Wenzel Jaksch: Ztracené vesnice, opuštění lidé...

Email Tisk PDF



Jaksch přebalKniha přináší ucelenou sbírku sociálních reportáží z pera Wenzela Jaksche (1896–1966), které byly otištěny mezi lety 1924 až 1928 v centrálním orgánu Německé sociálnědemokratické strany dělnické „Sozialdemokrat“. Jaksch podnikal coby mladý novinář delší cesty po německy mluvícím československém pohraničí. Líčí tamní surové poměry, nebere si servítky, a ač mají reportáže výrazný stranický nádech, jenž také vystihuje ducha doby a zoufalou snahu o sociální zajištění těch nejchudších, poskytuje především jedinečný vhled do sociálních, politických a společenských podmínek soužití, přežívání a živoření v meziválečném pohraničí.

 

 


Peter Becher v předmluvě přibližuje nejen autora, ale i místo sociálních reportáží v jeho novinářské a politické činnosti: »Zobrazování Wenzela Jaksche politiky a historiky si silně protiřečí. Jedni mu vyjadřují uznání a častují ho poklonami jako Hitlerova protivníka, který bojoval za republiku až do konce a dobrodružně uprchl před nacisty, jako organizátora sudetoněmeckých sociálních demokratů v anglickém exilu, komentátora BBC, který ostře odsoudil zničení Lidic a označil ho za „nesmazatelné znamení hanby“, ale také jako tragického politika, jenž marně vystupoval proti sílícím Benešovým plánům odsunu. Druzí kritizují jeho národněsocialistický koncept, rozpracovaný ve třicátých letech 20. století, a prezentují ho jako politika, který chtěl údajně přeběhnout k Henleinově Sudetoněmecké straně, který sudetoněmecké sociální demokraty zrazoval od služby v československé exilové armádě a který se zasazoval o zachování hranic vytyčených mnichovskou dohodou i po válce.
Sbírka textů, které Jaksch napsal ve dvacátých letech pro list Sozialdemokrat, noviny Německé sociálnědemokratické „strany dělnické (DSAP) v Československu, může ukázat další tvář politika, jenž nebyl doma pouze na „velkých jevištích“ parlamentu a mezinárodních vztahů, nýbrž i na „malých scénách“ mezi dělníky a nádeníky, jejichž životní podmínky popsal v řadě sociálních reportáží. Ať navštívil obyvatele Orlických hor či Šumavy, teplickou průmyslovou oblast nebo krušnohorský kraj, severočeské tkalce či novoborské skláře, jeho pohled se vždy soustředil více na lidi než na krásy krajiny, na bídu a bezvýchodnou situaci běžných obyvatel. Již názvy jednotlivých reportáží napovídají, s jakými podmínkami se setkával: U našich nejchudších bratří, Ve spárech bytové nouze, Zoufalý boj jednoho průmyslového lidu, Obrazy sociální bídy z německočeského pohraničí. Jaksch se nezdráhal poukazovat na „finanční těžkosti, neporozumění ze strany státu a buržoazní rivalitu“. Byl si přitom
neustále vědom, že mnoho příčin pochází z minulosti: „pochybení doby předválečné“, „zničení statků za války“, „hospodářský chaos doby poválečné“. O to důraznější byl jeho apel na stát a obce, aby neúnosnou bídu zmírnily.«
Knihu vydává nakladatelství Academia v edici Historie. Edičně připravil Thomas Oellermann. Přeložila Zuzana Schwarzová. Vydání podpořil Česko-německý fond budoucnosti.

 

Ukázka z knihy:

Sozialdemokrat, 10. 2. 1926, č. 35

Ztracené vesnice, opuštění lidé…
Nejchudší tvář Šumavy.

I.
Existují místa s koncentrovanou lidskou bídou, oblasti, které přitahují sociální zlo své doby jako magnet, existují lidé, kteří jsou zatraceni k tomu, aby na svých bedrech nesli hlavní tíhu neštěstí celých tříd a generací. Takovým místem jsou německé lesní vísky na kraji světa, které se táhnou od Domažlic okresy Poběžovice a Hostouň podél bavorské hranice. Tam na sebe naráží hospodářská bída dvou států, tam sídlí malá rezervní armáda dělníků, kteří jsou v souladu se svým původem a sociálním postavením jako páté kolo u vozu všude tam, kde se plně rozvinul středoevropský výrobní proces. Dříve je z jejich chatrčí vytrhávala silná přitažlivost pulsujícího hospodářského organismu v Německu, vydávali se za obživou až do bzučivého shonu průmyslových oblastí, do tichých zákoutí zemědělských provincií. Pokud tato přitažlivost na přechodnou dobu polevila – a to se dělo pravidelně v zimních měsících – byli vypuzeni z okruhu pracujících jako první a utekli před hrůzami velkoměstské nezaměstnanosti zpět do svých vísek, kde spolu s ženou a dítětem dále vedli nejrozličnějšími způsoby boje se starou známou bídou. Tak vznikly ony dvojí existence, lépe řečeno poloviční existence, které jsou v západních a severních Čechách známy pod označením Sachsengänger nebo Bayerngänger, v jižních Čechách pak jako „fortgeheři“. Jejich sociální situace kolísala podle druhu práce v cizině a možnosti vedlejšího výdělku doma, v zásadě však byla mnohem horší než situace usedlého průmyslového proletariátu. Když se obrovská potřeba pracovních sil v průmyslových centrech změnila v důsledku války v chronickou nezaměstnanost, postihla tato změna nejhůře právě ty dělnické vrstvy, které byly odsouzeny následovat poslední dozvuky tohoto mechanismu. Bída
obyvatel je na postupu všude tam, kde je zdroj obživy koncentrován. Shluklá masa nezaměstnaných průmyslových dělníků si však vynutí pozornost a mrzké zajištění spíše než jejich bratři v utrpení v odlehlých vískách, protože bída schovaná v koutech tisíců osamělých chatrčí přestává působit jako účinná politická síla. Dokud existují nezaměstnaní ve městech a průmyslových oblastech, musejí nezaměstnaní venkovští proletáři, obzvlášť pak nekvalifikovaní putující dělníci, čekat tak dlouho, dokud bude hospodářská krize nutit jejich kvalifikované bratry přijímat i tunejchudobnější práci. V hustě obydleném pohraničí, které je předmětem následujícího líčení, je přes 3000 putujících dělníků od konce války odsouzeno k čekání, až výrobní aparát střední Evropy opět mobilizuje rezervní armádu
svých neškolených pracovních sil. O nich, které postihla poválečná hospodářská bída snad nejkrutěji, pojednává tato reportáž.

 

Folmava.
Soudruh Breitfelder nás vede z české pohraniční stanice Kubice (před Furth im Wald) do Folmavy na první setkání s nezaměstnanými. Nečekali jsme žádný veselý pohled, ale to, co jsme viděli a zažili hned na začátku našeho sociálního putování, předčilo naše obavy. Bezútěšný dojem, který nabízela místnost v hostinci, přeplněná ztrápenými a sklíčenými lidmi, by dokázal vystihnout pouze štětec velkého umělce. Obličeje zčásti popelavě šedé kvůli strádání, zčásti odulé a pokryté typickým vlhkým leskem, který prozrazuje různá stadia podvýživy. Oblečení bylo v průměru chudé, často však prozrazovalo zoufalou snahu skrýt příslušnost k lumpenproletariátu alespoň naoko. Nepřednesli jsme
žádný referát, pouze jsme v několika větách řekli, že jsme přišli, abychom se něco dozvěděli o místních poměrech. Tím propukl v šedé mase účastníků pohyb. Někteří měli odvahu vstát a vykřičet svou bídu z utrápených srdcí, jiní se ostýchavě přikradli, aby nám mezi čtyřma očima řekli, že oni i jejich rodiny trpí strašným hladem. Mladík, typ „poslušného dělníka“, povstal a vylíčil nám svůj úděl, potlačuje slzy zoufalství. Měl dobré místo v Bavorsku, ale musel narukovat do Československa. Když byl v roce 1923 osvobozen od vojenské služby, nemohl se již vrátit. Určitou dobu se protloukal díky nouzovým pracím, když však skončily i ty, už to „nešlo vydržet“. V únoru 1925 popadl svou mladou ženu a dítě a došel pěšky až do Straubingu v Bavorsku. Jeden sedlák je vzal nakonec do práce a chránil je před pokusy četnictva o vyhoštění, protože byl spokojen. Na podzim se mladík musel vrátit, nábytek našel vystěhovaný před svým nuzným nájemním bytem, týden pak putoval od chlíva k chlívu, než mu obec zajistila nové ubytování. Později jsme ho navštívili – nízká místnost, 2,3 metru dlouhá, 2 metry široká, vybavení: jedna postel a lavice. Pod ní asi pět kilogramů brambor jako veškeré zásoby potravin. Na okenním parapetu se choulil bledý čtyřletý chlapec, mladá žena je ve vysokém stadiu těhotenství. Má se opět vypravit na cestu do Bavorska…
Na potíže najít práci v Bavorsku se na setkání stáčí řeč ještě vícekrát. Žádost o zápis u příslušného pracovního úřadu stojí pět marek. Práce se přiděluje až ve chvíli, kdy jsou zaopatřeni všichni místní. V současnosti je možné získat zaměstnání pouze u sedláků. „Nelze si ho ale udržet,“ to znamená našetřit si něco na zimu.

 

Žijí z „lovu“.
Většina z nich se však za bavorskou hranici ani nedostane. Musí zůstat doma a – umírat hlady. Propuštěný traťový dělník, sedící u našeho stolu, přiznává, že spolu s pěti malými dětmi již nemá týdny co k jídlu. Důkazem je jeho vzezření. Starý „inman“ (nádeník u sedláka) vypráví o údělu své dcery. Její muž zemřel na podvýživu. Teď ji mají i se čtyřmi dětmi v rozmezí 3–12 let na krku rodiče, sami o žebrácké holi. Žádost o podporu obec zamítla s odůvodněním: „Do práce s ní!“ Ale kam? Další vypráví: Byl na práci v Bavorech u barona Voitenberga. Když se zdráhal odvádět půldenní práci a k tomu ještě hlídat celou noc – to vše za mzdu za devět hodin – byl propuštěn. Již dlouho je nezaměstnaný, doma má ženu s osmiměsíčním kojencem.
„A z čeho tedy žijete?“
Dotázaný poklepe tvrdými klouby o stůl:
„Musím chodit žebrat!“
„Tak, tak,“ potvrzuje postarší dělník, „hned po setkání musíme vzít ruksak a jít na lov.“ Pracoval 26 let v Bavorech, v roce 1923 byl odsud vykázán pro „komunismus“, ale nejdřív byl i se čtyřmi dětmi vězněn čtyři týdny v pevnosti Ingolstadt. Vdovec nyní bydlí s rodinou v obecním chudobinci, brambory a tu trochu mléka, které potřebují k přežití, získává žebráním. Když teď po přiznání oněch dvou padl i zbytečný stud ostatních, potvrzují také oni, že již týdny a měsíce žijí z žebroty. Nejenže však hrozí nebezpečí, že se domů vrátí k smrti unavení a s prázdnými kapsami, visí nad nimi i hrozba, že budou zatčeni předvedeni za „potulku“. V tomto světle byl více než oprávněný radikalismus jednoho nezaměstnaného, jenž při setkání vykřikl: „Kdyby pánové tam nahoře museli žít pár měsíců jako my, byly by na denním pořádku vraždy a žhářství.“ Další vznesl otázku, zda vůbec žijeme v civilizovaném státě: „Byl jsem v Albánii, ale tam měli lidé alespoň co jíst.“

 

Hladomor – bytomor.
Jak si mají lidé, kteří nemají již rok a den na chleba a brambory, zajistit střechu nad hlavou? Prostě nemohou. Především nemohou zaplatit nájem, který penězchtiví spoluobčané požadují i za ten nejošumělejší byteček. Podle výpovědí důvěrníků se ve Folmavě požaduje za pokoj 500 až 600 korun ročně. Pro dělníka cena závratná, pro nezaměstnaného nedosažitelná. Následkem pak je, že podobní lichváři raději nechají místnost prázdnou, než aby ubytovali nešťastného spoluobčana za únosných podmínek. Dojde i na zvyšování činží. Dokonce i obec Folmava zvýšila 62letému nezaměstnanému činži z 52 na 82 korun, tedy o 60 procent. To jsou plody „venkovského společenství“! Žádný div, že je na volná místa v obecním chudobinci taková tlačenice. Podívali jsme se tam. V jedné místnosti o 4 × 4,5 metrech jsme narazili na tři rodiny. Za místo na spaní slouží i koutek na půdě, nabízející dostatek výhledu na hvězdnou oblohu. „Každý má dvě prkna,“ říká jeden z obyvatel. Mysleli jsme si, že žertuje. Ale v dalším bytě, kde se na ještě menším prostoru tísnily rovněž tři partaje, jsme se dozvěděli, že každá rodina má skutečně přiděleno pár fošen, na které smí vstoupit. O používání společných kamen se strhávají  časté hádky. Musejí se tito lidé ještě vůbec bát pekla?

 

Utéct do města?
Zemědělci zneužívají bytovou nouzi k zajištění pracovní síly za pár šupů. Proto nemají sebemenší vůli zlo zmírnit. Invalidovi z Folmavy, který musí každý den docházet hodinu tam a zpět ke své trafice do Spálence a který si tam chtěl postavit domek, obec Spálenec žádost na přenechání vhodného kusu půdy šmahem zamítla. Mohl by jim tak ve vesnici přibýt další nezávislý člověk. Vykořisťovatelská libovůle majitelů bytů se však nejostudněji vybíjí na takzvaných inmanech, kteří – a to je specialita této oblasti – sice platí činži, ale navíc musejí téměř půl roku pracovat takřka zadarmo a být po celý rok k dispozici „domácímu“. O tomto pozůstatku středověkého otroctví bude řeč ještě později.
Navštívili jsme byt jednoho inmana. V malé světnici pět špuntů, muž a žena u kouřících necek. V posteli dívka, podle vzrůstu osmiletá, podle věku čtrnáctiletá, s chytrýma, přesto smutnýma laníma očima, se zarudlými tvářemi, v horečce. „Je to blednička,“ domnívala se ustaraná matka, přičemž toto označení v místní řeči může znamenat i souchotiny. – Tak se daří lidem, kteří odolali hříšným svodům velkoměsta a kteří se věnují „zdravé“, „posilující“ práci zemědělského nádeníka! Sousední inman nám ukazuje svůj slzící oční důlek. Nedávno o oko přišel při práci u sedláka a teď nedostává ani haléř důchodu, protože zemědělští dělníci dodnes čekají na řádné úrazové pojištění.

 

Boj o stroje.
Na folmavském setkání byla zmíněna i událost, která ukazuje v pravém světle neustále vytahované obvinění proti těmto nešťastníkům, že se prý straní práce. Ve Fuchsově Huti existovala až do poválečné doby brusírna skla a výrobna zrcadel. V roce 1921 byla zrušena, avšak akcionáři slibovali, že přijmou dělníky do svých továren v Chodově nebo v Kryrech. Dělníci slibům nevěřili a v roce 1922
se pokusili zabránit rozebrání strojů násilím. Zásah četníků poučil zákona neznalé lesáky, že kapitalisté mají ještě ve 20. století právo zničit jediným tahem pera skromné -  štěstí padesáti rodin. Dnes jde většina bývalých brusičů skla z Fuchsovy Huti o žebrácké holi. Jejich úděl je stejně smutný jako úděl anglických ludditů před sto lety. Tehdy ještě dělníci považovali stroje za své nepřátele, dnes za ně bojují jako za nenahraditelné zdroje obživy. Tady, stejně jako tam, semílá dělníky kolo kapitalistického vývoje a ti budou tak dlouho oběťmi pošetilého honu za ziskem, dokud se sami nestanou majiteli a pány strojů.

*
Přestože zážitky z jednoho dne dokázaly zaplnit celou jednu zprávu, byly pouhým úvodem zdrcujícího filmu o bídě, který uvádí s nepřekonatelným režijním mistrovstvím sám život. Cílem dalšího putování byl starý domov bídy v Nemanicích a okolí.

(Pokračování v následujících číslech.)
W. J.

 

Editor © Thomas Oellermann, 2017
Translation © Zuzana Schwarzová, 2017
ISBN 978-80-200-2692-7

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB