Lucie Drbohlavová: Hedvábnou stezkou

Email Tisk PDF

 

stezkou obalPohodlně se usaďte, let na kouzelném koberci právě začíná. Budeme sledovat stopy dávných karavan až do Střední Asie, do samého srdce Hedvábné stezky. Tady stávala velkolepá města, na jejichž vyhlášených bazarech se prodávalo a překládalo zboží putující z nejrůznějších koutů Asie do Arábie a Evropy. I v současné době je Střední Asie úžasným koutem světa, o němž se toho ovšem ve zprávách mnoho nedozvíte a v nabídkách cestovních agentur ho většinou nenajdete.

 

 

Lucie Drbohlavová (za svobodna Kinkorová) strávila ve Střední Asii přes dva a půl roku, z toho pracovně téměř dva roky v Afghánistánu. Během studia mezinárodních vztahů a diplomacie, i mezi jednotlivými pracovními pobyty na misích organizace Člověk v tísni, cestovala Lucie se svým manželem Petrem. Většinou podnikali několikaměsíční cesty s batohem na zádech, během nichž projeli a poznali určitý region.

Nahlédněte s autorkou do míst, kam se kvůli zhoršující se bezpečnostní situaci nejspíš v blízké budoucnosti jen tak nepodíváte…

Knihu vydává brněnské nakladatelství Jota, které se soustavně věnuje vydávání cestopisných knih tuzemských autorů.

 

Ukázka z knihy:

1. AFGHÁNISTÁN

 

Špioni, zbraně, opium a ropa – Velká hra pokračuje

 

Když hoří dům tvého souseda,

je čas začít se starat o svůj vlastní dům.

PAŠTSKÉ PŘÍSLOVÍ

 

Pro romantické duše mám dobrou zprávu. Velká hra neskončila, jen se přehoupla do další fáze. Obávám se ale, že tato fáze je o poznání méně romantická než ta předchozí, kdy se po Střeše světa pohybovali britští i ruští tajní agenti v nejrůznějších převlecích a kromě mapování terénu bedlivě hlídali každé rozhodnutí místních vládců, každý pohyb znepřátelené velmoci v regionu i sebe navzájem. Další fáze Velké hry se odehrává na Blízkém východě, jižním Kavkazu i ve Střední Asii včetně Afghánistánu. Ovládnutí Střední Asie je pro světové velmoci stále silným lákadlem. Jakékoliv mocenské vakuum, které po sobě zanechal třeba rozpad Sovětského svazu nebo pád tálibánského režimu, spouští sérii diplomatických, obchodních a někdy i ozbrojených akcí. Doby se mění. Tentokrát se už nejedná o prosté ovládnutí území. Hraje se o politický a hospodářský vliv na země, které vlastní zásadní nerostné bohatství a smlouvy na jeho těžbu. Důležitou součástí je i vliv na země, kudy vedou nebo by mohly v budoucnosti vést ropovody, plynovody nebo trasy tankerů. Někteří tvrdí, že v této fázi Velké hry jde hlavně o obranu a šíření demokracie, o lidská práva, světovou bezpečnost a ochranu světa před islamismem či jinými vousatými zly a ismy. To nejspíše také. Ale mně přijde, že v první linii se opravdu pragmaticky hraje o ropu a jiné strategické suroviny. Porážka Tálibánu v roce 2001 otevřela zcela nové možnosti pro získání vlivu ve Střední Asii a novodobí hráči Velké hry se počali činit. Strategická poloha Afghánistánu mezi postsovětskou střední a jižní Asií hraje velkou roli, nerostné bohatství taktéž. Kromě toho, že Afghánistán skrývá velké množství mědi, lithia nebo třeba železné rudy, je také největším světovým producentem heroinu, opia i dalších nelegálních opiátů. Kdo jej ovládne, může zásadně ovlivnit množství těchto drog na světovém trhu a v neposlední řadě z jejich prodeje inkasovat tučné zisky. Zásadní význam mají samozřejmě také odhadované ohromné zásoby ropy a zemního plynu v severním Afghánistánu. Ačkoli už vláda udělila několik těžebních koncesí Číně a Indii, stále je o co bojovat.

 

Za mřížkou modré burky aneb flirtování po afghánsku

 

Naříkal jsem, že nemám boty,

dokud jsem nepotkal beznohého.

PERSKÉ PŘÍSLOVÍ

„Pozor, silnice a auta,“ varuje mě Petr. „Copak si myslíš, že burka ze mě udělala slepce?“ rozčiluju se pod modrým polyesterem a pouštím se do adrenalinového tance mezi nejrůznějšími dopravními prostředky, které se nevypočitatelně pohybují silnicí v několika vzájemně se prolínajících proudech. Přechod silnice úspěšně zakončuju obejitím zaparkovaného oslího povozu naloženého obří hromadou zboží. Koukám, že oslík má co dělat, aby ho povoz nepřevážil a on se neocitl nohama nad zemí.

V relativním bezpečí na chodníku se marně snažím upravit si mřížkové hledí burky tak, aby mě jemné chloupky z nití, kterými je mřížka obšitá, nelechtaly na úplně zpoceném obličeji. Když je totiž na slunci padesát stupňů jako dnes, pod polyesterovou burkou je minimálně šedesát. Otáčím se, abych zjistila, kde je Petrovi konec. Skrz mřížku burky je vidět docela dobře, ale jen dopředu. Výhled přímo dolů pod nohy mi zakrývá přední část burky splývající pod mřížkou. Vyplácí se tedy vidět včas všechny nekryté kanály, kterých tu je víc než dost, abych do nich nespadla. A do stran nevidím vůbec. Bohužel mi Petr s Frantou vybrali k narozeninám burku s příliš velkou hlavou. Rozumím: předpokládali, že je lepší větší než menší. Ale u burky je obojí špatně. Z malé burky bolí hlava a ve velké se hlava pod látkou protáčí. Což v praxi vypadá tak, že já otáčím hlavu doprava, ale burka zůstává téměř na místě. A s ní i mřížkované hledí. Zírám doprava a vidím jen modrý polyester. Zkouším to na druhou stranu a je to stejné. Točím se tedy celá jako holub na báni a lokalizuji Petra na diagonální straně křižovatky. Popadá mě oprávěná zloba. Že já nevidím, co se děje vedle mě, a tím pádem ani to, kam odbočuje nebo neodbočuje Petr, je přece jasné. Že on si nehlídá, kam jde jeho burka, to je vážný přestupek.

Říká se, že tenhle typ burky museli vymyslet muži, aby mohli dobře sledovat, kam se jejich žena dívá a jestli se náhodou nekouká po mladém švihákovi z vedlejší vesnice. Něco na tom možná bude.

***

Mám radost, jak se mi teď daří splynout s davem na ulici. Konečně nevypadám jako cizinka. Aspoň ne na první pohled. A to je důležité. Petr toto umění v Afghánistánu a v částech Pákistánu ovládl už dávno a doteď jsem mu ho tiše záviděla. Nechal si narůst dlouhé vousy a v pirón tombónu, s černobílým šátkem dismalem kolem ramen a vlněnou hnědou čepicí pakul na hlavě vypadá jako Afghánec. Částečně toho docílil vhodným oděvem, ale hlavní zásluhu na tom má správný výraz ve tváři. Ten jde Petrovi dokonale. Myslím tím ten výraz „já sem patřím, já tu jsem doma, nejsem žádný turista, který je ze všeho vyjukaný a věčně se udiveně rozhlíží a otáčí jako holub na střeše mazárské Modré mešity“.

Asi se ptáte, proč jsem tak posedlá splynutím s místním davem. Cožpak se stydím za to, kdo jsema odkud pocházím? Ale kdepak. Mám k tomu dva důvody. Zaprvé se ráda vyhnu přílišné pozornosti místních mužů, kterou ženy-cizinky v některých mimoevropských zemích přitahují. A zadruhé,nevypadat jako cizinec je někdy zkrátka bezpečnější. Třeba tady v Afghánistánu, kde sice pro cizince existuje jisté riziko, není však příliš významné. Tedy myslím tím v určitých částech země. Najdou se samozřejmě místa, která jsou pro cizince opravdu nebezpečná, ale těm se vyhýbáme. Relativně bezpečno je třeba tady v Mazáre Šarífu a ve většině severního Afghánistánu. Nepatrné riziko únosu tu ale přece jen je. Ať už kriminálníky, kterým jde hlavně o výkupné, nebo skupinami bojujícími za nějaký vyšší politický či náboženský cíl, jimž by se unesený cizinec mohl hodit jako vyjednávací páka na místní vládu či mezinárodní společenství. Reálný je i únos s cílem vystrašit ostatní cizince a snaha vypudit je ze země, protože sem zaprvé zavádějí západní pořádky a zadruhé tu dělají práci za neschopnou vládu. Bez pomoci těchto cizinců, organizací, firem a států, které je do země vysílají, by současná vláda byla ještě slabší, než momentálně je, a tyto skupiny by ji mohly snadněji svrhnout a chopit se vládnutí samy. (Popisovaná bezpečnostní situace se týká doby, kdy jsme pracovali v Afghánistánu, tedy let 2007–2008. Od té doby se bezpečnostní situace podstatně zhoršila.)

Sláva, konečně jsem ovládla chůzi pod burkou aspoň tak, abych se nemusela bát, že se zřítím do kanálu. Teď když už se můžu aspoň trochu soustředit na to, co se děje kolem mě, začínám na každém druhém rohu rozeznávat tlumené hlasy ostatních modrých burek: „Hehehe, choridžíČádorí…” Sakryš, jak to, že každý pozná, že si cizinka vyrazila v burce na bazar? Rozčiluju se a klopýtám dál za Petrem. Moje radost ze snadného splynutí s davem je mírně zkalená. Asi v tom bude nějaký další trik, který musím odhalit a ovládnout.

***

Moje odhodlání naučit se nosit burku neznamená, že odteď ji budu nosit pořád. Chtěla jsem si jen nošení burky vyzkoušet a zjistit, jak se v ní cítí místní ženy. Kromě toho v současné nejisté bezpečnostní situaci nikdy nevíte, kdy se vám taková věc bude hodit. Jinak si v oblastech, kde se pohybuji, se šátkem na hlavě vystačím. Jako cizinka bych samozřejmě mohla chodit i bez šátku, ale rozhodla jsem se v cizích zemích, kde cestuji nebo pracuji, dodržovat nepsaná místní pravidla ohledně decentního oblečení a chování žen. Těší mě, že znalost místní etikety a vhodné oblečení většina místních lidí s úsměvem ocení. Z podivných, nevypočitatelných a potenciálně možná i nebezpečných cizinců se tak stáváme cizinci naturalizovanými. Takoví zdomácnělí cizinci spíše než nedůvěru a strach vzbuzují u místních lidí zdvořilý a přátelský zájem. Nebývá nouze o zajímavé rozhovory, pozvání na čaj i do domů a zahrad. A když je třeba, většina místních také ochotně poskytne pomoc nebo radu.

Nevěřím totiž, že bych měla bojovat za práva místních žen tím, že půjdu příkladem a budu se oblékat „po našem“ a vyzývat místní ženy, ať zahodí burky a šátky. Vždyť jsem jen cizinka na návštěvě. Nepřijela jsem sem šířit západní kulturu, protože si nemyslím, že je ta jediná správná. Zčásti jsem tu také právě proto, že místní kultura je jiná než ta naše, a ten rozdíl, jeho příčiny a důsledky mě zajímají. A co se týče práv místních žen, je třeba za ně bojovat hlavně na jiných frontách než na těch módních.

***

„Lucidžon, taková burka je pro tebe úplně špatná,“ vysvětluje mi ochotně a upřímně moje asistentka Valentina, když si jí jdu stěžovat, že se mi ve městě všichni smáli, že si cizinka vyrazila v burce. Dozvídám se, že tahle burka je zbytečně velká a těžká. Zároveň se taky učím, jak si ji správně přidržet
 rukama, abych lépe viděla pod nohy, nespadla ze schodů a ještě to vypadalo do maximální možné míry elegantně.
"Pojď, vybereme ti lepší burku,“ rozhoduje Valentina. Moje druhá asistentka Masuma si nehodlá nechat ujít obřad kupování burky cizince, takže vyrážíme na bazar jako tříčlenné ženské procesí. Nápravu tak důležité záležitosti je třeba zjednat ihned, obě tedy jako na povel vyskakují od svých počítačů a vedou mne do města. „Chceš burku ze tří nebo ze čtyř dílů?“ ptají se mě sborově, protože to je zásadní rozhodnutí. „Nevím, chci, aby byla co nejlehčí,“ přeju si, protože z té mojí narozeninové mě ještě teď bolí hlava. „Takže ze tří dílů,“ objednává Valentina. Prodavač hledá v modré hromadě na zemi. Je trochu problém najít burku, která pro mě bude dostatečně dlouhá. Jsem o trochu vyšší než většina Afghánek. Burka sahající nad kotníky sice podle mě zahaluje dost velkou část postavy, ale přesně takovou prý tady nosí prostitutky, takže to bych opravdu nerada. Afghánské burky nejsou jen modré, třeba v Kandaháru mají i žluté, hnědé a zelené a v Mazáre Šarífu se kromě modrých nosí i bílé. Nejvíce je ale těch modrých. Jejich odstín je stejně modrý jako nebe a jako mazárská mešita. Veselá optimistická modrá. Možná má tato barva připomínat vodu. Chladivou, čistou vodu, které je v suchém a prašném Afghánistánu, hlavně na vesnicích, zoufalý nedostatek. Aspoň že místní burky mají takové hezké barvy a nejsou smutně černé jako oblečení žen v Arábii. Moje nová burka je mnohem lehčí a měkčí. A hlavně se neprotáčí. Ha, teď se mi už na ulici nikdo nesměje. Nacvičila jsem tu správnou burkovskou chůzi a už skutečně splývám s davem ostatních burek. Když se na bazaru probírám hromadou secondhandových pirón tombónů z Pákistánu, navršenou na povoze uprostřed uličky, hned vedle mě zkušeně přehrabuje jiná burka. Nečekaně se otáčí a zdraví třetí burku. Chvíli si spolu srdečně povídají.
Jak se poznaly? „No prostě poznaly, to je jednoduchý, přece,“ dozvídám se od Valentiny později a moc moudrá z toho nejsem. Pak se burka zase obrací k vozu s oblečením. Naklání se ke mně a chvíli si koukáme z mřížky do mřížky. Usmíváme se na sebe očima, protože do obličeje si nevidíme. Potom burka zvedá pěst se vztyčeným palcem na znamení radosti, že i cizinka nosí burku a nakupuje šaty z druhé ruky, a poté mizí v modrém proudu ostatních burek v uličce bazaru. Hledám v okolním davu Petra, abych mu oznámila, že mám vybráno, a nevěřím svým očím. Koukám jako blázen, jak mi chlapík stojící u sousedního stánku upřeně zírá do mřížky a směje se na celé kolo. On se mnou snad flirtuje! O ulici dál se opakuje podobná scéna s jiným chlapíkem. Ani burka, ani nic jiného nejspíš nemůže zabránit lidské přirozenosti. Tohle je tedy flirtování po afghánsku.
„No a to se divíš, když máš burku ze tří dílů?“ odpovídá mi Valentina otázkou na můj dotaz ohledně flirtování. Jsem holt z jiného světa a koukám, jako bych spadla z višně. „Co má burka ze tří dílů společného s přehnanou pozorností, jakou mi prokazovali ti chlapíci na bazaru?“ kroutím hlavou.
„Aha, tak teda od začátku,“ baví se Valentina. „Když je ženská těhotná, tak je veliká, že jo?“ začíná druhý pokus o vysvětlení. Popadá mě hrůza, že se moje schopná asistentka zbláznila. Jazykem to nemůže být, anglicky se během azylu za války v Pákistánu naučila velmi dobře. Nevím co jiného, tak přihlouple kývám hlavou. „Dobrý, a když je ženská vdaná, tak je těhotná skoro pořád, ne?“ pokračuje Valentina a já připouštím, že tady v Afghánistánu už to tak chodívá.
„A když je pořád taková veliká, tak potřebuje velikou burku,“ končí svoje vysvětlení. Po chvíli mi to dochází a ověřuju si: „Takže vdaný ženský nosí burku ze čtyř dílů a svobodný ze tří. A tudíž mě všichni na trhu považovali za svobodnou.“ „No přesně tak. S vdanou ženskou by si nikdo netroufl flirtovat, to by pro oba mohlo skončit špatně,“ dodává Valentina. Teď mi vrtá hlavou už jenom jedno. Jak ti chlapíci na takovou dálku poznali, z kolika dílů mám ušitou burku? To je totiž věc, kterou bych sama nepoznala, ani kdybych tu svoji bohatě plizovanou burku držela v ruce. Odpovídá mi na ni hned další příhoda, když se vydáváme do města s naším kolegou z Tádžikistánu, který pracuje v Afghánistánu už pár let. „Tyjo, koukej na ty baby,“ ukazuje Petrovi na skupinku tří burek kráčejících po prašné cestě před námi. „Ta levá, to je kost,“ rozplývá se náš kolega.
Já před sebou vidím tři modré burky, a kdyby mě mučili, ani pak nedokážu říct, která z nich je mladá, která stará nebo která je obdařena vnadnými křivkami. Burka je plizovaná, široká a volně splývá přes celé tělo. Snad jen tehdy, když fouká silný vítr a nalepí látku burky na ženské tělo, by se dalo něco poznat. Ale oči mužů, kteří nemají celý život příležitost vidět kromě své manželky a případně pár blízkých příbuzných jinou ženu bez oblečení zahalujícího všechno kromě obličeje (a často ani ten ne), dlaní a nohou od kotníků dolů, mají zřejmě úplně jinak vyvinuté pozorovací schopnosti a fantazii než já. Každá slušná žena si v restauraci nebo čajovně, kde nemají oddělené sezení pro rodiny, sedne zády do místnosti a čelem ke zdi a obklopí se muži ze své rodiny. To z praktického důvodu, aby na ni cizí muži v místnosti moc nekoukali a aby se k ní nemohl nikdo cizí ani náhodou přiblížit. I když to by si žádný rozumný muž v přítomnosti ženiných mahramů samozřejmě nedovolil. Tahle pravidla dobře znám a jsou mi docela sympatická. Koktejlové bary, v jakém se právě nacházíme, jsou tady teď velmi populární. V Afghánistánu se samozřejmě nejedná o alkoholické koktejly, ale třeba o „pohádku“, do které se rozmixuje banán, kondenzované mléko a datle a ozdobí se šlehačkou. Kalorická bomba, na kterou sem chodí rodiče s dětmi nebo studentky a kterou si s oblibou dávají i místní svalovci po hodině strávené v posilovně. Chápu to jako afghánskou obdobu proteinového nápoje. Místnost zdobí velké množství neuvěřitelně kýčovitých umělých květin a spousta zrcadel. Tohle je lepší podnik, proto ty kytky a zrcadla. A zádrhel je právě v tom, že zrcadla visí na všech zdech. Mám z toho nekonečného zrcadlení trochu schizofrenní pocit, ale zrcadla jsou právě v módě a musí být v každém populárním podniku. Chci dodržovat nepsaná místní pravidla, ale tady netuším, kam si mám sednout. Nakonec si sedám čelem ke zdi a rozhoduji se zrcadla ignorovat. Když si nadzvednu burku, abych si osušila úplně zpocený obličej, všímám si, že čelem ke zdi sedí i ostatní burky. Ahá, už mi začíná svítat, proč jsou podniky se zrcadly tak oblíbené. Slečna vedle mě, jakožto počestná dívka, způsobně sedí čelem ke zdi. Za to by ji tatínek pochválil. Ale jako naschvál jsou právě v tomhle lokálu ta zrcadla. S tím nikdo nic nenadělá. Leda by jí sem tatínek zakázal chodit. A proč by nemohla chodit odpoledne na koktejl? Vždyť ostatní dívky na něj taky chodí. Díky zrcadlům může dívka nenápadně sledovat ostatní hosty.
Pokud bude chtít, může svým krásným mandlovým okem obtaženým silnou černou linkou nenápadně mrknout do zrcadla na toho svalnatého fešáka u vedlejšího stolu. No ano, na toho, který celou dobu předstírá, že se dívá do mobilu, a přitom zírá na její odraz v zrcadle od doby, co si zvedla burku, aby mohla pít ten báječný koktejl. Jestli sem přijde ten fešák i příští týden, možná si s sebou dívka vezme číslo svého mobilu napsané na kousku papírku, a až bude odcházet, pod záhyby široké burky mu ho nenápadně upustí do klína. Tak takhle se flirtuje po afghánsku. Musím uznat, že to je docela adrenalinový sport.

 

© Lucie Drbohlavová, 2016
© Nakladatelství JOTA, s. r. o., 2016


AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Pátek, 26 Únor 2016 10:45 )  

banner Pidivadlo

Partneři

 Divadlo v Dlouhe logo  logo Českých center

VOŠH logo v barvě
www.vosherecka.cz