Michel Bussi: Vážka

Email Tisk PDF

vážka obalKdo je tříměsíční miminko, které jako jediné přežilo havárii letadla? Komu Vážka, jak holčičku nazvali novináři, patří? O to se přou dvě rodiny, jedna bohatá, druhá chudá. Holčička je přiřčena chudým rodičům, ale druhá rodina se s tím nechce smířit. Jejich soukromý detektiv našel klíč k záhadě až po dlouhých osmnácti letech. Je šokující rozuzlení dílem náhody nebo někdo již od počátku se všemi účastníky manipuluje?

 

 

Autor vystavěl důmyslný příběh plný napětí, intrik, tajemství, ale i etických otázek… „Vážka není tolik o vraždě jako o tajemství. To bude vyhovovat všem, kteří chtějí při čtení řešit puzzle, zapojit mozek a vymýšlet způsoby, jak se zdánlivě nemožné situace mohou dál vyvíjet. Vážka přeskočila žánrové hranice a osloví široké publikum,“ napsal o románu jeden ze zahraničních recenzentů.

Michel Bussi je jedním z nejpopulárnějších francouzských autorů současnosti. Vážka jeho popularitu ještě stvrdila. Jen ve Francii se prodalo přes půl milionu výtisků a román čeká na své filmové zpracování. Dočkal se také několika prestižních ocenění a postupně byl přeložen do dvaceti šesti jazyků. Nyní vychází také v češtině, vydává ho nakladatelství Motto.

 

 

Ukázka z knihy:

 

2. října 1998, 8 hodin 41 minut

Marc Vitral chvilku počkal, než se Mariam vzdálila. Sklonil se ke svému batohu značky Eastpack, položenému vedle židle, a vytáhl malou krabičku zabalenou ve stříbrném papíru.

„Všechno nejlepší k narozeninám, Emilie,“ řekl Marc vesele.

Podal jí balíček.

Emilie se naoko rozzlobila.

„Marcu!“ hubovala ho. „Tenhle týden už mi blahopřeješ potřetí… Dobře víš, že to nepotřebuju…“

„Mlč a otevři to!“

Emilie svraštila obočí a otevřela krabičku. Byl v ní stříbrný šperk. Zvláštní kříž, jehož tři ramena byla zakončena malými kosočtverci a čtvrtým, horním, procházel široký kruh, nad nímž byla umístěna koruna. Emilie vzala šperk do ruky.

„Ty jsi blázen, Marcu…“

„Je to kříž Tuaregů! Prý je jich jednadvacet různých. Každé saharské město má svůj vlastní. Tenhle je z Agadezu. Líbí se ti?“

„Samozřejmě, líbí se mi. Ale…“

Marc dychtivě pokračoval:

„Kosočtverce prý představují čtyři světové strany… Ten, kdo daruje kříž Tuaregů, daruje celý svět…“

„Já tu legendu znám,“ zašeptala Emilie něžně. „Daruju ti čtyři kouty světa, protože nevím, kde zemřeš.“

Marc se rozpačitě usmál. Samozřejmě, Lylie věděla všechno o křížích Tuaregů i o všem ostatním. Chvíli mlčeli. Emilie natáhla ruku k šálku kávy. Marc udělal instinktivně totéž. Jejich prsty zamířily k sobě. Náhle Marcova ruka nad stolem ztuhla. Lylie měla na prsteníku prsten! Zlatý gravírovaný prsten se světlým safírem; nádherný starožitný šperk, který měl určitě obrovskou cenu. Marc ho nikdy předtím neviděl. Pohled mu na pár vteřin zamlžila žárlivost, jež se ho zmocňovala pokaždé, když ho nějaký detail, který nechápal, od Lylie vzdaloval. Vykoktal:

„Ten… ten prsten… je tvůj?“

„Ne… ukradla jsem ho dneska ráno na place Vendôme!“

Marc nereagoval. Víčka se mu lehce chvěla. Přestože na stříbrný kříž Tuaregů, který jí právě daroval, musel pracovat celý víkend a ještě tři noci jako operátor France Telecom, což byla jeho studentská brigáda, vypadal vedle tohoto prstenu jako levná cetka. Ostatně Emilie už vrátila africký šperk do krabičky, zatímco ten sběratelský skvost…

Přinutil se polknout doušek kávy a zamumlal:

„Ten… ten prsten. To je… dárek? K narozeninám?“

Emilie sklopila oči a tiše řekla:

„Tak nějak… Je to trošku složitější… Je nádherný, že?“

Odmlčela se a hledala slova.

„Vysvětlím ti to, netrap se kvůli tomu. Kvůli tomu prstenu…“

Emilie položila dlaň na Marcovu ruku.

Netrap se kvůli tomu. Kvůli tomu prstenu…

Ta slova zněla Marcovi v hlavě. Co tím chtěla říct? Emilie vypadala to ráno hrozně, jako kdyby celou noc nespala, i když se snažila usmívat a jako obvykle si do kávy přidala vodu. Náhle se Emiliiny oči rozzářily, jako by dospěla k důležitému rozhodnutí, napila se kávy a sklonila se ke svému batohu. Vyndala sešit se světle zelenými deskami a posunula ho k Marcovi.

„Na, Marcu, teď zas já. To je pro tebe!“

Marca se znovu zmocnil neurčitý neklid.

„Co je to?“

„Grand -Ducův deník,“ odpověděla Emilie, aniž nechala Marca nadechnout. „Přinesl mi ho předevčírem, den po mých narozeninách. Vlastně mi ho hodil do schránky, on nebo někdo, koho o to požádal, našla jsem ho ráno.“

Marc se opatrně dotkl sešitu. Víčka se mu znovu zachvěla.

Ten sešit. Grand -Ducovy zápisky… Teď už rozuměl. Emilie strávila dva předchozí dny a dvě noci čtením tohoto deníku.

Osmnáct let pátrání toho starého bláznivého soukromého detektiva. Celý život. Emiliin život. Den po dni. Zatracený dárek k narozeninám!

Marc pátral v Emiliiných očích. Co v tom sešitu našla? Jakou pravdu? Novou identitu? Konečně klid? Nebo nic? Jen otázky bez odpovědí…

Emilie na sobě nedala nic znát. V téhle hře byla příliš silná.

Pomalu nalila vodu do své kávy jako rituál a pila ji po malých doušcích.

„Tak vidíš, Marcu, nakonec mi ho dal, ten sešit. Jak slíbil. Pravdu pro můj přechod do světa dospělých.“

Emilie se zasmála, ale byl to smích spíše nervózní než spontánní. Marc váhal, zda si má sešit vzít.

„No a…?“ zamumlal. „Prozradil ti ten sešit něco? Něco důležitého? Ty… už teď víš?“

Emilie se ještě vyhnula odpovědi a pohlédla z okna na nádvoří Paris VIII, přes nějž se trousili studenti.

„Vím co?“

Marc cítil, jak v něm roste podráždění. V hlavě se mu znovu rojila slova, ale nepronesl je: Víš, proč toho zatraceného soukromého detektiva celé ty roky platili! Víš, kdo jsi, Lylie. Kdo jsi!

Emilie si roztržitě hrála s prstenem na pravé ruce. Kvůli chladu a únavě jako by nevnímala Marcovo vzrůstající rozčilení.

„Teď je řada na tobě, Marcu. Přečti si ten sešit.“

Marc měl v hlavě zmatek, neměl už ani sílu myslet na ten podivný prsten, který Emilie nosila. Kdo jí ho dal? Kdy? Proč?

Hleděl na sešit před sebou a slyšel se, jak říká:

„Dobrá, vážko moje… Přečtu si ten zatracený sešit…“

Odmlčel se a pak dodal:

„A co ty, jsi v pořádku?“

„Ano… Nedělej si starosti. Jsem v pořádku.“

Emilie smočila rty v kávě a upíjela, jako by se k tomu musela nutit.

Ne! Nebyla v pořádku.

Emilie něco tajila. Něco, co Grand -Duc zjistil a zapsal do svého deníku.

Její totožnost?

„Zanechal Grand -Duc nějaký vzkaz, tedy kromě toho deníku?“

„Ne, žádný, ale všechno je v tom sešitu…“

„A co vlastně?“

„Dočteš se to. Bude lepší, když si to přečteš sám.“

„A kde je teď Grand -Duc?“

Emiliin pohled se zakalil, jako kdyby věděla něco strašného a nechtěla to prozradit. Ostentativně se podívala na hodinky.

Marc sebou trhl:

„Už musíš jít?“

„Ano… Nemám dneska ráno přednášky. Ale ty ano! V deset. Evropské ústavní právo. Seminář s úžasným mladým Grandinem! Musím jít, Marcu.“

Marc byl evidentně rozrušený.

„Kam jdeš?“

Emilie nalila poslední kapku vody do své kávy, dopila ji a unaveně na Marca pohlédla. Naklonila se ke svému batohu, vzápětí se narovnala a řekla: „Já… já mám pro tebe taky dárek.“

Podala mu dárkový balíček velikosti krabičky od zápalek.

Marc strnul.

Zmocnilo se ho neblahé tušení. Emilie se nechovala přirozeně.

Tvářila se vesele, jako by o nic nešlo.

„Ale neotvírej ho teď,“ pokračovala jedním dechem Emilie, „teprve až odejdu. Za hodinu! Slibuješ? Můžu ti věřit? Je to jako hra na schovávanou, dáš mi čas, abych zmizela, zavřeš oči a budeš počítat dejme tomu do tisíce…“

Zdálo se, že Emilie vložila veškerou energii, která jí zbývala, do toho, aby její žádost vypadala jako milenecká hra. Marc nebyl hloupý.

„Slibuješ?“ naléhala Emilie.

Marc rezignovaně přikývl. Dlouho se na sebe dívali. Emiliina víčka se zachvěla jako první.

„Ne, ty to nedodržíš. Jsi tvrdohlavý jako mezek, Marcu, já tě znám, vrhneš se na to, jakmile se k tobě otočím zády…“

Marc to nepopřel. Emilie zvedla půvabnou ruku.

Zase ten prokletý prsten.

„Mariam?“

Majitelka baru, jako by číhala na jejich činy a gesta, stála vzápětí u jejich stolu.

„Mariam, mám pro tebe úkol. Dám ti tenhle balíček. Za hodinu, ne dřív, ho dáš Marcovi! I kdyby tě prosil, chtěl tě podplatit nebo tě vydíral… A abych nezapomněla, za hodinu ho pošleš na přednášky, do místnosti B318, a bez diskuse!“

Vložila jí balíček do ruky.

„Důvěřuju ti, Mariam.“

Neměla na výběr. Emilie vyskočila, strčila krabičku s křížem Tuaregů do batohu a vtiskla Marcovi letmý polibek. Napůl na tvář a napůl na koutek rtů. Dvojsmyslný, jako by se Mariam vysmívala…

Emilie otevřela skleněné dveře baru Lénine a zmizela v davu studentů na nádvoří jako duch.

Dveře se zavřely.

Mariam sevřela balíček v dlani. Samozřejmě Emilie poslechne, ale neměla tento druh her ráda. Mariam už měla zkušenost s páry, které se rozcházely, v takové chvíli projevovaly ženy překvapující rozhodnost a fantazii.

Emilie k takovým ženám patřila.

Celé to představení zavánělo lží. Emilie vzala nohy na ramena a ten dárek v Mariamině ruce byla časovaná bomba.

Marc ji nikdy neměl nechat jen tak odejít. Ten milý chlapec byl příliš naivní, příliš důvěřivý… Mariam pořád nevěděla, jestli to děvče, co uteklo, byla jeho sestra, manželka, milenka či přítelkyně, nedokázala odhalit pouto, jež je spojovalo, ale byla si jistá, že Emilie má pouze jediný cíl.

Toto pouto přetrhnout.

© Presses de la Cité, un département de Place des Editeurs, 2012

Translation © Miluše Krejčová, 2016

ISBN 978-80-267-0197-2

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Pátek, 11 Březen 2016 16:33 )  

banner Pidivadlo

Partneři

 Divadlo v Dlouhe logo  logo Českých center

VOŠH logo v barvě
www.vosherecka.cz