Michael Dobbs: Dům z karet

Email Tisk PDF

Dobbs přebalElegantní, prohnaný, metodický a zlý politik spolu se svojí manipulativní manželkou stoupají příčku po příčce po hierarchickém žebříku, aby dosáhli toho, po čem tak zoufale touží – po moci.

 

 

Politický thriller Dům z karet vyšel poprvé v roce 1989 a okamžitě se setkal se pozitivním přijetím u čtenářů i kritiků. Dobbs se tu totiž vypravil do prostředí, které sám velmi důvěrně znal.

Kniha se dočkala dvou pokračování a stala se předlohou dvou seriálových zpracování. První adaptace BBC s Ianem Richardsonem v hlavní roli je z roku 1990. Větší popularitu si získal americký seriál společnosti Netflix, v němž byl děj přenesen do Washingtonu. K tomu psal scénář autor knihy společně s hercem Kevinem Spaceym, jenž také ztvárnil titulní postavu – ta se ovšem nejmenuje Frank Urquhart jako hrdina knihy, ale Frank Underwood.

Michael Dobbs se narodil roku 1948 v anglickém Hertfordshiru. Studoval na koleji Christ Church v Oxfordu a později na Tuftsově univerzitě v americkém Massacussetts. V roce 1977 se vrátil do Anglie, vstoupil do Konzervativní strany (v té době v opozici) a stal se poradcem Margaret Thatcherové. Později převzal funkci partajního autora proslovů a začal mít pověst vynikajícího vyjednavače i zákulisního hráče. Pracoval mj. jako vedoucí kanceláře premiérky Thatcherové a za premiérování Johna Majora byl místopředsedou konzervativců. Roku 2010byl povýšen do šlechtického stavu a téhož roku zasedl ve sněmovně lordů.

Dům z karet vydává nakladatelství Argo, v novém překladu Petra Horáka.

 

Ukázka z knihy:

V šéfredaktorově kanceláři obvykle panovala dusná atmosféra hrozící pohromy. Ta ale teď vyprchala, vystřídal ji panický děs, který se co chvíli mohl vymknout kontrole. První vydání už bylo dávno v tiskárně a na hlavní straně se skvěl výrazný titulek Suverénní vítězství vládní strany! Titulek vznikl v šest hodin večer, volební místnosti se uzavřely až o čtyři hodiny později. Šéfredaktor deníku Daily Chronicle vsadil na svůj odhad výsledku voleb, chtěl ho mít na titulní straně i v ospalém čase prvního vydání. Pokud se trefil, přinesou jeho noviny tu zprávu jako první. Pokud se zmýlil, je až po krk v pořádném průšvihu a co nevidět se začnou slétat supi.

Byly to první volby, které Greville Preston prožíval jako šéfredaktor, a nebylo to dvakrát příjemné. Byl nervózní, neustále měnil titulky, zasypával politickou redakci nekončící řadou požadavků na změny v textu a mluvil čím dál vulgárněji. Nový vlastník vydavatelství Chronicle Newspapers ho přivedl před pouhými několika měsíci a stanovil pro něj jediné pravidlo, tak prosté, že jednodušší už ani být nemohlo: „úspěch“. Nepřipadalo v úvahu, že by jako šéfredaktor selhal. Bylo mu jasné, že druhou šanci už nedostane – v tomtéž duchu ostatně ani on sám nepociťoval pražádnou solidaritu se svými kolegy z redakce Chroniclu.

Účetní oddělení požadovalo okamžité úspory, následovalo nelítostné propouštění, v rámci „racionalizace“ vyhodili spoustu ostřílených novinářů a nahradili je méně zkušenými a podstatně levnějšími redaktory. Z ekonomického hlediska šlo o znamenité opatření, jenže pracovní morálka šla

do kytek. Zaměstnanci, kteří čistku přežili, tonuli v nejistotě, co s nimi bude, věrní čtenáři byli z nové podoby deníku rozpačití a Prestona bez ustání pronásledovalo tušení blížící se katastrofy. Jeho obavy nemínil majitel listu nikterak rozptylovat.

Prestonova obchodní strategie sice přinesla zvýšení nákladu a snížení prodejní ceny deníku, očekávané ekonomické výsledky se ale dosud nedostavily.

Preston byl drobný mužík, který do novin nastoupil s aurou jakéhosi nového Napoleona. V poslední době ale zhubl, musel začít nosit kšandy, aby mu nepadaly kalhoty, a lít do sebe litry kávy, aby mu nepadala víčka. Dříve vypadal jako klidný elegán, tenhle dojem se ale momentálně rozpouštěl v nesčetných krůpějích potu, které se mu perlily na čele. Brýle s tlustými obroučkami mu sjížděly ze zpoceného nosu. Míval ve zvyku zamyšleně bubnovat prsty o stůl, teď jimi nervózně luskal. Ze všech sil se snažil vypadat autoritativně, nedokázal ale zakrýt svou vnitřní nejistotu. Nejistotu, zda tuhle situaci zvládne, zda ještě vůbec kdy nějakou situaci zvládne. Nedávno přestal dokonce šoustat svou sekretářku.

Teď odvrátil zrak od televizních obrazovek, jež pokrývaly jednu ze stěn jeho kanceláře, a otočil se čelem k redaktorce, se kterou bylo vždycky těžké pořízení. „Jak jsi sakra přišla na to, že to nevyjde?“ zaječel. Mattie Storinová se nedala. Jako osmadvacetiletá byla nejmladším přírůstkem do politické redakce, nahradila jednoho zkušeného novináře, který upadl v nemilost účetního oddělení pro svůj zvyk vést interview nad opulentními obědy v restauraci hotelu Savoy. Přestože byla relativně mladá a do redakce přibyla teprve nedávno, věřila Mattie svému úsudku, což neschopní muži mylně považovali za tvrdohlavost. Často na ni někdo řval, zvykla si na to a neměla žádný problém odpovědět na křik křikem. Krom toho byla stejně vysoká jako Preston a „skoro tak krásná“, jak s oblibou vtipkovala na jeho účet. Co na tom, že jí skoro pořád civěl na prsa? Díky tomu získala tuhle práci a při hádkách s šéfredaktorem jí to párkrát pomohlo prosadit svou. Po sexuální stránce pro ni nepředstavoval hrozbu. Na to znala jeho sekretářku příliš dobře. A obtěžování ze strany nějakých prcků se zářivě červenými kšandami byla cena, kterou se uvolila zaplatit za to, že odešla na jih. Pokud přežije tady, může už pracovat kdekoli.

Obrátila se k němu čelem a ruce v obranném gestu strčila do kapes módních plandavých kalhot. Mluvila pomalu a doufala, že ji z nervozity nezradí hlas.

„Greve, do jednoho všichni vládní poslanci, s nimiž jsem mluvila během posledních dvou hodin, snižují své odhady. Zavolala jsem předsedovi volební komise v premiérově obvodu a ten mi řekl, že účast je asi tak o pět procent nižší, než se čekalo. Takže to sotva bude drtivý triumf vládní strany. Něco visí ve vzduchu. Ale žádné suverénní vítězství to tedy nebude.“

„Takže?“

„Takže jsi to s tím titulkem přepálil.“

„Blbost. Podle všech volebních odhadů vyhraje vládní strana se zatraceně velkým náskokem. A ty po mně chceš, abych změnil titulní stránku kvůli… čemu vlastně? Kvůli ženskýmu instinktu?“

Mattie věděla, že jeho chování mají na svědomí nervy. Každý šéfredaktor žije na ostří nože, tajemstvím úspěchu je nedat to na sobě znát. Na Prestonovi to ale znát bylo.

„Tak fajn,“ pokračoval, „v posledních volbách získali nad opozicí většinu o víc než sto křesel. Pověz mi teda, jak to podle tvýho ženskýho instinktu dopadne zejtra. Průzkumy tvrdí, že většinu udrží s náskokem zhruba sedmdesáti křesel. Co tvrdí naše malá Mattie Storinová?“

Postavila se na špičky, aby na něj mohla shlížet svrchu. „Když chceš, Greve, tak těm průzkumům klidně věř, ale venku se děje něco jiného. Stoupenci vládní strany nejsou zrovna dvakrát nadšení. K volbám vůbec nepůjdou. Vláda většinu udrží, ale o hodně menší.“

„Jasně,“ odfrkl si povýšeně. „A kolik to bude?“

Nemohla stát na špičkách věčně. Ve varovném gestu pomalu a důrazně zavrtěla hlavou, světlé vlasy jí přitom klouzaly po ramenou.

„Před týdnem bych řekla kolem padesáti. Teď ale počítám, že to bude míň,“ odvětila. „Možná o hodně míň.“

„Ježíš, to se nesmí stát. Celou dobu ty parchanty podporujem. Nesměj zklamat.“

A ty taky nesmíš zklamat, pomyslela si. Všichni věděli, jaká je šéfredaktorova pozice, že stojí uprostřed jedné z nejhlubších bažin britské žurnalistiky. Preston měl jediné pevné politické přesvědčení: jeho noviny si nemohou dovolit stát na straně poražených. Dokonce ani to ale nebyl jeho vlastní názor, zastával ho však nový majitel deníku, čistokrevný Londýňan prostého původu jménem Benjamin Landless. Jednou z mála příjemných vlastností tohoto muže bylo to, že se neobtěžoval předstírat nějakou rezervovanost a nesnažil se své skutečné názory skrývat, naopak, bezostyšně je vystavoval na odiv veřejnosti. Trvale připomínal svým už tak dost vystresovaným zaměstnancům, že díky vládní politice se dnes vyplatí spíš koupit deset nových redaktorů než jeden nový deník, „takže nebudem vládu zbytečně nasírat tím, že bysme pomáhali tý zkurvený opozici“.

Landless držel slovo. Rozrůstající se armáda jeho novin bojovala za vládní stranu a na oplátku od ní očekával patřičný volební výsledek. Nebyla v tom sice žádná logika, Landless ale věděl, že racionální uvažování mu nijak nepomůže vymačkat ze svých zaměstnanců maximum.

Preston přešel k řadě televizních obrazovek a upřeně se na ně zadíval. Doufal, že přinesou lepší zprávy. Mattie to zkusila ještě jednou. Posadila se na roh rozměrného šéfredaktorova stolu, před hromadu předvolebních průzkumů, jimž její šéf tak slepě věřil, a dala se do systematického výkladu.

„Greve, podívej se na to v širších souvislostech. Tenkrát, když Margaret Thatcherovou konečně donutili zaklapnout tu její kabelku a odejít do důchodu, všichni volali po změně politického stylu. Měla přijít nová móda. Něco méně drsného, méně arogantního. Všichni už měli dost politické inkvizice a despotické vlády nějaké zatracené ženské.“

Tomu bys měl rozumět, obzvlášť ty, pomyslela si.      „A tak si, chytráci, vybrali Collingridge. A to jenom proto, že dobře vypadal v televizi, byl milý ke starším dámám a působil dojmem nekonfliktního člověka,“ pokrčila pohrdavě rameny. „Jenže tím ztratili šmrnc. Jejich politika je teď jako rýžový nákyp, straně chybí nadšení a energie. Ke kampani přistupoval premiér s elánem učitele nedělní školy. Ještě týden poslouchat ty jeho jalové kecy, a opozici by volila i jeho žena, aspoň myslím. Chce to změnu. Nutně.“

Preston se odvrátil od televizních obrazovek a mnul si bradu. Podle všeho ji aspoň poslouchá, když už nic jiného. Už podesáté během toho večera dumala Mattie nad tím, zda šéfredaktor užívá lak na vlasy. Tušila, že pod jeho přepečlivě udržovaným, neposkvrněným účesem se ukrývá počínající pleš. Každopádně si vytrhává obočí. Teď se ujal slova.

„Tak fajn, necháme teď stranou mystiku a budeme se držet studené řeči čísel, ano? Jakou získají většinu? Vyhrají tyhle volby, nebo ne?“

„Tvrdit, že nevyhrají, by asi bylo neuvážené,“ odvětila.

„A já nemám sakra vůbec v plánu jednat neuváženě, Mattie. Když získaj většinu, jakoukoli, bude mi to stačit. Hergot, za týhle situace to bude docela úspěch. Vlastně historickej úspěch, když se to tak vezme. Vyhrát čtvery volby za sebou, to tu ještě nebylo. A tak to taky stojí na naší titulní straně.“

Preston svůj proslov rázem utnul, popadl lahev šampaňského, co stála na knihovně, a nalil si sklenku. Jí nenabídl. Začal hrabat v nějakých papírech a dával tím najevo, že rozhovor je u konce. Jenže Mattie nebylo tak snadné odbýt. Její dědeček byl jakýsi novodobý Viking, v bouřlivých měsících na počátku roku 1941 uprchl z nacisty okupovaného Norska, přeplul na děravé rybářské bárce Severní moře a vstoupil do Královského letectva. Mattie po něm nezdědila jen světlé vlasy a severské rysy, ale také tvrdohlavou náturu, což se méně schopným mužům ne vždy líbilo. Ale, sakra, co už!

„Počkej chvilku. Zeptej se sám sebe: co asi tak přinesou další čtyři roky Collingridgeovy vlády?“ namítla Mattie. „Možná je na funkci premiéra prostě moc hodný. Jeho program je tak strašně nijaký, že se hned v prvním týdnu volební kampaně rozplynul jako pára nad hrncem. Ten chlap nic nového nevymyslel. Má jediný plán: zkřížit prsty pro štěstí a doufat, že Rusové ani odbory nebudou moc zlobit. Myslíš snad, že lidi opravdu chtějí tohle?“

„Rozkošně řečeno, Mattie, jako obvykle,“ ušklíbl se šéfredaktor a na tvář se mu vrátil povýšený výraz. „Jenže se pleteš. Naši čtenáři chtějí stabilitu, a ne revoluci. Nejsou dětinští, nepotřebují dělat zbytečné scény a ještě si u toho pod sebou řezat větev.“ Kýval vztyčeným prstem, trochu jako dirigent, když pomáhá nalézt rytmus hudebníkovi, který udělal chybu. „Takže pár let plnejch teplýho piva a kriketu nebude vůbec od věci. A náš kámoš Collingridge zůstane v Downing Street a to bude naprostá paráda!“

„Bude to zatracenej průšvih,“ zamumlala a obrátila se k odchodu.

 

House of Cards

Czech edition © Argo, 2017

Copyright © Michael Dobbs 1989

Translation © Petr Horák, 2017

ISBN 978-80-257-2061-5

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 


Akademie Literárních novin vás zve na kurz

Soudobé československé a české dějiny – významná výročí 2018

Lektory kurzu jsou vědečtí pracovníci Ústavu soudobých dějin Akademie věd České republiky

Oldřich Tůma a Jiří Kocian.

Kurz se zabývá československými a českými soudobými dějinami v souvislosti s významnými výročími roku 2018: 1918 vznik samostatného státu ČR, 1938 Mnichovská dohoda, 1948 komunistický převrat a 1968 konec Pražského jara, a to v kontextu mezinárodních souvislostí včetně studené války.

Středa a čtvrtek 10. a 11. ledna 2018 * 10:00 hod. až 16:00 hod. * 20 účastníků * Korunní 810/104, budova D, Praha 10-Vinohrady * 2400 Kč včetně oběda a občerstvení

Kurz je akreditován MŠMT ČR

AKADEMIE.LITERARKY.CZ

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB