšlení, na jeho mezioborovou souvztažnost.

 

 

Chronologicky řazený výběr z obsáhlého materiálu zahrnuje texty různých žánrů a rozmanité povahy, usiluje o reprezentativnost zejména z hlediska tematického a zároveň volbou významných autorů (F. X. Šalda, J. Vodák, O. Fischer, A. Novák, E. Rádl, J. L. Fischer, B. Markalous, J. Patočka ad.). Úvodní slovo editorů charakterizuje zásadní tematické okruhy (reflexe Masarykovy estetiky a jejích proměn, jeho osobité kritické a polemické praxe ve vztahu k české a světové literatuře a zejména k některým otázkám literárně-filozofickým a historickým a autorským osobnostem). Antologie rovněž ukazuje často protikladné interpretace Masarykových děl, i jeho vlastních antagonismů. Především je však Masaryk vykládán jako myslitel dramatického napětí, jenž prací a hledáním vyššího smyslu překonával protiklady subjektivismu a objektivismu, smyslové romantiky a racionality, duchovního života a praktických činů, je nahlížen jako bořitel hranic i harmonizátor víry a poznání. Přes různost zacílení vybraných textů antologie připomíná tradici kritického a oživujícího vztahu k Masarykovu dílu, která je paralelníMerhaut přebal k mytizujícím obrazům zakladatele demokratické československé republiky.

Lucie Merhautová (roz. Kostrbová) je literární historička, editorka a příležitostná překladatelka. Od roku 2006 působí v Masarykově ústavu a Archivu AV ČR. Zabývá se česko- a německojazyčnou moderní literaturou, problematikou literárního a kulturního prostředkování a překladu, dále osobností a tvorbou T. G. Masaryka. Je autorkou monografie Mezi Prahou a Vídní (2011), spoluautorkou publikace Die Wiener Wochenschrift Die Zeit als Mittler zwischen der Tschechischen und Wiener Moderne. 1894–1904 (2011, s V. Doubkem a K. Ifkovitsem). V roce 2016 vydala monografii Paralely a průniky. Česká literatura v časopisech německé moderny (1890–1910).

Luboš Merhaut je literární historik a editor. Spoluzakladatel Institutu pro studium literatury. Od roku 2006 působí v Ústavu české literatury a komparatistiky FF UK, je členem redakce časopisu Slovo a smysl. Jako vědecký pracovník ÚČL AV ČR se především autorsky a redakčně podílel na Lexikonu české literatury (mj. vedoucí redaktor 4. dílu, 2008). Knižně vydal monografii Cesty stylizace (1994) a studii Knihy Josefa Čapka o umění (2013), je spoluautorem publikací V barvách chorobných. Idea dekadence a umění v českých zemích 1880–1914 (2006), Kultura a totalita I–IV (2013–17), Klubko Ariadnino (2014) aj. Je spolupořadatelem souborů Moderní revue 1894–1925 (1995), „Na téma umění a život“. F. X. Šalda 1867–1937–2007 (2007) ad. Jako editor se mj. podílel na spisech Josefa Čapka a Arthura Breiského, v rámci IPSL na přípravě Bibliografie díla F. X. Šaldy (2017) a Šaldových Kritických projevů 14. Dodatky (2017). V edici Antologie vydal již Čtení o Jaroslavu Haškovi (2014).

 

Ukázka z knihy:

Masaryk jako autorita literární
JINDŘICH VODÁK

Psát o tom ještě zrovna teď, ve chvíli Masarykovy smrti, je na ten čas opravdu tolik jako nosit dříví do lesa, protože, i kdyby nebylo tolika statí a výkladů nebo kritik předchozích, musilo by se všechno pokládat za vyčerpáno studií Alberta Pražáka, který jako obyčejně snesl a řekl, kde co bylo. Až do války projevovala se autoritativnost Masarykova v literatuře nejvíce jen tím, že byla příkře odmítána četnými odpůrci všeho druhu a mladší pokolení kteréhokoli vyznání shodovalo se s pokolením starším snad právě jen v tom, jak jedno i druhé brojilo proti literárním a vůbec kulturním nárokům a požadavkům Masarykovým. O. Theerové a ostatní přívrženci dekadence, Fráňové Šrámci s příbuzenstvem, Stanislavové K. Neumanni s vyznavači nového kultu, krákonošo-zahradní Karlové a Josefové Čapci, všichni byli by podepsali Viktoru Dykovi v Konci Hackenschmidově, že ten „hranatý, neohebný dlouhán“ příliš připomíná „fanatismus zuřivých kazatelů reformačních, že v hudbě, umění, písemnictví vylučuje vše, co způsobuje život, že by všecku tvůrčí krásu básnickou zkazil důrazem, jejž klade na užitečnost vlivů literárních, na mravní bezúhonnost, na správnost a vhodnost myšlenky“. Když se Dykův „posel“ soudcovsky posadil nad svého Roha, aby pohrdavě kácel jeho českobratrství, a když nazítří za úsvitu odváděl jeho dceru Annu do nepochybné mravní zkázy, byla to „renesance“, byl to renesanční posunek, jenž mohl spoléhat, že rozhodující většina tehdejší literatury bude k němu tleskat. Buď pro vyvýšení „renesančního“ katolictví, nebo pro obranu pohlavního rozpoutání, nebo z odporu k literárnímu znáboženštění.

 

Masarykův literární obzor

Vyznavačská obec literární, jež věrně stála a lnula k Masarykovi, nebyla věru velká, neměla rozhodujícího, všeobecně uznaného významu, a její literární spojení s Masarykem v názorech v názorech, stanoviscích, úsudcích nevynikalo betonovou pevností. Vyskytovala se mezi nimi i záliba v pověrečné, teozofické mystičnosti, která se Masarykovi mohla jen příčit. Masarykův osobní výběr z cizích literatur byl zase také takový, že ne všichni kolem něho s ním zásadně souhlasili, a v původní literatuře estetika Masarykova dovolovala nebo žádala např. zrovna i ke Klášterským příznivou shovívavost, k jaké v jeho okruhu nebylo všude přizvukující ochoty. Rozdílů bylo dost. Ale ovšem po válce a po převratu se hodnocení Masarykovy osobnosti také v literatuře hluboce změnilo, různí literární odpůrci a odmítači zapěli své oslavné básně nebo přišli s velelíbivými krásnými prózami, s nadšeným porozuměním, s hesly, jež do literatury provolal on, a věhlas, kterého Masaryk nabyl mezi čelnými literárními veličinami zahraničními, převládl nad někdejšími pochybnostmi a neshodami skoro po celé čáře, kromě známých výjimek, spíš vrtošných a svéhlavých než utvrzených a nezvratných. Dlužno říci, že též sám Masaryk vrátil se v Světové revoluci a v dalších osobních literárních stycích s literárním obzorem mnohonásobně rozšířeným, že se pružně napojil světovým literárním vzduchem, aby z něho získal i větší přístupnost i oprostěnější způsob měřítek, a že dovedl zcela protrhat přehrady, zdi, překážky, jež ho dělily od té neb oné části našeho světa literárního. Bylo to něco svrchovaně moudrého a radostného, že si přátelsky připoutal Karla Čapka se skupinou jiných blízkých literárních průbojců, aby tím očitě prokázal, jak důmysl státnický a politický odevždy se podpírá pozorností k literatuře a jak si bez poučení a poznatků, kterých ona poskytuje, neumí představit žádnou vrchní správu národů a státních celků. Účinky, které toto Masarykovo sdružení s popřevratovou literaturou přineslo do veškeré její tvorby, jsou jistě dalekosáhlé a po každé stránce nepopěrné. Jak vyrostl a se utvořil sám Karel Čapek, jak všecka beletrie legionářská, i ta nezávislá, je ven a ven prostoupena Masarykovými podněty a vzněty, jak evropsky usměrněný literární rozběh mladých a nejmladších žene se uvolněnými širými rozlohami po stopách revolučních jízd a pobytů Masarykových, to vše se ještě zjeví tím patrnější, čím víc bude pohnutá doba uzrávat. […]

poprvé vyšlo: České slovo 29, 1937, č. 222, 19. 9., s. 18.

 

Čtení o T. G. Masarykovi. Literatura – člověk – svět (1910–1938), Lucie Merhautová – Luboš Merhaut (eds.), Praha: IPSL – MÚA AV ČR, 2017, s. 250–251.

 Knihu si můžete objednat na kosmas.cz

Institut pro studium literatury – Masarykův ústav a Archiv AV ČR 2017
ISBN 978-80-87899-66-3 (IPSL)
ISBN 978-80-87782-72-9 (MÚA AV ČR)

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Pátek, 15 Září 2017 10:07 )  

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB