Dagmar Stryjová: Alois Hudec – mistr kruhů

Tisk
Share on Myspace

Hudec přebal„Pro mě je naším největším sportovcem historie sokolský gymnasta Alois Hudec. To, jak vyhrál na kruzích na olympiádě v Berlíně, nic nepředčí,“ řekla před časem Věra Čáslavská. Od Hudcova velkého olympijského triumfu letos uplynulo osmdesát let. Dagmar Stryjová ve své knize ovšem podrobně vypráví celý životní příběh předposledního z devíti dětí rodiny tkalce z malého městysu Račice nedaleko Vyškova na Moravě.

 

 

A tak se v knize dočtete třeba o velkém vlivu nejstaršího bratra Antonína, o jeho přísnosti, která formovala sebekázeň a disciplínu o šestnáct let mladšího Lojzy. Jsou v ní popsána nemalá zranění, jejichž následky s vypětím veškeré vůle překonával Alois Hudec před ziskem titulu mistra světa ve víceboji 1931 a při světovém šampionátu v Budapešti o tři roky později. Můžete třeba také s překvapením zjistit, že za svůj titul mistra světa ve víceboji v Paříži zlatou medaili nikdy nedostal.

V edici Českého olympijského výboru vydává nakladatelství Mladá fronta.

 

Ukázka z knihy:

Když přišlo na řadu cvičení na kruzích a Hudec obdržel za povinnou sestavu 9,4 bodu, požádal k velkému údivu rozhodčích okamžitě o opravu, za kterou obdržel 9,663 bodu, což již, pokud by se druhý den zdařila volná sestava, dávalo naději na zlatou olympijskou medaili. V další disciplíně na bradlech mu bronzová medaile unikla o pouhou tisícinku bodu za úspěšnějším Schwarzmannem. A přišel druhý den soutěží a s ním i úspěch nejbáječnější. Po velmi zdařilé sestavě na kruzích zlatá olympijská medaile. Sám Hudec po letech vzpomínal na svůj největší sportovní úspěch takto:

„Když jsem nastupoval druhého dne na volnou sestavu, všechen ruch a rámus obecenstva v hledišti rázem ustal a mě to veliké ticho zarazilo. Několik vteřin jsem klidně visel, a pak zvolna upažením a vypnutými pažemi přešel z visu do vzporu v přednosu. Všechny stoje, rozpory a výdrže jsem cvičil přesně, v klidu a držel dvakrát tak dlouho, aby rozhodčí neměli důvod ke srážce bodů. Když jsem ohnivým švihem sestavu dokončil a zůstal nehybně stát, propuklo takové nadšení, jakého tu žádný cizinec nedosáhl. Obdržená známka spolu se známkou za povinnou sestavu byla v součtu nejvyšší známkou v celém závodě a ve všech disciplínách. Za tento výkon jsem obdržel nejen zlatou medaili, ale i zvláštní cenu za nejlepší výkon v celém závodě, překrásnou knihu Olympia s devadesáti pěti fotografiemi z řecké Olympie. Myslím si, že v Berlíně jsme lepšího umístění ani dosáhnout nemohli. A jaké byly moje pocity? Krásné. Pociťuji velké uspokojení nad tím, že se mi podařilo zvítězit v obávaném Berlíně alespoň na kruzích a umístit se na 4. místě v celkovém pořadí v prostředí, ve kterém jsme se

cítili jako v jámě lvové. Takového úspěchu nám Němci jistě nepřáli. To byl můj největší úspěch a zážitek z mé gymnastické kariéry, a to mě blaží u srdce.“

Hudcův dechberoucí sportovní výkon se nám díky filmovým záběrům filmové režisérky Leni Riefenstahlové dochoval až do dnešních dnů. A nejen to.

Dočkal se i literárního ztvárnění Otou Pavlem v jeho povídce Sedm deka zlata, z níž vyjímáme:

„V Berlíně neměl vyhrát jediný Čech. A tak ho rozhodčí nespravedlivým známkováním odsunuli až na čtvrté místo v bradlech, na hrazdě přehlédli jeho nevídané závěrečné salto. Nastupoval na kruhy. Podíval se ještě do tváří těm dvaceti tisícům lidí, jako by od nich žádal v následujících vteřinách pravdu.

Naskočil a jeho drobounké tělo znehybnělo. Protáhle se pohnul a přešel do rozporu. Místo očekávaného jednoho rozporu jich udělal pět, jeden dokonce střemhlav. Nedržel je předepsané tři vteřiny, ale věčnost. Kdesi už nevydrželi napětí, tleskali, potlesk rostl při cvičení, nastalo spojení mezi ním a diváky, dával vše, co mohl dát. Přemetem nazad seskočil do nehybného postoje. Přicházeli se mu poklonit vědci, umělci, politici, největší mistři tělocviku. Zaujatí rozhodčí mu dali známku, jakou dosud nikdo na olympijských hrách nedostal. Hnědé a černé uniformy a muže s fouskem přinutil vzdát čest hymně, která vyprávěla o českém domově a blýskání nad Tatrami. Novináři psali: ,Už nikdy neuvidíme výkon, jaký předvedl Hudec v Berlíně. Takový pohádkový zázrak se podává v boji, kdy jde o čest národa, kdy se člověk bije a ví, že jenom nadlidské úsilí může spasit.‘“

Tím se zrodila legenda, že v Berlíně neměl vyhrát žádný Čech. Ovšem skutečnost byla ve své podstatě mnohem prozaičtější. Sami Němci totiž po skončení olympijských her v oficiální tiskové zprávě uvedli, že naše sokolské gymnastické družstvo bylo jedním z nejvyrovnanějších a Alois Hudec nejvýraznějším mužem olympiády. Ve zprávě se píše:

„Čechoslováci byli nejvyrovnanějším mužstvem celé soutěže. Nejlepším mužem byl mistr světa Alois Hudec, kterého ostatní členové družstva velmi dobře doplňovali. Skutečně nebylo viděti u Čechoslováků mezery a jeden borec prostě se mohl vyrovnati druhému. Sokolové především dominovali elegancí a jistotou prováděných cviků a všeobecně překvapilo, že ve volných cvičeních na kruzích docílilo šest členů družstva přes devět bodů a celkového počtu přes 73 bodů.“

V obdobném duchu se vyjádřil o několik dnů později na pátečním čaji pořádaném u československého velvyslance dr. Mastného také čestný průvodce československé olympijské výpravy říšskoněmecký nadporučík Müller, který hodnotil naše olympijské družstvo „jako jedno z nejdisciplinovanějších v olympijské vesnici“ a velmi chválil také kamarádského a sportovního ducha, který po celou dobu her v jeho řadách panoval.

(...)

Zlatá olympijská medaile za cvičení na kruzích byla Aloisi Hudcovi předána slavnostně ve středu 12. srpna v 16.40 hodin odpoledne na velkém olympijském stadionu.

A stejně jako vše na této olympiádě i slavnostní ceremoniál spojený s udělováním medailí byl naplánován do nejmenších detailů. Stupně vítězů o třech úrovních byly umístěny na nízkém pódiu nacházejícím se přímo proti Hitlerově lóži a lóžím určeným pro čestné hosty her. Příslušnice tzv. čestné olympijské služby, oblečené do bílých uniforem, přivádějí vítězné borce jednotlivých olympijských disciplín k pódiu, na němž probíhá slavnostní dekorování vítězů. A nyní čeká i na Lojzu.

Společně s dalšími dvěma medailisty, stříbrným Štukeljem a bronzovým Volzem, rozechvěle přistoupí ke stupňům vítězů. Jeho zraky krátce spočinou na obrovském lidském moři, vlnícím se v záři

pomalu zapadajícího slunce na olympijských tribunách, a jako ve snách přebírá z rukou pořadatelů věnec vítěze a zlatou olympijskou medaili. Spolu s ní obdrží od příslušnic čestné olympijské družiny i malý doubek v květináči s nápisem Vyrůstej na počest vítězství, inspiruj k dalším úspěchům a diplom dosvědčující jeho

fantastický výkon ve cvičení na kruzích.

Krátce na to pocítí, jak se mu do očí vkrádají slzy dojetí. To když na prostředním stožáru stoupá k obloze červeno-modro-bílá vlajka jeho země, provázená po stranách vlajkami soupeřů, a z amplionů se line nad stadionem nejkrásnější píseň, jakou zná, Kde domov můj. A Národní listy v článku „Bratři v boji, tělocvičná soutěž v Berlíně“ o tomto dojemném okamžiku napíší:

„Nejkrásnější a nejmohutnější dojem zanechal okamžik, kdy před statisíci diváků nad olympijským stadionem v Berlíně na nejvyšším místě se třepotala vlajka Československé republiky.“

Celkově získalo Československo na olympiádě v Berlíně osm medailí, z nichž byly tři zlaté a pět stříbrných. Díky tomu jsme se v celkovém hodnocení umístili na dvanáctém místě. Vedle Hudce vybojovaly zlato ještě dvojice kanoistů Zdeněk Škrlant s Václavem Mottlem (kanoistika na deset kilometrů) a Vladimír Syrovátka s Janem Brzákem (kanoistika na jeden kilometr). Stříbrné medaile získali: Bohuslav Karlík (kanoistika na jeden kilometr), Václav Pšenička (těžká váha – vzpírání), Josef Hert (lehká váha – řecko-římský zápas), Josef Klapuch (těžká váha – volný styl) a ve sportovní gymnastice družstvo žen ve složení: Jaroslava Bajerová, Vlasta Děkanová, Vlasta Foltová, Anna Hřebřinová, Matylda Pálfyová, Zdeňka Veřmiřivská a Marie Větrovská.

 

© Dagmar Stryjová, 2016

ISBN 978-80-204-4070-9

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.