Otta Bednářová: Jak jsme hledali obrazy. Prózy a jiné texty z let 1968–1988

Email Tisk PDF

Bednářová výřez přebalSpojujícím rysem prací spisovatelky, publicistky a občanské aktivistky Otty Bednářové shromážděných v této edici je potřeba svědčit o sobě, o lidech a o době.

 

 

Knihu otevírá text, v němž autorka vydává svou životní konfesi. Následující oddíl tvoří pět reportážních próz z let 1976–1980. Otta Bednářová v nich – slovy Jana Tesaře – „nalezla novou, osobitou a pregnantní formu“, dokázala však především zdárně propojit věcný, neokázalý vypravěčský styl s vyjádřením situací bolesti a utrpení, statečnosti a vzdoru, ale i z druhé strany podlosti a nízkosti. Je-li dobře napsaný literární útvar výpovědí úplnější než jakýkoli ze souvislostí vytržený dokument, pak prózy Otty Bednářové zachycují okamžik proměny dokumentu v literaturu, a právě v tom tkví jejich jedinečnost. Druhý oddíl shrnuje autorčina svědectví s nespornou osobní i společenskou hodnotou, mezi nimi pak zvláště to o událostech v prvním srpnovém týdnu po sovětské okupaci roku 1968 v redakcích pražských sdělovacích prostředků. Kniha, která vychází k významnému životnímu jubileu Otty Bednářové, dále obsahuje ediční poznámku a komentáře, soupis autorčiných textů, rozhlasové a televizní tvorby a medailon. Texty shromáždil Vilém Faltýnek, uspořádal Robert Krumphanzl, edičně Bednářová přebalpřipravila a ediční poznámku napsala Tereza Sudzinová, knihu vydává nakladatelství Triáda.

Otta Bednářová (roz. Šmirousová, *18. 6. 1927 v Praze) – rozhlasová a televizní dokumentaristka, scénáristka, prozaička. Po vystudování reálného gymnázia v Praze-Libni vystřídala několik dělnických a úřednických zaměstnání. Absolvovala desetiměsíční Ústřední dělnickou školu Václava Kopeckého a poté, v roce 1950 na podnět Ministerstva informací a osvěty nastoupila do Československého rozhlasu. Podílela se na přípravě mnoha cyklů, například Rozhlasových novin, Pionýrské jitřenky, Lidé – život – doba, Mikrofonu mladých. V autorských reportážích a v publicistice ze začátku šedesátých let sledovala především sociální témata. Patřila k okruhu autorů tzv. problémových pořadů, kteří se v protikladu k dobové propagandě snažili zobrazovat život lidí v socialistickém Československu i s jeho nedostatky. V roce 1963 přešla z rozhlasu do Československé televize, do redakce reportážního pořadu Zvědavá kamera. Také televizní tvorba Otty Bednářové měla u diváků značný ohlas, ale současně byla pod politickým dohledem a například reportáží Volba povolání z března 1964 se zabýval na svém jednání i ÚV KSČ. Po okupaci Československa armádami Varšavského paktu v srpnu 1968 se Otta Bednářová zapojila do neoficiálního televizního vysílání a čtyři dny promlouvala k divákům z improvizovaného studia v Praze-Petřinách. V roce 1970 byla vyloučena z KSČ a v témže roce dostala výpověď z Československé televize. Záznamy rozhlasové a televizní tvorby Otty Bednářové ze šedesátých let byly v následujícím období z velké části smazány. – Po odchodu z televize vystřídala řadu nekvalifikovaných zaměstnání. V důsledku celkového vypětí onemocněla a v roce 1973 jí byl přiznán invalidní důchod. Mezi prvními podepsala Chartu 77 a patřila mezi spoluzakladatele Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných (VONS). Podílela se na rozepisování samizdatových publikací a psala také vlastní texty, jejichž výběr vychází nyní v Triádě pod názvem Jak jsme hledali obrazy. Prózy a jiné texty z let 1968–1988. Státní bezpečnost ji po podpisu Charty sledovala a šikanovala opakovanými prohlídkami, zatýkáním a výslechy. Dne 30. května 1979 byla vzata do vazby a ve společném procesu s V. Bendou, J. Dienstbierem, V. Havlem, D. Němcovou a P. Uhlem obviněna z účasti na založení VONSu a šíření samizdatu. Městský soud v Praze ji uznal vinnou z podvracení republiky a udělil jí trest v délce tří let nepodmíněně. Během věznění se výrazně zhoršil její zdravotní stav a na opakované naléhání rodiny a přátel doma i v zahraničí jí soud v září 1980 přerušil trest za účelem léčby mimo věznici. Na základě amnestie prezidenta republiky z října 1988 jí pak byl v létě 1989 zbytek trestu prominut. Rehabilitační soudní řízení v roce 1991 původní rozsudek anulovalo. – Po roce 1989 Otta Bednářová spolupracovala s Výborem dobré vůle Olgy Havlové. Její život přibližuje publikace Jarmily Cysařové Já prostě nemohu žít jinak. Česká publicistka Otka Bednářová (Radioservis 2010).

 

Ukázka z knihy:

JAK JSME HLEDALI OBRAZY

Vymotala jsem se z Havlíčkova Brodu na silnici E15, která měměla zavést až do Prahy. Slabé dvě hodiny cesty. Měla bych tu znát už pomalu každý kámen, ale vždycky znovu si čtu v téhle známé krajině jako v obrázkové knížce, kterou prohlížím často a ráda a kterou přesto nikdy nepoznám tak důvěrně, abych mohla zavřít oči a vykládat zpaměti, co mě čeká, až obrátím list a vyjedu na kopec a pak zas z něho sjedu do údolí. Ale jak míjím všechna ta místa, každou zatáčku, obecní zvoničku, aleje javorů a jeřabin, je mi v říjnovém poledním slunci dobře z toho, že je zase vidím, patří sem, jedu správnou cestou. Jen ty cedule, že volíme mír, hlásaly posledně asi něco jiného a pak ta šestsettrojka tak násilně zaparkovaná v protisměru jako by tu rušila. Skutečně, tak podivně tam stojí! Nemám čas o tom přemýšlet, už mne staví hlídka Veřejné bezpečnosti – dva muži v uniformě a jeden světle oblečený civil v pomerančové košili – a já si zajišťuji shovívavost skromnou otázkou: Snad jsem něco neprovedla?

– Silniční kontrola, vaše doklady… občanská legitimace, řidičský průkaz, technické osvědčení.

Pečlivě obracejí moji občanku a čtou z ní někomu něco do vysílačky. Resumé: prohlídka vozidla. Poslouchám pokyny, otvírám kapotui kufr. Zdá se, že je víc zajímá líska s padanými jablky, pár brambor, bednička červené řepy než moje lékárnička a rezervní žárovky. A je tu vysvětlení:

– Ztratily se obrazy, ano, obrazy, vysoké umělecké hodnoty, hledáme pachatele. Jste v podezření, že s tím máte něco společného.

Divím se.

– Na místě činu byl viděn trabant světlé barvy, pražské poznávací značky. Provedeme prohlídku všech zavazadel, oznamují. Nebudete-li souhlasit dobrovolně, obstaráme si souhlas prokurátora. Dál vás rozhodně nepustíme.

Je to jasné. Mají všechny mé doklady. Jsem na holé silnici a nemohu odtud ani pěšky. Propána, a já mám být v půl třetí v Praze! Na požádání předvádím tedy tašky, košík hrušek od souseda, proberou je do dna, psací stroj a košík ze samoobsluhy s všelijakými papíry, nekradený, poctivě zaplacený. Dívají se pod koberce na podlaze, prohlížejí prostor pod sedadly, pytlík na hever, dutiny. Košík s papíry si přejí vyndat na kapotu.

– Ale v tom přece nemohou být žádné obrazy. Nevešly by se tam!

Jsem poučena. Obrazy mohou být všude, mohou být docela malé, stočené do ruličky, no přece vyříznuté, píše se o tom často v novinách, anebo mezi papíry může být nějaká zpráva, vzkaz, pozvání někam, sjednaná schůzka související s krádeží obrazů.

– Dobře.

Prohlížejí tedy všelijaké mé papíry a čtou si: „…kdežto pomyšlení, že zítra mám jít do Bartolomějské, mě otravuje. Co mně zas můžou chtít?…“ z fejetonu Ludvíka Vaculíka. A pak fejeton Mojmíra Klánského Jak jsem učil Vaculíka psát a pak fejeton Zdeňka Mlynáře Jak jsem narazil na Ludvíka Vaculíka a kterak se ho dodnes zbavit nemůžu a další fejetony.

– Co to je?, ptají se.

– No přece fejetony.

Dostávám příkaz vrátit košík na sedadlo a odjet o pět metrů dál. Čekat.

– A co světla, blinkry?, ptám se dočista hloupě.

Bez obvyklého nadšení je tedy kontrolují. Čekám. Povídají někomu něco vysílačkou. Kolem nás přejíždějí trabanty světlých barev. Nikoho už nezajímají. Přichází pomerančová košile. Upozorňuji na to, kolik vozů přejelo. Nevěnuje mé zprávě pozornost.

– Potřebujeme s vámi ještě něco sepsat. Nemáme tu momentálně auto. Svezete mě do Čáslavi, bude to rychlejší, spěcháte přece.

Odmítám.

– Ne, to v žádném případě neudělám, nezlobte se, ale nepovezu vás.

A tak se čeká na dopravu. Zase povídají někomu něco tou vysílačkou. A pak provázena VB vjíždím do doširoka otevřeného čáslavského náměstí a na určeném místě zastavuji. Na silnici u Drobovic se už dokontrolovalo. Na vyzvání vystupuji, zamykám. Pomerančová košile natahuje ruku pro mé klíčky.

– To má snad znamenat, že mi je chcete zabavit? Tak to tedy ne, klíče neodevzdám. Na to bych od vás musela dostat pořádné potvrzení, víte!

– Vy jste ale nedůvěřivá!

– Pane, povídám, – do této chvíle vím docela jistě, že v mém trabantu není ani jeden obraz. Chci tuhle jistotu mít dál.

(...)

 

nakladatelství Triáda 2017

ISBN 978-80-7474-207-1

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB