Peter McLean: Drake

Email Tisk PDF

McLean přebalUrban fantasy z Londýna: nájemný vrah a téměř padlý anděl hledají vykoupení, v cestě jim však stojí síly zla…

 

 

Don Drake je velmi zadlužený nájemný vrah, který umí vyvolávat démony. Svou práci nemá rád. Raději by popíjel v baru a od vražd i nadpřirozena dal ruce pryč. Jenže dluží peníze nesprávnému člověku — tedy nesprávnému démonu, samému šéfovi londýnského démonického podsvětí. Rozhodne se proto přijmout poslední zakázku, ale všechno se pokazí a Drake omylem zabije nevinné dítě. Teď se skutečně ocitá na černé listině. Jeho jedinými přáteli zůstávají arcidémon uvězněný ve starobylém artefaktu a téměř padlý anděl Trixie. Naneštěstí pro Drakea se poblíž nachází i Lucifer… Máli Drake najít odpuštění a klid, bude muset bojovat.

„Drsný, výstřední, vtipný, surový noir thriller s démony navrch,“ tak knihu popsal britský autor sci fi  Dave Hutchinson.

Knihu vydává Host. Do češtiny ji přeložila Michaela Macková.

Peter McLean (1972) se narodil poblíž Londýna, pohyboval se na norwichské alternativní scéně, kde střídal špinavé noční kluby se studiem bojových umění a praktické magie. Kromě psaní se od třinácti let věnoval kung fu. Pracuje v datacentru americké nadnárodní společnosti. Drake (2016) je jeho první kniha ze série Spálený muž. Druhý díl Dominion vyšel v angličtině na podzim roku 2016 a český překlad se připravuje na jaro 2018.

 

Ukázka z knihy:

Když jsem odbočoval do uličky, kde stojí Pelyňkův klub, bylo za deset čtyři. Jelikož jsem tam byl dost často, věděl jsem, kde přesně se zastavit, aniž bych se musel obtěžovat s hledáním záře. Přejel jsem rukou přes konkrétní místo na zdi počmárané graffiti a zamumlal vstupní heslo. Vstoupil jsem do zdi. Bylo to chladné a lepkavé, jako když projdete pavučinou. Nic víc na tom ale nebylo. Na druhé straně se nacházel malý nóbl bar, kde trávila večer lůza, která nebyla pozvána nahoru do klubu. Hlavní světla momentálně osvětlovala celý nechutně ušmudlaný bar. Takovéhle noční kluby ve dne z nějakého důvodu vždycky vypadají hnusněji než za tmy. Nevím proč, ale je to tak. Někdo by o tom měl napsat studii. A získat na ni pěkně tučný grant.

Bar byl opuštěný. Až na Pelyňkova osobního hlídače. Večerní oblek vyměnil za jedny ošoupané džíny, těsně obepínající jeho tlustá stehna, a za ten největší pletený černý svetr, jaký jsem kdy viděl. Vypadal tak ještě mohutněji, než jsem si pamatoval. Hlavu měl lysou jako koleno a z čela mu trčely obrovské rohy. Rukávy svetru měl vyhrnuté nad předloktí, která byla široká jako moje stehna. Kývl jsem na něj.

„Dobrý odpoledne,“ pozdravil jsem. „Mám schůzku s tvým šéfem.“

„Seš Drake,“ poznamenal. „Jo, Selina psala, že se stavíš.“ Vyndal z kapsy mobil a ukázal mi na něm zprávu, kdybych náhodou nepochopil, co tím myslí. Zdálo se, že je sám na sebe pyšný. „Pojď nahoru.“

Po schodech potažených tlustým červeným kobercem mě vedl do klubu. I tady byla rozsvícená světla, která teď ve dne naprosto ničila obvyklou atmosféru klubu. Rozhlédl jsem se kolem a přemýšlel nad tím, jak je, sakra, možné, že tohle místo v noci vypadá tak stylově. Nedělám si srandu, když říkám, že by někdo na téma příšernost nočních klubů ve dne měl napsat doktorskou práci. Kéž by mě to napadlo za mých studentských let!

Něco hrozně vysokého a nepřirozeně hubeného stálo za barem a leštilo skleničky. Pelyněk seděl v křesle u okna, pokuřoval a četl Financial Times. Na klopě drahého černého obleku měl popel z cigarety, vlasy si stále neumyl ani se neoholil. Když už jsem u toho, nemyslím si, že by se těmto činnostem kdy věnoval. Vzhlédl a uviděl mě.

„Drakeu,“ pronesl a kývl na mě. „Nechci bejt nezdvořilej, ale nemám moc času. Copak mi neseš?“

Odkašlal jsem si. Cítil jsem, jak se mi v žaludku obrátila Daveova houska se slaninou. Jako bych tam najednou měl stovky červů. Tohle nedopadne dobře. Celou cestu jsem se snažil vymyslet, co řeknu, ale moje myšlenky se stále vracely k oné blondýnce. Takže i teď jsem pořád netušil, co říct. Znovu jsem si odkašlal.

„A sakra,“ prohlásil Pelyněk a upřeně se na mě zadíval — vypadal jako obrovský úlisný lasičák. „Přinesls mi velký hovno, co?“

„No já,“ zadrhl jsem se. „Já…“

„Do prdele!“ vybouchl. „Nandej mu to, Connie.“

Nechápu, jak se něco tak velkého může pohybovat takovou rychlostí. Ale může. Hlídačova pěst narazila do mého žaludku silou rozjetého nákladního vlaku a já se octl na všech čtyřech dva metry od místa, kde jsem původně stál. Zalapal jsem po dechu. Houska se slaninou se s velkou pompou vrátila na světlo světa, a hlavně na Pelyňkův koberec.

„Hnus,“ poznamenal hlídač, jehož jméno bylo patrně Connie.

Nevtipkoval. Hřbetem ruky jsem si utřel sopel a zvratky a znovu se mi navalilo.

„Hele, Pelyňku,“ zalapal jsem po dechu. „Dej mi pár dní a já najdu způsob, jak—“

„Ne,“ přerušil mě Pelyněk. „Nenajdeš. Co myslíš, Connie?“

„Pochybuju o tom, pane Pelyňku,“ odpověděl Connie.

„Ty uděláš přesně to, co ti řeknu,“ pokračoval Pelyněk. „Rozumíš?“

Přikývl jsem. Pořád jsem se snažil popadnout dech. Nerozuměl jsem tomu. To ale stejně bylo jedno. Věděl jsem akorát, že už nechci další ránu od Connieho.

„Hodnej kluk,“ pochválil mě Pelyněk. „Protože moc dobře víme, že nemáš nejmenší šanci svůj dluh splatit, domluvíme se, že ho místo toho odpracuješ. Fér?“

Na kolenou v louži vlastních zvratků jsem nebyl zrovna v nejlepší vyjednávací pozici, a tak jsem jednoduše znovu kývl.

„Zvedni ho,“ přikázal Pelyněk.

Hlídač mě popadl za zátylek, jednou rukou mě zvedl a posadil do křesla naproti Pelyňkovi. Zasténal jsem.

„Díky, Connie,“ zabručel jsem.

„Jmenuji se Constantinos,“ poznamenal. „Ale nevadí, Connie je v pohodě.“

„Takže…“ začal Pelyněk, „…mám tu jeden problémek. A ty ho za mě vyřešíš.“

„Jakej druh problémku?“ zeptal jsem se.

„Takovej druh, kterej zvládáš nejlíp,“ odpověděl Pelyněk. „Potřebuju se zbavit nějakejch lidí.“

„Lidí?“ opakoval jsem po něm.

„Jo, opravdovejch lidí,“ potvrdil. „Kdyby to byli tvorové jako já, vyřešil bych si to sám, ale moji hoši jsou poněkud…“

Bez dalších slov máchl směrem ke Conniemu, který se tyčil nad jeho křeslem a jehož rohy pomalu škrábaly o strop klubu.

„Nápadní?“ navrhl jsem ten správný výraz.

„Jo, nápadní. To je to správný slovo. Ale ty ne. Takže ty to za mě vyřešíš. Něco přivoláš a pošleš to na ně. Nebo prostě půjdeš a proženeš jim hlavou kulku. Co já vím… Je mi jedno, jak to uděláš, ale uděláš to. Dlužíš mi to, Drakeu.“

„O koho vlastně jde?“ zeptal jsem se.

Řekl mi to a mně se znovu udělalo špatně.

Copyright © Peter McLean 2016

Originally published in the English language by Angry Robot Books, an imprint of Watkins Media Limited, under the title: DRAKE

Illustrations © Ivana Šáteková, 2017

Translation © Michaela Macková, 2017

Czech edition © Host — vydavatelství, s. r. o., 2017

ISBN 978-80-7577-029-5

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB