Ludmila Vaňková: Roky před úsvitem

Email Tisk PDF

 

Vaňková obalSágu Jan Lucemburský napsala Ludmila Vaňková původně jako jeden román nazvaný Pod žezlem Lucemburků. Protože se v té době nenašel nakladatel ochotný jedinečné tisícistránkové dílo vydat celé, autorka jeho části publikovala jednotlivě v románech První muž království, Léč pana z Rožmberka, Rab z Rabštejna, Od trůnu dál a Roky před úsvitem. Teprve nyní vychází Jan Lucemburský v původní podobě ve dvou svazcích Království na prodej a Roky před úsvitem. Vydává je nakladatelství Šulc a Švarc.

 

 

Roky před úsvitem — druhá kniha historické ságy Jan Lucemburský — končí v době, kdy i v Čechách se král Jan dočkal obdivu a uznání. Za hranicemi bojoval proti Habsburkům a na římském trůnu držel Ludvíka Bavora, kterého na radu zkušených diplomatů kdysi volil, aby znemožnil zvolení Fridricha Habsburského, který ho ohrožoval v Českém království. Nakonec nad ním zvítězil ve slavné bitvě, kterou u Mühldorfu osobně vedl v čele českého rytířstva, zatímco Ludvík se skrýval v blízkém hradu. Bavorovým nevděkem spojenectví skončilo. Ludvíkova hrabivost popudila řadu říšských knížat, zatímco Jan byl proslavený a obdivovaný válečník, obratný diplomat a dvorný rytíř. O jeho hrdinských činech i slavných soudech lásky skládal písně Guillaume de Machaut.

Dobrodružství Janova života zachytila Ludmila Vaňková v ojedinělé kronikářské šíři, zvýrazněné plejádou zajímavých historických postav a jejich příběhů. Jeden z nich vychází z Machautovy písně o krásné Irmengardě, kterou drželi v zajetí lapkové. Osvobodil ji Janův rytíř Heřman z Miličína a z velké lásky se s ní tajně oženil bez souhlasu jejího otce Goberta d’Aspremont. Prohřešek měl vyřešit soud lásky českého krále, ale místo něj došlo na Boží soud, jak líčí naše ukázka…

Ukázka z knihy:

Boží soud! Vojsko tu zprávu přijalo s nadšením. V nudě vlažného obléhání sliboval rytířský zápas zpestření vlekoucích se dnů. Velká událost to byla kdykoli, natož teď a tady.

Zbrojnoši s chutí tahali klády a budovali arénu pro smrtonosný boj. Navíc ještě dodávala rytířskému zápolení dráždivý přídech šeptaná pověst o skandálním pozadí sňatku pana z Miličína, který měl v boji na život a na smrt nastoupit proti vlastnímu otci své choti. Díky Machautově věhlasu znal kdekdo píseň o krásné Irmengardě. Přijde se i ona podívat?

Tribuna, kterou stloukli v rozměrech při turnajích nevídaných, byla nabitá, až silné trámy praskaly. A kolem hrazení hlava na hlavě hodiny předem. Zmeškat vzácnou podívanou nechtěl nikdo. Dokonce v hustém zástupu z hradeb přihlíželi také Metští, jak zavládlo nevyhlášené příměří. Nikdo ten den nevypustil šíp na té ani na druhé straně. Na tribuně uprostřed na čestném místě zasedl český král. Vedle něj nejblíž hrabě de Bar. Za nimi s panem de Machaut dvě zahalené ženy. Byla to ona? Nikdo netušil.

Nakonec se dostavil ještě lotrinský vévoda a vsunul se mezi krále a Barského. „Ještě jsem se pokusil o smír, jak sis přál,“ řekl tiše Janovi. „Marně.“

Janovou napjatou tváří se mihl pokřivený úsměv. „To máš štěstí. Kdyby se ti to podařilo, tihle všichni by tě roztrhali. Ale jeden z těch dvou má smůlu. Doufám, že...“ Zmlkl a podíval se kose na biskupa.

Irmengarda za jejich zády tiše vzlykla. Biskup Jindřich d’Aspremont ji zaslechl a jen se toporně narovnal, jako by ho někdo přivázal ke vztyčené žerdi. Díval se upřeně před sebe. Neteř, kterou kdysi miloval, tu pro něj prostě nebyla. Barský se tvářil smířlivěji. Dobře věděl, že Irmengardina zrada byla výhrou jeho rodiny. Být tchánem dcery českého krále už něco znamenalo. Mladý muž dole na kolbišti budil jeho sympatie už proto, že si s Aspremontem jako praví dobří sousedé často překáželi. I když občas, jako právě teď, je svedly společné zájmy do jednoho tábora.

Naděje na trvalý smír zmizela s překaženým sňatkem dědiců obou rodů. A bylo jisté, že bez Goberta by biskup zdaleka nebyl tak nebezpečný. Eduard de Bar měl prostě všechny důvody přát vítězství Heřmanovi z Miličína.

S Irmengardou to bylo jiné. Ta probouzela jeho upřímný vztek, který občas dal najevo nevraživým ohlédnutím. Machaut ji s královským svolením přinutil usednout a on i Ger¬truda stáli nad ní jako věrná stráž.

Gertruda se k ní naklonila. „Neměla jste sem chodit,“ zašeptala starostlivě.

Irmengarda kývla. „Neměla. Musím,“ zajíkla se. „Jinde bych zešílela. Tady taky, já vím.“

„Netrapte se. Ještě může všechno dobře dopadnout.“

„To by Heřman musel zvítězit.“

„Zvítězí. Uvidíte.“

„Ne.“ Irmengarda zavrtěla hlavou a zoufale se rozplakala.

Machaut k ní přiklekl. „Jak to můžete vědět? Proboha neplačte! Pan z Miličína je skvělý bojovník.“

Jan slyšel hlasy za sebou, ale ani se neohlédl, ač by dal nevímco za to, kdyby rozuměl, co si tam šeptají. Ale vystupoval zde v roli nestranného přísedícího. Soudce byl vysoko nad ním. Málokdy byl tak rozechvělý, když k boji nastupoval sám. Ve vzduchu viselo neštěstí. Cítil s Irmengardou, která stejně jako on věděla.

„Otec taky,“ vzlykla. „Je tisíckrát zkušenější. A hájí spravedlivou věc.“

„To je nesmysl,“ okřikla ji Gertruda. „Tohle si nesmíte myslet.“

„Ale já to vím.“ Otřela si slzy a obrátila k ní zoufalou bledou tvář. „To já sama,“ řekla. „Nelhala jsem. Já sama jsem k němu přišla. Nevěděl nic, spal. A pak...“

Gertruda ji k sobě přitiskla. „Mlčte, děvenko. Nedrásejte se. Bůh je Láska. Rozumí milujícím. Kolikrát i mně odpustil, a horší věci, než je spalující čistá touha.“

„Ale on lhal,“ stála Irmengarda na svém. „Lhal, když vzal všechnu vinu na sebe. Byla moje. A Bůh, který odpouští lásku, jistě neodpouští lež. O tu jde při Božím soudu.“

Gertruda se podívala na Machauta a vzala Irmengardu za ruku.

„Pojďte odtud,“ řekla rozhodně. „Myslete na dítě.“

„Doprovodím vás.“

Machaut by nevímco dal za tu podívanou, ale příkaz Gertrudina pohledu byl nesmlouvavý. Podepřel Irmengardu z druhé strany a opustili královskou lóži. Daleko se nedostali. Hlediště bylo zaplněné, že by neproklouzla ani myš.

„Zpátky,“ přikázala Gertruda rozčileně. „Panebože! Ještě by v té tlačenici mohla potratit. Že jsem jí to nerozmluvila dřív! Ale vypadala klidná.“

Machaut jim mlčky razil cestu zpátky. Strážný u královské lóže si všiml jejich potíží a přispěchal jim na pomoc.

„Já už nemůžu potratit,“ zašeptala Irmengarda. Gertruda se na ni překvapeně podívala. Tvář, ještě před chvíli ztrhaná, teď vypadala klidně a cosi jako blažený úsměv se zastavilo na bledých rtech.

„Cože?“

„Nemůžu,“ opakovala. „Jeho dítě se narodí.“

Gertrudě vyschlo v ústech. Snad ne teď a tady?! „Máte bolesti?“ zeptala se opatrně.

Irmengarda překvapeně vzhlédla. „Ne, vůbec ne. Jen se mi připomněl, jak je divoký. A žije. Podejte mi ruku.“

Gertruda jí vyhověla. Irmengarda vedla její dlaň pod pláštěm po svém těle. Skutečně, dětská nožka kdesi uvnitř bila divoce na poplach. Gertruda krom svého vlastního neměla s dětmi vůbec žádné zkušenosti a zaboha si nedokázala vzpomenout na příznaky posledních měsíců. Jakpak to bylo těsně předtím, než se narodil Mikuláš? Taky tak kopal? Samozřejmě.

Vyděsila se. Cože to řekla? Někdy zjara. Ale Irmengarda je tak nevinná, až je to k pláči. A nezkušená. Neví nic. A měsíc sem nebo tam, to nezasvěcený špatně pozná. Panebože! Já jsem rodila slušně doma v posteli a kolem mě se točil lékař a dvě porodní báby. I tak to vypadalo, že mají plné ruce práce. Starala jsem se jenom o sebe a ani jsem si nevšimla, co dělají. Co si tu počnu! Mezi všemi těmi chlapy já sama! Přece ji nemůžu opustit. Ale moc jí nepomůžu, kdyby bylo zle. Ani nepoznám, až to začne.

Copak je jaro? Několik měsíců je čas, okřikla se. Snad jí to řekl někdo, kdo se vyzná. Panebože, ať už dole začnou a máme to za sebou!

„Opravdu vás nic nebolí?“ zeptala se váhavě.

„Vůbec nic. Jenom srdce.“ Z Irmengardiny tváře se blaženost vytratila tak rychle, jak se na ní zjevila. „Ale to není bolest, to je hrůza.“

Jen aby. Gertruda si setřela pot z čela a podívala se na Machauta. Nechápe nic. Bodejť by, mužský. A svobodný. Možná nás ani neposlouchal, je celý šťastný, že se nám nepovedlo odejít. Třeba se mýlím. Kéž se mýlím! Pryč odtud se stejně nedostaneme.

Soupeři se objevili každý na své straně kolbiště. Chlapi v hledišti naráz ztichli. Jan vstal.

„Naposledy vás vyzývám,“ vykřikl. „Ve jménu Božím, smiřte se! Má-li vyzvaný co říct na svou omluvu, ať tak učiní bez prodlení.“

Nesouhlasné mručení málem pohltilo závěr jeho slov. Pan Heřman popojel kupředu na neklidně tančícím koni a nadzvedl hledí.

„Přísahám, pane d’Aspremont,“ řekl jasným klidným hlasem, „že jsem svou choť, vaši dceru, z rukou Božích přijal před oltářem čistou.“

Gobert odpověděl jediným slovem. Zahřmělo nečekanou silou, že ho bylo slyšet v nejvzdálenějším koutě a možná až na hradbách Met. „Lžeš!“

Nato oba s hlučným třesknutím sklapli hledí a rozjeli se do svých stran.

Královský hlas se znovu zvučně rozlehl. „Učiňme tedy Božímu právu zadost. Začněte.“ A usedl.

Vzdech úlevy proběhl hledištěm. To tak, přijít o takovou podívanou. Jakápak omluva.

Rytíři se rozjeli proti sobě. Štíty zaduněly. Koně se řítili k ohrazení, kde na bojovníky čekaly nové dřevce. Rychlá otočka a nový náraz. Irmengarda za Janovými zády tiše vzlykala. Slyšel Gertrudin útěšný hlas. Machaut se postavil rovnou za královo křeslo a dychtivě sledoval průběh zápasu. Rty se mu němě pohybovaly, jak se na nich rodila slova nové písně.

Při páté srážce vyletěl ze sedla pan d’Aspremont a tvrdě dopadl na zdupaný sníh. Heřman se zastavil a s podivem se zadíval na sraženého soupeře. Boží soud, pomyslel si zmateně. Tam jsem přece teď měl ležet já.

Irmengarda mi v slzách vyčetla, že jsem lhal. Má pravdu, lhal jsem. Ale mohl jsem nelhat?

Teď mohl dojet k padlému a bít se z koně proti opěšalému. Irmengardin otec už stál na vratkých nohou a v rukou třímal vytasený meč. Čekal, že soupeř využije svého práva. Ale Heřman se otočil zády a dojel k bariéře. Tam zůstal stát, než pacholci chytili koně a vysadili otřeseného rytíře zpátky do sedla.

Gobert se vzpamatoval. Jakmile byl v sedle, vrátila se mu neumdlévající síla. Srážka byla strašlivá. Rytíři zapření do svých štítů stáli nehnutě jako přibití. V hlubokém tichu bylo slyšet jen praskot ohýbajících se dřevců. Nakonec se zlomil ten Gobertův. Zase se rozjeli.

Heřman se opíral takovou silou, že zakolísal, když se míjeli, a jak se znovu usazoval v sedle, s hrůzou pocítil, jak kůň pod ním klopýtl. Trhl uzdou, ale uvolněné sedlo se začalo svážet ke straně. Heřman byl skvělý jezdec, ale těžká zbroj mu nedovolila se udržet. Sedlo ho strhlo. Osvobozený kůň, zbavený nerovnoměrně rozložené váhy, odkulhal k hrazení. Pacholci ho chytli bez nesnází a rychle nahodili ztracené sedlo.

Heřman se zamračil. Kdoví jak ho připevní v tom spěchu. Ale v okamžiku si uvědomil marnost takové starosti a rychle sáhl po meči. Pan d’Aspremont nemínil dát mu tutéž příležitost, jaké se jemu před chvílí dostalo. Ne. Obrátil koně a hnal se přímo na něj s mečem.

Bylo to jeho právo. Právo vítězícího, kterého Heřman nevyužil. Meč při pádu nešťastně zaklíněný uvízl v pochvě. Snad by ho i tak dokázal vytáhnout, kdyby měl čas. Ale to mu soupeř nedopřál.

Konec, blesklo mu hlavou. To je konec. Utéct? Nelze. Ne tady, před ní a před králem. Spustil ruce a zůstal stát s pozdviženou tváří v očekávání smrti.

Hledištěm to zahučelo, když rána dopadla, a nespokojený řev mnohých hlasů přehlušil jediný ostrý výkřik. Irmengarda se jako šílená drala královskou lóží na kolbiště, bez ohledu na slušný mrav i povinnou úctu k majestátu. Klopýtavě se rozběh-la k ležícímu a upadla. Odplazila se kousek dál, natáhla ruku, a když dosáhla k Heřmanovi, zůstala ležet s prsty křečovitě ¬sevřenými kolem jeho zápěstí. Krvavé výběžky zpod jeho těla sákly sněhem až k ní.

Machaut vtrhl za ní do arény a začal shánět zbrojnoše s nosítky. Vítěze, který se u hrazení zvolna odstrojoval, si nikdo nevšímal.

Král sestoupil do arény a zůstal stát nad padlým. Gobert se přiblížil.

„Tohle jsem nechtěl,“ řekl. „Chtěl jsem ho postrašit. Mohl uhnout. Myslel jsem, že uteče a zostudí se. Aby ona pochopila, že... Proč se nechtěl zachránit?“

„Asi nemohl.“

Jan stěží potlačil pohnutí. Snažil se představit si, co by na Heřmanově místě udělal. Asi totéž. „Sám jsem ho učil rytířství,“ řekl temně. „Rytíř přijímá svůj osud v rovném boji bez námitek. I v nerovném, když je výhoda na straně soupeře.“

„Chcete tím říct, že já rytíř nejsem?“ vybuchl Gobert.

„Vysvětlete si to, jak vám libo,“ řekl Jan chladně. „Stojím si v slovu. Zabil jste mi mého nejmilejšího pána a ze své dcery jste učinil vdovu. Zbytečně. Mladý hrabě de Bar je už zadaný a pochybuju, že obnoví svůj slib.“

Zbrojnoši s nosítky uvolněnou uličkou zaběhli do stanu, kde všichni královští ranhojiči čekali na poraženého. Plačící Irmengarda se potácela za nimi. Pro otce neměla ani pohled. Machaut ji podpíral.

„Nuže, pane?“ ozval se Jan tvrdě. „Trvám na tom, co jsem řekl. Chcete-li, můžeme nastoupit hned. Jste-li unavený, počkám.“

„Ne, nejsem unavený.“ Gobert sledoval pohledem svou dceru a jeho drsné srdce se zachvělo. To všechno přece bylo z lásky k ní. Jen z lásky. Dokud jsem byl potupený otec, byl jsem v právu. Všichni se mnou cítili. Už nejsem. Porušil jsem pravidla rytířství a právo je teď na straně toho nešťastného chlapce a Irmengardy. Všichni se ode mě odvracejí. Nový Boží soud? Nemám naději. I kdyby můj příští soupeř nebyl rytíř tak skvělý jako český král.

„Nejsem unavený, ale jsem už starý a asi nerozumím ničemu. Prosím Boha za odpuštění. Zneužil jsem jeho soudu. Jsem ochotný se vydat vašemu. Ale nebudu se bít zbraní.“

„A čím?“

„Vydám se smrti stejně jako on.“

„To není můj způsob, pane d’Aspremont,“ řekl král s pohrdáním. „Sbohem.“

Zašel do stanu ranhojičů. „Zatím žije,“ oznámil mu jeho mistr lékařství. „Je div, že nevypustil duši hned na místě. Mnoho naděje mu nedávám.“

„Žije, slyšíte?“ zaslechl za sebou Gertrudin hlas. „No tak, vzpamatujte se! Je živý!“

Ohlédl se. Gertruda klečela u zhroucené Irmengardy a vytrvale do ní mluvila, nejspíš proto, aby přehlušila vyřčený ortel lékaře. Z Irmengardiných vytřeštěných očí jako by se zvolna vytrácel život.

Jan se otřásl. Gertruda k němu zvedla vyčítavé oči.

„Samí mužští, i když jsou to ranhojiči,“ řekla nespokojeně. „Přece ji tu nemůžu nechat samotnou. Mám strach, aby předčasně neporodila. Kdoví jestli on přežije. Měla by aspoň dítě!“

Jan si vzpomněl na svou sestru, položil Gertrudě mlčky ruku na rameno a odvrátil se. To byla ženská záležitost. Z místa, kde ležel Heřman, se neozval ani sten. Možná už... Vrátil se k němu. V životě už viděl mnoho ran a tahle moc dobře nevypadala.

„Meč se zarazil o přilbu a ztratil sílu, jinak by byl vejpůl,“ řekl mistr. „Neuvěřitelné, že vydržela. Podívejte se, Vaše Veličenstvo.“

Kus zprohýbaného kovu, který od Heřmana odvrátil okamžitou smrt, svědčil o bytelné práci zbrojíře. Českého? Ano, tohle tam uměli. Přilby, štíty, meče. A dřevce. Vždycky vydržely víc než jiné. Přestože sám dával přednost umění francouzských a italských kovotepců, užitečnou výstroj, zbroj do boje, na které závisel život, si vždycky vozil z Čech.

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Sobota, 20 Únor 2016 18:34 )  

banner Pidivadlo

Partneři

 Divadlo v Dlouhe logo  logo Českých center

VOŠH logo v barvě
www.vosherecka.cz