Pavel Juráček: Deník I / 1948 - 1956

Email Tisk PDF

 

Juráček přebalPrvní svazek monumentálního deníkového díla významného českého filmového režiséra. Nejde o běžný deník, ale o vyzrálé literární dílo, jedinečnou kroniku své doby. Z Juráčkova deníku vyšla dosud jen část zachycující šedesátá léta. Již ta ukázala, že jde o mimořádné dílo hodnoty nejen dokumentární.

 

 

Otázku vydání soukromých deníků řešil ve svých zápisech sám Juráček několikrát. Jeho názor je patrný například z deníkového zápisu pořízeného 3. července 1956, který je předznamenán citátem z Andrého Wurmsera: „Intimní deník je literatura. Člověk nikdy nepíše jen pro sebe,“ a také ze zápisu z 3. července 1956, který uvozuje i přítomné vydání: „Mé deníky budou cenným materiálem pro literární historiky, pro mé životopisce. Přiznej se. To není rouhání, to není svatokrádež ... Myslím si to a budu si to myslet, i kdybych to sebezuřivěji popíral. Vídám tlusté knihy: Pavel Juráček – Deník.“

Pavel Juráček chtěl být a byl především spisovatel. Psal povídky, filmové povídky, scénáře a tento deník, dílo zachycující život v Československu v průběhu třiceti let, a následně i v exilu v Německé spolkové republice. Juráček měl dramatický a vypravěčský talent, byl mistrem popisu, charakterizace a dialogu. Svůj deník psal rukou do 33. vázaných sešitů formátu A5.

Přítomná edice poprvé shrnuje celek Juráčkova deníkového díla v celku – ve čtyřech objemných svazcích. První svazek obsahuje texty psané od roku 1948 do roku 1956. Otevírají ho dětský deník, který si Pavel Juráček vedl ve svých 13 letech během pobytu na skautském táboře v Krkonoších, a jednotlivé zápisy ze školy. Jádro svazku pak tvoří deníky 1–11 (období let 1948–1956: studia na příbramském gymnáziu a přechod do Prahy; studium na Filologické fakultě UK). Edici z autorových rukopisů k vydání připravila a svazek jmenným rejstříkem a ediční poznámkou opatřila Marie Kratochvílová.

Kompletní edici Juráčkových deníků vydává nakladatelství Torst. První svazek bude veřejnosti představen ve čtvrtek 18. ledna od 19 hodin v Knihovně Václava Havla (Ostrovní 13, Praha 1).

 

Ukázka z knihy:

 

Příbram 10. června  Pátek

Půlnoc odtáhla kamsi do tmy. Vítr lomcuje okny a prohání smetí ulicemi. Tu a tam spadne několik váhavých kapek deště. Ticho. Zběsilé, bolestivé ticho. Nervosně žmoulám cigaretu. Chtěl jsem jít spát...

Co to bylo? Rána do hlavy? Probuzení? Paprsek světla?

Mrštil jsem pyžamem zpět do peřin a tupě jsem se zadíval na pohozené boty u postele. A pak, nedůvěřivě a bojácně jsem oslovil sám sebe. Sebe, slyšíš, SEBE! Vždyť jsem nepil. (Naposled ve středu.) Ona mne ukradla, ztratil jsem se jako přelud a zbylo ze mne jen tělo a hlas. Známe se měsíc a po těch třicet dní jsem žil jako poustevník, bez knih, bez myšlenek, bez sebe, bez psaní.

Všechno se utopilo v jejích očích a v klíně. Zkoušky jsem poslal k čertu a neznám nic než ji, ležící na znaku, s rukama chobotnice a prokletým, štědrým klínem. Večer, když jdu spát, kdesi hluboko dole v myšlenkách se ozývá ten starý Pavel Juráček, ale rychle ho odháním. Nehodí se mi. Prosím, nehodí se mi.

Jsem ztracen.

Je přesvědčena, že si ji vezmu. Zprvu jsem se toho děsil. Uhýbal jsem těm myšlenkám hlavou. A potom jsem se přistihl, jak toužím, aby o tom mluvila...

Jak to skončí? Proboha, jak to skončí? Nemohu být takový, jaký jsem v poslední době. Vysává mě víc než pijavice. Stává se ze mne jenom tělo.

Přestal jsem se bránit.

Jsem unaven. Nejraději bych položil pero.

V pravé kapse mám klíč od jejich domu. Pálí . . .

Položil jsem ho před sebe na stůl. Prokletý klíč! Kousek chladného kovu. Jako balvan na utopencově krku.

A mám ji rád! Ještě nikdy jsem tak nemiloval...

Úmorná tíha myšlenek. Nebylo by lépe mávnout rukou a jít spát? A těšit se na zítřek, dělat z dlaní misky, do kterých skrývám její ňadra...

Nepoznávám se. Jsem někdo jiný, cizí.

Stal se ze mne obyčejný člověk.

Spím, jím, miluji. Jen tři slova stačí na obsažení celého mého života. Ještě vím, že je to málo, strašně, zoufale, k pláči málo. Ale co zítra? Budu to zítra ještě vědět?

Odjedu do Prahy! Buď odjedu, nebo otupím a pak bude veta po mém psaní.

Co se to se mnou děje? Že bych byl už dospělý?

Nechci, ne, ne, ne! Nechci!!! Skoro drkotám zuby. Tíživý pocit strachu se náhle vplížil do pokoje. Nechci!!

Cigaretu, honem...

Já, já, ani nedovedu napsat, jak je to strašné. Nejsem schopný najít slova, utvořit větu... Už je to tady! Už je možná pozdě...

Rozpadne se mi hlava.

Pád snů, pád kapek za okny, všechno náhle padá...

Jako zámek z písku, na který napršelo.

Co se to děje?

Nic! Jen jsi se ztratil, kamaráde.

Ztratil, ztratil.

Utopil v dívčím klíně.

Tak končí všichni chlapci. V klíně se narodili, v klíně umřeli.

A bylo ještě tolik času...

Co teď? Nemám nic než sebe.

A ji.

Zoufale málo! Tak na hodinku k večeru v lese. Jenom na chvíli, na tu plamennou, všechno ničící chvíli. Co potom?

Trochu popela z toho, co jsem byl?

Ještě ne!

A možná, že už nyní píši jenom ze setrvačnosti...

Chce se mi spát.

K peru cítím nepřekonatelnou nechuť. Stalo se.

Chce se mi zařvat jako zvířeti, když se mu podlomí nohy a kulka pálí v hrudi. Zařvat! Tak, aby to slyšela celá ulice, aby věděla, že já, Pavel Juráček, ještě ne dvacetiletý, že já, Pavel Juráček, který chtěl perem dobýt svět, že jsem se rozdrobil a scvrkl na hromádku masa a kostí, a že ta hromádka každý večer hoří jako hranice odsouzenců. Hoří a v plamenech se kroutí a svítí a škvaří sny. Mé sny! Mé!!

Připadám si jako balonek z poutě. Jak se nadýmal. A pouhý, pouhopouhý sprostý špendlík na něj stačil. Stupidní obraz, že ano. Kýč! Můj život je v poslední době ještě horší než kýč. A já sám jsem kýč! Stalo se. Teď by měl přijít latinský citát. Chce se mi spát.

Do stehna mě v kapse tlačí klíč...

 

Praha 15. června  Středa

Dva dny v Praze. Vlastně tři, vždyť už je středa. Lépe je říkat: teprve.

Čtvrtek!

Pátek!

Sobota!

Jako údery do ohromného kotle.

V úterý budu dělat Šmilauera. Dal jsem si ho odložit.

Včera jsem měl dělat dějiny ČSR, ale nešel jsem.

Po prázdninách se asi zblázním.

4–5 zkoušek.

Tři dny ve Večerní Praze. Píšu bez sloves, protože mi čas neubíhá, ale hnije.

Jeho zápach mě skoro dusí.

Nic nedělám. V redakci se kapitálně nudím, téměř nepíšu, protože nemám co. Nijak nadšený nejsem.

A mám málo peněz. Musel jsem splácet dluhy a koupil jsem několik knih.

Včera jsem obědval čtyři smažená vejce, večeřel dva chleby s paštikou.

K snídani jsem dnes měl cigaretu. Teprve v půl desáté jsem vypil sklenici mléka a snědl dva chlebíčky.

Oběd: dvě vejce na měkko bez chleba.

Bylo mi z toho na nic.

Všechny hrnečky, které tu jsou, by pro chemika byly záhadou. Dlouho by dumal, než by se mu podařila analysa záhadné spečeniny na dně.

Káva + kakao + rum + holicí mýdlo + víno + zubní pasta + máslo + ovocné šťávy + sádlo + vejce + čaj. Směsí zbytků tohoto koloniálního zboží jsou zapatlaná dna a okraje veškerých nádob. A pak se z toho krmte! Umýt to nejde, vytřít také ne, protože utěrkou otíráme prach a někdy je v ní zabalený chléb.

Eh, život studentský, život veselý... Musel jsem si koupit lístky do mensy.

Umřel bych hladem.

Jak však zaplatím od ušití saka, neví snad ani Pánbůh.

Dnes je to měsíc...

15. května jsme byli s Tinkou na Březových Horách tančit a potom v lesíku nad Příbramí...

V neděli jsme se trochu pohádali. Vlastně ne ani pohádali. Prostě, nemluvili jsme na sebe a nevěděli proč. Večer už bylo všechno v pořádku a byli jsme v sokolovně na spartakiádním tanečním večeru. V půlnoci jsem jel se Slávkem Fordem do Prahy.

Tinka pojede na čtrnáct dní domů, do Prostějova. Mám strach, že se nevrátí.

A zároveň se divím, že mám strach.

Je ze mne totiž jakýsi robot. Ráno jdu do redakce, v poledne jdu odtamtud a celé odpoledne prospím. Trochu čtu...

Nevím, co mám zlostí a lítostí dělat. Proč jen jsem na tu praxi chodil? Ani den prázdnin nebude, žádné volno, nic. Do konce července Praha, celý srpen vojna a v září opět zkoušky. Nejraději bych byl, aby byl už listopad a všechno to bylo za mnou. Nic příjemného mne v několika příštích měsících nečeká.

A počasí...

Lidé mluví o skvrnách na slunci, o atomových výbuších, o Sibylině proroctví.

Ne a ne být teplo. Stále jen prší. To jen tu a tam se udělá na den, dva hezky, ale skončí to vždy bouřkou.

Od dubna ještě nebylo pořádně hezky. Takové ospalé, ufňukané nebe.

Stále mě bolí hlava.

Tinka má přijet do Příbramě až v neděli. Bude nudná sobota. A pak zase dlouhý týden. Konec června, teprve přijde červenec. Stále nemohu pochopit, že budu v Praze.

V sobotu jsme byli na Dobříši. Slávek, Jirka, Vašek, Tinka a já. Vyjeli jsme až v jedenáct večer. Kluci od osmi spravovali u Vopičků auto a já zatím seděl s Tinkou na zadním sedadle...

Když jsme vjížděli do Dobříše a když se před sokolovnou objevily hloučky lidí, hrklo ve mně. Vzpomněl jsem si na Zdenu. Ale nebyla tam. Jen pár udivených pohledů patřících mně a Tince. Dobříš je malý a je tam spoustu studentů. Každý ví, že jsem chodil se Zdenou.

Nestálo to tam za mnoho. Mizerná hudba (Valdauf) a spousta lidí. Kromě toho je Jirka zamilovaný do Tinky a cestou tam seděl s námi vzadu. Měl tedy dostatečný důvod být celý otrávený. Nakonec se ztratil a našli jsme ho teprve krátce před odjezdem ve společnosti několika dědů. Přijeli jsme v půl třetí v noci.

Co ještě napsat?

Že jsme konečně dostali letiště a že je skvělé? (V sobotu bylo slavnostní otevření. Dnes ráno jsem posílal Mirkovi pro jeho noviny fejeton o tom.)

Že nevím, kde budu bydlet o spartakiádě? (Koleje budou zabrané pro návštěvníky.)

Raději už skončím.

Tíživá nuda! Šero, tesklivě, bolest v hlavě, protivný nečervnový chlad.

Půjdu dolů do města koupit si Večerní Prahu. Jsem zvědav, kolik mi toho dnes otiskli.

Moc kouřím...

 

© Pavel Juráček – heirs, 2017

© Torst, 2017

ISBN 978-80-7215-544-6

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Čtvrtek, 18 Květen 2017 07:31 )  


Akademie Literárních novin vás zve na kurz

Soudobé československé a české dějiny – významná výročí 2018

Lektory kurzu jsou vědečtí pracovníci Ústavu soudobých dějin Akademie věd České republiky

Oldřich Tůma a Jiří Kocian.

Kurz se zabývá československými a českými soudobými dějinami v souvislosti s významnými výročími roku 2018: 1918 vznik samostatného státu ČR, 1938 Mnichovská dohoda, 1948 komunistický převrat a 1968 konec Pražského jara, a to v kontextu mezinárodních souvislostí včetně studené války.

Středa a čtvrtek 10. a 11. ledna 2018 * 10:00 hod. až 16:00 hod. * 20 účastníků * Korunní 810/104, budova D, Praha 10-Vinohrady * 2400 Kč včetně oběda a občerstvení

Kurz je akreditován MŠMT ČR

AKADEMIE.LITERARKY.CZ

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB