Kolektiv autorů: Tetín svaté Ludmily

Email Tisk PDF

Cílek výřez přebalVzpomeňte si na jakoukoliv kroniku, o níž jste se učili v dějepise, snad ve všech najdete zmínku o Tetíně. A nejen o něm, také o svaté Ludmile a svatém Václavu, kteří se stali rovněž ústředními postavami slavných legend. A právě na rok 2021, kdy bude 1100. výročí mučednické smrti svaté Ludmily, se chystá slavnostní připomenutí. K tomuto výročí byla již s předstihem sepsána a sestavena kniha Tetín svaté Ludmily. Autorsky se na ní podíleli například Václav Cílek, Martin Majer, Radoslava Schmelzová a další.

 

 

Kolektiv autorů to vzal skutečně důkladně, ostatně jde o místo opravdu překypující historií. Jednotlivé kapitoly jsou věnovány dějinám této oblasti, geologickým nálezům, hřbitovním vykopávkám, jeskyním, záznamům v historických spisech, starým cestám, ale i nálezu Tetínského pokladu – keramické nádoby obsahující devět set mincí ze 13. století. Vedle legendy o záhadné postavě svaté Orosie se tak lze v knize Tetín svaté Ludmily dočíst třeba o narovnávání koryta Berounky, o řevnivosti tetínských fotbalových klubů, kterým nakonec zrušily hřiště kvůli Cílek přebalzbudování hřbitova, či podrobné popisy odsunu židovského obyvatelstva a odbojové činnosti za druhé světové války.
Kniha Tetín svaté Ludmily jako by vycházela vstříc současnému trendu mikrodějin či regionálních dějin, jako bychom v době snadno dostupného online zpravodajství z celého světa měli potřebu zachytit důkladně alespoň jedno místo, někde opravdu spočinout, určitý prostor tímto přeneseným způsobem alespoň v duchu obejmout.
Zároveň ale minuciózní práce autorského kolektivu ukazuje, že Tetín a jeho historie má nejen hloubku – jak potvrzují všechny ty vykopávky a geologické nálezy –, ale i šířku – což pro změnu potvrzují písemné doklady toho, že se kult svatého Václava a svaté Ludmily rozšířil i do dalších zemí.
S ilustracemi Renáty Fučíkové a s bohatým fotografickým doprovodem vydává nakladatelství Dokořán.   

 

Ukázka z knihy (z textu Jiřího Slámy)
 
Již v bájném období našich národních dějin vystupuje několik významných žen, které měly zasahovat do běhu tehdejších událostí. Dočítáme se o nich v latinsky psané Kosmově Chronica Boemorum (Kronice Čechů) sepsané na počátku 12. století. Tam, kde Kosmovi chyběly jakékoli informace o dávno minulých dobách, vypomáhal si – zcela v souladu s praxí soudobého kronikářství – fabulátorstvím ovlivněným četbou antické literatury a znalostí starověké mytologie. Kosmas tak např. přetvořil antickou báji o třech moudrých bohyních obdařených mimořádnými vlastnostmi léčit, prosazovat pohanskou modloslužbu a věštit ve tři dcery v Čechách žijícího „znamenitého muže“ jménem Krok. Byly to Kazi, Tetka a Libuše a charakterizovaly je stejné vlastnosti, jaké měly jejich antické vzory.
Nejvýznamnější úlohu z nich sehrála nejmladší Libuše, která volbou Přemysla za svého manžela položila základ panovnického rodu, který více než čtyři staletí vládl českému knížectví a později i království. Jeho spojení s věštkyní Libuší mu zajišťovalo magický původ, jaký je doložen i u jiných evropských vládnoucích dynastií. Libušina prorocká slova měla údajně stát i u počátků Prahy, nejvýznamnějšího českého panovnického sídla. Kronikář Kosmas zřejmě záměrně připsal Libuši právě takové události, kde další dějiny přemyslovské dynastie i Pražského hradu plně potvrdily správnost Libušina rozhodnutí pojmout Přemysla za manžela i její věštby o budoucí slávě Prahy. Libušin příběh přejali potom do svých historických vyprávění i další středověcí kronikáři, jako např. takřečený Dalimil či Přibík Pulkava z Radenína. Přestože Libuše není historickou postavou, moderní literární zpracování jejího příběhu např. Aloisem Jiráskem a jeho zhudebnění Bedřichem Smetanou umožnily jeho zdomácnění v širokých vrstvách české společnosti.
Podle Kosmova vyprávění panovalo v Čechách po úmrtí Libušina manžela Přemysla postupně celkem sedm pohanských knížat, po kterých se ujal vlády první bezpečně historicky doložený Přemyslovec Bořivoj. Ten přijal křest z rukou moravského biskupa Metoděje. Bořivojovou manželkou byla Ludmila, což je první bezpečně doložená žena českých dějin. Žila na přelomu 9. a 10. století, kdy došlo v Čechách a v jejich blízkém zahraničí k řadě významných událostí a mocenských změn. Bořivojův křest na Moravě znamenal totiž úzké připoutání Čech k Velkomoravské říši, které se po úmrtí tohoto Přemyslovce změnilo v přímé ovládnutí Čech moravským panovníkem Svatoplukem. Teprve Svatoplukův skon v roce 894 umožnil, aby se Přemyslovci ujali vlády nad svým knížectvím. Oporou proti moravským snahám opětovně ovládnout Čechy hledal Přemyslovec Spytihněv spolu s ostatními v Čechách tehdy vládnoucími knížaty ve spojenectví s Bavorskem, nejvýznamnějším východofranským vévodstvím.
Od sklonku 9. století začali do středoevropských dějin zasahovat kočovní Maďaři, kteří přitáhli z nadčernomořských stepí a usadili se v Karpatské kotlině. V důsledku maďarských útoků a vnitřních rozporů mezi moravskými velmoži se rozpadla někdy po roce 906 Velkomoravská říše; o rok později porážka bavorského vojska maďarskými kočovníky výrazně oslabila Říši východofranskou. Ta se na počátku 10. století postupně začala drobit do několika samostatných vévodství, ze kterých se do druhého desetiletí 10. věku začalo výrazně projevovat Sasko. Z tohoto prostředí vzešel i impuls k opětovnému sjednocení jednotlivých germánských vévodství pod vládou saských panovníků. Zakladatelem této dynastie byl Jindřich I. (919–936), který roku 929 vpadl do Čech a přinutil knížete Václava k uznání formální závislosti Čech na Sasku.
Všechny tyto události se odehrály za vlády prvních čtyř přemyslovských knížat, a to Ludmilina manžela Bořivoje, jejích synů Spytihněva a Vratislava a vnuka Václava. Ti všichni náleží do rodiny kněžny Ludmily, jejíž historie se tak kryje s počátky našich národních dějin, kdy se vytvářely zárodky budoucího českého státu doprovázené christianizací našich zemí. Kněžna Ludmila vystupuje jako první česká světice, kterou proslavila její násilná smrt a potom podíl na výchově jejího vnuka Václava, pozdějšího světce a hlavního českého patrona. Kněžna Ludmila spolu se svým vnukem Václavem tvoří světeckou dvojici, jejíž podíl na christianizaci země zajišťoval v tehdejším pohledu legitimitu přemyslovského vládnoucího rodu. Obdobné situace, kdy se v panovnických rodinách setkáváme se dvěma světci, kteří měli významný podíl na christianizaci své země, známe z legend i u jiných evropských národů. Nepochybným vzorem tu byl první římský křesťanský císař sv. Konstantin I. Veliký (306–337) a jeho matka sv. Helena, jejichž kult silně ovlivnil hagiografické písemnictví v řadě evropských zemí.

 

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Úterý, 12 Září 2017 10:38 )  

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB