Fernand Pouillon: Divoké kameny

Email Tisk PDF

divoké kameny obal„Úžasné... Fascinující příspěvek k porozumění středověku,“ prohlásil Umberto Eco o románu Divoké kameny. Román vyšel v roce 1964 a francouzský architekt a spisovatel v něm vypráví drsný příběh vzniku středověkého opatství na jihu Francie.

 

 


Oblíbeným působištěm Fernanda Pouillona (1912 – 1986) byl jih Francie, Provensálsko a vůbec celá středomořská pánev. Pracoval na dostavbě Marseilleského letiště a na přestavbě starého města v Marseilli. Jako poměrně mladý mistr díla získal zakázky v Alžírsku (tehdy ještě francouzském) na velké bytové komplexy, stavěl pro íránského šáha. Jeho stavby se vyznačují citlivým vsazením do krajiny, harmonickými proporcemi a použitím ušlechtilých materiálů – a to i v projektech sociálního bydlení – a využíváním spolupráce zedníků, sochařů, keramiků a zahradních architektů. V polovině 50. let expandoval do pařížské oblasti, kde založil s partnery developerskou společnost, v níž se stal hlavním architektem a také spoluinvestorem. Realizoval několik významných obytných celků na pařížské periferii, avšak v roce 1961 byl odsouzen za zpronevěru, zaviněnou jeho partnery. Právě tehdy se pouští od románu Divoké kameny Následkem skandálu byl vyloučen z komory architektů s doživotním zákazem působení na francouzském území. Roku 1964 odešel do Alžírska, kde se po dvacet let věnoval intenzivní stavitelské činnosti. V roce 1971 se mu od prezidenta Pompidoua dostalo amnestie, roku 1978 byl znovu opět přijat do francouzské komory architektů a v roce 1984 se navrací do Francie. Roku 1985 jej prezident François Mitterrand povýšil do stavu důstojníka Řádu čestné legie. Pouillonův nábřežní dům ve starém marseilleském přístavu byl zařazen do seznamu Národních památek a jeho dvaadvacet realizací do prestižního indexu Architektonického dědictví 20. století.
Na české vydání čekal román více než půl století. „Překvapilo mě, že se toho nikdo dříve nechopil. Ten příběh mě uhranul stejně jako jeho autor,“ říká překladatel Denis Molčanov, jenž také mnohokrát navštívil dějiště románu, cisterciácké opatství v Provence a pořídil zde černobílé fotografie, které české vydání doprovázejí. „Pouillon ho psal ve vězení, kam se dostal za údajnou defraudaci a falšování účetnictví. Práce na knize mu pomohla, aby se v těžké životní situaci nezbláznil.“
Opatství Le Thoronet patří mezi trojici klenotů rané cisterciácké architektury, která fascinovala architekta Pouillona svou čistotou, strohostí a skvělou prací s kamenem. Pouillon jako první architekt moderní doby provedl přesné zaměřování opatství v jeho celistvosti. A vydal se po stopách hrstky cisterciáckých mnichů, kteří na odlehlém místě, za tvrdých podmínek, budovali jeden z nejpozoruhodnějších cisterciáckých klášterů. Vžil se do role středověkého mnicha, dobového architekta a stavitele, jenž kromě úmorné práce na stavbě musí čelit i rozporu ve svém nitru. Svůj román opatřil i poznámkami, v nichž uvádí, co to byl cisterciácký řád, jak vypadal řeholní život či zvyky cisterciáků. A jako člověk od fochu připojil i glosář, vysvětlující výrazy zejména z oblasti stavitelství.
Román Divoké kameny vydává v českém překladu nakladatelství Vyšehrad.

 

Ukázka z knihy:

Neděle Oculi
Déšť nám promočil hábit, mráz vyztužil těžkou látku našich kukul i vous, ztuhlé končetiny už ani necítíme. Ruce, nohy i obličej máme od bláta, vítr nás pokryl pískem. Rytmus kroků si už nehraje s řasením našich šatů, zcela vymrzlých na vyzáblém těle. Odválo nás to do kalného západu zimního, mistralového slunce a nyní jsme se opět vynořili: tři zkame­nělí světci předcházeni třemi příliš dlouhými stíny. Již týdny jsme na nohách. Údolím Rhôny jsme došli do Avignonu, pak ještě dál k Notre-Dame-de-Florielle ve fréjuské diecézi, území mého bratrance Rajmunda Berengera, hraběte barcelonského. Píše se pátý březen roku 1161 a já, třicet let po vstupu do kláš­tera Cîteaux, přicházím pověřen novým opatským úkolem – zbudovat další klášter.
(…)

Svatého Cyriaka, šestnáctého dne měsíce března
Klučení lesa již začalo, přímo na místě žije jedenáct bratří konvršů. Po našem příchodu pro nás narychlo postavili dor­mitář, který je zároveň pracovnou, z nepojeného kamene, vše je zastřešeno haluzemi.
Opat mi svěřil část svých pravomocí. Do budoucna musím sám, coby mistr díla a celerář, dohlížet i na disciplínu. Hned co dokončíme dormitáře, přesídlí sem celá komunita. Ale než se tak stane, budeme záviset na Notre-Dame-de-Florielle, tam budu dostávat rozkazy a skládat účty.

Svatého Patrika, sedmnáctého dne měsíce března
Jsem plný neklidu a zároveň netrpělivosti. Cítím pochybnosti, tvorba je něco jako zázrak a pochybnost důsledek nejistoty, jestli k onomu zázraku dojde.
Po důkladném průzkumu Thoronetu jsem přikázal jisté změny v denním řádu, disciplíně, nové uspořádání je nutné. Život tu lehký nebude. Kromě poslušnosti k Řeholi ještě úmorná práce na stavbě. Požádám opata o větší porce stravy a menší přísnost v půstu. Na konvrše musím být náročný; zanedlouho k nám přijde dalších deset bratří, které prověření tovaryši vyučí řemeslu.
Sepsal jsem řád pro konvrše i pro nás, chórové mnichy. Dochází k úplné změně pořádků platných před naším přícho­dem. Vše začíná disciplínou ducha, jež se projevuje a završuje denním řádem.
Budíček zazvoníme ve tři hodiny ráno, konvrši si nejdříve uklidí, pak se krátce pomodlí u oratoře a odejdou na stavbu. V jedenáct hodin je sraz u lavaba, mytí rukou a první jídlo: to si vyžádá hodinu. Staveniště opustíme večer, přesně v devate­náct hodin, konvrši uklidí, postarají se o nářadí a dostaví se k lavabu, následuje poslední krmě. Ke spánku se odebereme po modlitbě, a to v polovině hodiny dvacáté.
Rozdělování pracovní síly proběhne jednou týdně, a sice ve čtvrtek. V sobotu budou mimoto dvě hodiny vyhrazeny praní prádla.
Všem thoronetským konvršům a mnichům se k jídlu dostane ještě pitance a mixtus. V postní době trvá povinný půst až do dvanácté hodiny.
Na kanovnické hodinky se bude zvonit: na matutinum a laudy v hodinu třetí, na primu v pět, na tercii v osm, na sextu v jedenáct, na nónu ve čtrnáct, na nešpory v sedmnáct a konečně na kompletář ve dvacet hodin.
Každý první pátek v měsíci se za konvrši zastaví bratr ošetřovatel z Florielly, který se postará o nemocné. Opat určí den, kdy se bude pouštět žilou.
Konvršům se doporučuje, aby denně požili jednu pintu oleje na každý stůl a co nejvíce česneku, neboť ochraňuje tělo před nákazami, infekcemi a nachlazením. Obnova sil je vůči našemu společenství osobní povinností. Nadměrný půst, sebe­bičování a bdění, stejně jako žíněné košile způsobující rány budou považovány za závažné provinění a přísně potrestány. Konvršové mají povinnost myslet na zdraví svoje i svých bra­tří a nahlásit každého, kdo by nějaké své onemocnění zapíral.
Od této chvíle vyžaduji striktní poslušnost k tomuto naří­zení. Pro zlepšení pracovních podmínek jsem dovolil slovní domluvu během práce.
V neděli přijde sloužit mši jeden z floriellských mnichů. Zbytek dne ponechávám poměrně volný: bratři mohou odpo­čívat, užít si siestu až do nešpor, mohou jít na procházku v doprovodu Bernarda nebo Benedikta, sbírat bylinky, ovoce či houby pod dohledem bratra Gabriela, který se vyzná v jedo­vatých druzích.
Pro své dva bratry jsem sepsal pár doporučení navíc. Poža­duji od nich jen tři bohoslužby denně: laudy, nešpory a kom­pletář. Ostatní hodinky budou podle možností sloužit přímo na místě, kde budou právě pracovat. To znamená, že s sebou budou muset nosit svůj žaltář. Co se povinných modliteb týče, tak od bratří vyžaduji, aby je sloužili spolu v kapli.
Přestože jsme v Postě, požaduji, aby toto nařízení dodr­žovali s co možná největší přísností. Vše s výjimkou pašijové doby, kdy přimhouřím oko nad nějakým tím mimořádným půstem, bičováním, rozjímáním či modlitbou. Bratr Ber­nard dostal za povinnost číst z tohoto nařízení každý týden během mixtu v jedenáct hodin. Bratrovi Benediktovi jsem zase doporučil, aby začal uvažovat o práci v čase dešťů, nějak ho to ovšem zaskočilo. Že prý ještě nemáme dílny, a navíc, co bychom v nich asi vyráběli? Když jsem viděl jeho rozpaky, navrhl jsem, abychom neprodleně postavili přístřešek, pod kterým by se s tím málem nástrojů, co máme, pracovalo se dřevem.
Musím ještě učinit několik rozhodnutí ohledně našeho oble­čení. Osm měsíců o samotě, v bídě a bez disciplíny způsobilo, že naši bratři připomínají spíš nevolníky než mnichy konvrše.
Nyní vyžaduji, aby v souladu s Řeholí nosili vždy tuniku a ška­pulíř, pod nimi bruchy a nohavice. Ty jejich podivné hadry na stavbě určitě využijeme. Z ovčích kožek sešijeme pokrývky. O oněch nepořádcích opat určitě neměl tušení. Budu od něj potřebovat ještě prostěradla a další nezbytnou plachtovinu. Nošení kápě mimo práci se letos podle všeho stane povinné. Tak o tom rozhodla naše generální kapitula. Podle mě je to nesmysl: všechno to oblékání zabere tolik času. Vloni tatáž kapitula rozhodla o zrušení rukavic. Na mé poslední stavbě to mělo hrůzostrašné následky: konvršové měli docela zničené ruce, některá poranění se již nedala léčit. Na mou protestaci byly povoleny aspoň rukavice bez prstů. Nechal jsem vyrobit takové, jež se natolik podobaly rukavicím, že Řád považoval ještě za nutné, aby co možná nejpřesněji stanovil jejich povo­lenou formu. Navíc jmenovitě určil řemesla, v nichž je možné je používat. A tak kováři, kteří pracují v teple, na ně nárok mají, ale tesaři, již stráví většinu času venku, je už používat nesmějí. Ti, kdo se do těch předpisů pletou, jsou bohužel čas­těji mistři chórového zpěvu než mistři díla.

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

banner Pidivadlo

Partneři

 Divadlo v Dlouhe logo  logo Českých center

VOŠH logo v barvě
www.vosherecka.cz