Jerome Klapka Jerome: Čas mého života

Email Tisk PDF

 

Klapka přebalKdyby se uspořádala anketa o nejčtenějších a nejslavnějších humoristických knihách západního světa, dozajista by jedno z předních míst obsadilo dílo Tři muži ve člunu (o psu nemluvě). Pro českého čtenáře je představa britské humoristické prózy přelomu 19. a 20. století spojena automaticky s jeho autorem Jeromem Klapkou Jeromem.

 

 

Co však víme o osobnosti, životě a době umělce, který nás líčením potrhlého říčního výletu dodnes přivádí k záchvatům smíchu? 

„Pokud si představujete, že se Jerome narodil do středostavovské rodiny, napsal Tři muže ve člunu, zbohatl, nabyl slávy a potom umřel, čeká vás jízda, po níž budete opravdu koukat,“ píše v předmluvě k Jeromově autobiografii Čas mého života současný britský spisovatel Joseph Connolly.

Autobiografii vydal Jerome v roce 1926, pouhý rok před smrtí, kdy už se potýkal se zdravotními problémy. Svým typickým duchaplným, výstižným stylem a zároveň bez servítků se v ní vrací do krásných i krušných časů svého dětství a dospívání, k rodičům a smutku z jejich ztráty. Vzpomínky na chudobu a výchovu ve viktoriánské Anglii a v poměrně vypjatém náboženském duchu střídají historky o prvních krocích ke spisovatelské slávě, následných úspěších i potížích s kritikou, divadlem a tehdejšími nepříliš přívětivými zákonitostmi nakladatelského světa. Komentářům neujdou ani autorovi slavní kolegové, Amerika a cesty po Evropě, které si mohl dovolit, když konečně prorazil, a které ho poté inspirovaly k dalším dílům. Dozvíte se, jak přišel k tak zvláštnímu jménu, rovněž skutečnou totožnost George a Harrise ze Tří mužů ve člunu, o Jeromových velmi ctižádostivých cílech (téměř do jednoho naplněných), o značných zkouškách, přičemž každá taková epizoda je samostatná, čtivá, prostoupená suchým anglickým humorem. Možná se budete přitom všem ptát, zda byl Jerome šťastný člověk. Patrně byl, v tom každodenním smyslu slova, až do první světové války (během níž, už po padesátce, Jerome naprosto mimořádným způsobem sloužil své vlasti, jak detailně a nezapomenutelně popisuje v předposlední kapitole). Nicméně děsivé věci, kterých byl svědkem, a jeho vlastní stále problematičtější zdravotní stav ho změnily a přivedly k větší příkrosti v postojích, než by se zdálo možné u autora Tří mužů ve člunu. V autobiografii nalezneme také upřímně vážné poznámky k tématům, jako je krutost vůči zvířatům, rasismus a hrůzy války. V závěrečné kapitole Jerome analyzuje svůj vztah k Bohu a křesťanské výchově.

Memoáry s bohatou obrazovou přílohou vydává k 90. výročí autorova úmrtí nakladatelství Vyšehrad. Kniha v překladu Milana Žáčka vychází poprvé česky 16. března 2017 v rámci Velkého knižního čtvrtku.

 

Ukázka z knihy:

 

Nemohu se ubránit dojmu, že Londýn byl za mých mladých časů útulnějším místem k životu. Mimo jiné proto, že v něm nebylo tolik lidí. Život nebyla jedna nekonečná pranice. Byl v něm čas na sebeúctu, na zdvořilost. Člověk se z něj také rychleji dostal. Za letních odpolední vyrážely čtyřkolové kočáry tažené dvěma páry koní do Barnetu, Esher Woods, Chingfordu a Hampton Courtu. Nyní nasednete do autobusu a dojedete dál, ale napřed musíte projet nekonečnými mílemi městské zástavby. A nakonec zjistíte, že jste jen uprostřed dalšího davu lidí. Před čtyřiceti lety jste se ubírali kolem luk a stinnými alejemi a při­jížděli jste do líbezných zahradních restaurací s travnatými plochami na hraní bowls, s ptactvem a odlehlými zákoutími.

Večer nás autobusy za tři pence dovezly do Cremorne Gardens, kde hrály kapely a kde jsme tancovali a večeřeli pod tisícovkou bli­kotajících světel. Nebo jste tam šli pěšky přes vesnici Chelsea, kolem starého dřevěného mostu. Battersea Park se teprve rodil a zeměděl­ská půda se táhla až přímo k Temži. Všechny dámy možná nebyly tak ctnostné, jak byly krásné, ale širé nebe a tekoucí řeka je zbavovaly veškeré nízkosti. Pod korunami stromů a na pěšinách mezi květino­vými záhony jste si mohli představovat i stín romantiky. Děvčata jste mohli potkat i v Argyll Rooms, u Evanse a na dalších všednějších místech. Ale i tak byla tato shromaždiště lidštější a méně syrová než současné orgie na ulicích. Módní společnost popíjela čaj, a zůstávala na večeři, ve vznešeném podniku U hvězdy a podvazku a domů jezdila přes Richmond Park a Putney Heath v lehkém čtyřkolovém faetónu nebo vysokém dvoukolovém kočáru. Řeka byla rušná dopravní tepna. Parníkem jste si mohli zajet k Lodi v Greenwichi na legendární rybí večeři a tu zapít lahví Mouton Rothschild v ceně osmi šilinků a šesti pencí. Nebo jste mohli pokračovat dál, k Sokolovi v Gravesendu, kde byl z dlouhé jídelny výhled na řeku a kde jste mohli pozorovat lodě tiše klouzající po večerní Temži. V neděli jste za půlkorunu dopluli do Southendu a zpátky. Na palubě jste si bez omezení mohli dopřá­vat čaj a za devět pencí si dát krevety s řeřichou. My, mladí pánové, jsme za jídlo mnoho neutratili, a vypasená servírka se jen smála, když nám přinášela další hromadu tlustých krajíců chleba s máslem. Byl jsem na Princezně Alici, když absolvovala svou poslední dokončenou plavbu. Příští neděli šla ke dnu a skoro všichni na její palubě utonuli. Účastnil jsem se i poslední dokončené plavby Lusitanie z New Yorku. Nechtěli nám dovolit přistát v Liverpoolu; museli jsme zakotvit v ústí Mersey a na břeh nás dopravili ve vlečných člunech. Byli jsme až po čáru ponoru naložení municí. Myslím, že tehdy nesla ozna­čení „zemědělské stroje“. Běžná byla lidová varieté. Byla to tehdejší repertoárová divadla. Seděli jste tam na lavicích a jedli smažené sur­movky s brambory a pili pivo. Velkým tahákem býval Sweeney Todd, holič z Fleet Street, ale na paty mu šlapala Maria Martinová aneb Vražda v Červené stodole. Oblíbený byl i Hamlet, osekaný na pětačtyřicet minut a sestávající převážně ze soubojů na meče se širokou čepelí. Rohov­nická klání se konala na hackneyských mokřadech, obvykle v neděli ráno; a na Hampstead Heathu číhali loupežníci. Pravidelní návštěv­níci divadel neměli důvod k stížnostem na nedostatečnou nabídku. Program obvykle trval od šesti hodin až do půlnoci. Začínal fraškou, místo v něm mělo drama i opera a končil burleskou. Po deváté hodině se za vstup vybírala poloviční částka. Na většině mostů se platilo mýto. Nejlacinější byl most Waterloo. Tam pěší platili jen půl pence. Tomuto mostu se začalo říkat Skotův. Bylo běžné, že tradičního Skota při návštěvě Londýna všude zavedete a všechno mu zaplatíte. Když s ním pak jako jeho průvodce přijede k mostu Waterloo, jako obvykle si strčíte ruku do kapsy, abyste vytáhli potřebnou penci. Skot vás však s elegantním gestem zastaví a předejde vás. „Teď je řada na mně,“ řekne u mýtnice. Pokud se dobře pamatuji, než se objevila společnost Aerated Bread Company, byla v Londýně pouze tři místa, kde jste si mohli objednat šálek čaje: jedna na hřbitově katedrály sv. Pavla, druhá na Strandu v podniku zvaném U bochánku a třetí na Regent Street na konci Kvadrantu. Stejně tomu bylo i v New Yorku, když jsem do něj poprvé zavítal. Nabídl jsem proto Charlesi Frohmanovi, že mu pomohu vydělat balík peněz. Měl jsem představu, že on investuje pět tisíc dolarů a že budeme otevírat čajovny, a začneme na Páté Avenue. Myslím, že mi chybělo, že nejsem milionář. První, kdo do Londýna uvedl zmrzlinu, byl Gatti na Strandu. Z celé země se k němu během prázdnin sjížděly děti, aby si u Gattiho daly zmrzlinu za dvě pence. Za doprovodu hudby jsem poprvé večeřel ve staré Holbornské restau­raci. Považovalo se to za kontinentální, a tudíž amorální záležitost, a na povrch se opět nořila věčná ženská otázka: „Může ctnostná žena večeřet za doprovodu smyčcového tělesa?“

Prakticky vzato na tom za oněch časů nezáleželo. Umíněná teta z venkova se sice někdy hlasitě dožadovala, abyste ji vzali ven, ale „hodné“ ženy se stravovaly doma. Ve veřejných podnicích jim byla vyhrazena galerie. Chodily tam – stejně jako děti – se zákuskem, a bylo jim dovoleno poslouchat proslovy. Někdy si jich někdo všiml a připil jim na zdraví. Přípitek se vždy svěřoval komikovi a odpovídal na něj nejmladší svobodný muž, který se považoval za osobu, jež má nejblíže k dámě a je schopná mluveného projevu. Ve všech lepších podnicích byla kuřárna, kam si majitel podniku odcházel se svými přáteli, měl-li nějaké, vykouřit dýmku nebo doutník. Cigarety se pova­žovaly za zženštilé. Jeden populární spisovatel v roce 1870 vysvětlil vítězství Německa nad Francií poukazem na to, že Němci kouří dýmky a Francouzi si potrpí spíše na cigarety. Pokud podnik žádnou kuřárnu neměl, kouřilo se v zadní kuchyni. Po kouření a předtím, než se vrátil za ženami, muž cucal hřebíček. Prý pročišťoval dech. Vzpomínám si, že krátce po otevření hotelu Savoy byla jistá žena vykázána z jídelny kvůli tomu, že kouřila cigaretu. Navrhla, že ji típne, ale útlocit ostat­ních hostů utrpěl příliš silnou ránu; mělo se za to, že odpuštění by bylo pouze výrazem slabosti. Gentleman, který byl spatřen ve společnosti kouřící ženy, ztrácel reputaci.

Koupelny se nacházely pouze na panských sídlech. Příslušníci střední třídy se koupali v sobotu. Byly to vždy obrovské manévry, při nichž bylo třeba vynosit ze sklepa do druhého patra spoustu kbelíků vody. Prakticky smýšlející lidé, kteří namítali, že je snadnější, když Mohamed přijde k hoře, se koupali v kuchyni. Existovali i spartáni, kteří se prohlašovali za nešťastné, pokud se každé ráno nesmočí v lavoru studené vody. Sloužící je nesnášeli. Lavor se schovával pod postelí a v noci se vytahoval a nechával připravený pro pána spolu s vědrem vody. Měl tvar široké mělké mísy, a voda vám v něm sotva zalévala prsty na nohou. Seděli jste v něm s nohama přitaženýma k tělu a omývali se houbou. Obtížné pak bylo takový lavor vyprázdnit. Zvedli jste ho a chvíli se s ním potáceli, čekali jste na chvíli, až se rozvl­něné vody zklidní a přestanou dmout. Někdy se vám ho podařilo vylít do kbelíku, aniž polovina vody skončila na podlaze, a někdy naopak ne. Koupelny do Anglie zavedli Američané. Až do roku padesátého výročí nástupu královny Viktorie na britský trůn se žádná ctihodná mladá dáma nevydávala po soumraku ven, pokud ji nedoprovázela služka. Léta se v Punchi opakovaly vtipy o kotnících. Pokud si nějaká dáma při přecházení ulice nadzvedla sukně dostatečně vysoko na to, aby jí byly vidět kotníky, v dopravě nastával chaos. Na okrajích chod­níků se srocovaly davy, aby ji mohly sledovat. Šlechetní lidé odvraceli zrak. Ale ti nestydatí – jako třeba papoušek slečny Tincklepotové – se nijak netajili tím, že se na ni „pořádně kouknou“. Přišlo období, kdy Móda zavelela, že sukně by měly končit pět centimetrů nad zemí, a v Daily Telegraphu vyšel úvodník, kde se národ varoval před nebezpečím malých začátků. A dál to šlo od desíti k pěti. Byl založen dámský klub zvaný Průkopnice. A za členky se do něj přihlásily ty nejzoufalejší Londýňanky. Pozvaly si Shawa, který byl vnímán jako feminista, aby k nim slavnostně promluvil. Pro svůj proslov si vybral knihu Efezským, pátou kapitolu, dvaadvacátý verš, a podle prvních hlášení ho dámy rozcupovaly. A v Timesech vyšel úvodník, který varo­val před nebezpečím, které zemi hrozí, kdyby žena přestala uznávat, že se oblast jejího náležitého rozvoje nachází v domácím kruhu. Za necelý rok byl v dolní sněmovně přednesen návrh ke schválení volebního práva pro neprovdané nezávislé ženy vlastnící dům, a Lon­dýn se otřásal smíchy. K objevení ženy vedl až psací stroj. Předtím žena ve městě představovala vzácnou a příjemnou podívanou. Zvěst o ní letěla od jedněch úst ke druhým a hned se jí dělalo místo. Už dávno se uznávalo právo vdané ženy zajít sama na nákup, za před­pokladu, že bude do svačiny doma; a když Irving Londýn překvapil tím, že začal v sobotu odpoledne pořádat představení (říkalo se jim matinées), dole v hledišti byly často vídat i ženy prosté jakéhokoliv mužského ochránce.

Telefon byl oslavován jako ohromný pokrok směrem k blížícímu se miléniu. Tehdy panovala představa, že světové obtíže jedna po druhé mizí. Ale ještě dlouho vám šetřilo čas i nervy, když jste si vzali drožku a člověka, s nímž jste chtěli mluvit, jste jeli navštívit osobně. Elektrické osvětlení bylo stále v experimentální fázi a z nějakého důvodu se smí­silo s Charlesem Bradlaughem a ateistickým hnutím, možná proto, že často zničehonic vypadávalo, což byl jev, který mnoho lidí připi­sovalo Božímu hněvu. Hodně se tleskalo odsouzení, které se elektric­kému světlu dostalo od soudce Nejvyššího soudu, jenž se navíc začal domáhat lojových svíček. Koncem osmdesátých let se Anglií přehnala vlna intelektuality. Oblíbenou zábavou se staly soutěže ve správném hláskování obtížných slov. Soutěžící seděli v řadách na pódiu a sál pod nimi byl zaplněn vzrušeným obecenstvem vyzbrojeným slovníky. Každé předměstí mělo vlastní amatérský parlament se skutečnými liberály a konzervativci. V Chelsea, kde jsme se scházeli nad kavárnou ve Flood Street, jsme měli i irskou stranu, které se neustále zakazovala činnost, když opouštěla s klením zasedání, aby si v místnosti v přízemí zazpívala „Marseillaisu“ či irskou baladu „The Wearin’ of the Green“. Neurvalí mladí muži a ženy – toho typu, kteří dnes chodí do nočních klubů a tančit jazz – plnili řady Fabiánské společnosti, a po večerech hýřili v Essex Hallu. Dohadovali se s Webbovými a přerušovali Shawa.

Wells měl vždy hodně co říct, ale nebyl žádný řečník. Když jste mu odporovali, ztrácel nervy a rozhazoval rukama. Shawovy hry při premiéře vždy končily vypjatými scénami. Při Domech pana Sartoria se na galerii strhla rvačka. Shaw pronesl řeč, která měla za následek to, že se jeho přátelé spojili s jeho nepřáteli a jeho maličkost zatou­žili zlynčovat. Armáda spásy vyvolala u novinářů velký šok. Útlocit pánů z Fleet Street ranila její „vulgarita“ a „laciný sentiment“. Prvním váženým a uznávaným člověkem, který se Armády spásy zastal, byl Squire Bancroft. Fleet Street si nevěřícně mnula oči. Bancroftovy vždy považovala za slušné a řádné lidi. Ale urážky časem ustaly.

Když jsem byl mladý, Soho bývalo oblíbeným místem revolucio­nářů. S několika jsem se i seznámil. Když revolucionář nepřipravuje revoluci, miluje sentimentální písničky nebo dojemnou recitaci, při­jme od vás nabízený doutník a nad láhví vin ordinaire za deset pencí propadne nostalgickému vzpomínání. Nejvíc jsem na nich obdivoval, jak opovrhují veškerou přetvářkou. Kdyby dali kterémukoli holiči ve čtvrti čtyři pence, policie by jim rázem přestala být v patách. Tako­vou úskočností však pohrdali. Revoluční měli dokonce i kalhoty. S výjimkou nohou sboru spiklenců v Madam Angotové jste nikde nic takového neviděli. Někdy mne napadalo, že bych jim mohl poradit, aby nosili masky a tmavé lucerny. Kdybych to udělal, jsem přesvěd­čen, že by se jim to zamlouvalo. Prakticky by se tím nic nezměnilo, ale dodalo by to jim onu poslední špetku pitoreskní sugestivnosti.

 

Translation © Milan Žáček, 2017

ISBN 978-80-7429-802-8

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Středa, 15 Březen 2017 12:55 )  

banner Pidivadlo

Partneři

 Divadlo v Dlouhe logo  logo Českých center

VOŠH logo v barvě
www.vosherecka.cz