Gard Sveen: Poslední poutník

Email Tisk PDF

 

Poutník obalJak souvisí vražda bývalého odbojáře s kosterními pozůstatky z druhé světové války?

 

 

Kdo byla Agnes Gernerová, krásná dívka, která přijela do Osla na podzim roku 1939? V květnu 2003 byly v lese severně od města nalezeny lidské kosterní pozůstatky pocházející patrně z druhé světové války. O několik týdnů později je ve svém domě v luxusní osloské čtvrti zavražděn zestárlý podnikatel Carl Oscar Krogh, bývalý člen odboje. Osloská policie nachází mezi oběma případy souvislost. Při vyšetřování se totiž ukáže, že Krogh patřil k nejbližším spolupracovníkům mýty opředeného Kaje Holta, vůdčí osobnosti odboje. Krogh byl jedním z těch, kteří se pokusili odhalit příčinu Holtova nikdy nevyšetřeného úmrtí ve Stockholmu na jaře 1945. Bludiště lží a zamlčování zavede vyšetřovatele Tommyho Bergmanna zpátky do válečných časů. Do doby, kdy se pravda obětovala jako první, láska se považovala za břemeno a jediným cílem bylo přežít.

Poslední poutník je prozaickým debutem Garda Sveena, který pracuje jako odborný poradce na norském ministerstvu obrany. Román získal dvě prestižní severské ceny pro nejlepší detektivku roku: norskou Rivertonovu cenu (2013) a skandinávský Skleněný klíč (2014). V historii jejich udílení získal obě ceny už jen jediný debut — Netopýr Joa Nesbøho. V hodnocení poroty Rivertonovy ceny čteme: „Napínavý a bohatý děj se dotýká několika různých témat, mimo jiné osvětluje méně známé kapitoly norské válečné historie, zejména likvidování nepohodlných osob prováděné odbojem. Kromě samotného příběhu autor zdařile popisuje mezilidské vztahy. Vykresluje věrohodné portréty svých postav, které se nacházejí v obtížných situacích, stojí před složitými rozhodnutími a takřka nemají možnost volby.“

V českém překladu vydává román nakladatelství Host.

 

Ukázka z knihy:

 

Pondělí 19. května 2003

Policejní ředitelství

Oslo

Tommy Bergmann tiskl čelo k okennímu sklu, čekal, kdy mu z Kriposu zavolají zpátky. Lidé v Akeberské ulici hluboko pod ním vypadali drobouncí, skoro jako panáčci z lega, auta připomínala angličáky, se kterými si hrál, když byl malý. Pohlédl vzhůru k panelovým domům na svahu Enerhaugenu, jako vždycky se zdálo, že sem do městského centra nepatří. Ačkoli sám vyrostl v ještě větších domech úplně dole v Grorudském údolí, nikdy nedokázal přivyknout pohledu na napodobeninu sídliště přímo za oknem své kanceláře. Jedinou polehčující okolností enerhaugenských paneláků bylo, že v jedné garsonce v nízkém bloku bydlela Hege, když se seznámili. A pokud měl ve svém životě na nějaké léto výhradně hezké vzpomínky, bylo to ono léto, kdy se potkali, rozžhavený byt a světlé noci; tehdy se zdálo, že život nikdy neskončí, a k tomu ten pocit skoro jako ze snu, že všechno je až příliš dobré na to, aby to mohla být pravda.

Ale to už je spousta let, pronesl v duchu. Jiný život a jiná doba.

Obraz jeho a Hege v její úzké posteli v bytě na Enerhaugenu vystřídala Hege ležící na podlaze v koupelně bytu na Lambertseter, šeptající, že ji nesmí zabít. Ústy napodobil její slova: Nezabíjej mě, Tommy, prosím, nezabíjej mě.

Zlehka si propleskl tváře a zadíval se na hodinky, aby zaplašil myšlenky na Hege. Spočítal, kolik mu zbývá času do házenkářského tréninku na Klemetsrudu, a doufal, že přijde i Sářina matka. Její pohled, smích a radost ze života, která z ní vyzařovala, mu vždycky pomohly cítit se jakž takž normálně. Namlouval si, že by mu mohla poskytnout ten klid v duši, který zažil jen několikrát nebo možná nikdy. Klid, který by mu sděloval, že není nebezpečné být milován. Cožpak to Hege jednou neřekla? Chováš se, jako bys nechtěl být milován, jako by to bylo nebezpečné. Poslední týdny dokonce začal fantazírovat o tom, že by se mohli dát dohromady, on, Tommy Bergmann, a Sářina matka. Panebože, pomyslel si nyní, jak je možné být tak naivní a patetický? Vždyť ani nevěděl, jak se jmenuje nebo jestli je vlastně sama, ani s ní nikdy souvisle nemluvil, jen s ní za posledního půl roku dvakrát či třikrát týdně prohodil několik frází. A ona si jistě myslí, že je jako ostatní muži. Tak jak si to myslela i Hege.

Ještě jednou se podíval na hodinky a pokusil se vtisknout si do paměti rysy tváře Sářiny bezejmenné matky, přestože měl myslet na jiné věci. Pak se donutil vrátit se k psacímu stolu a zvětšenině vnitřní strany zlatého prstenu, která se vyjímala na monitoru počítače. Zkoumal vyrytý nápis písmenko za písmenkem dnes už určitě podesáté, jako by čekal, že s každým pohledem objeví něco nového.

Navěky tvůj. Gustav

Kdo je Gustav? kladl si otázku Tommy Bergmann.

A jak dlouho bude tomu chlápkovi z Kriposu trvat, než mi zavolá?

Nikdo se nedostane dál, dokud Kripos neuzná za vhodné poslat mu celý seznam pohřešovaných. Byl jejich majetkem, a že si ho střežili sakra dobře.

Bez ohledu na příčinu úmrtí těch tří v Nordmarce musel někdo dříve nebo později nahlásit jejich zmizení, nejpravděpodobněji krátce poté, co byli zabiti. Ať už dotyčný Gustav zabil ženu s prstenem sám, nebo byl onou druhou dospělou osobou v hrobě, musel někdo v této zemi nahlásit ty tři lidi jako pohřešované. Nejprve si Tommy Bergmann, a víceméně všichni ostatní také, myslel, že našli celou rodinu, ale proč neměl prsten i ten druhý dospělý? Podle Tommyho úsudku v hrobě tedy neležel Gustav se svou ženou. Dál v této věci nikdo v celém šestém poschodí policejního ředitelství uvažovat nedovedl. A protože se zaručeně jednalo o promlčený případ, bylo jen otázkou času, kdy Tommy už nebude muset, nebo mu to lépe řečeno nedovolí jeho šéf Fredrik Reuter, trávit čas myšlenkami na tuto záležitost jindy než mimo pracovní dobu.

Konečně, pomyslel si, když zazvonil telefon. Čekání už bylo tak dlouhé, že úplně přestal doufat, že mu seznam pohřešovaných z Kriposu vůbec něco prozradí.

Hlas na druhém konci zněl nosově a samolibě.

Tommy se dokázal opanovat. Projednou potřeboval on Kripos víc než Kripos jeho.

„Před rokem 1988 nejsou žádná aktivní pátrání,“ pronesl hlas v telefonu. „A vy víte, co to znamená,“ dodal. „Žádná aktivní pátrání…“

„Jasně,“ zabručel Tommy a cítil se jako prvňáček. Jako všichni v úřadu i on dobře věděl, že policie není nic víc než docela obyčejná byrokratická instituce, v níž jde o to uhasit nejdřív ty největší požáry a pak najít nějakou výmluvu, proč se má všechno ostatní uložit do archivu, jakmile se k tomu jen naskytne příležitost. S maximální dobou promlčení ve výši dvaceti pěti let to byly jednoduché počty.

„Od roku 1934 tu máme 1121 pohřešovaných. Ale na všechno, co je před rokem 1988, můžete rovnou zapomenout,“ sděloval kolega.

Tommy v sobě zadržel celou přehršel nadávek. Kolikrát to ještě ten muž na druhém konci řekne?

„Jasně,“ pronesl znovu. Když kolega z Kriposu zavěsil, vyšel Tommy nahoru do kantýny a pak ven na terasu, aby se pokusil vyčistit si hlavu. Vykouřil rychle za sebou dvě cigarety. Kostry ležely v Nordmarce už dlouho a jistě mohly ještě několik minut počkat.

Když se vrátil ze střešní terasy, čekaly ho tři nové e-maily. Jeden z personálního oddělení s upomínkou na blížící se letní večírek, jeden newsletter a pak e-mail z Kriposu s přílohou v Excelu.

Než formulář otevřel, mlčky se pomodlil. Seznam byl delší, než si myslel, ale hlášení o pohřešovaných osobách byla aspoň zdánlivě řazena chronologicky. Nějakou osvícenou duši také napadlo přiřadit k seznamu pole pro komentáře, což činilo hledání v té mizérii jednodušším. Několik klíčových slov k případu a k tomu jednací číslo bylo lepší než nic. Tommy, který s případy pohřešovaných osob pracoval v minulosti jen výjimečně, slyšel, že lidé, kteří zmizeli za války, bývali často podle nějakého dočasně platícího zákona prohlášeni za mrtvé, ale že mnoho z nich bylo vráceno na seznam zmizelých po roce 1947. V nejhorším případě byli ti tři z Nordmarky výnosem soudu prohlášeni za mrtvé až poté. To by pak nebyli v seznamu uvedeni vůbec. Nebo ano? Tommy na vteřinu zaváhal, než vzal do ruky sluchátko, ale pak si to rozmyslel a položil ho.

Chvilku jen seděl a zíral na tabulku. Hledají tři osoby, které zmizely současně v Nordmarce, pokud je tam ovšem nedovezli odjinud a nepohřbili je do stejného hrobu. Ale to znělo až příliš neuvěřitelně. Jak by se někomu podařilo dopravit tři těla tak daleko do lesa? Musel proto hledat tři osoby, které byly nahlášeny jako pohřešované současně. A jak staré ty kosti asi jsou? Cože na to řekli na soudním? Tommy zalistoval papíry, třebaže sám znal odpověď.

Kdy nejspíš mohli být v téhle zemi popraveni tři lidé, a ještě uprostřed lesa? To se muselo stát za války. Na soudní patologii se mu svěřili, že analýze takto starého případu nelze udělit žádnou prioritu, možná jim tato slova vložil do úst sám Reuter. Tommy věděl, že je jen otázkou času, než celou věc odloží. Ani tisk se o to nebude zajímat, však ho dobře zná. Po několika dnech to všechno pomine. Pokud nenarazí na něco opravdu velkého.

Pomalu procházel data na monitoru. Před očima se mu mihotala všechna mizérie světa, lidé, kteří se s jistotou sprovodili ze světa sami, kteří byli zabiti, malé děti, kterým nedovolili vyrůst.

Pro jistotu se zastavil až kolem roku 1950.

Po půl hodině nenašel zhola nic, co by se shodovalo s tím, co hledal. Během války se ztratila spousta dětí, ale žádné z nich v Nordmarce.

Tupě zíral do písmenek před sebou, až mu všechna splynula. V hlavě se mu pokoušelo cosi poskládat dohromady, ale nedokázal to uchopit.

Krucinál, pomyslel si. Tak zatraceně složité to přece být nemůže.

Místo toho chvíli upřeně hleděl z okna. Ticho blížícího se léta, šmolkově modrá obloha nad enerhaugenskými paneláky a bezzvučné ševelení listí stromů mu zhoršily náladu.

Prudce vstal z kancelářské židle a vyšel o patro výš do kantýny. Koupil si unavenou bagetu. Přesně v tom okamžiku, kdy se za ním s bouchnutím zavřely dveře na terasu, přišel na to, co předtím vnímal jen podvědomě. Vrátil vytaženou cigaretu do krabičky a znovu rozrazil červené dveře, málem narazil do muže, který mířil ven.

„Sorry,“ zamumlal Tommy a vmáčkl si bagetu do podpaží.

Proběhl kolem výtahu, strčil ještě do jednoho muže a pak seběhl po schodech do šestého poschodí a zpět do kanceláře. Tady to je, pomyslel si a zahodil bagetu do koše pod psacím stolem.

Před ním svítila na obrazovce tři jména, ale jejich nositelé nezmizeli v Nordmarce, dokonce ani v Oslu, ale v Hurumu. V poli pro komentáře stálo pouze „Hurumlandet?“ u jedné z pohřešovaných, Agnes Gernerové. Kromě toho byli ti tři lidé z nějakého důvodu uvedeni v oddělených sloupcích s dalšími, úplně nesouvisejícími případy pohřešovaných mezi sebou. Museli to být oni. Posouval tabulku nahoru a dolů, aby se ujistil, že ve stejný den nebylo nahlášeno zmizení žádných dalších osob. Ne, pronesl v duchu. Ve stejný den, 28. září 1942, nebyl nahlášen jako pohřešovaný nikdo jiný než tito tři.

Tommy Bergmann se zahleděl na tabulku.

Cecilie Landeová, narozena 16. března 1934.

Agnes Gernerová, narozena 19. června 1918.

Johanne Caspersenová, narozena 5. listopadu 1915.

Musí to být tyhle tři, pomyslel si. Zašátral po něčem na psaní a shodil přitom vedle ležící hromádku dokumentů, složky se rozlétly po podlaze, ale on je jen odstrčil nohou.

Dvě dvacátnice a malé děvče. Zastřelené zblízka přímo na místě.

Ještě jednou přejel propiskou po písmenech, která si zapsal,

jako by se chtěl ujistit, že je našel. Vytiskl dva exempláře sešitu z Excelu a vytáhl desky pro vedení případů, na něž do volného políčka pro název velkými písmeny napsal „Nordmarka“.

Tak a teď už to vypadá jako opravdový případ, prohodil v duchu a v počítači otevřel program s fotografi emi ostatků. Teď dostanou všechny tři lebky na obrazovce svá jména. Jenže jediná lebka, které v této chvíli mohl jméno přiřadit, byla ta nejmenší.

Cecilie Landeová, pronesl Tommy polohlasem, zatímco si na monitoru prohlížel fotografi i malé hlavy. Byla také jediná, která se po všech těch letech v hlíně dobře zachovala. Obě lebky dospělých byly natolik popraskané, že bylo nutné je slepit, ale na to si dosud nikdo nenašel čas. Podle techniků byly lebky zničené nejspíš proto, že jejich nositelky střelili do hlavy. Ale děvče nebylo zabito ranou do hlavy, v nejmenší lebce se nenacházel žádný otvor po střele.

Cecilie, zopakoval v duchu Tommy a prohlížel si veliké oční otvory hlavy, která kdysi patřila dítěti. Bylo ti jen osm. Zkoumal obrázky, celkem třicet fotografií nasnímaných z různých úhlů, takže člověk získal téměř trojrozměrnou představu malé hlavičky. Žádný otvor po kulce. V okamžení před ním vyvstala otázka. Pohřbili tě zaživa?

 

Copyright © Gard Sveen, 2013

Translation © Daniela Mrázová, 2016

Czech edition © Host — vydavatelství, s. r. o., 2016

ISBN 978-80-7491-525-3

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Pondělí, 15 Únor 2016 16:54 )  

banner Pidivadlo

Partneři

 Divadlo v Dlouhe logo  logo Českých center

VOŠH logo v barvě
www.vosherecka.cz