Marit Reiersgardová: Závěje

Email Tisk PDF

závěje přebalDetektivka z prostředí malého norského města, kde každý něco skrývá a kde i samotní vyšetřovatelé mají svá dobře střežená tajemství.

 

 

Je 25. ledna, hustě sněží. Úzké silnice městečka Lier v okolí Drammen protahují sněhové pluhy. Odhrnovaný sníh se vrší na krajnici do vysokých závějí, počasí je, že by psa ven nevyhnal. Toho dne zmizí beze stopy pětiletá Oda. Téhož dnes najde student Raimo mrtvé tělo známé místní malířky Vibeke Hansenové. Rozbíhá se vyšetřování, policie začne vyslýchat místní obyvatele. Všichni se tu znají, každý něco ví, každý má nějaké problémy, každý něco skrývá, dokonce samotní vyšetřovatelé mají svá střežená tajemství. Dny ubíhají, v případu stále není jasno, a tak se Odina zoufalá matka rozhodne vzít věci do vlastních rukou…

Marit Reiersgardová situovala děj do míst, kde vyrostla a kde dodnes žije, a roli vyšetřovatelů svěřila dvojici velice rozdílných postav: kulaťoučké a veselé matce-samoživitelce Bitte Roedové a dlouhovlasému Verneru Jacobsenovi vyznačujícímu se zálibou v pletení. Přestože v knize nestříká krev a neobjevují se v ní násilné scény, jen poctivá mravenčí detektivní práce, nechybí jí napětí ani momenty překvapení a dokáže čtenáře zcela strhnout.

Vydává Kniha Zlín v edici Thrill.

 

Ukázka z knihy:

Z okna své kanceláře ve druhém patře policejního ředi­telství v Drammen hleděl vrchní komisař Verner Jacob­sen na neproniknutelnou chumelenici. Myslel si, že má rád sníh ve všech podobách, ale pravda byla, že něco ta­kového ještě nikdy nezažil. Ten sníh, který měl rád, byl lehký, slušně vychovaný, znal návštěvní hodiny a měl dost zdvořilosti na to, aby nezůstával ležet na chodní­cích. Sníh, který řádil na ulicích teď, však byl ďábelský, bezostyšně se vršil a bylo třeba ho odstraňovat silou. By­lo k neuvěření, že někde tam nahoře vůbec pobývá slun­ce. Verner sotva viděl záblesky řeky tekoucí za budovou policejního ředitelství. Dělila město vedví, navzdory snahám scelit obě části nesčetnými mosty.

Od minulé středy špatně spal. Ten den ho totiž bru­tálním způsobem dohnala jeho minulost. Dostal e-mail od Trine. Na telefonu měl také dva zmeškané hovory a čtyři esemesky, na které zatím z nedostatku odvahy neodpověděl. Dokud neodpoví, může se dál tvářit, ja­ko by se mu život nezměnil. Měl však vědět, že Trine se objeví znovu. A měl vědět, že zamlčovat pravdu je totéž jako házet mrtvolu do vody – dříve či později vy­plave. Vrhl pohled na nástěnné hodiny. Stihl bych pár řad, pomyslel si a vytáhl nejspodnější přihrádku zásuv­kového dílu pod psacím stolem. Shlédl na pár rozple­tených ponožek. Objevil před časem vlnu, která vytváří vzor úplně sama od sebe. Míhání jehlic a pohled na to, jak vlna tvoří proužky a tečky, aniž by o tom sám musel přemýšlet, ho zbavovaly stresu. Ne. Rozmyslel si to a zásuvku rázně zavřel. Ještě si před poradou stačí přečíst několik hlášení. To, že problémy zmizí, jestliže se nechá pohltit prací, byla lživá naděje, jíž se rozhodl podlehnout. Jaká ironie v případě člověka, který hledá pravdu, musel připustit. Lež nesnášel. A to jsem přitom lhal osmnáct let, pomyslel si a ucítil, jak ho pod hrudní kostí tlačí pocit studu.

Dnes přijde nováček, který má nastoupit na místo po vyšetřovateli Karlu Eliassenovi. Karl odešel do penze. Vernerovi bude chybět. Pracovali spolu celé roky, od chvíle, kdy začali sloužit v jednom autě u pořádkové jed­notky, až doposud. A přestože věkový rozdíl mezi nimi byl velký, cítil se Verner vždycky jako Karlův vrstevník.

Přejel si rukama po hlavě, po přísně uhlazených vla­sech, a utáhl si culík, pak se spěšně pustil dlouhými chodbami. Vstoupil do jedné z malých zasedacích míst­ností, našel si místo na konci oválného stolu, pokývl Heikimu Stenvaldovi, Idě Madsenové, Mariusi Moe­ovi, Hildegunn Ebbestadové a šéfovi kriminálky Tho­masi Lindstrandovi. Jedno místo bylo volné. Pro no­váčka. Verner zabubnoval prsty do stolu. V téže chvíli se otevřely dveře.

– Omlouvám se…

Potřásala hlavou. Jako pes, kterého právě pustili do­vnitř po procházce v dešti, pomyslel si.

– To je ale počasí!

S napřaženou rukou obešla kolegy u stolu. K Verne­rovi se dostala nakonec. Ruku jí stiskl pevně a rozhod­ně. Měla ji buclatou, ledovou, téměř bez barvy a nepa­trně pudinkovitě ochablou. Zaplašil asociace, které to v něm vyvolalo, a proto nechápal, proč jí rukou třásl o něco déle, než bylo nutné.

– Bitte Røedová, představila se a zpevnila trochu stisk, jako by jeho averzi vycítila.

– Vrchní komisař Verner Jacobsen, odvětil Verner a přitom si ji změřil. Převyšovala ho o hlavu a v očích se jí třpytilo jakési dětinské očekávání. Zdálo se, že se snad každým okamžikem chystá propuknout v smích. Posa­dila se na volnou židli vedle něj.

– Bitte?

Neměl rád, jestliže se lidé představovali zdrobnělina­mi svého jména. Proč neřekne prostě Birgitte?

– Ano, jenom Bitte. Máte s tím problém?

Zavrtěl hlavou. Proboha, je to jedna z těch ženských, které potřebují nutně dokazovat, že jsou na tohle po­volání dost drsné.

– Možná měli v úmyslu mě pojmenovat bitteliten, maličká, jenže…

Poplácala se zlehka po břiše. Tvář se jí rozštěpila zvučným smíchem. Knoflíky korálově červené halenky sváděly beznadějný boj o udržení obou předních dílů u sebe. Když si přitáhla židli ke stolu, aby se jí lépe sedělo, ňadra se jí povážlivě zahoupala. Byla tlustá kompaktně, tak nějak pevně. Kdybych ji píchl prstem do nadloktí, pomyslel si Verner, jsem si jistý, že by se odpružil. Náhle ho přepadlo nutkání si na ni sáhnout. Zmátlo ho to. Seber se, vyčinil si, ta ženská se ti nelíbí.

Šéf kriminálky Thomas Lindstrand si netrpělivě od­kašlal. Čistě z povinnosti nechal kolovat tác s polovi­nou šlehačkového dortu.

– Víte, včera se s námi loučil Karl Eliassen…, dodal na vysvětlenou s pokývnutím k Bitte Røedové.

– Nabídněte si, jestli máte někdo chuť. A samozřej­mě bych tu rád přivítal vás, inspektorko Røedová. Paní Røedová se k nám právě přistěhovala z Osla. Jak už všichni jistě víte, pracovala mimo jiné jako vyšetřova­telka v kanceláři policejního náčelníka v Lilleheia a na Grønlandu sloužila jak na pořádkovém oddělení, tak na oddělení prevence.

– Dáte si dort?

Verner jí přistrčil tác. – Měli jsme ještě melouny, ale došly…

Občas totiž v žertu prohlašovali o lidech z oddělení prevence, že jen melou pantem, a jemu ta myšlenka na­jednou mimoděk vylétla z úst. Bitte se na něj zadívala, oči se jí zúžily. Jako dvoje dveře pootevřené na škvíru. Verner viděl, jak jí pohled plane.

– Děkuju, jsem připravená na vraždy a věnečky.

Jeho vtip se obrátil proti němu. Napjal rty v cosi jako úsměv. Proboha, jak je ta ženská křečovitě veselá. Jis­tě má doma na nočním stolku hromady takových těch knih o pozitivním myšlení a o tom, jak má člověk mít rád sám sebe. Všiml si, že si lačně nabrala dort a s talířkem v ruce se nenuceně opřela. Je tlustá, říkal si. A ty váčky pod očima… jako by za ně mohla tíha úspěchu. Ovšem pohled měla vřelý. Intenzivní. Živoucí. Halen­ka jí slušela.

– Hmm. Vynikající dort, že? zamumlala mezi dvěma sousty.

Verner rádoby lhostejně pokrčil rameny a obrátil po­zornost k šéfovi kriminálního oddělení.

Thomas Lindstrand je informoval o nejnovějším vý­voji v rozpracovaných případech a rozdělil jim pracov­ní úkoly.

– Máme tu jeden případ zmizení, sdělil jim. – Hol­čička, Oda Isabel Sørensenová, pět let. Ztratila se včera večer, když si hrála venku před domem v Lieru. Ver­nere…?

Verner vzhlédl a přikývl. Neměl rád případy, v nichž figurovaly děti, nebo přesněji řečeno neměl rád děti.

Uváděly ho do rozpaků. Byly to nevypočitatelné by­tosti s vlastní logikou, kterou už dávno zapomněl nebo vytěsnil.

– Červený kříž i naši lidé ji bezvýsledně hledali ce­lou noc, pokračoval Lindstrand. – Zmizela beze stopy. Můžeš s sebou vzít Bitte Røedovou. Je třeba, aby se zapracovala co možná nejrychleji. Proberete spolu po­drobnosti z hlášení cestou?

Lindstrand přátelsky pokývl k Bitte, která právě seškrabovala z talíře poslední zbytky šlehačky, pak jim přes stůl přistrčil papíry.

– Dobře, přikývl Verner. – Vyrazíme okamžitě. Jste připravená?

Bitte si olízla ústa a přitáhla si hlášení.

Cestou z města uvízli v zácpě v Bjørnsonově ulici.

– To musí být hrůza bydlet v tomhle, podotkla Bitte a pokývla k panelákům s balkony natřenými na stří­dačku červenou a žlutou barvou. Všechny do jednoho se obracely přímo na frekventovanou silnici se dvěma jízdními pruhy v každém směru.

– A k tomu takový krásný výhled! pokračovala a za­dívala se na druhou stranu silnice, jíž nastavoval záda obchod s elektronikou Elkjøp a předváděl popelnice, palety a průhledné pytle plné recyklovatelného plastu.

– Je tu ale spousta dobrých autosalonů, zamumlal Verner.

Zastavil na červenou a nechal přejít skupinku mla­dých lidí s batohy, kteří mezi sebou táhli ještě kufr.

– Nikdy se tu nezorientuju, povzdechla si Bitte. – Je to tu samá křižovatka a kruháč, tuhle pod most, tamhle přes most… Už chápu, proč lidi říkají, že Drammen je největší křižovatka v Norsku.

– To už dávno neplatí, opáčil Verner nevrle. – Drammen je dneska víc než jenom „díra u E18“, copak jste to nepostřehla? 

– Ale ano. Slyšela jsem, že dneska je ta „díra“ plná hrdosti. Město na řece. Tak se mu teď říká, ne?

Verner přikývl.

Když konečně najeli na dálnici, sjížděla se vozidla do jednoho pruhu. To ovšem některým řidičům nebrá­nilo v pokusech o riskantní předjíždění.

– Lidi jsou magoři, okomentovala to Bitte a jedním okem nakukovala do hlášení, zatímco druhým pozoro­vala nového kolegu. S největší pravděpodobností bude mladší než já, říkala si, ačkoli má ostře řezaný obličej se svěšenými rysy. Jistě proto, že je tak hubený. Hubeňou­ři často mívají takovýhle ostrý výraz. Navíc má zbráz­děnou kůži, jako by měl v dospívání hrozné problémy s akné, které ho poznamenaly až do dospělosti. Přesto byla jeho tvář nepochopitelně přitažlivá. Možná kvůli těm očím?

– Nevěřím tomu, že zmizela beze stopy, pronesla rozhodně.

– Proč? zeptal se jí Verner s pohledem pevně upře­ným na silnici.

– Beze stopy?! No tak! Copak jste si ničeho nevšiml? Sněží.

– No právě, namítl Verner.

Samozřejmě. Sněžení za posledních čtyřiadvacet hodin bylo nejhorší, jaké kdo pamatoval. Žádná stopa ho nemohla přežít. Bitte si uvědomila, jak jí planou tváře. Co si Verner Jacobsen musí myslet o jejích kriminalis­tických schopnostech? Nebere ji vážně. Měla si oblék­nout tu modrou halenku. Korálově červená! Co si asi tak myslela? Že se předvede? A teď tady ve svých dvaačtyřiceti rudne.

– Myslela jsem tím, vykoktala, – že snad matka mu­sela okamžitě uvidět její stopy, ne?

Verner se tvářil, jako by její otázku přeslechl.

– Píše se tam, jak dlouho byla holčička bez dozoru? 

Bitte si prstem ukazovala v hlášení a po chvíli zavr­těla hlavou.

– Zmizela kolem páté, ale nepíše se tu nic víc, než že ji hledali celou noc. Její matka Solveig Sørensenová vypověděla, že stopy byly všude, ale že se nedalo určit, kdy byla holčička na kterém místě. A ve chvíli, kdy ji začala hledat, už stopy zapadávaly.

Bitte odložila hlášení do klína.

– Nejpravděpodobnější je, že tam matka hystericky pobíhala ve snaze holčičku najít, a tím případné stopy zničila, dodal Verner.

– Máte děti? zeptala se ho Bitte.

– Souvisí to nějak s případem?

Bitte pokrčila rameny.

– Samozřejmě bych taky dostal strach a udělal bych totéž, pokračoval Verner. – Odbočit máme tady?

Sjeli z dálnice. Značka je upozornila, že je čekají ser­pentiny. Na jednom místě ležel na vozovce sesunutý sníh. Los, pomyslel si Verner a zpomalil. Kolem nich se uzavíral les, ale mezi stromy se prozatím ještě da­la místy zahlédnout dálnice. O chvíli později, poté co se silnice narovnala a les opět uvolnil místo řídkému osídlení, zaparkovali před hnědou jednopatrovou bu­dovou patřící Solveig Sørensenové a jejímu manželovi Erikovi.

 

Copyright © Gyldendal Norsk Forlag AS, 2012

Translation © Kateřina Krištůfková, 2016

ISBN 978-80-7473-433-5

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

banner Pidivadlo

Partneři

 Divadlo v Dlouhe logo  logo Českých center

VOŠH logo v barvě
www.vosherecka.cz