Dorothy Allison: Parchant z Jižní Karolíny

Email Tisk PDF

Parchant přebalRomán vyvolala v USA vlnu kontroverzních reakcí. Byl nominován na Národní knižní cenu a kritikou srovnáván s takovými romány jako Jak zabít ptáčka Harper Leeové nebo Kdo chytá v žitě J. D. Salingera, ale zároveň byl zakázán v některých školách a knihovnách. Odkrývá čtenářům svět bílé chudiny na Jihu Spojených států, hanlivě označované jako „bílá špína“.

 

 

Hlavní postavou a zároveň vypravěčkou tohoto částečně autobiografického románu je malá Kosťa, nemanželská dcera patnáctileté servírky. Vyrůstá v početném rodinném klanu věčně opilých strýčků a rychle stárnoucích tet, v začarovaném kruhu tvrdé práce a chudoby. Přesto prožívá téměř idylické dětství mezi nesčetnými bratranci a sestřenicemi, hraje si v červené hlíně Smoky Mountains nebo na verandě poslouchá babičku, která plive žvýkací tabák a vypráví rodinné historky. Rozvrat poklidné rodinné atmosféry nastane ve chvíli, kdy se její matka provdá za nevyzpytatelného Glena, který si na Kostě záhy začne vybíjet své frustrace. „Za měsíc mi bude třináct,“ říká Kosťa na konci románu. „Byla jsem hotový člověk. A byla jsem strašná.“

Knihu v překladu Zuzany Joskové vydává nakladatelství Romeo.

 

Překladatelka podrobněji o knize:
Dorothy Allisonová (na snímku vpravo)je důležitou reprezentantkou současné literatury amerického Jihu. Narodila se v roce 1949 ve státě Jižní Karolína, konkrétně ve městě Greenville, které se stalo dějištěm jejího prvního a nejslavnějšího románu Parchant z Jižní Karolíny (Bastard out of Carolina). Román vyšel v roce 1992 a stal se jedním z finalistů Národní knižní ceny, kterou však tehdy obdržel jiný jižanský autor - Allisonová DorothyCormack McCarthy. Od té doby se Parchant z Jižní Karolíny dočkal několika reedic, překladu do více než deseti světových jazyků a v neposlední řadě i kontroverzního filmového zpracování režisérky Anjeliky Hustonové.
Allisonová vědomě navazuje na slavnou vypravěčskou tradici jižanských autorů, mezi nimiž zaujímají přední postavení William Faulkner, Eudora Weltyová či Flannery O‘Connorová. Zároveň se nechává vést a inspirovat tzv. literaturou etnických menšin, zejména černošskou, což dokládá i citace Jamese Baldwina v úvodu Parchanta z Jižní Karolíny. Za svou velkou učitelku Allisonová považuje i Toni Morrisonovou, jejíž román Nejmodřejší očiParchantem z Jižní Karolíny rezonuje především tematicky.
Parchant z Jižní Karolíny pojednává o životě mezi bílou chudinou na Jihu Spojených států, která bývá hanlivě označována jako bílá chátra, lůza nebo špína. Na jednu stranu má tento termín velmi konkrétní konotace a téměř etnické rysy, na druhou stranu poslední dobou čím dál častěji překračuje hranice ekonomického a rasového vymezení a používá se též k označení určité kultury chování (Britney Spears, Donald Trump), přičemž ovšem zachovává veškeré výchozí stereotypy. Mezi ně patří především lenost, hloupost, nemorálnost, rasismus, přehnaně aktivní sexuální život, násilí a alkoholismus. Uvedené konotace zůstávají již po 300 prakticky nezměněné. Vzhledem k tomu, že „bílá“ barva pleti byla a stále je považována za zásadní předpoklad k úspěšnému životu, jehož znakem je příslušnost ke střední a vyšší třídě, běloši/ky, kteří tento znak postrádají, jsou inherentně považováni za poškozené, deviantní, nenormální a „méně bílé“. „Bílá špína“ je živoucím příkladem „zkrachovalé bělošskosti“, což vede k jejich objektivizaci zbytkem americké společnosti. „Bílá špína“ se tak ocitá v jakémsi „rasovém“ vzduchoprázdnu.
Důležitým rysem všech marginalizovaných literatur je snaha prolomit mlčení, často způsobené pocitem hanby či méněcennosti, a získat vlastní hlas, vymanit se z role objektu, zbavit se internalizovaných stereotypů. V Parchantovi jsou tyto metatextové snahy doslova „ztělesněny“ vztahem hlavní hrdinky Kosti a jejího násilnického otčíma. Fikční světy, fantastické představy, rodinné historky a lži jí poskytují nejen únik před realitou, ale i svobodný prostor, kde dokáže formovat svou osobnost. Velmi silně například působí pasáž, kdy si Kosťa při četbě Jihu proti Severu uvědomí, že se nedokáže ztotožnit s postavou Scarlett O’Harrové: „Emma Slatteryová, pomyslela jsem si. To bych byla já, to je celá naše rodina. Žádná Scarlett s napudrovanými tvářemi.“ Vyprávění se tak stává konstruktivní osobní vzpourou, která zasahuje i do světa čtenářů, neboť je všeobecně známo, že drtivá většina literárních děl Dorothy Allisonové má silně autobiografické rysy.
Parchant je soudobou variací na bildungsroman. V ich-formě ho vypráví Kosťa, která svůj život líčí podrobně a bez zábran, ale zároveň má nadhled a neuchyluje se ke zbytečnému patosu. V románu jsou rozeseta drobná poetická přirovnání nebo trefné sarkastické poznámky, které dokáží ve správnou chvíli zahnat všudypřítomnou tíživou atmosféru. Jazyk románu je až suše popisný, což ostře kontrastuje s citově vypjatými dějovými situacemi. Allisonová neuvěřitelně barvitě vykresluje prostředí amerického jihu padesátých a šedesátých let. Pod drobnohledem se ocitá třídní, rasová a náboženská segregace a zdánlivě neprostupné hranice mezi jednotlivými společenstvími lidí, jak je vnímá dětská vypravěčka.
Román otevírá popis dopravní nehody, při níž těhotná patnáctiletá Anney proletí předním sklem, upadne do bezvědomí a následně v nemocnici přijde na svět její první dcera, hrdinka románu Ruth Anne, přezdívaná Kosťa, jejíž rodný list zdobí červené razítko „Původ nemanželský“. Od samého počátku života je oficiálně oštemplovaná jako „parchant“. Vyrůstá v chudinském rodinném klanu Boatwrightů. Své mužské příbuzné líčí jako opilce, rváče a smilníky, zkrátka postrach okolí, ale zároveň jako dobrosrdečné, vtipné a milující strýčky a bratrance, kteří udržují rodinné vazby a navzájem si pomáhají. Údělem většiny žen je rodit děti, starat se o rodinu a odpouštět mužům, čemuž se vzepře jen jediná z Kostiných tet, samotářská Raylene.
Když je Kostě pět let, provdá se její matka za Glena Waddella. Ten sice pochází z bohaté rodiny, ale na rozdíl od svého otce a bratrů to „nikam nedotáhl“, a tak se musí vyrovnávat s jejich opovržením. Pracuje jako řidič náklaďáku nebo obchodní zástupce, ale kvůli své výbušné povaze a násilnickým sklonům si žádné místo nedokáže udržet dlouhodobě. Své frustrace si záhy začne vybíjet právě na Kostě.
Navzdory všem drastickým scénám je Parchant z Jižní Karolíny především románem o lásce a jejích nesčetných podobách a proměnách. O lásce mezi matkou a dcerou, mužem a ženou, ženou a ženou, o lásce k sobě samému. Pro Kosťu je láska široký a často nepochopitelný pojem, v němž hrají stejnou roli násilí i vřelost, nenávist i sex a jedno bez druhého neexistuje. Důležitým motivem je pochopitelně tělo. Allisonová někdy až vyčerpávajícím způsobem popisuje ta nejjemnější gesta, grimasy nebo výrazy tváře. Všechny pocity mají svůj ekvivalent v tělesném prožitku. Největší pozornost pochopitelně poutá tělo samotné vypravěčky, které je dějištěm zásadního dramatu příběhu. Čím víc roste, tím víc je vystaveno destruktivnímu počínání otčíma, ale zároveň je to právě tělesné sebeuspokojení, v němž Kosťa nachází únik a úlevu.
Román Parchant z Jižní Karolíny spojuje to nejlepší z klasiky i současné americké prózy. Ačkoliv od jeho vydání uplynulo již více než dvacet let, právě v dnešní době, v období vleklé ekonomické krize je téma chudoby, sociálního propadu a společenského dna více než aktuální. Je jistě záslužným nakladatelským počinem vydávat co nejrychleji v českých překladech nejnovější díla zahraniční literatury. Neméně důležité je však pozorné ohlédnutí do nedávné minulosti, které může odhalit takové literární poklady, jakým Parchant z Jižní Karolíny bezpochyby je.

 

Ukázka z knihy:
Byl to jeden z nejnudnějších výletů, který jsem kdy s Pearlovými podnikla. Proč jsem vlastně vůbec chtěla jet? Doma máma určitě dělá ledový čaj a svařuje vodu s cukrem, aby ho osladila. Reese krájí broskve. Táta Glen tam určitě není, protože opravuje sekačku. Odháněla jsem komáry a doufala, že si nespálím nos. Shannon už mě štvala, štvala mě i její máma, která pořád dokola opakovala ty stejné debilní něžnůstky, štval mě její táta, který se ani nepokoušel zastírat, jaké vůči mně cítí opovržení, a nejvíc mě štvala moje vlastní žárlivost.
Zastavila jsem se. Za topolovým hájkem zněl gospel.
Duněl a vibroval, vycházel hluboko z lidských útrob. Přes suché listí se horkým vzduchem valil mocný souzvuk hlasů. Tohle bylo ono. Cítila jsem v něm osten whisky, bolest i naději, hrůzu temné noci a skutečné odhodlání.
„Pane Bože,“ vydechla jsem a nikdy to neznělo líp. Zašeptala jsem ta slova pomalu a s posvátnou hrůzou. Jako bych fakt začala věřit, že se Bůh skrývá mezi topoly.
Byl tam kostel postavený z betonových kvádrů pobitých prkny, který se ani nesnažil předstírat, že má v oknech ze žlutého skla vitráže. Odráželo se v nich slunce a byla otevřená dokořán, aby mohl dovnitř proudit čerstvý vzduch a ven hudba.
Boží milosti sladký zpěv spasil mě hříšníka… Rozezněl se ženský hlas, který se valil přes ty hlubší mužské s takovou silou, až se zdálo, že roztřásl listy na stromech.
Amen.
Bože.
„Kriste Pane, ta umí nádherně zpívat.“
Shannon mi nevěnovala pozornost a dál trhala kytky.
„Slyšíš ji? Musíme to říct tvýmu tátovi.“
Shannon se otočila a vrhla na mě nečekaně vzteklý pohled. „Táta s barevnejma nedělá. Barevný nevynášej.“
Při těch slovech jsem zkoprněla. Uvědomila jsem si, že takový kostel u prašné cesty skutečně nemůže být nic jiného – musí to být černošský kostel. A věděla jsem, co to znamená. Jistěže ano. Ale přesto jsem slyšela sama sebe, jak šeptám: „To není jen jeden krásnej hlas. Je jich plnej kostel.“
„Jsou to barevný! Jsou to negři!“ V životě jsem ji neslyšela mluvit tak hlasitě. Pištěla rozhořčením. „Můj táta s negrama nedělá.“ Mrštila po mně natrhané kytky a vztekle dupla. „A ty za to můžeš. Maminka povídala, že dobrej křesťan ‚negr‘ neříká. A Bůh je mi svědkem, že nebejt tebe, tak to neudělám.“
„Zbláznila ses. Jsi úplně mimo.“ Hlas se mi třásl. To, jak Shannon vyslovila „negr“, mě ťalo do živého. Nasadila navlas stejný tón jako teta Madeline, když se ušklíbala nad tou „špínou“ a myslela si, že ji neslyším. Pomyslela jsem si, co asi Shannon zaslechla v mém hlase, že se rozčílila stejně jako já. Možná to bylo horkem nebo studem, který nás obě spaloval, anebo už jsme na sebe celkem pochopitelně měly ponorku.
Hodila po mě další hrst kytek. „Já že jsem mimo? Já? Co si myslíš, že jseš? Ty a tvoje máma a celá vaše rodina. Každej ví, že jste jen banda ožralů a zlodějů a parchantů. Každej ví, že k nám chodíš jenom proto, aby ses u nás najedla a aby sis vyprosila zbytky, co už nechcem. Každej ví, co jsi zač…“
Ruce mi vystřelily dřív, než jsem si uvědomila, co dělám, ale na poslední chvíli jsem jí s nimi akorát tleskla před nosem - nechtěla jsem jí ublížit. „Ty svině, ty hnusná bílá svině.“ Křečovitě jsem svírala prsty, abych ji nepřetáhla přes ty tvarohové tváře. „Nikdy nikoho nebij do obličeje,“ kladla mi vždycky na srdce máma.
„Ty tlustá malá kundo, táhni do prdele.“ Chrlila jsem ze sebe tak rychle a jedovatě jako strejdové. Shannon na mě zírala s pusou dokořán. „Jdi do prdele!“ Kopla jsem hroudu červené hlíny na její kostkovanou sukni.
Zkřivila ústa a soukala ze sebe: „Už nikdy s náma nepojedeš na žádnej koncert! Povím mamince, jak mi nadáváš, a ona už ti nikdy nedovolí, aby ses ke mně přiblížila.“
„Hlavně to pověz mamince. Kdyby ti maminka nakázala, ať nachčiješ do flašky od Pepsi, tak to uděláš.“
„Slyšíš, jak mluvíš. Ty… ty špíno. Jsi hnusná špína. Tvoje máma je špína a tvoje babička a celá tvoje hnusná rodina…“
Rozmáchla jsem se po ní doširoka otevřenou dlaní a mířila jí přímo na tvář, ale byla jsem moc rozčilená. Vztek mě úplně zaslepil a já zakopla a natáhla se jak široká tak dlouhá na červenou zem. Pravou rukou jsem dopadla na rozbitý květináč, což mě zabolelo tak strašně, že jsem rudou a zpocenou Shannon chvíli vůbec nevnímala.
„Do prdele… Ty… svině.“ Kdybych mohla vyskočit a vzít si ji do parády, s chutí bych jí z hlavy vyrvala tu cukrovou vatu, co měla místo vlasů.
Bez hnutí mě sledovala, jak se škrábu na nohy a svírám si zraněnou dlaň zdravou rukou. Uvědomila jsem si, že brečím. Po tváři mi tekly slzy, zatímco za mými zády byl pořád slyšet sborový zpěv. Hlas té ženy se valil přes vrcholky topolů. Byl jsem slepý, ale teď vidím…
„Jsi odporná.“ Polkla jsem slzy a nasadila co nejtišší tón. „Jsi odporný Boží dítě a bude z tebe odporná ženská. Stará osamělá bába.“
Shannon bezděky našpulila rty a roztřásla se jí brada. Nikdy předtím nevypadala tak odpudivě. Byla jak panenka vyřezaná z loje, který se na slunci rozpouštěl.
„Jsi Sádlo,“ pokračovala jsem. „Zrůda, slizká šilhavá smradlavá upocená obluda!“ Ukázala jsem na ni všemi prsty a plivla jí na lakýrky. „Jsi tak hnusná, že tě nemá ráda ani vlastní máma.“ Shannon udělala krok dozadu, otočila se a rozběhla se k autu.
„Mamííííí!“ kvílela. Řvala jsem na ni dál, ale teď už spíš abych se nerozbrečela, než abych jí ublížila.
„Hnusná… hnusná… hnusná.“

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 


Akademie Literárních novin

vás zve na kurz

Problémy současné češtiny

Kurz je určen všem těm, kteří denně pracují s naším rodným jazykem, nebo těm, kteří o něm rádi přemýšlejí a uvědomují si, jak se mění. Budeme mluvit o tom, jak se dnes mluví a píše, a zaměříme se i na to, proč se nám v jazyce něco nelíbí. Na příkladech konkrétních jazykových provinění proti správné češtině si ukážeme dnešní nejčastější chyby ve vyjadřování psaném i mluveném v úřednických, reklamních i mediálních textech.

3. prosince od 10:00 do 16:00 hod.

AKADEMIE.LITERARKY.CZ

Telefon: 234 221 131

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB