Mariel Hemingway Neviditelná dívka

Email Tisk PDF

M Hemingway přebalAmerická herečka (a vnučka slavného spisovatele Ernesta Hemingwaye) napsala působivou knihu o tom, jaké to je vyrůstat s vědomím, že vaši rodiče trpí depresemi a jsou závislí na lécích, sestra je duševně nemocná a dědeček několik měsíců před vaším narozením spáchal sebevraždu. Mariel Hemingwayová popisuje dětství a mládí prožité v rodině, jejíž členové byli sice obdařeni nadáním a slávou, avšak poznamenaly je deprese, alkoholismus, schizofrenie, rakovina a sebevraždy. Sama Mariel jako dívka trpěla obsesivně-kompulzivní poruchou a měla problémy s příjmem potravy. Autorka v knize mluví přímo k mladým čtenářům, teenagerům, a snaží se je přesvědčit, že navzdory bolesti má život smysl, že rodinné prokletí lze překonat a že na konci tunelu může každému zasvítit světlo.

 

 

Vydává nakladatelství Portál. Přeložila Kateřina Pietrasová.

 

 

Ukázka z knížky:

 

Papá Hemingway

Nevím, jestli jsem vám to už říkala, ale můj dědeček byl Ernest Hemingway, jeden z největších spisovatelů všech dob, a řekla bych, že i na celém světě. Zemřel ve stejném roce, ve kterém jsem se já narodila, vlastně pouhé čtyři měsíce před tím. A když zemřel, bylo to nejspíš podobné, jako když zemřel prezident Kennedy – lidé po celém světě truchlili. Hlavně proto, že ho stejně jako Kennedyho zabila střelná zbraň, třebaže jeho nezastřelil někdo jiný. Udělal to sám. Teprve nedávno mi řekli, co to znamená, když se někdo zastřelí. Nejdřív mi to nedávalo vůbec žádný smysl, teď ale začínám chápat, že člověk někdy může pociťovat tak obrovský smutek, až už nedokáže cítit vůbec nic jiného a nakonec dojde k přesvědčení, že kromě smutku nic jiného neexistuje. Říká se tomu deprese, a když postihla mého dědečka, byl tolik smutný, že už mu mozek nedokázal správně fungovat, a pak se dědeček nemohl věnovat jediné věci, kterou tolik miloval, totiž psaní těch nejúžasnějších knih na světě.

Snažím se představit si takhle prázdný život, ale nedaří se mi to, a v dědečkově případě už vůbec ne. Táta mi o svém tátovi Ernestovi hodně vypráví, třeba jak se neustále snažil žít co nejvíc naplno. To mimo jiné znamenalo, že jezdil do Španělska honit býky po dlážděných ulicích. Nebo že v Africe lovil velká zvířata. Byl totiž přesvědčený, že v životě musíte překonávat právě to, co vám nahání největší strach. Když to někdo takhle vysvětluje, zní to asi trochu divně, já ale tuším, o co mu šlo. Děda byl taky přesvědčený, že člověk může napsat lepší knihy, když se nechá inspirovat věcmi, které ho děsí, a že tak může sobě i ostatním ukázat, že život je nejlepší ve chvíli, kdy se nebojí. Takový pocit zažíval na širém moři v rybářském člunu jménem Pilar, který míval na Kubě. Miloval teplé podnebí a rád chytal ryby, které se daly ulovit jen obtížně, třeba marlína. Napsal o tom knihu a byla to ta úplně první, kterou jsem od něj ve škole četla, jmenuje se Stařec a moře.

Když ale dědeček zestárnul, nebyl jako ten stařec v knize. Byl unavený. Taky pil hodně whisky, jako táta s mámou, a to ho změnilo, stejně jako to změnilo moje rodiče. A pak si připadal ještě unavenější. Ztrácel schopnost psát dobře a z toho byl potom smutný, nebo byl možná nejdřív smutný, a pak kvůli tomu nemohl psát. Nejsem si jistá, co bylo dřív. Přestože ho lidi na celém světě milovali, smutek na něm ležel jako těžká tmavá deka, a on už nedokázal najít cestu ven. Z představy, že můj vlastní táta nemá tátu, je mi smutno.

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

banner Pidivadlo

Partneři