Witold Szabłowski: Vrah z města meruněk

reportáž přebalPolský reportér vykresluje sugestivní obraz Turecka. Velkého státu, o kterém, jak se ukazuje, víme jen málo. Ze střípků setkání a rozhovorů dokáže poskládat barevnou a výmluvnou blízkovýchodní mozaiku.

 

 

Jeho kniha přináší vzrušující vyprávění o životě v zemi rozpolcené mezi Východem a Západem, islámem a islamofobií, načichlé konzervatismem a postmodernou, steskem po Evropě a euroskepsí a přibližuje rozporuplnou tureckou mentalitu, její světlé i stinné stránky, vraždami ze cti počínaje a sexuální revolucí konče.

Autor si povídá s lidmi, kteří mu mohou pomoci pochopit zvláštní a znepokojující charakter současného Turecka. Každá reportáž je spojena s konkrétním osudem, každý hrdina má příležitost vyprávět svůj příběh, a i když je to pouze střípek barevného světa, jenž nás přivádí do hlubin Turecka, do srdce národa, který - nakažený evropskostí - ztrácí svůj pravidelný, tradiční rytmus, daří se autorovi dosáhnout ideální rovnováhy mezi nekompromisní novinařinou, důkladnou politickou analýzou a humorným příběhem. 

„Kniha je v popisu úsporná a autor se vyhýbá hodnocení,“ píše jeden z polských recenzentů. „Nabízí nám obraz lidí a jejich problémů, vyhnul se ale pro Západ tak charakteristickému hodnocení, radám a předkládání řešení. Szabłowski  je mi blízký, protože rozumí pojmu „odlišná“ kultura a tomu, že musí být respektována.“

Název knihy je převzatý z kapitoly v níž reportér synchronně odvíjí příběh Mehmeta Ali Ağcy a budoucího cíle jeho atentátu – Karola Wojtyły, papeže Jana Pavla II. Genezi vrahova života sledujeme společně s tím, jak se autor seznamuje s jeho rodinou.

Originál knihy vydalo polské nakladatelství Czarne poprvé v roce 2010. Český překlad vychází z druhého, rozšířeného vydání z roku 2014. Z dvanácti reportážních textů se obsah titulu rozrostl na sedmnáct.

Český překlad Barbory Gregorové vydává ve volné edici „polské reportérské školy“ nakladatelství Dokořán ve spolupráci s nakladatelstvím Jaroslava Jiskrová – Máj.

 

Ukázka z knihy:

Sinanova touha

Nerad si najímám průvodce.

Obyčejně mi neřeknou víc informací, než se sám dočtu v průvodci Lonely Planet. Kohokoli požádám, aby mi ukázal nějaké neobyčejné místo, zavede mě do nejbližší mešity a chce, abych obdivoval, jaká je netradiční.

Můj potenciální průvodce mě musí opravdu něčím překvapit, abych měl chuť obětovat mu čas a peníze.

Ten v Edirne, pradávném hlavním sídle Osmanů, vypadal jako zchudlý učitel v důchodu, který si chce přivydělat. Prováděl mě po perle osmanské architektury, nádherné, několikapatrové bonboniéře – Selimově mešitě. Měl pomačkané kalhoty, staromódní svetr a hranaté brýle. Vypadal jako suchar, hned na začátku mě však zaskočil. Místo toho, aby řekl, že mi něco poví o největší mešitě v Turecku, řekl, že mi bude vyprávět o největší touze architekta Sinana.

Začal jsem pozorně poslouchat.

 

1.

„Takový architekt jako Sinan se narodí jednou za tisíc let. Říká se mu turecký Michelangelo Buonarroti, ale ten mu nesahal ani po kolena. Měl štěstí, že se narodil na Západě, kdežto Sinan u Bosporu. Turci mají dodnes problém prosadit se v zahraničí,“ posteskne si můj průvodce v pomačkaných kalhotách. A na důkaz svých slov mi ukáže překrásné sultánovo lože vystlané kachličkami. „Sinanův otec se živil vyráběním náhrobků. Byl křesťan. Proto se také Sinan v mládí dostal do sboru janičářů, výtečných vojáků rekrutovaných ze synů bezvěrců.

V Istanbulu brzy vyšlo najevo, že je nadmíru talentovaný. Nejprve byl velitelem nižšího stupně, později vyššího. A ještě rychleji se ukázalo, že nejlíp umí stavět.

Nejspíš už tehdy byl strašně ctižádostivý. A ta ctižádost ho zevnitř sžírala jako červ.

Jeho první důležité dílo bylo Haseki Hürrem – hamam čili lázně pro ženu Sulejmana I. Nádherného. Ta žena se jmenovala Hürrem, i když vy jí říkáte Roxelana. Byla to polská zajatkyně a nejspíš dcera ukrajinského popa. Byla také neobyčejně krásná. Sulejman se do ní zamiloval až po uši. Lázně stojí v Istanbulu mezi Hagií Sofií a Modrou mešitou. Dnes se v nich prodávají koberce. Stavba se sultánovi zalíbila, Sinan od něho proto dostával další zakázky. Jednou to byl most, podruhé mešita či hrobka jakéhosi významného generála.

Mešity, medresy, koránské školy, nemocnice, karavanseraje, akvadukty, paláce a lázně stavěl Sinan po celý svůj dlouhý život. Pro Sulejmana I. Nádherného postavil komplex Sulejmanovy mešity, která se dodnes tyčí nad Istanbulem. Všichni ho obdivovali.

On sám však se sebou spokojený nebyl. A ani nemohl být, protože ho sžíral červ ctižádosti. A nad jeho Istanbulem vyčníval velký vřed.“

 

2.

„Na celém světě neexistuje žádná jiná stavba jako Hagia Sofia,“ oznámí mi průvodce v hranatých brýlích a zavede mě do zahrady, v níž muslimové mohou odpočívat po namázu, tedy po modlitbě. „Chrám Boží moudrosti byl téměř po tisíc let nejvyšší svatyní na světě. Jeho prvenství mu na počátku šestnáctého století vzala až katedrála v Seville, nota bene postavená na místě někdejší mešity,“ vypráví. „Kopule má v nejvyšším místě pětapadesát metrů. Byla postavena za necelých pět let! To tempo stejně jako výsledky práce Byzantinců dodnes budí dojem.

Mehmed II. Dobyvatel, který v roce 1453 dobyl Konstantinopol a triumfálně do něho vtrhl, se rozhodl, že ji nezboří. Nařídil pouze dostavět minaret, mozaiky zakrýt omítkou a z křesťanské svatyně udělat mešitu.

Tak ponechal v samém centru svého nového hlavního města hnisající vřed.

A všichni bezvěrci, kterým při pohledu na bohatství sultána a jeho země padala čelist, nakonec říkali: Hagii Sofii jste nepřekonali! Ať už sultán udělal cokoli, ať už dobyl cokoli, nevěřící stejně stále tvrdili: Hagii Sofii jste nepřekonali.

Měli pravdu. A nám, Turkům, nikdy na ničem nezáleželo tolik jako na obdivu nevěřících. My sami neumíme ocenit to, co máme, čím se reprezentujeme. Teprve díky obdivu ve vašich západních očích se cítíme plnohodnotní.

A proto vřed rok od roku hnisal stále víc.“

 

3.

„Vřed v podobě Hagie Sofie Sinana pálil a svědil mnohem víc než kohokoli jiného.“ Průvodce s vizáží přivydělávajícího si učitele mi ukazuje místo určené k abluci. „To on byl ten nejlepší architekt sultánů. To on měl zvednout rukavici hozenou předchozími generacemi a postavit něco většího a krásnějšího.

Životopisci tvrdí, že se Sinan dožil pokročilého stáří, že žil téměř sto let výlučně díky Hagii Sofii. To ona mu dodávala sílu, aby ráno vstal a pracoval do pozdní noci. Byla to jeho obsese.

Ale žádná z jeho staveb se vysněné výšce ani vzdáleně nepřiblížila.

Šance překonat ji se Sinanovi naskytla, když mu bylo přes sedmdesát let. Selim II., syn Roxelany a Sulejmana I. Nádherného, mu navrhl, aby postavil mešitu v někdejším hlavním městě Edirne. Sultán prý během cesty usnul a přibližně na úrovni dnešního stadionu klubu Fenerbahçe se mu ve snu zjevil prorok Mohamed. Ten sultánovi nejprve vyčetl, že i přes své sliby nedostal Kypr z rukou bezvěrců. A v rámci omluvy mu nařídil postavit mešitu.

Sinan od samého začátku věřil, že právě tato mešita převýší Hagii Sofii. Konečně ukáže bezvěrcům, kde je jejich místo! Konečně bude celý svět obdivovat umění osmanského architekta a velebit Alláhovo jméno!

Stařík se hbitě pustil do práce a nadšeně všem vyprávěl, že vřed naproti sultánovu paláci co nevidět přestane hnisat.“

 

4.

„Sotva o šest let později, roku 1574, pozval Selim na otevření své mešity v Edirne istanbulskou elitu.“ Průvodce ve staromódním svetru mě dovede ke kopuli, kterou před několika staletími obdivovala istanbulská smetánka. „Byl to velmi ambiciózní projekt. Ti lidé však kroutili hlavou, pohrdavě se usmívali a šuškali si, že sultán a jeho dvorní architekt nejspíš upadli na hlavu. Mešita jim nepřišla ani o centimetr vyšší než Hagia Sofia. Ba naopak: přišla jim mnohem nižší.

Sinan jejich šeptandu zaslechl a urazil se. On jediný byl přesvědčený, že svatyně, kterou postavil, předstihla západní inženýry. Několik měsíců po jejím dokončení v klidu zemřel.

A víš co?“ Tady můj průvodce sníží hlas a podívá se mi hluboce do očí. „Sinan měl pravdu. V sedmdesátých letech sem přijeli Američané a všechno to podrobně změřili laserem. A dokázali, že kopule Selimovy mešity je vyšší než kopule Hagie Sofie. Přesně o dva centimetry.“

 

5.

Průvodce mi podá ruku a vydělané peníze si vloží do kapsy u košile.

Dám mu celou částku, přestože bych s ním mohl smlouvat, protože si Sinanův život trochu přibarvil. Nedomluvili jsme se však na historickém výkladu, ale na vyprávění o tužbách.

O Selimově mešitě si tedy ještě jednou popovídám s istanbulským architektem Hacim Muratem Öçanoğluem.

„Sinan samozřejmě mohl být přesvědčený o tom, že postavil nejvyšší svatyni na světě. Dodnes tomu hodně Turků věří. Ale mýlí se. Její kopule je o nějakých dvanáct metrů nižší než kopule Hagie Sofie, stojí však výš, a proto se opticky může zdát podobně velká. Pouze průměr kopule je trochu větší, přesněji o půl metru.“

Není také pravda, že Sinan zemřel brzo po dokončení stavby. To sultán zemřel o několik měsíců později. Architekt žil ještě čtrnáct let. Pracoval a psal vzpomínky. A nikdy nevzal na vědomí, že ho Hagia Sofia překonala.

 

Copyright © by Witold Szabłowski, 2010.  

Translation © Barbora Gregorová, 2016

ISBN 978-80-7363-782-8 (Dokořán)

ISBN 978-80-86643-94-6 (Jaroslava Jiskrová – Máj)

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB