Frédéric Beigbeder: Oona & Salinger

Email Tisk PDF

Beigbeder výřez přebalSetkají se ve slavném newyorském Stork Clubu v roce 1940. Šestnáctiletá Oona O’Neill je zavržená dcera největšího amerického dramatika, jedenadvacetiletý Jerry Salinger budoucí autor kultovního románu Kdo chytá v žitě.

 

 

 

Jejich nevinný, avšak citově velmi intenzivní románek trvá jen krátce, Salingera však poznamená na celý život. Bláznivé večírky americké zlaté mládeže plné slavných jmen, nezkrotné spisovatelské ambice, sny o herecké kariéře v Hollywoodu a Oonin šťastný sňatek s Charliem Chaplinem ostře kontrastují s hrůzami Beigbeder přebaldruhé světové války za oceánem, jež prožívá na vlastní kůži Jerry. Frédéric Beigbeder vypráví opomíjený milostný příběh ze života svého oblíbeného autora formou nespoutaně hravé směsice historických skutečností a fikce. Jeden z nejvydařenějších autorových románů je prodchnut výjimečným obdivem ke slavným hrdinům a nakažlivě upřímným milostným opojením, přičemž nepostrádá autorův nezaměnitelný humor.

Frédéric Beigbeder (*1965), francouzský spisovatel, literární kritik a filmový režisér, autor mnoha románů, za něž získal francouzské ceny Interallié (2003) a Renaudot (2009). V češtině doposud vyšly tři jeho romány a jedna sbírka povídek. Oona & Salinger je autorův zatím poslední román. Knihu vydává v překladu Lindy Štencové nakladatelství Garamond.

Ukázka z knihy:

I

MANHATTAN ROMANCE

„I knew he’d be a writer. I could smell it.“

OONA O’NEILL o J. D. SALINGEROVI

V roce 1940 kouřili v New Yorku všichni a všude, v barech, restauracích, taxících, ve vlacích a hlavně ve Stork Clubu. Když ten podnik člověk opustil, oči ho štípaly a vlasy mu smrděly cigaretovým kouřem. Lidé si zdraví kazili mnohem víc než dnes, protože je nikdo neobviňoval z prohlubování deficitu zatím neexistujícího sociálního zabezpečení. Bylo téměř jedenáct hodin večer; v takovou hodinu byly obličeje zákazníků usazených za stoly dlouhého sálu jen stěží rozpoznatelné. Stork nebyl klub, ale neproniknutelný mrak. Pod sítí plnou nafukovacích balónků hrál orchestr ve smokingu převzaté písně Caba Callowaye. Nebo šlo snad o samotného Caba Callowaye? Na zdi byl namalovaný čáp v cylindru a s cigárem v zobáku. V pátek bývala restaurace tak plná, že když si hosté chtěli objednat pití, museli na číšníky s vestičkami a černými motýlky křičet. Jim to však nevadilo – Američané mluví nahlas neustále, zvlášť když je zásobujete bourbonem na drceném ledu.

                Jeden mladý bloňďák s přiškrceným hlasem původem z New Orleans se pokaždé blaženě usmíval, když si vyrazil s Trojicí dědiček: Glorií Vanderbilt, Oonou O’Neill a Carol Marcus, prvními „it-girls“ v historii západního světa, ukrytými za kouřovou clonou. Ve dne posílal texty do novin, zatím bez úspěchu. Po nocích si černým hedvábným kapesníčkem leštíval kulaté brýle, ty následně nasazoval na nos a čtvercový kus látky vracel do levé náprsní kapsy bílého saka, ze které nechával pečlivě vyčuhovat všechny čtyři cípy, jako šípy namířené směrem k balónkům zavěšeným nad jeho hlavou. Zastával názor, že šaty dělají člověka, a v jeho případě tomu tak skutečně bylo. Bylo mu šestnáct let, jmenoval se Truman Capote a vše se odehrávalo na následující adrese: 3 East 53rd Street.

                „Drahé, vy jste mé labutě.“

                „Proč zrovna labutě?“ zeptala se Gloria a foukla mu do obličeje obláček cigaretového kouře.

                „No tak zaprvé jste bílé,“ řekl Capote a zadržoval kašel, „zadruhé se elegantně pohybujete, máte dlouhé půvabné krky…“

                „A ostrý oranžový zobák?“

                „Ano, ty Glorie, ty máš zobák velice ostrý, dokazuješ nám to večer co večer. Ale je spíš dočervena, jak máš na něm i na řezácích rozmazanou rtěnku.“

                „A kde máme křídla?“ zeptala se Oona.

                Truman Capote měl (modré) oči jen pro číšníka, mladíka z Antil s mezerou mezi zuby, kterou se podobal Yannicku Noahovi, a to mnohem dřív, než se Yannick Noah narodil.

                „Buďte tak laskav a přineste nám čtyři vodky-martini, mladý muži, alespoň se ujistím, že vás zase brzy uvidím.“

                Truman se usmál na tu nejhezčí z trojice.

                „Křídla jsem vám zlámal, když jste spaly, Oona, darling,“ odpověděl jí, „abyste nemohly odletět daleko ode mě. Uvězním vás ještě na jedno desetiletí. Buďte však klidné, rychle to uteče.“

                „Trumane,“ řekla Gloria, „jestli my jsme tvoje labutě, tak ty jsi co… prasátko?“

                Všechny vybuchly smíchy. Gloria tu zlomyslnost pronesla takovým způsobem, že tím onu otázku i definitivně uzavřela. Truman celý zrudl; pravda je, že jeho půvabu by kdejaký milovník uzenin jen těžko odolával. Jasné oči mu však škodolibě jiskřily a všechno, co pronesl, bylo nenucené a zábavné, čímž se přece jen lišil od kusu vepřového. Na druhém konci sálu v témže baru pozoroval jeden chlápek, asi metr devadesát, stůl číslo šest a nic neříkal, nikdy totiž nic neříkal. Každopádně ve Stork Clubu ke stolu šest, umístěnému v rohu na konci sálu tvaru „L“, směřovaly všechny oči. Roku 1940 bylo Jeromu Davidu Salingerovi jednadvacet let. Stále bydlel u rodičů na 1133 Park Avenue, roh 91. ulice. Jelikož byl vysoký, hezký a slušně oblečený, občas ho do Stork Clubu, toho nejuzavřenějšího místa New Yorku, pouštěli samotného. Jeho otec byl Žid, který zbohatl prodejem košer sýrů a uzeného masa. Prozatím neměl Jerry ani ponětí o tom, že se stane objevitelem věčných zadlužených adolescentů.

                Prozatím je to vysoký stydlín, který si zapaluje cigaretu stejně ledabyle jako Humphrey Bogart – to znamenité gesto ho stálo týdny nacvičování v koupelně před zrcadlem. Truman Capote je sice větší snob než on, je však i citlivější a legračnější, ačkoli také sebestřednější. Tělesně je Salingerův pravý opak – malý asi tak, jako je ten druhý vysoký, modrooký, zatímco ten druhý má oči černé a pronikavé, světlovlasý oproti vlasům tmavě hnědým (dokonalý labužnický kukuč dítěte z Alabamy oproti trdlu napodobujícímu newyorské intelektuály). Všichni se snaží pálit jednu cigaretu za druhou, aby vypadali zletile. To, že mohou popíjet alkohol na tak exkluzivním místě, považují za výsadu. Jediný okamžik jejich života, kdy se chovají dospěle. Capote si zapisuje všechno, co vidí, a opakuje všechno, co slyší. Je si moc dobře vědom toho, že bez svých tří labutí by se do klubu nikdy nedostal. Jsou jeho tajnou vstupní formulkou. Všude jim pod nohy pokládají červený koberec, pózují na fotkách v Harper’s Bazaar a Vogue. Jsou to postflapperky a prefeministky. Hýřením, kouřením a volností pod lehkými vrstvami hedvábí s perlovými náhrdelníky kolem krku nevědomky navazují na pozvolnou emancipaci, která započala ve dvacátých letech a která zdaleka není dovršena. On dělá porcelánovým sufražetkám pouze doprovod a rozptyluje je. O pětatřicet let později tohle všechno zlostně popíše (v románu Vysněné modlitby), načež se k němu jeho přátelé obrátí zády a on zemře žalem, prosáklý alkoholem, drogami a utišujícími léky. Zatím ale Truman se svou baculatou tvářičkou starostlivě pečuje o opuštěná děvčátka, která velmi brzy pochopila, že jim nezbývá než načerpat zážitky, aby zahnala samotu. Pro umělce večírek neznamená povyražení. Spisovatelé, kteří si večer vyjdou ven, se nikdy tak docela nebaví – pracují, co byste chtěli; máte za to, že si užívají, zatímco oni dřou a pátrají po větě, která ospravedlní jejich zítřejší kocovinu. Pokud je úroda dobrá, pár vět bude podrobeno kontrolnímu čtení a začleněno do odstavce. Pokud je večírek na nic, nepřibude do krámu ani jedna metafora, vtip, kalambúr nebo drb. Bohužel, není-li co paběrkovat, spisovatelé si prohru nepřipustí. Nezdar je nutí k tomu, aby si opět vyrazili, aby pili víc, jako hledači zlata, kteří by se vrhli i do staré důlní šachty.

                J. D. Salinger přišel k jejich stolu. Držel se stále trochu přikrčený, aby příliš nevyčníval z davu. Nejenže byl nejvyšší, byl i nejstarší. Capotova noha pod židlí sebou šila jako ocas nějakého vzrušeného psa. Ujal se slova jako první:

                „Slečny, mohly byste mi říct, co je tohle za vysokého černého opeřence? Volavka? Plameňák?“

                „Hello, there. Jmenuji se Salinger. Jerry Salinger, těší mě. Upřímně, můj oblíbený pták je… (dlouze se zamyslí) děvče americké v šortkách.“

                Hezký pokus pobavit nejpovýšenější dívky New Yorku. Truman narážku pochopil a pozoroval, jak se čahoun sklání a líbá trojici ruce – kdyby byl pták, byl by to čáp a měl by v klubu čestné místo (to protože „stork“ znamená „čáp“). Oona byla ze všech nejstydlivější. Také nejněžnější, navzdory černým šatům odhalujícím ramena. Ta její mlčenlivost, tváře barvy kuklíku v protikladu k temným neproniknutelným očím – podobala se portrétům  nevinných dívenek Jeana-Baptista Greuze vystaveným v londýnském muzeu Wallace Collection. Nejspíš vůbec netušila, jak krásná je, i když jí to kromě otce od narození každý opakoval. Každý její pohyb byl přikrášlen nešikovností, nedostatkem sebevědomí, koktáním – způsob, jakým k sobě tiskla skleničku, jakým kroužila  ukazováčkem s kostkami ledu, než si ho začala sát, jako by krvácel, způsob, jakým se za sebe neustále omlouvala, jako by netušila, že klub potřebuje právě ji, aby zůstal v kurzu. Adjektivum „clumsy“ se nejspíš začalo užívat pro označení její obávané nemotornosti. Člověk měl chuť vzít si to opuštěné koťátko domů. Gloria byla umělejší, Carol blonďatější – napodobovala skládané vlny Jean Harlow i její ručně malované obočí. To bylo tajemství jejich přátelství, spíš nežli trojici tvořily jakousi škálu. Každý si mohl vybrat dle chuti, žádná z nich nekonkurovala té druhé. Pokud se vám líbily rafinované, démonicky svůdné ženy, byla tu Gloria, slavná miliardářka. Když jste dávali přednost těm smyslným nebo hysterickým, děsili se nudy a nechali se rádi seřvat, nabízela se Carol. A pokud vás nepřitahovaly ani peníze, ani výstřednost… Pokud jste hledali autistku, kterou byste ochraňovali, anděla, kterého byste zachránili… pravděpodobně jste se chytili do sítí Oony.

(...)

přeložila Linda Štencová

nakladatelství Garamond 2017

ISBN: 978-80-7407-367-0

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB